OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 24. kapitola

25.09.2014 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 896×

Liz

„Pusť mě! Au! To bolí. Přestaň,“ křičela jsem na Iriana, který mě zatáhl do kajuty. Držel moji ruku tak pevně, až moje strupy, které se sotva stačily obnovit, popraskaly. Shodil mě na zem a rozzuřeně mi vrazil facku. Strašně to bolelo, protože jsem se praštila o podlahu a roztrhla si ret, který hned začal krvácet. Irian mě postavil na nohy a pak posadil na postel. Svázal mi ruce za zády a pak je druhým provazem, o němž nevím, kde ho vzal, přivázal k posteli. Otočil se a beze slova odešel. Přitáhla jsem si kolena k bradě, a kdybych neměla svázané ruce, objala bych si je. Ale měla jsem je svázané, takže jsem si jenom opřela bradu o kolena. Byla mi zima, loď se nepříjemně houpala na velkých vlnách, ale v tuhle chvíli mi nejvíce vadilo, že si nemůžu utřít krev, která mi stékala po bradě. Opřela jsem se zády o stěnu, ale nebylo to vůbec pohodlné, už jenom proto, že jsem měla ruce za zády. Pokusila jsem se zavřít oči a spát, ale moc se mi to nedařilo. Kde je asi Nick? A Lionel? A otec? Přežijí Alexandr a Antonio na tom ostrově? Co když jsem udělala špatnou věc, co když princ nařídil svým vojákům zabít je, jen co zmizím? Až tyhle myšlenky mě ukolébaly do spánku. Ten, co se mi zdál, byl vážně zajímavý, jenže já byla přesvědčená, že se to nikdy nestane.

Stála jsem před oltářem ve zdobených bílých šatech. Byly to jednodílné svatební šaty bez ramínek se srdíčkovým výstřihem. Sukně s vlečkou byla bohatě zdobená krajkou. Vedle mě stál princ Vegarin. Také byl oblečený do slavnostního. Přistoupil ke mně a na prst mi navlíkl zlatý prsten s velikým rubínem. Odhrnul mi závoj a pomalu políbil. Já mu vycházela vstříc a… probudila jsem se.

Zrychleně jsem dýchala a z očí mi tekly slzy. Krev na bradě už byla zaschlá. Nohy se mi klepaly a brzo se k nim přidaly i ruce. S obtížemi jsem zastavila slzy a chtěla jsem se postavit. Neúspěšně. Zapomněla jsem na svoje ruce. Zase jsem se svezla na postel a začala bojovat s uzly – doslova. Zkoušela jsem je rozvázat pomocí zubů, přetrhnout je, ale nic se nepovedlo. Naštvaně jsem se opřela o stěnu a v duchu nadávala. Jak dlouho jsem spala? Najednou dveře do kajuty narazily do stěny a dovnitř vešel Vegarin. Za jeho zády prosvítalo slunce. Na tváři mu pohrával úsměv, ten ale pohasl, jen co si všiml uzlů, které poutaly moje ruce a krve na mé bradě.

„Co to má být?“ zeptal se a přešel až ke mně. Dýkou přeřezal provazy a pak mi setřel krev. Promnula jsem si ruce, abych do nich vrátila cit. Pomohl mi na nohy a vyvedl ven na slunce. Co to je? Vždyť je přece zima. Po tvářích mě hladily sluneční paprsky a vlasy mi vlály ve větříku. Ten by se dal přirovnat ke květnovým větrům. Rozhlédla jsem se a spatřila vzdálenou pevninu. Nejspíš Salvet.

„Pověz mi, Elizabeth, kdo ti to udělal?“ zeptal se mě Vegarin. Střelila jsem k němu pohledem a pak se otočila k zábradlí lodi.

„Irian…“ hlesla jsem téměř neslyšně.     

Antonio                 

Seděl jsem na pláži malého ostrova. Dýkou jsem jezdil po písku. Alexandr za mnou přecházel. Kdyby se mě pokusil zabít, tak jsem téměř bez šance nejen proto, že jsem se mu nemohl rovnat. Vždycky jsem byl dobrý lukostřelec, ale s mečem mi to moc nešlo, a navíc jsem ani ten meč neměl.

„Hodláš tam sedět ještě dlouho? Nebo zvedneš ten svůj zadek a…“ začal podrážděně Alexandr.

„A co chceš jako dělat?!“ rozkřikl jsem se na něj. 

„Rozhodně tady nehodlám sedět jako ty!“

„Tak co chceš dělat?!“

„Jestli nám ty peníze dala, tak musela vědět, že tudy vede obchodní cesta,“ přemítal. Protočil jsem oči.

„Nebo taky nevěděla.“

„Už přestaň!“ zařval a odkráčel pryč. Rychle jsem se zvedl a vydal za ním. Našel jsem ho na druhém konci ostrova. Ukazoval na nějakou flotilu.

„Říkal jsi něco?“ prohlásil a založil si ruce na hrudi.

„Taky záleží na tom, co je to za flotilu. Třeba je salvetská,“ odporoval jsem mu zamračeně a taky si založil ruce na hrudi. Lodě se pomalu přibližovaly, takže byly poznat plachty. Černé plachty s medvědem a lebkami.

„Myslíš?“ popíchl mě Alexandr s úsměvem a prohlížel si flotilu svojí země. Vstoupil do moře, takže mu voda sahala až k pasu a zamával na lodě. Ta vpředu už byla tak blízko, že jsem rozpoznal lidi pobíhající po palubě. Najednou se někdo naklonil přes zábradlí na palubě a prohlížel si nás. Hned nato zase zmizel, ale za chviličku se zase vrátil a s ním byla i nějaká postarší žena. Lodě už byly tak blízko, že spouštěly čluny.

„Co to tam děláš?“ houkla žena na Alexandra. Ten se usmíval od ucha k uchu. Skočil do vody a plaval ke člunům. Vydal jsem se za ním, i když velice neochotně. Potopil jsem se a pozoroval vodní rostliny a malé rybičky, které kolem mě plavaly ve velkých hejnech. Protože už jsem nestačil s dechem, vynořil jsem se a zjistil, že se nacházím u člunu. Alexandr mi pomohl nahoru a pak jsme společně vylezli po provazech až nahoru do lodi. Tam už na nás čekali dva muži s dekami. Alexandr se do ní zabalil a vyrazil k ženě, která na něj předtím promluvila. Objal ji.

„Co jste tam dělali?“ zeptala se znovu, když jsem se k nim připojil. Nebyla to obyčejná žena, ale Alexandrova matka. Mergolenská královna. Její syn jí byl neuvěřitelně podobný.

„Salvetský princ nás tam vysadil. Prý si máme sami zařídit, co se s námi stane. Jedině díky princezně Elizabeth ještě žijeme,“ chopil se slova Alexandr.     

Nick

„Dávám ti ještě jednu šanci, Nickolasi, rozmysli se dobře,“ varoval mě otec. Seděl za stolem ve svojí pohodlně zařízené kajutě. Neustále poklepával prsty o desku stolu a měřil si mě pohledem. Stál jsem před ním a oproti němu jsem vypadal unavený, špinavý a zbídačený. Na holých zádech jsem měl krvavé šrámy od biče. Tyhle rány měli na lodi všichni, kteří bojovali za naše království.

„A já ti ještě jednou opakuji, že jsem se rozhodl. Ne!“ odvětil jsem a sledoval otcův rozzuřený výraz. Tahle debata ho nejspíš velice unavovala. Nedivil jsem se mu. Debatovat se mnou o tomhle tématu bylo jako mluvit do dubu.

„Po kom, sakra, máš tu svoji tvrdohlavost?!“ zařval na mě. Postavil se a přešel až za moje záda.

„Po tobě,“ odpověděl jsem jednoduše a čistou pravdu.

„To ti nedochází, že pokud nebudeš přísahat věrnost Salvetu, bude z tebe otrok?“

„Dochází… Vím to moc dobře, ale i tak nebudu přísahat věrnost.“

„Proč?!“ vykřikl znovu, bylo vidět, že se pomalu uklidňuje, ale moje předchozí slova ho zase naštvala.

„Nejsem zrádce.“

„Poslední šance, Nickolasi! Teď přede mě poklekneš a budeš přísahat, že budeš věrně sloužit Salvetu a ochraňovat jeho vládce. Poslední šance, jinak už nejsi můj syn,“ vybízel mě už klidným hlasem. To byla těžká volba, strašně těžká. Ale jak mám sloužit tomu princi a dívat se, jak je Liz jeho manželkou? To radši nebudu mít otce, než ji takhle vidět.

„Ne,“ odpověděl jsem pevným vlasem, který jasně napovídal, že by se mnou nehnulo ani pár volů. Moje reakce otce – pardon, Iliana zaskočila. Zvedl se od stolu, ztěžka dýchal.

„Dobře, dobře. Jak chceš. Od teď nad tebou nedržím ochrannou ruku, od teď jsi otrokem, už nejsi můj syn. Věc… bezvýznamná věc,“ zasyčel a zavolal na vojáky. Ti hned vběhli dovnitř a každý mě chytl za jednu ruku.

„Potrestat, pane?“ zeptal se jeden a volnou rukou sjel k biči.

„Ne, připravte ho na trh. S ostatními otroky,“ rozkázal a vojáci mě vytáhli ven.

Stál jsem v řadě se spoutanýma nohama i rukama. Sledoval jsem Lionela. Stál zrovna na dřevěném pódiu a muži pod ním dražili jeho cenu. Já byl na řadě hned po něm. Sledoval jsem, jak si přítele koupil nějaký obtloustlý chlapík bez vlasů a stáhl ho dolů z pódia. Hned na to tam vytáhli mě.

„Podívejte na ty svaly. Ten by se hodil na těžké práce, kdysi to byl voják. Generál. Vyvolávací cena deset zlatých,“ křičel muž vedle mě. To nemám větší cenu? Asi mám, protože nabídky i cena přibývaly hodně rychle. Nakonec jsem skončil u stejného muže jako Lionel. Podíval jsem se po davu a zahlédl jsem pohled jedné ženy.  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 24. kapitola: