OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Silentium - 1. kapitola

31.03.2014 (17:00) • Jeanette • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 756×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Potichu jsem se plížila pod okny, snažíc se nevydat ani hlásku, ale jakoby se písku pod mými nohami rachotit chtělo a tucty odfoukaných větviček schovanými pod tím žlutým prachem mi na nenápadnosti taky moc nepřidaly. Avšak stejně se zdálo, že si mě nevšimli. 

„Tušíš vůbec, co se ti může stát?” křičela madam Bennettová. „Copak jsi ztratil rozum? Oni tě zabijí.”

„Ššš,” uklidňoval ji Slay, což se k jeho hrubému hlasu vůbec nehodilo. „Vím, do čeho jdu. Sám jsem si to vybral.”

Zamračila jsem se.

Nacházela jsem se v prapodivné situaci. Když jsem se po večeři rozhodla sledovat Slaye, kapitána lodi s níž jsem připlula, a který se pokusil poněkolikáté za tento týden o nenápadné zmizení, netušila jsem, že mě to zavede sem. Byl to zvláštní pocit, sedět pod oknem zdejší bordelmamá, jež byla očividně psychicky zhroucená z této situace. Vždyť já ani nevěděla, že ti dva spolu něco mají. Jak se dokážou navzájem snést? Ona hádavá a on tvrdohlavý, opravdu dvojka k pohledání.

"A myslel jsi přitom na mě? To mě tu necháš s bandou nadržených otrapů? Nebo se mám snad spokojit s ukňučenými prostitutkami? Koneckonců jsi to byl ty, kdo mě do tohohle byznysu zatáhl."

Ozval se zvuk rozbíjejícího se porcelánu a následně těžké kroky.

Vážně? pomyslela jsem si. Ona po tobě něco hodí a ty k ní jdeš blíž?

„Nemusíš zůstávat,” ztišil hlas. „Můžeš jít se mnou.”

Odfrkla si. „Jakobys mě neznal.”

„Dal jsem ti možnost odejít,” řekl pomalu, zřejmě se chystajíc opustit místnost. „Nemůžeš mě vinit z odchodu, jestliže jsi mou nabídku nepřijala.”

„Jakou budoucnost s nimi vůbec vidíš? Myslíš si, že tě jen tak přijmou mezi sebe? Myslíš si snad, že jednoduše zapomenou tvoje zločiny vůči nim? Potrestají tě způsobem, jaký si nedokážeš představit!”

„Už jsem zažil horší.”

„Horší? Horší?!” rozhořela se. „Co ti slíbili? Slávu? Budeš jeden z mnoha. Bohatství? Jak by oni mohli mít peníze? Nemají ani pořádnou loď!”

„Marlene,” sykl. „Tady jde o mnohem víc, poslouchej mě chvíli!” Musela jsem se naklonit, abych slyšela jeho další slova. „Život bez konce, nekončící život. Jen si to představ. Nikdo tě nemůže zabít, ani ti ublížit. Mohli bychom procestovat půlku světa. Společně.”

„Nejsou to lidi, Charlesi. Nejsou schopni citů. Nechceš se stát jedním z nich.”

Nastala chvilka ticha, při které jsem neměla ani možnost vůbec vstřebat, co se to tam sakra děje, než ji přerušil Slay. „Tvé rozhodnutí respektuji.”

Kapitán odešel z místnosti, zatímco madam Bennettová tam zřejmě stála jako opařená.

O čem to sakra mluvili?

Z myšlenek mě vytrhlo křupnutí větvičky za mnou. Bez přemýšlení jsem se otočila a skočila po komkoliv, kdo za mnou byl, tasíc svou dýku, abych mu ji mohla přiložit k hrdlu.

Neměla jsem moc času na přemýšlení, přesto bych víc čekala nějakého opilce, než mladého kluka, kterému mohlo být sotva dvacet.

„Neměla by ses takhle po večerech procházet sama,” zubil se na mě špinavý blonďák. Zasyčela jsem, aby ztichnul, jenže on se pouze ztišil a dál si vesele vykládal. „Na tak mladou dámu to není způsobilé.”

„Co ty víš o způsobilosti?” zavrčela jsem nepřátelsky. Nebyl členem naší posádky, to bych ho znala a těžko mohl být ve svém věku uznávaným pirátem. Tak co ho vede k tomu, že se s ním budu bavit?

Uchechtl se. „Kočička má drápy.”

„Vypadám snad, že jsem chlupatá, mám čtyři nohy a ocas?”

„No na čtyřech rozhodně jsi.”

Lehce jsem zavrtěla hlavou na znamení znechucení a slezla z něj. Možná byl mladý na to být pirát, napito však určitě měl. Teď se musím jen vyplížit, abych-

„Jak dlouho se tu válíte?”

Polekaně trhnu hlavou k okenicím madam Bennettové, která z nich na nás právě výhružně koukala.

Před očima mám najednou černo a pomalu si uvědomuji, že jsem se probudila. Silně víčka stisknu k sobě, ve snaze se ke snu vrátit, ale má to opačný účinek. Nespokojeně se zavrtím, což mě donutí si uvědomit, že mě kolem pasu drží Timova ruka, která si mě okamžitě přivine k sobě blíž.

Vtiskne mi pusu do vlasů. „Dobré ráno.”

Otočím se k němu a zaculím se na jeho rozespalé oči, které se od sebe zřejmě nehodlají dlouho odlepit. „Dobré ráno,” zopakuji a on mi konečně úsměv opětuje.

„Jakpak ses vyspala?”

„Měla jsem zvláštní sen,” prohlásím líně, tisknouc si hlavu hloub do polštáře. Tázavě nazvedne obočí. „Myslím, že jsem byla pirátka.”

„Jo tak pirátka,” zašklebí se a začne mě lechtat.

Začnu se hlasitě smát, kroutit se a snažím se dostat pryč od jeho rukou, jenže když se dostanu jen o pár centimetrů dál, vyhoupne se nade mě a uvězní mě tak pod svým tělem.

„Taková ta s tím hákem a dřevěnou nohou?” šklebí se na mě.

Pobaveně roztáhnu koutky. „Ale no tak. Ne všichni piráti měli dřevěnou nohu nebo hák.”

„No ty bys byla strašná pirátka. Nemáš ani zlaté zuby nebo skleněné oko.”

Žertovně zdvihnu obočí. „Mám si nechat udělat skleněné oko? Budu se ti tak líbit víc?”

Pár vteřin na mě potichu kouká a pak mě políbí. „Teď jsi perfektní,” zamumlá mi do rtů.

Zavřu oči a poddávám se jeho polibkům. Levou rukou mu zajedu do vlasů, zatímco pravou mu přejíždím po nahých zádech. Jenže pak se ke mě přitiskne a mě zabolí na místě, kde je žaludek.

Otočím hlavu na stranu, čímž se on nevzrušuje a líbá mě po líci směrem ke krku.

„Ačkoliv se mi nechce tuhle chvilku přerušit,” začínám zvolna a i on zpomalí. „Můj žaludek si vyžaduje oběť.”

Zašklebí se nad mojí častou frází. „Musí to být zrovna teď?”

„Ano,” prohlásím odhodlaně. „Můj žaludek je můj pán.”

„Tak dobře," letmo mě líbne a zvedne se. „Tak mi nikam neuteč, já jdu sehnat maso.”

„Děkuju,” křiknu spokojeně za ním, zachumlávajíc se hlouběji do peřin.

***

„Ten idiot!” vykřikne poněkolikáté moje nejlepší kamarádka Linda.

Nepřítomně se věnuju svému kafi. Netuším o kom mluví, nejsem schopná se příliš od rána soustředit, ale typovala bych to na jejího současného přítele, který jí poslední dobou čím dál tím víc leze krkem.

„V klidu!” polekaně vyvalím oči na lžičku, kterou vyhodí z hrnku. Bez přemýšlení ji zachytím ve vzduchu a hodím ji na talířek vedle šálku. Neminu.

Co se to právě stalo? Vždyť já se netrefím ani do koše dvacet centimetrů přede mnou.

Překvapeně se kouká na lžičku, ale pak si jí jakoby nic začne znovu míchat svou kávu a obrátí se zpátky na mě. „Promiň. Jaká vlastně byla ta noc u Tima? Bylo něco?”

Obrátím oči v sloup. „Nespali jsme spolu.”

„No tak, Valy. Nemůžeš ho trápit donekonečna.”

„Netrápím ho donekonečna,” ohradím se. „Jsme spolu jen pár měsíců.”

„Půl roku,” opraví mě. „To už je dost dlouhá doba. Myslela jsem, že jsi u něj spala, abyste do toho konečně mohli prásknout. Copak tě nepřitahuje? Proč s ním teda jsi?”

„Musíme to řešit?” zeptám se otráveně. Nechce se mi vysvětlovat, že nejsem ten typ člověka, co nedokáže odolat dotykům osoby, která ho přitahuje. Rozhodně jsem se snažila, jenže ať to byl třeba ztělesněný sexsymbol, nedokázala jsem vnímat jeho dotyky. S Timem jsem si rozhodně blíž než s kýmkoliv jiným před ním, ale i tak nedokážu jeho ruce na sobě pořádně vnímat. Vše, co vím, je, že tam jsou, ale to je všechno. Nijak mě nerozpalují. 

Když nad tím tak uvažuju, nikdo to neví, protože se ani nikdo nikdy neptal. Proč by pojali podezření, když na jakýkoliv tělesný kontakt reaguju podle očekávání?

Věnuje mi významný pohled, ale změní téma. „Udělej si v pátek čas, jdeme do Sky.”

Uznale protáhnu obličej. Sky je náš nejoblíbenější klub, ikdyž je to vlastně spíš bar. Je bar barem, když má taneční parket? Každopádně ačkoliv to tam milujeme, pití se tam pohybuje v dost vysokých cenách, proto si nemůžeme dovolit tam být každý týden.

„Za jakou příležitostí?”

„Kath slaví dvacetiny.”

Posměšně zvednu obočí. „Nesnášíš Kath.”

„Kath slaví narozeniny ve Skyi. Miluju Kath.”

Nesouhlasně zatřepu hlavou, ale nic nenamítnu. Linda nesnáší kohokoliv, kdo ji kritizuje za její zájmy nebo ji bezdůvodně nazývá ošklivými přezdívkami, což jí rozhodně nevyčítám, ale Kath se podobných věcí dopouští až nepřiměřeně často. Je to jedna z osobností, které umí vystát jen velmi málo lidí - osobnost já-jsem-nejlepší-a-vy-ostatní-se-jděte-zahrabat.

„Takže půjdeš...?”

„V sobotu ráno mě čeká brigáda, potřebuju se vyspat,” omluvně jsem pokrčila rameny a dál se věnovala šálku na stole. 

Výmluvy, zní mi v hlavě. V poslední době jsem v noci víc vyděšená, jenže to by nevzala jako přijatelnou omluvu.

„Brigáda?” zopakovala po mně nevěřícně. „A to jsi mi chtěla říct kdy?”

„Není to nic úžasného,” protočím oči. „Servírka v Daisy. Ale mám tam být v sedm, takže si to užij beze mě.”

Šokovaně mě sleduje, dokud se nezačnu cítit pod jejím pohledem nepřítomně a zvednu k ní tázavě oči. „Valerie Wolfová nechce jít do Sky,” řekne pomalu, jakoby to potřebovala sama vstřebat. „Co se děje?”

„Co by se mělo dít?” zeptám se nechápavě, ale v duchu vím, že je to ztracené.

„Celý den jsi duchem nepřítomná, sotva mluvíš a teď mi řekneš, že nechceš jít do Skye? Umřel někdo?”

„Fajn,” zvednu ruce do vzduchu na znamení vzdávání se. „Půjdu, ale odejdu v jedenáct. Spokojená?”

Hlasitě vtáhne vzduch mezi zuby. „Vy jste se s Timem pohádali?”

Schovám si obličej do dlaní a opřu se lokty do stolu. „Tohle nemá s Timem nic společného.”

„Tak s rodinou? Provedl tvůj táta zase něco?”

„Ne,” skuhrám.

„Tak škola?”

„Ne.”

„Dostala ses do problémů?”

"Ne," vyhrknu možná až příliš vysokým hlasem. „Nic. Se. Neděje. Jasný?”

Mhouří oči. „Nad čím celý den přemýšlíš?”

„Nad ničím, vážně. Já jen...” zhluboka se nadechnu. „V poslední době mám divný sny, to je celý.”

„Jaký sny?”

„Tak různě,” pokrčím rameny. „Třeba dneska se mi zdálo, že jsem pirátka. Minulý týden jsem byla asi baronka.”

„Víš, Valy,” začala opatrně. „Mrzí mě, že to musím být zrovna já, kdo ti to řekne, ale... takový jsou sny. Nedávají smysl.”

„Já vím," zatřepu lehce hlavou. „Jen to nedokážu dostat z hlavy. Pokaždé se tam většinou mluví o Jiných nebo o nesmrtelnosti nebo o obou.”

„Moc koukáš na filmy,” ušklíbne se. „Netrap se tím, za pár týdnů tě to přejde a budeš zase snít o mluvících bačkorách.”

„Asi máš pravdu,” říkám nepřítomně a srknu si kávy, která na mě nedotčeně kouká už dobrých deset minut.

Autor: Jeanette, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silentium - 1. kapitola: