OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 4. kapitola

22.04.2014 (15:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 955×

Když jsem vylezla z postele, zjistila jsem, že prší. Opravdu nádherné počasí na lov, řeklo si moje dobrodružné já a musela jsem s ním souhlasit. Oblékla jsem si černé kožené kalhoty, modrou blůzku a vysoké jezdecké boty. Ještě rozespale jsem sešla schody, které vedly k mé velké posteli, a sedla si ke stolu. Už jsem tam měla připravenou moji oblíbenou snídani. Zeleninový salát byl v malé misce a malinová šťáva ve velkém džbánu. Za chvíli jsem měla snídani v sobě. Moje služebná Lema mi mezitím česala vlasy. Nakonec z toho vznikl až k pasu dlouhý copánek. Já si vzala knihu, položila si nohy na stůl a četla si. Lema mi ještě nasadila nádhernou korunku od prince Antonia a na krk mi připnula ještě nádhernější náhrdelník od prince Alexandra.

„Lemo, už můžeš jít, běž si taky odpočinout,“ rozkázala jsem jí. Lema sebrala nádobí ze stolu, uklonila se mi a odešla pryč. Znovu jsem otevřela knihu a zkoumala, kde jsem přestala číst. Venku nepřestávalo strašně pršet. Bylo mi upřímně líto vojáků stojících na hradbách na hlídce. Po chvíli mě začalo moje tvrdé sedátko tlačit, tak jsem se přemístila do křesla pod velkým kruhovým oknem. Vedle byla ještě dvě křesla. Sedla jsem si do toho nejblíže dveřím.  

Byla jsem na straně pět set osmdesát čtyři, když se stala hodně divná věc. Obvykle mívám noční můry v noci a ne ve dne. Zamlžilo se mi vidění a před očima jsem viděla obraz. Nicka, jak má v hrudi zabodnutý šíp. Z šípu vytékala nějaká zelená tekutina. Já jsem ležela kus od něj na zemi taky se šípem, ale v rameni. Nick couval co nejdál. Poznala jsem, že jsme ve starém městě na nějaké z věží. Nick zakopl a zřítil se dolů.

Antonio

Stál jsem s lovci, králem, princi a s tím vojákem v hlavní síni a čekali jsme na princeznu. Král začínal být netrpělivý. Přestalo pršet, takže jsme se chystali na lov. Princezna ale ještě nepřišla.

„Kde je? Už tady měla být,“ řekl král netrpělivě.

„Dojdu pro ni, Vaše Výsosti,“ řekl jsem a rozběhl se do schodů. Princezniny komnaty jsou až nahoře v hradě. Zaklepal jsem na dveře, ale neotevíraly se. Zaklepal jsem znovu, ale zase nic.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Princezna seděla v křesle zády ke mně.

„Princezno, stalo se vám něco?“ zeptal jsem se a blížil se k princezně. Neodpovídala. Seděla strnule a zírala do zdi. „Princezno?“ zeptal jsem se znovu. Zase neodpověděla. Jemně jsem jí zatřásl rameny. Vydechla a zabořila se do křesla. Zíral jsem na ni překvapeně. Sedl jsem si do vedlejšího křesla a dál zíral na princeznu Elizabeth. „C… co se vám stalo?“ odvážil jsem se po chvíli zeptat.

„N… ni… nic se mi nestalo,“ vykoktala ze sebe a stoupla si. Chytl jsem ji za ruku a stáhl ji k sobě na klín.

„Opravdu mi to nechcete říct?“ zeptal jsem se znovu, když seděla u mě na klíně.

Liz

Cítila jsem, jak mi někdo zatřásl rameny. To mě probralo z té vidiny. Byl to princ Antonio.

„C... co se vám stalo?“ zeptal se z křesla vedle mě. Vypadal, jako včera, úžasně. Čokoládově hnědé vlasy mu padaly do krásných blankytně modrých očí. V košili mu vynikly svaly.

„N… ni… nic se mi nestalo,“ odpověděla jsem mu a zvedla se z křesla. Chtěla jsem jít dolů, ale chytl mě za ruku a stáhl mě k sobě na klín. Trochu mě to překvapilo a došlo mi, že dokud mu o té vidině neřeknu, nedá mi pokoj.

„Opravdu mi to neřeknete?“ zeptal se, jak jsem tušila. Chvíli jsem přemýšlela, jak z toho co nejlépe vyklouznout. Díval se na mě těma svýma pronikavě modrýma očima. Raději jsem uhnula pohledem, jinak bych mu musela říct i to, co jsem nechtěla.

„No tak dobře…“ začala jsem mu vykládat o své vidině a potom i o tom snu. Jeho výraz se měnil. Zvlášť, když jsem mu říkala o tom snu, ve kterém zabili Nicka a mě unesli, tak se tvářil skoro až vyděšeně.

Antonio

Seděla schoulená u mě na klíně a vyprávěla mi o svém snu. Nebylo to moc hezké. Spíš vůbec hezké. Když mi vyprávěla o třech princích ve zlatém, bronzovém a černém brnění, naskočila mi husí kůže. Bylo to tak blízko pravdě. Znak vojáků v mojí zemi je bronzové brnění. Mergolenci mají zase černé a Tarsilané mají zlatá brnění. Alexandr ji v tom snu unesl. Uvažoval jsem, jestli by toho byl schopný.

„To by Alexandr neudělal,“ řekl jsem, ale jistý si tím nebyl. Překvapeně zvedla hlavu z mého ramene a podívala se mi do očí.

„Vždyť je to Mergolenec. Snad si nemyslíte, že by toho nebyl schopný?“ zeptala se zaskočeně roztřeseným hlasem. Pozoroval jsem střídavě její oči a rty. Snažil jsem se odolat tomu, abych ji nepolíbil. Udělal jsem to, prostě jsem ji políbil. Jemně jsem se dotkl jejích rtů a čekal, jestli se ke mně přidá.

Liz

Místo odpovědi mě políbil. Okamžitě jsem strnula. Líbal mě jemně, ale přesto dravě, jako by se bál, že by mi mohl ublížit. Bylo to moc… příjemné, domyslelo si moje romantické já. Ještě chvíli jsem nic nedělala, ale pak jsem se k němu přidala. Mírně jsem otevřela ústa. Okamžitě do nich pronikl svým jazykem. Začal si pohrávat s mím jazykem. Objala jsem ho kolem krku.     

Antonio

Co to, proboha, dělám? Tahle myšlenka mi běhala hlavou . Najednou mi došlo, proč jsem v princezniných komnatách. Měl jsem ji přivést do hlavní síně a ne ji tady líbat. Okamžitě jsem se od ní odtáhl. Znovu si položila hlavu na mé rameno.

„Pojďte, dole na nás čekají,“ řekl jsem, vzal ji za ruku a vedl po schodech dolů.

„Počkejte! Slibte mi, že nikomu nepovíte o tom snu ani o té vidině,“ řekla a zastavila se na schodech.

„Slibuji, jenom už pojďte,“ naléhal jsem na ni. Znovu jsem ji chytl za ruku a co nejrychleji ji táhl do hlavní síně.  

Liz

V hlavní síni bylo už spousta lidí. Můj otec, princové Alexandr a Lukran, Nick, lovci a teď i já s Antoniem. Otec se na mě přísně zatvářil. „Kde jsi zase byla?“ zeptal se mě.

Už jsem si vymýšlela nějakou lež, ale Antonio mě předběhl.

„Princezna spala,“ vysvětlil otci a mrknul na mě. Otec se usmál a vyrazil ven. Všichni ostatní za ním.

„Děkuji vám,“ špitla jsem Antoniovi do ucha a odešla za otcem. Venku už na mě čekal osedlaný kůň. Nebyl to Vendal. Vyhoupla jsem se do sedla a vyrazila z areálu hradu. Dojela jsem Nicka. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho. Tvářil se snad ještě víc otráveně, než včera na plese.

„K velkému mostu,“ řekl a pobídl svého koně do klusu. Brzo mě dohnali Antonio a Alexandr.

„Takže kam jedeme, princezno?“ zeptal se mě Alexandr, který byl nalevo ode mě.

„K velkému mostu v Ohnivém hvozdu, je tam největší hojnost lovné zvěře,“ odpověděla jsem mu.

„Proč se jmenuje Ohnivý hvozd?“ zeptal se Antonio.

„Protože v něm se slaví slavnosti jarního měsíce. Už zítra ta oslava bude,“ vysvětlovala jsem mu. Přikývl a dál se neptal.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 4. kapitola: