OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 10. kapitola

15.06.2015 (11:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 976×

„Kdo, sakra, jsi? A kde to jsme?“ křikla po mně.

„Tairo, ty si nic nepamatuješ?“ zeptal jsem se doufajíc, že to není pravda.

„Ne...“

10. kapitola

GEORGE TRAWSN

Nevěřícně jsem na ni zíral. To přece nemůže být pravda. Ale bohužel byla…

„Ptám se tě znovu, kdo jsi? Z jaké planety pocházíš? Tvůj druh neznám!“ štěkala po mně, hlas se jí hystericky třásl a její Lirry měnily barvy ostošest.

„Jenom klid, hlavně se uklidni,“ mluvil jsem pomalu a klidně, „jmenuji se George Trawsn, pocházím z planety jménem Země.“ Nedůvěřivě se na mě dívala.

„To místo neznám,“ šeptla, „ale, jak jsme se tedy dostali do jednoho modulu?“

„Ty jsi zkoumala mou planetu v modulu, ale zřítila ses na ni. Mí lidé tě našli a nakonec přiletěli i vaši. Vzali několik nás k vám na palubu, a chtěli nás odvézt na Zartu s nařízením královny. Loď se ale poškodila a my jsme ji museli opustit v modulech.“ Stále si mě zvláštně prohlížela.

„Nevím, jestli ti mohu věřit,“ řekla tiše. Povzdychl jsem si.

„Tak čti mé myšlenky a poznáš, že ti nelžu.“ Zarazila se, ale poslechla. Potom přikývla a její tvář se mírně vyjasnila. „A teď, když už mi věříš, se tě můžu zeptat, co si pamatuješ jako poslední?“

„Já nevím, nemám žádnou konkrétní vzpomínku. Pamatuji si svou planetu, matku, trochu své dětství a možná něco ze školy. Konkrétní tváře si nevybavuju a ani nevím, o jaké lodi jsi to mluvil.“ Napřímil jsem se.

„Nepamatuješ si na Orsay?“ ujistil jsem se. Zavrtěla hlavou. „Ani na její posádku a tvou funkci?“ ptal jsem se dál. Stále vrtěla hlavou. „A nepamatuješ si ani na Chevena?“

„Koho?“ Otevřel jsem pusu překvapením. To je špatné. Po chvilce jsem si uvědomil, že musím vypadat jako trotl, takže jsem pusu rychle přivřel.

„No, on je tvůj…“ zamyslel jsem se, „víš co, zapomeň na to…“

CHEVEN

Když se nám konečně podařilo vymotat se z pole asteroidů a dát loď trošku dokupy, začali jsme pátrat po modulech.

„Kolik jich bylo vystřeleno?“ zeptal jsem se Eresta.

„Sedm.“

„Všechny je najděte.“ Erest se ponořil do přístrojů, ale za chvíli už hlásil.

„Začínám chytat jejich signály… počkat. Někde je chyba. Je jich tady jenom šest.“ Zarazil jsem se.

„Jsi si jistý?“ zeptal jsem se ho s mírným zděšením v hlase. Přikývl. „Dobře, naberte je zpět na loď,“ vydal jsem rozkaz a otočil se na Ess. „Překontroluj všechny sledovací čipy a zjisti, kdo byl v tom sedmém modulu.“

„Rozkaz, pane.“…

Uběhlo sotva pět minut a Ess už mi hlásila výsledky.

„Mám to!“ rozezněl se její hlas z ničeho nic. Rychle jsem přešel k ní a pohledem ji pobídl, aby mluvila. „Z naší posádky chybí jen Taira, to ona je v modulu.“Omluvně se na mě podívala. Já byl jako na trní. Sotva jsem Tairu získal zpět, zase jsem ji ztratil. To snad nemůže být pravda!

Okamžitě jsme začali po zbloudilém modulu pátrat. Cítil jsem, že žije, ale že je něco jinak. Naše pouto se zdálo slabší, netušil jsem proč. Možná si to jen namlouvám.

Zjistil jsem, že Taira není v modulu sama, což mě zezačátku trochu potěšilo. Náladu mi ve vteřině zhoršilo další zjištění, a to, že zmizel i George Trawsn. Za těchto okolností by bylo lepší, kdyby v modulu byla sama…

GEORGE TRAWSN

Když mi Taira konečně začala alespoň trošku důvěřovat, ošetřil jsem jí ránu na hlavě. Nebyl jsem nějaký úžasný zdravotník, a co teprve, když jsem se potýkal se zartskými léky, ale Taira mě naváděla, takže na její hlavě za chvíli trůnil bělostný obvaz. Sama si vzala nějaké léky proti bolesti a nakonec se schoulila na sedadle a usnula. Pozoroval jsem ji. Byla tak krásná. Krásnější ženu jsem v životě neviděl. Kdoví, jestli u nás na Zemi nějaké tak krásné jsou. Začal jsem fantazírovat. Taiřina ztráta paměti mi k ní uvolnila cestu. Odstranila Chevena, a to se mi líbilo. Třeba se do mě také zamiluje… S těmito úvahami jsem nakonec usnul…

Když jsem se probudil, Taira už byla vzhůru. Na klíně měla černý tácek a na něm bylo jídlo, které jsem v životě neviděl. Plnými lžícemi si ho házela do krku, jako by týden nejedla.

„Dobré ráno,“ řekla a hodila mi na klín stříbrný sáček. Nechápavě jsem na ni zíral. „A dobrou chuť,“ dodala a kývla na sáček, když viděla můj nechápavý výraz.

„Díky,“ vymanil jsem ze sebe a sáček rozbalil. Vyndal jsem stejný tácek, jako měla Taira na klíně. Jídlo se skládalo z fialových nudlí, oranžových kostiček a všechno to bylo zalité červenou omáčkou, která zvláštně voněla. Vzal jsem vidličku a nesměle ochutnal. Nic podobného jsem v životě nejedl. Byla to tak výrazná chuť, nebo spíše několik chutí dohromady. Byl jsem z toho naprosto unešen. Až po chvíli jsem si všiml, že mě Taira pozoruje a pobaveně se uculuje.

„Ještě nikdy jsem nic takového nejedl,“ objasnil jsem své gurmánské grimasy.

„Myslíš Zerrkas?“ zeptala se a nabrala si do úst.

„Myslím vaše jídlo vůbec,“ dodal jsem. „Ty si tedy na chuť našeho jídla nevzpomínáš?“

„Já jsem vaše jídlo někdy měla?“ zeptala se. Přikývl jsem.

„Ano, a vždycky jsi říkala, že je hrozně slané. Tohle se s naší kuchyní nedá srovnávat.“ Usmála se a já jí úsměv oplatil. Potom jsme čas zabíjeli tím, že jsme si povídali. Taira měla plno otázek a já jí odpovídal, pokud jsem znal odpověď. Obvykle se ale ptala na náš svět. Brzy jsem ztratil pojem o čase…

Znenadání nastalo divné ticho. Taira ho nakonec prolomila.

„Jestli je pravda, cos říkal a my jsme odletěli z… Orsay, tak by nás měli hledat, ne?“ Přikývl jsem.

„Taky si to myslím.“ Rozhodně nás hledali. Cheven by Tairu rozhodně nenechal napospas někde uprostřed prázdnoty. Možná, že mě by tady byl ochoten zapomenout, ale ji rozhodně ne…

Ani jsem si nevšiml, že jsem usnul. Probudila mě Taira.

„Georgi?“ šeptla mi přímo u ucha. Škubnul jsem sebou. Taira byla blízko u mě. Rameny jsme se navzájem dotýkali. Nakonec si hlavu položila na mé rameno. „Chci něco vědět,“ šeptla po chvíli. „Jak vaši lidé poznají, že se milují.“ To mě zaskočilo.

„No, řeknou si to.“ Jiná odpověď mě nenapadla.

„A co když ty city ten druhý neopětuje?“ zeptala se znovu.

„Obvykle to říkáš druhému jen tehdy, když si tím stoprocentně jsi jistá, a tak moc omylů nevzejde.“ Nastala další odmlka. Nakonec však opět promluvila.

„A měli jsme spolu někdy my dva něco?“ Tím mě totálně omráčila. Opravdu se zeptala? A co mám odpovědět? V hlavě jsem měl naprostý zmatek. Byla tak blízko mě a já tolik toužil po jejím dotyku, že myslelo spíše mé tělo nežli hlava.

„Ano,“ šeptl jsem do ticha. Usmála se a v očích jí zajiskřilo. Její Lirry najednou zfialověly. To jsem ještě neviděl. Její rty byly tak blízko a já neodolal. Tentokrát jsem se však nedočkal žádného odstrčení ani ničeho podobného. Tentokrát se jí to líbilo…

CHEVEN

Byl jsem zrovna s Ess v lokační místnosti. Tam se provádělo zpracovávání dálkových skenů. Trávili jsme zde všechen svůj čas. Ostatní pracovali na můstku. Všichni jsme ale měli stejný cíl. Najít ztracený modul. Náhle jsem ucítil prudkou bolest v hlavě. Sykl jsem a Ess se otočila.

„Je ti něco?“ zeptala se starostlivě. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, v pohodě,“ řekl jsem jí a dále se věnoval senzorům. Najednou se bolest vrátila. Byla prudší, tentokrát nejen v hlavě, ale i na srdci. Sevřel jsem si hruď v tom místě. Bolest se rozšířila do všech koutů mého těla a nakonec se usídlila v Lirrách. Teď mi v nich prudce pulzovalo. Musel jsem se opřít.

„Chevene? Co je?“ vyjekla Ess a podepřela mě. V hlavě se mi objevil nějaký záblesk. Šlo o Tairu. Opět prudká bolest v hlavě a pak už prázdno. Necítil jsem ji. Pouto se z ničeho nic ztratilo…

Upřímně z této kapitolky mám mnohem lepší pocit než z té předešlé, protože tady jsem přesně věděla, co chci, aby se stalo. Snad budu mít podobný pocit i při dalším pokračování! A snad máte dobrý pocit i vy... ;)

Eilan

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 10. kapitola: