OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 5

24.06.2015 (10:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1797×

                5. kapitola - „To je realita...“

Smrt bolela.

Byla jasná a zářivá, a taky hodně pípala.

To vše jsem dokázala pociťovat, přestože mě měli ujišťovat, že už pak nic cítit nebudu. Měla jsem poklidně plout v říši snů a blaha až navěky. Jenže proč to tak bolelo, bylo jasné a pípalo to jak pomalý alarm, to jsem vážně nechápala.

Řeknu proč. Žila jsem. Já zázrakem přežila a teď tu smrděla na nemocničním pokoji napojená na desítky přístrojů v místnosti, kde se pípání od mašinek rozléhalo a ještě s poblikávající neonovou zářivkou, která chtěla zdůraznit, jak moc bídný život má, když venku za zataženými závěsy svítilo slunce.

Zavřela jsem oči a vydrala ze sebe namáhavý povzdech. Někdo vedle mě zachrapral. Otevřela jsem zprudka oči, namáhavě se nadzvedla a rozhlédla se kolem sebe. Měla jsem menší moderní pokojík s největší péčí, kterou si mohly dovolit jen celebrity. Moderní a komfortní vybavení, až na tu žárovku. Na stolečku vedle mě ležela hromádka papírků se vzkazy a taky deset váz od kytek. Vypadala jsem jak v pralese nebo v květinářství. Mezi nimi se válel i prázdný obal od bonboniéry Merci. A to nejlepší nakonec - Tom Hiddleston chrápal na tom gauči ve stejném oblečení, jako jsem ho naposledy viděla, s rozdílem, že měl vlasy rozcuchané a oblečení pomačkané. Přesto ho moje bolestné kviky nevzbudily.

Toužila jsem si ho vyfotit a pak se mu posmívat, ale pak si uvědomila, co že mě to vlastně dostalo sem. Zajelo mě auto. Teda skoro, ale náraz to byl. Nejhorší na tom bylo, že mě spíš bolelo tělo celkově, ale dala se ta bolest vydržet. Spíš jako byste namáhavě nějakou dobu leželi, nehýbali se a ztuhly vám klouby.

Už jsem se chtěla pustit do vzkazů - dokonce jsem se nějak pokoušela vymotat ze všech hadiček - ale v tom okamžiku se otevřely potichu dveře a dovnitř vkročila blonďatá a vždy perfektní Amber. Řeknu jedno - kdyby mělo někdy dojít na smrt, rozhodně bych ji vykopla ze dveří od brány a postarala se o to, že budeme každá v jiném světě. Už jenom za ty šaty se špendlíky.

„Ahoj, marode,“ pozdravila mě šeptem a s pytlíky plnými pomerančů, rohlíků, jogurtů a dalších jednoduchých jídel vešla dovnitř nejdřív směrem k Tomovi. Odložila vedle pohovky tašku a starostlivě mu upravila polštář a přikryla dekou. Tom něco zamumlal ze spaní a otočil se na druhý bok. Ve spánku vypadal až moc nevinně. Bodl mě osten žárlivosti i výčitek ohledně včerejšku. Bylo to opravdu včera?

Pohled na hodiny ukazující půl osmé ráno mě uklidnil, že by mělo být. „Amber,“ oslovila jsem ji a díkybohu jsem nechraplala jak umírající. V nažehlené sukni s halenkou si přitáhla křeslo k mé posteli ještě blíž a starostlivě si mě prohlédla. „Co se vlastně stalo?“

„Zajelo tě auto. Teda, narazilo do tebe,“ opravila se. „Bylo to hrozný. Běžela jsem jen kousek za tebou a minulo mě to jen o pár centimetrů. Řidič se moc omlouval, poslal ti tuhle velkou květinu,“ kývla na jednu ve váze. „Dostávám ale z toho docela alergii.“ Kýchla.

„Na zdraví.“

„Děkuju.“

Žmoulala jsem cíp peřiny a pohled mi sám od sebe sklouzl zpátky k Tomovi. Přemýšlela jsem, co dělal, když se to stalo.

„Málem umřel strachy,“ odpověděla na mou otázku v myšlenkách Amber, když viděla, kam se dívám. Ucukla jsem pohledem a podívala se na ni. „Byl u tebe dřív, než kdokoliv jiný. Málem se rozbrečel. Neskutečně toho litoval. Pořád mumlal, že se to mělo stát jemu.“

Zírala jsem. Tom Hiddleston měl o mě starost! „To jako vážně?“

Amber protočila oči, ale zasmála se. „Samozřejmě, ty blázínku. Záleží mu na tobě. Je za tebe zodpovědný a přiznal se mi, že ti nechtěl ublížit.“

„Hm,“ ušklíbla jsem se. „Asi mi oplatil tu facku, kterou jsem mu dala na přivítanou. Akorát já mu ještě jednu dlužím.“

Blondýna se na mě podívala káravě a vytáhla si vlasy z halenky. Uhladila si oblečení a dala si nohu přes nohu. „Měla jsi štěstí, Zoe. Nejdřív si mysleli, že máš otřes mozku, zlomenou ruku a žebro. Nakonec nemáš zlomeného vůbec nic. Jenom pár odřenin, naraženou ruku a malý šok. Měli by tě ještě dneska pustit, jinak nestihneme letadlo.“ Podívala se na hodinky a zakroutila hlavou. „Musí přijít co nejdřív.“

Chtěla jsem se zeptat, jestli myslí pohřebáky nebo doktory, ale na černý humor moc času nebylo, protože se ozval její telefon.

„Freyová, prosím? - Ach, ano, je tu se mnou. - Už se probrala. Ne, nemusíte mít strach, paní Adamsová.“ Vykulila jsem oči a Amber na mě kývla, že je vše v pořádku. Sledovala jsem její profesionální jednání. - „Ano, klidně vám ji dám. - Dobře. - Zoe, pro tebe.“

Volnou, zjevně nenaraženou rukou jsem si vzala telefon do ruky, jako bych volala z diamantu. I Amber se k mobilu tak chovala. „Haló?“

„Miláčku!“ ozvala se vyděšeně máma a já podle ozvěny poznala, že to dala na hlasitý odposlech. „Jsi v pořádku? Měli jsme hrozný strach, když nám ta paní zavolala. Jak se máš? Bolí tě něco?“

Teda, to byly otázky. „Jsem v pohodě, mami. Nic mi není,“ řekla jsem s velkým povzdechem. V dálce jsem slyšela, jak moji bráškové křičí jeden přes druhého, tátu, který je okřikoval, a mámu, jak okřikovala Kylie, která jí zřejmě chtěla vyrvat telefon z ruky. S povzdechem jsem protočila oči. „Mami, ujisti doma všechny, že budu v pohodě.“

„Zoe, nechceš se vrátit domů?“ zeptala se mě máma a pak se ozval hysterický řev od mé sestry, která musela zřejmě mámu odstřelit, jinak by jí ten telefon nikdy nesebrala.

„ZOE ADAMSOVÁ, OPOVAŽ SE VRACET DOMŮ, JE TI TO JASNÝ?!“

Odtáhla jsem si telefon od ucha a i Amber se zatvářila, jako by jí štípla vosa do zadku. „Uklidni se, skrčku,“ sykla jsem na Kylie. „Mám tu nevyřízený účty. Samozřejmě, že se nebudu vracet domů.“

Amber pobaveně povytáhla obočí.

„To bych ti radila,“ pohrozila se mi sestra, ale pak dodala mile: „Hlavně ať tě ty kytky nezabijou. Uzdrav se, Zoe. Pápá.“

Pro mámu to zjevně konec nebyl, ale pochopila jsem, kdo asi má teď hlavní slovo v rodině. No, moji rodiče to určitě nebyli. Podala jsem Amber zpátky telefon a zavrtala se ještě víc do postele. Chyběl mi můj hotelovej manžel.

„Od koho jsou ty vzkazy?“ zeptala jsem se.

„Pár od tvých spolužáků, dva ze školy od ředitele a učitelky, pak od rodičů, nějaké ze studia a pak... od castu Crimson Peak.“

Rozesmála jsem se. „To si děláš srandu,“ zareagovala jsem.

Amber zavrtěla pobaveně hlavou. „Ne. Ty dvě květiny jsou od Charlieho, Jessicy a Guilla. Ta bonboniéra byla od Mii.“

„Mia mi poslala čokoládu?“

„No, už ne,“ přiznala mírně zaraženě a ukázala na Toma. „Obětoval se z hladu a díky tomu, že Mia umí být pěkně pomstychtivá a docela ráda používá projímadlo, tak chudák odbíhal celou noc na záchod.“

„No to snad ne,“ zahihňala jsem se. „To je můj hrdina.“

„To teda jsem,“ ozvalo se z pohovky a pak na mě otevřel doširoka své modré oči. Zarazila jsem se, ale ušklíbla se, když se celou místností ozvalo výrazně hlasité zakručení.

„To jsi. Oficiálně tě korunuji králem všech záchodů.“

Tom se uchechtl a promnul si oči. Zamžoural na hodiny a vyskočil na nohy, jako by šla na něj znova sra-... stolice.

„To tady ještě nebyli doktoři? To si dělaj srandu. Takový těžký prachy a stejně se jim člověk nezavděčí. Jdu vybojovat tvou kontrolu a propustku, princezno. Tak se zatím připrav na to, že se mě nezbavíš.“

V kožené bundě a pomačkaném tričku s džínsy vyrazil do recepce. Zamračila jsem se. „Co že to říkal?“

„Že ještě zažijete dobrodružství,“ přeložila mi to Amber a mrkla na mě.

Hlavou jsem plácla opět do polštáře a rozesmála se nad Miiným nevydařeným pokusem udělat ze mě ještě většího debila.

***

~Tom~

Jsem neskutečnej idiot.

Nechápu, jak jsem po tom všem, co mi řekla, co mi udělala, co chtěla, aby se stalo, jsem jen mohl mávnout rukou a odpustil jí. Musela to plánovat, tolik věcí by neřekla najednou. Tolik by nechtěla ublížit cizímu člověku, přestože ho nenáviděla už z televize. A já se po tom celém výstupu choval, jako by to byla jen a jen má vina. Jako bych křičel a udělal celou trapnou scénu jí já.

Měl jsem na tom vinu.

Neměl jsem jí dávat facky.

Nikdy jsem nikoho neuhodil, možná v dětství v naštvanosti svou sestru. Jenže takovou sílu jsem tehdy neměl. A v záchvatu vzteku a zuřivosti jsem zanechal své otisky na její tváři. Proč jsem to udělal? Co si o mně teď všichni pomyslí? Byl jsem dívčí idol, sen každé slečny, pravý gentleman a romantik. A teď jsem uhodil slabou, o mnoho let mladší dívku, která jen před nedávnem opustila kategorii dětství.

Co se to se mnou stalo? Proč jsem se cítil vinen, když se rozeběhla do silnice a rozjeté auto nestačilo zabrzdit, aby ji zachránilo z tohohle osudu? Neumírala, ani dokonce nebyla vážně zraněná. V myšlenkách jsem však musel myslet na zpomalený okamžik srážky stále.

Byla to moje vina.

A přesto se to stalo díky ní.

Jakmile jsem povolal za menší americkou korupci několik doktorů, kteří zkontrolovali její stav a ujistili nás, že je Zoe v pořádku, konečně jsem se zklidnil a začal se alespoň na chvíli usmívat. Celou dobu, co se balila zpátky, se dívala na mě zmateně, překvapeně, dokonce nepatrně vyčítavě. Nedíval jsem se na ni a pomáhal jí s Amber balit věci. Při jejích pronásledovaných pohledech jsem si slíbil, že přeci jen si o tom v klidu později promluvíme.

V deset hodin jsme oficiálně vyšli z nemocnice za velkého sledování televize. Postaral jsem se o to, aby se ve včerejším díle, který sledovalo skoro pět set osmdesát miliónů lidí, neobjevila žádná zmínka o neshodě na večeři. V produkci za určitý peníz byli tak ochotní a udělali scény tak, aby vše vypadalo, že se výborně bavíme. Víceméně se ale díl zaměřoval na naše nechvalné setkání a cestu do New Yorku. Díky menší show od diváků na ulici se stejně objevily po internetu fotky z naší hádky a média tento čin nenechala spát. Okamžitě se strhla vlna spekulací. Samozřejmě zjistili jméno nemocnice, do které byla Zoe hospitalizována, a neváhali si počíhat na náš odchod.

Rychle jsem ji odstrčil k Amber, která se spolu s několika mými bodyguardy postarala, aby ji odvedli stranou. I tak jsem si všiml, že mě celou dobu, co jsem se vydával do jámy lvové, pozoruje. Musel jsem to udělat kvůli nám. Kvůli své pověsti a její cti.

„Tome!“ zamávala na mě hlasitě s mikrofonem v ruce a nejkratší sukýnkou pro šlapky jedna z reportérek. Odhadoval jsem ji z US news. Nasadil jsem nacvičený zářivý úsměv a přešel k ní, až mi málem vyrazila mávajícím mikrofonem zuby. Ostatní novináři se kolem mě slétli jak vosy také. „Tome, co je pravdy na fotkách z internetu? Je to skutečná fotografie, nebo padělek?“

Bože Kriste, ne. „Pořádně jsem si je nestačil prohlédnout, ale řekl bych, že nás neznámý paparazzi zachytil těsně před momentem, kdy se Zoe rozeběhla přes silnici. Je vášnivá fanynka seriálů a chtěla jít napřed. Jen jsem ji upozorňoval, že pokud si bude přát, můžu jí díl sehnat později, ale znáte mladá děvčata. Té situaci vůbec neodpovídá popisek, který k ní byl daný.“

„Byl jste ale velmi rozčílený, dokonce jsem prý slyšela, že došlo na ostrá slova a snad i násilí.“

„Tak to jste slyšela špatně,“ zasmál jsem se nervózně, ačkoliv bych jí nejradši narval mikrofon do zadku. „Nic takového se nestalo.“

„Pane Hiddlestone,“ pokračovala, „jaká se vám tedy slečna Adamsová zdá? Jste s ní spokojen?“

Jsem s ní spokojen? Ona není jak nový mixér. Je to člověk, ty jedna pitomá čubko, rozčiloval jsem se v duchu a na chvíli stiskl čelist, abych si alespoň nějak vybil tu zlost. „Já-“ nadechl jsem se v duchu a podíval se směrem, kde ji měli chránit. Přestože měla kolem sebe hradbu z těl, její vystrkující napnutý obličej bych nepřehlédl. Zvědavostí jí zářily oči a cukaly koutky. „Já,“ polkl jsem a znovu se otočil na reportérku, tentokrát s úsměvem. „Zoe je velmi milá dívka. Myslím, že pokud ji poznáte lépe, zjistíte, jak ostrý jazyk a sebevědomého ducha má. Přesto je s ní zábava a jsem rád, že jsem ji mohl potkat.“ Znovu jsem se otočil jejím směrem, abych se podíval na její široký úsměv. Zazubil jsem se.

„A pane Hiddlestone -“

„Omlouvám se, ale nemohu se věnovat rozhovorům celý den. Pokud mě omluvíte, musím teď zničit Jotunheim.“

Procpal jsem se od nich pryč a zanechal pokřikující dav šílenců s mikrofony a kamerami za sebou. Nandal jsem si brýle a připojil se ke své skupině.

Brunetka mi zatahala za rukáv. „Jotunheim? Hrál sis na Hvězdné války?“

Zarazil jsem se. „Ty nevíš, odkud to je?“

Zoe zavrtěla hlavou. Buď jí to nemohlo docházet, nebo měla vážně otřes mozku.

„Thor. Z Thora prvního dílu,“ napověděl jsem.

Tázavě se na mě podívala. „Proč na mě mluvíš finsky?“

„Kdyžtak norsky, ale jsem v šoku,“ opravil jsem ji a zatvářil se tak. „Sestra mé největší fanynky by měla znát můj nejznámější film.“

„Abych byla upřímná - byla jsem jen na Avengers. A ne, už to nechci vidět po sto padesáté sedmé. Vážně ne, díky.“

Její odfrknutí jako bych přeslechl a hodil po ní pohled plný výzvy.

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„To nás čeká napínavý čas, žabičko. Bude ještě legrace,“ usmál jsem se škodolibě jejímu vyděšenému pohledu. „Ale teď vzhůru za dobrodružstvím na památky New Yorku. Ve čtyři odlétá letadlo, takže toho musíme stihnout hodně!“ zavelel jsem a jako správný superhrdina vyrazil s napřaženou pěstí kupředu. K Supermanovi jsem měl ale daleko. Ten děvčata zachraňoval, a ne políčkoval.

***

~Zoe~

Když vám chlap řekne, že zažijete dobrodružství, neberte to tak vážně. V začouzeném městě plném šlapek, trávy a mekáčů na každém rohu se myslí spíš dobrá hodinka stání na frontu na zmrzlinu. Hiddleston byl zvyklý na jiné poměry. Kam přišel, tam byl první. A ani v nejznámější cukrárně u pultíku s výběrem zmrzlin, která byla širší než příchutě Coca Coly, nevydržel stát v klidu a co chvíli vykukoval z fronty, kolik kilometrů nás ještě čeká. Nervózně si hryzal kůžičku na nehtu a podle zoufalých pohledů i přes černé brýle to spíš vypadalo, jako by čekal na záchod.

„Tome?“ nevydržela jsem svůj předsudek zůstat zticha nebo mu dát jednu pořádnou herdu do zad. Pořád jsem mu dlužila pěknou facandu. „Záchod je támhle.“

„Je to normální?“ zeptal se mě udiveně a posunul si brýle na nose, aby se mi podíval do očí. „Čekat tak dlouho na všechno...“

„Jo, chlapče, to je realita,“ poplácala jsem ho po rameni trochu tvrději, než jsem měla v úmyslu. „Zvykej si.“

„Spíš to přetrp,“ citoval mumlavě mou včerejší větu a znovu se vyklonil. „To tady nikoho nezajímá, že je tu Tom Hiddleston?“

Protočila jsem oči. „Kdyby moje sestra věděla, jaká slečinka jsi, asi by se už nenazývala fanynkou, ale lesbou. Můžeš se uklidnit? Přijde na nás řada. Pokud tu nechceš u sebe kilometrovou frontu fanynek, dočkáš se zmrzlinky, synáčku.“

„Když synáček ráno ani nesnídal,“ postěžoval si.

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. „A ta bonboniéra byla co?“

Měla jsem štěstí. Od té chvíle totiž držel pusu a dokonce se rozmýšlel, jestli je to na jeho zažívání dokonce dobrý nápad. Když jsme se však dostali k pultu, rozzářily se mu oči a nakonec neodolal a kopečky se skořicovou a karamelovo-vanilkovou příchutí si dal. Já dala na lesní směs a stracciatellu. A štáb, který byl do této doby ukryt jako jedna velká skrytá kamera, neodolal a pár kopečků si nakonec objednali všichni. Kromě bodyguardů, i když jsem to Bobovi nabízela.

Nebylo sice nejlepší dávat si zmrzlinu v jedenáct hodin před obědem, ale komu na tom sešlo. Zasytila nás natolik, že jsme na nějaký pořádný slaný jídlo neměli ani pomyšlení a vydali se rovnou k nejnavštěvovanější měděné dámě s pochodní v Americe.

Socha Svobody byla senzační. Vždycky jsem chtěla vidět ten legendární výhled a teď jsem měla skvělou možnost. Sice jsme měli zezačátku menší problémy ohledně rezervace, která měla být dle přísného správce zařízena minimálně půl roku předem, ale díky štábu a slavnému Tomu Hiddlestonovi nás pak osobně se širokým úsměvem doprovázel. Dědek ješitnej.

S Tomem jsme udělali několik fotek (nechyběly ani selfiečka) a blbinám jsme se taky nevyhnuli. Maskot oděný do kopie Sochy Svobody, kterého jsem víceméně litovala, se ke mně hned připojil a objal mě i s trapnou čelenkou na hlavě. Ale nechala jsem si ji. Jako suvenýr, a abych ji později vrazila na hlavu i Tomovi.

Zhruba v půl jedné jsme se dostali opět do centra města, a protože nám zbýval nějaký čas, rozhodli jsme se vyrazit do Central Parku. Když i tohle vám řekne chlap, rozhodně si přibalte plavky a trpělivost. Může se vám totiž jako mně stát, že vás vezme na lodičky na jedno z tamních jezírek. Přiznám se, že jsem nemínila jeho slova vážně, dokud jsem v něm neseděla a za jeho machrovaného pádlování vyrážela ke středu jezera, které mělo originální název The Lake. S potěšením jsem zjistila, že ani Amber a spol. nejsou z našeho výletu nadšení. Kamery byly drahé a Ambeřin účes rovněž.

„Poslouchej, proč tě zrovna napadl Central Park?“ zeptala jsem se ho, když jsem uznala, že to ticho doprovázený šploucháním vody pádly je nesnesitelný.

Zabral a pokrčil rameny. „Mám na to vzpomínky,“ odpověděl s tajemným úsměvem.

„Aha,“ přikývla jsem a nadzvedla obočí. „Vzal sis sem nějakou holku, viď? Ukázal jsi jí přírodu z jiného úhlu. Budu hádat - na jiné loďce hrála živá hudba, zpívali vám ptáčci, a jo - měli jste jako kulisy západ slunce.“

Tom se rozesmál a málem zapomněl pádlovat. „Ne. Nevzal jsem sem nikoho. Na lodičkách jsem poprvé. Jestli jsi viděla tak často Avengers, měla bys vědět, která scéna byla skoro jako poslední.“

Usmíval se na mě jako idiot a já se zase jako idiot tvářila. Co bylo horší? Vzpomínat na tu kravinu se superhrdiny a vybavit si alespoň kousek zeleně kromě jeho zeleného pláště, který byl nastrčený před obrazovkami neustále?

„Ty myslíš tu scénu, kdy vypadáš jako pár minut před znásilněním?“

Tom se zarazil a doslova jsem mu dala neviditelnou herdu do zad teď. Nad jeho výrazem jsem se rozesmála a bohužel nemohla ani dost dobře přestat. Můj kejhavý smích se rozléhal po hladině jezera a umlčet mě dokázala šunka, která mi přistála na hlavě. Dotčeně jsem si ji vyndala z vlasů a dívala se na culícího Toma, kterej se právě napřahoval pro další hod se sýrem. Vedle sebe měl položený piknikový koš se sendviči.

„Ty neřáde,“ obvinila jsem ho, ale bohužel jediné, co bych po něm mohla hodit, bylo moje tričko a podprsenka. Ne, děkuju pěkně.

Znovu se zaculil a tentokrát mi do klína přistálo jablko. „Myslím, že nejlepší bude ti zacpat pusu jídlem.“

A já mu dala za pravdu.

Poslušně jsem žvejkala všechny dobroty, co si pro mě překvapil, a po očku sledovala i Amber s kameramany, kterým pohled na nás doslova dělal štěněčí oči.

Bylo teplo a svítilo sluníčko. Na jezeře nebyly tolik slyšet řvoucí děti ze skluzavek na břehu a v podstatě mě jediný otravovali komáři. Jednoho jsem dost nešťastně odehnala do zbytku sendviče. Možná by se ryby v jezeře krmit neměly, ale co naplat.

„Zoe?“

„Jo?“

„Můžeme si už konečně spolu promluvit normálně?“

„Jak to myslíš? Vždyť spolu mluvíme normálně,“ nechápala jsem, kam tím míří, a zakousla se do jablka.

Zavrtěl hlavou. „Myslím ten včerejšek. Proč jsi to udělala?“

Aha, tohle myslel. Vážně mu pořád nedocházelo, že to, co jsem mu řekla, jsem myslela zcela upřímně? Neměnil se na tom žádný fakt, že i když jsme se předtím cpali zmrzkou (a dodám - já mu utírala bradu, když mu po ní tekla), nebo když jsme tu seděli na lodičce pro zamilovaný, cpali jsme se jídlem a kousek od nás plula loďka se štábem, pořád jsem ho neměla ráda. Neměnilo se na tom vůbec nic.

Pokrčila jsem rameny. „Má to cenu rozebírat?“

„To teda má, Zoe. Potřebuju vědět, za co že mě to vlastně nenávidíš, když mě soudíš, aniž bys mě pořádně poznala,“ přešel do vážného a hádavého tónu. Na čele se mu udělala menší vráska.

„Podívej, Tome, nejsi tak špatný, za jakého jsem tě předtím pokládala, moje sestra všechno ráda vyzvedne do abnormálních výšin, ale někteří lidi si zkrátka nesednou. A ačkoliv musím přiznat, že mi tvoje společnost nevadí... ne, prostě mi nejsi sympatický.“

Zamračil se. „To nedává smysl. Buď mě nemáš ráda, nebo ti nevadím.“

„Fajn, nevadíš mi. Zatím. Ne, když kolem tebe nejsou další snobští herci.“

„Já že jsem snob?“ zeptal se překvapeně a dost hlasitě. Protočila jsem oči.

„Thomasi Williame Hiddlestone, ty jsi neskutečnej snob. Každej herec je v určitým smyslu snob. Chlap, co dělá reklamu na Jaguár a nakonec sám v něm jezdí, je snob. Ty se o moc nelišíš. Já si postačím s jakýmkoliv autíčkem za pár babek, i kdyby mu hořel vejfuk. Spokojenej?“

„Vidíš? Už znáš i mé celé jméno a auto, ve kterém jezdím. Poznáváme se,“ uculil se a já v tu chvíli popadla pádlo a majzla ho po hlavě. Oba jsme se rozesmáli.

„Dobře, za ten včerejšek se omlouvám,“ vyšlo ze mě s povzdechem nakonec a bylo vidět, že se Tom uklidnil. Dokonce se i malinko usmál a podal mu ruku.

„Omluva se přijímá. A já se omlouvám taky. Nechtěl jsem tě uhodit a tak...“

„V pohodě, stejně ti dlužím ještě jednu facku,“ vyplázla jsem na něj jazyk. „Jak to vlastně dopadlo?“

„No, víceméně ta scéna byla skvělá. Guill mi nabídl spolupráci, dnes ráno volal. A prý se mám zeptat tebe, jestli nechceš hrát křoví.“

„Já?“ zeptala jsem se šokovaně a vyprskla smíchy. „Ten tvůj novej šéf bude pěkný kvítko. Co bych jako měla hrát? Služebnou ve strašidelném domě? Nějakýho ducha pomocníka?“

„Já ti nevím, Zoe, ale už ti někdo říkal, že by ses spíš hodila na ducha otravu? Víš, jakýho myslím - takovej ten, co ti převrací pokoj vzhůru nohama a rád straší...“

Znovu jsem neodolala a pěkně ho majzla pádlem. Myslím, že kdybych se pokusila shodit tohohle chlápka do vody, spíš bych tam už teď byla já. Smáli jsme se ještě dlouho poté a celý včerejšek jako by zmizel z povrchu zemského.

***

~Tom~

I když jsem jí na očích viděl, že by mě nejradši po té válce s jídlem utopila, nepodařilo se. A já, ačkoliv bych ji tam dokázal strčit cvrnknutím prstu, jsem se konečně zachoval rozumně a za jejího rejpavého povzbuzování dopádloval ke břehu.

O necelou půlhodinu jsme už jeli limuzínou směrem na letiště a i přes Zoeiny protesty přečkali hodinu čekání ve VIP salónku. Nečekala nás dvouhodinová cesta jako tady v Americe. Chystali jsme se přeletět Atlantik do města lásky - nebo vraždy od Zoe Adamsové - Paříže. U gatu C7 bylo připravené největší dopravní letadlo Airbus A380, které dokázalo na dvou palubách rozdělených do několika tříd převézt až skoro tisíc lidí. Podle hotového davu jsem počítal, že bude plno.

Samozřejmě jsme šli prioritně na palubu a za doprovodu pohledných francouzských blondýnek byli i usazeni v té nejluxusnější části s postelemi a vlastním barem. Neměl jsem v úmyslu sdílet lože s osmnáctiletou (ještě zcela) neznámou holkou, ale asi tady na objednávky moc nemysleli, ačkoliv jsem je důrazně žádal, aby mi dali oddělená lůžka.

Poškrábal jsem se na bradě a Zoe na mě po dlouhé době udělala oči. Nejen kvůli letuškám, ale jestli si skutečně myslím, že by se ke mně přiblížila i na vzdálenost deseti centimetrů.

„Hele, na mě nekoukej!“ zvedl jsem ruce v obraně a uložil si příruční zavazadla do schrány ve stolku.

„A na koho mám asi koukat?“ zeptala se ironicky. „Ty jsi dělal rezervačku. A navíc jsme tady jediný dva, na koho myslíš, že mám asi koukat?“

Byl pravý čas, abych vytáhl z brašny dnešní plán na večer. DVDčka s filmy Thor a Thor: Temný svět by měla na následující čtyři hodiny zavřít tý malý žábě pusu. Navíc by se měla učit.

„Na tohle budeš koukat.“

„Ne,“ zakroutila rozhodně hlavou a ucouvla. „Ani náhodou. Ne. Ne a ne a ne.“

„Ale no tak, Zoe, bude legrace.“

„Legrace? Chceš mi vážně říct, že tohle bude legrace? Použil jsi to správný slovo?“

Zamyslel jsem se. „A co bys řekla na to, že bych ti namíchal koktejl. Co takhle Sex on the beach?“

Podívala se na mě s vykulenýma očima, jako by vážně nevěřila svým očím a uším, že mluvím o známém koktejlu s - ano - zajímavým názvem. „Radši bych Bloody Mary nebo B-26,“ zamumlala, ale poslušně skočila do postele a já jí se širokým úsměvem zapnul televizi.

Vážně jsem měl od ní na čtyři hodiny pokoj. Znal jsem všechny scény nazpaměť, takže jsem po třech koktejlech usnul, mumlal jsem však ze spánku svoje monology.

Zoe mě vzbudila někdy kolem devíti hodin večer.

„Nebylo to vůbec špatný,“ zatřásla se mnou a já se nejdřív ze spánku usmál. Pak jsem na ni zamrkal ještě se stále slepenýma a zamlženýma očima.

„Měla by ses víc vzdělávat, žabičko. Loki je idol.“

Zašklebila se. „Ách, škoda, právě jsem chtěla říct, že jsem víc na blonďáky. Thor nebyl vůbec k zahození. Však víš... ty svaly a tak. Navíc Loki se se svou orientací nezapře. Že si přes tři díly nenajde žádné děvče, i když je padouch. Ts, ts, ts... Tohle bys měl příště rejžovi a scénáristovi vytknout.“

Rozesmál jsem se a nechal Zoe, ať si pustí znova Avengers. Ze spánku jsem ještě dodal: „Ve skutečnosti nebyl sám. Byla tam s ním Sigyn. Ale jenom osud ví, kdy se pro osamělého chudáka jako on objeví.“

Děkuju moc za krásné ohlasy, doufám, že se povídka líbí :) Abych upozornila - už jsme v polovině celého příběhu, ale ještě rozhodně nekončíme, čeká nás velké dobrodružství a příště tentokrát z Paříže ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 5: