OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 14. kapitola

15.07.2015 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1018×

PŘED ČTYŘICETI LETY

V severní části OwenEastonu se právě probouzel osmiletý chlapec. Věděl, že dnes se odehraje zásadní krok v jeho životě. Krok, který navždy změní jeho budoucnost. Vyskočil z postele tak rychle, jako nikdy. Necítil se však dobře. Byl nervózní, velmi. Sáhl po oblečení, které mu večer nachystala matka, a roztřesenýma rukama si ho oblékl. Přešel k oknu a roztáhl závěsy. Otevřel ho a chvíli pozoroval probouzející se město. OwenEaston bylo město postavené v kopci. Nahoře se činil královský palác se všemi důležitými institucemi. Často vídával vzlétat a přistávat lodě a raketoplány a při tom toužil umět je pilotovat a létat s nimi.

Měl dobrý výhled, bydleli vysoko v kopci. Čím výš dům stál, tím více byla rodina důležitější. Jeho otec byl všude uznávaný lékař a matka pracovala jako profesorka na akademii věd. Jejich sousedi byli samí doktoři, vědci, důstojníci Královské flotily a podobně. Níže potom bydleli ostatní. Neznamenalo to však, že by na nižší vrstvu obyvatelstva bylo pohlíženo jinak. Každý měl stejná práva a možnosti. Všichni si byli rovni a nikdo neměl zapotřebí se nějak povyšovat. Ve škole se učili o rasách, kde panuje nerovnoprávnost, války a světy jsou jen prožrané korupcí, nesnášenlivostí, touze po moci a vším možným. Byl rád, že na Zartě se žije jinak a že vladaři jsou spravedliví a čestní, jak o nich často říkával otec.

Sešel dolů na snídani. U stolu již seděli matka i otec. Políbil matku na čelo a sedl si na židli vedle ní. Podala mu kousek Prechtellu a celou dobu se na něj usmívala. Stejně hrdě se tvářil i otec…

Po snídani společně vyšli vstříc ke královskému paláci. Byl sice již dost starý, ale chytil se matky za ruku. Překvapeně se na něj podívala, nebyla zvyklá, že by ji její syn dobrovolně držel na veřejnosti za ruku. Když však spatřila chlapcův vystrašený pohled, ruku mu povzbudivě stiskla…

Zhruba ve stejnou dobu se v královském paláci na vrcholu města probouzela malá princezna. Byla mladší než chlapec, nedávno oslavila své páté narozeniny. Nebyla však tak nervózní jako on. Věděla, že ji dnes čeká něco důležitého, neuvědomovala si ale, jaké to bude mít následky. Matka vešla do pokoje a pomohla své dcerce s oblékáním. Chtěla vědět, jak moc se její dcera bojí. Překvapilo ji, že princezna byla naprosto v pohodě a chovala se jako každý normální den. Žádnou nervozitu z ní necítila. Společně ruku v ruce vyšly z pokoje. Děvčátko se jí však hned vytrhlo a běželo směrem k otci, který jí rozevřel svou náruč. Chytil ji a vyhodil do vzduchu. Dítě se zvonivě rozesmálo a vlepilo otci pusu na tvář…

Byl to obrovský kamenný kruh, v průměru mohl mít několik metrů. Na něm byly vyryté staré symboly a runy. Uprostřed byly vyznačeny dva menší kruhy, do kterých se děti postaví. Chlapec i dívka stáli na opačných stranách kruhu společně ze svými matkami. Otcové si navzájem podali ruce, byli to už dlouho let dobří přátelé, a potom šli pozdravit Sacerdose, velekněze, který obřad provede. Potom se přidali ke svým manželkám a dětem. Sacerdos se postavil doprostřed kruhu a pokynul dětem, aby přišli k němu. Chlapec váhavě vykročil, dívka skoro vyběhla. Oba se postavili do kruhů nakreslených na zemi. Sacerdos jim spojil ruce, ukázal, jak se mají chytit. Drželi se pevně, vzájemně se dotýkali Lirr na ruce toho druhého. Dívali si navzájem do očí. Neznali se, ale přesto k sobě cítili jistou důvěru. Velekněz jim položil ruce na čela, zavřel oči a začal tiše odříkávat zartskou motlitbu…

SOUČASNOST

TAIRA

Byla jsem zděšená. Tohle že by Reddit udělal? Jakmile George odvedli, rozeběhla jsem se za matkou. Chtěla jsem, aby mi to všechno vysvětlila. Hnala jsem se palácem a všichni mi zděšeně uskakovali z cesty. Teda, skoro všichni. Zabočila jsem a najednou do něčeho narazila. Byl to Cheven. S jeho mohutnou postavou to ani nehnulo, na rozdíl ode mě. Odrazila jsem se od jeho pevné hrudi, kdyby mě včas nezachytil, ležela bych na zemi.

„Tairo!“ vykřikl, když mě chytal. „Jsi celá?“ dodal pak a starostlivě se na mě díval.

„Jo, jasně,“ řekla jsem stále ještě trochu otřeseně.

„Kam ses tak hnala?“ zeptal se mě.

„Za matkou, chci vědět, co se přesně stalo,“ vydechla jsem, připravená běžet dál. Cheven mi to však nedovolil.

„Myslíš to s pozemšťany?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. „Tvá matka je nechala všechny zavřít. Nejdříve strašně zuřila, když jí Reddita přivedli. Vypadalo to, že ho na místě rozcupuje.“ Uměla jsem si svou matku živě představit. „Nakonec se trochu zklidnila a o jejich osudu se bude rozhodovat později.“ Přikývla jsem, ale tohle mi nestačilo. Chtěla jsem to slyšet od matky. Udělala jsem krok vpřed, ale Chevenova silná paže mě zachytila, škubla se mnou a já se znenadání ocitla v jeho těsné blízkosti, tak moc si mě přitáhl. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.

„Co?!“ vyjekla jsem a stále mu zírala do očí. Jeho výraz se náhle změnil. Předtím se tvářil tvrdě a neústupně, teď mě však pozoroval s nutnou dávkou něžnosti. Náhle ke mně připlula jeho vzpomínka. Pustil mě do své mysli, chtěl, abych to viděla. Vzpomínal na to, jak mě takhle držel poprvé, jak jsme si byli blízko. Ten příjemný pocit mě pohltil celou. Vzdychla jsem. V tu chvíli Cheven zavrtěl hlavou a pustil mě. Všechny emoce byly rázem pryč.

„Chtěl jsem ti jen říct, že tvá matka odjela. Má nějaké důležité jednání,“ řekl prostě.

„Odjela? Teď? A co ti lidé?“ Pokrčil rameny.

„Říkala, že to není žádná akutní hrozba. Teď je nechá, ať si chvilku posedí, potom jim přečte myšlenky, zjistí, v jakém rozsahu jsou jejich nekalé plány, a potom uvidí, jak je potrestá.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Má matka to měla naplánované velmi dobře, a to se to stalo teprve před chvílí. Asi to bude léty zkušeností.

„To zní logicky,“ řekla jsem nakonec. Otočila jsem se na podpatku a chtěla odejít, zastavilo mě však, když Cheven promluvil.

„Tairo, už rozhodli.“ Ztuhla jsem. Otočila jsem se a udělala krok k němu.

„Rozhodli?“ Přikývl. „Jak?“ Nadechl se a podíval se mi zpříma do očí.

„Pouto bude znovu obnoveno. Obřad provedou už zítra,“ řekl a čekal na mou reakci.

„Dobře,“ přikývla jsem prkenně a otočila se k odchodu. On však znovu promluvil.

„Je mi to líto, Tairo, vůči tobě,“ šeptl. Zastavila jsem se a zavrtěla hlavou.

„Nemusí,“ řekla jsem tiše a odešla, aniž bych se na něj podívala…

GEORGE TRAWSN

Vojáci mě vedli palácem. Téměř na všech chodbách byla obrovská okna, která prosvětlovala palác a umožňovala krásný výhled na celé město. Museli jsme zajít do podzemí, protože okna z chodeb zmizela. Čím déle jsme šli, tím více začínal palác připomínat vojenskou základnu. Dovedli mě do velké kruhové místnosti. Všechno bylo bílé a velmi moderní. Po obvodu kruhu byly zřejmě cely. Neviděli jste tady mříže, vězně drželo něco jiného. Na první pohled vypadalo, že tam nic není. Občas však vyběhl po průhledné ploše nějaký puls. Vypadalo to jako silové pole. Mí lidé s ním již experimentovali, ale neúspěšně. V jedné z cel seděli mí kolegové. Admirál, doktor i poručík Sields. Uprostřed místnosti byl kruhový stůl s různými přístroji, které zřejmě ovládaly jednotlivé cely. Za ním seděli dva muži v uniformách. Jeden z nich se zvedl a šel k nám. V ruce držel divnou krabičku s dlouhou jehlou na konci.

„Vyhrňte si rukáv,“ řekl mi nezaujatě a pozvedl tu divnou injekci.

„Co je to?“ chtěl jsem vědět a nedůvěřivě jsem si ho prohlížel. Povzdychl si.

„Je to upravený sledovací čip. Kdybyste náhodou nechtěl spolupracovat nebo třeba utekl. Standardní postup,“ vysvětlil. Pomalu jsem si rukáv vyhrnul, a než jsem stihl cokoliv udělat, chytil mě za zápěstí, škubl mi rukou a vsunul jehlu pod kůži. Vyjekl jsem bolestí. Po chvíli jehlu vysunul a otočil se na svého kolegu za stolem.

„Aktivuj to.“ Muž kývl. Za chvíli něco píplo a pod kůží mi začalo blikat modré světýlko. Zíral jsem na to jako na svatý obrázek. Ten, co mi bodal injekci, si mou ruku prohlédl a pak se otočil na můj doprovod. „V pořádku,“ řekl jim.

Dovedli mě před celu a pokynuli mužům za stolem, aby otevřeli. V silovém poli se náhle objevilo něco jako puklina. Vojáci mě postrčili dovnitř a puklina se zacelila. Potom přešli ke svým kolegům za přístroji a o něčem se spolu tiše bavili. Silové pole zřejmě propouštělo zvuky, protože jsem slyšel tichý šum jejich hlasů. Otočil jsem se zády k poli. Na každé straně stěny bylo jedno lůžko. Dietert a Sields seděli na jednom, kývli mi na pozdrav a vrhali na mě nervózní pohledy. Admirál seděl na lůžku naproti nim, co nejdále to šlo. Když jsem ho spatřil, pohltil mě vztek.

„Vy!“ zavrčel jsem a ukázal na něj prstem. Bylo mi jedno, že je to můj nadřízený. Tady nejsme na Zemi a navíc jsme v pěkném průšvihu, jen díky němu. „Zbláznil jste se? Co jste to, proboha, udělal? Myslel jste si, že na to nepřijdou, nebo co?! To vám jde jen o tu zatracenou technologii? Nenapadlo vás, že i dobré vztahy s nimi jsou důležité?!“ křičel jsem a stále více jsem zvyšoval hlas. To upoutalo pozornost dozorců.

„Okamžitě toho nechte!“ ozval se za mnou neznámý hlas. Neposlouchal jsem ho. Bylo mi to jedno. Vztek mnou cloumal tak jako nikdy. Napřáhl jsem se a chtěl admirála udeřit. Nestihl jsem to. Tělem mi projela ostrá bolest. Vyjekl jsem a zhroutil se na podlahu. Potom jsem opět uslyšel ten neznámý hlas, co mě napomínal předtím. „U nás se takové chování netrpí! Ani vězňům! Měli jsme tu dobrou vůli a dali vás do cely dohromady. Klidně můžete být každý sám, chcete-li. Ať už se to neopakuje!“ Chviličku jsem ležel, potom mě chytily dva páry paží a vytáhly na jedno z lůžek.

„Co to, sakra, bylo?“ hekl jsem a chytil se za hruď, kde mě ještě stále píchalo.

„Ten jejich čip,“ odpověděl mi doktor, „říkali, že to používají, když nechcete spolupracovat.“

„Anebo děláte bordel,“ dodal Johnatan prkenně…

Celou dobu jsme po sobě s Redditem štěkali. Všechno zkazil. Mohli jsme být se Zarťany dobří přátelé a spojenci. Časem by nám jistě nějakou svou technologii ukázali a pomáhali by rozvíjet náš svět. Nechápu, jak takový člověk jako Reddit mohl dostat hodnost admirála. Johnatan se brzy nechal naší hádkou strhnout a začal se zastávat mých názorů. V tu chvíli se začal admirál ohánět hodnostmi. Poslal jsem ho s nimi k šípku. Už nikdy v životě nepřijmu rozkaz od toho člověka…

Netrvalo dlouho a začala lítat sprostá slova, a kdyby nás Zarťané nezastavili, brzy by lítaly i pěsti. Jeden z mužů vstal a přešel k naší cele. Postupně se nám všem dlouze podíval do očí. Myslím, že se nám hrabal v myslích. Poznal jsem ten pohled. Podobný mývala i Taira, když četla myšlenky.

„Jeho,“ řekl nakonec a ukázal na Reddita. V silovém poli se objevila ta puklina a muž pokynul Redditovi, aby vstal. Zkroutil mu ruku za zády, aby neutekl, a posadil ho do vedlejší cely. Puklina se uzavřela a dozorce tentokrát promluvil na nás. „Doufám, že už se to nebude opakovat, nerad bych zbytečně aktivoval další celu.“

„Nebojte,“ řekl klidně John, „my tři proti sobě nic nemáme.“ Muž přikývl a šel si za svou prací…

Nudili jsme se. Nevěděli jsme, co s námi mají v plánu udělat. Dietert se natáhl na jedno lůžko a za chvíli podřimoval. Záviděl jsem mu jeho věčný klid. Nevěděl jsem, zda mu můžu věřit. Ani se nezapojil do naší hádky s Redditem a nezastal se našich názorů. Co když tajně kul pikle s admirálem?

John seděl přímo u silového pole a zaujatě sledoval naše dozorce. Potom promluvil.

„Jsou velmi fascinující, nemyslíš?“ Ani se na mě nepodíval. Všiml jsem si, že mi tyká. Moc jsme se neznali. Vždy jsme byli jen nadřízený a podřízený. Nějak jsem se tím ale nezaobíral. Nemělo to cenu. Sedíme ve stejné cele, takže je asi jedno, jestli za každou větou říká: ano, pane.

„Jo, to jsou,“ odpověděl jsem mu.

„Kéž by takoví byli i lidé na Zemi,“ šeptl toužebně.

„Jací?“ Pokrčil rameny.

„Já nevím. Čestní, spravedliví, bez touhy po moci a bohatství, bez nutkání vraždit a bojovat… mám pokračovat?“

„Nemusíš, chápu to.“ Měl naprostou pravdu. Náš svět by byl mnohem hezčí, kdyby byl více jako Zarta. Ale není. A jasným důkazem toho byl admirál Reddit, který seděl v cele hned vedle…

Asi jsem usnul, protože do mě šťouchl Johnatan.

„Vstávej, Georgi,“ řekl tiše. Podíval jsem se na něj. Stál na nohou a díval se zaujatě ke dveřím místnosti. Vyskočil jsem na nohy a stoupl si vedle něj. Na kraji místnosti stála Taira. Mluvila s jedním z dozorců. Vypadalo to, že se hádají. Po chvilce však dozorce ustoupil a Taira přešla k naší cele. Nečekal jsem, až něco řekne.

„Tairo, jen pro pořádek, my tři jsme naprosto nevinní a…“ Prudce mě přerušila.

„Mlč!“ štěkla po mně. Já, Johnatan i Dietert, který se postavil vedle nás, jsme ztuhli. Taira trhavě vydechla a zavřela oči. Když je opět otevřela, měla je lesklé a mírně fialové, jako by se měla každou chvilku rozbrečet. „Omlouvám se,“ šeptla, „je toho na mě moc. No, každopádně, přišla jsem vám jen říct, že nevím, jak dlouho tady budete sedět, než se to vyšetří.“

„Cože? Proč?“ zeptal se hned Dietert.

„Má matka je teď momentálně mimo město. Má důležité jednání a vypadá to, že se to protáhne. Zítra se sice na chvíli vrací, ale hned zase odjíždí pryč,“ vysvětlila.

„A nemůže se to pořešit v tu dobu, kdy bude zítra tady?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Nechtělo se mi tady sedět další den jen tak.

„Ne, má na práci něco jiného,“ odpověděla mi Taira trpce, otočila se na podpatku a odešla. Vyměnili jsme si s Johnatanem nervózní pohledy. Odkdy je Taira takhle odměřená? Něco rozhodně není v pořádku…

CHEVEN

Dnes se to stane. Dnes bude všechno jako dřív. Alespoň doufám. Taira byla včera po rozhodnutí odměřená, ale nedivím se jí. Musí si to nechat všechno projít hlavou a smířit se s fakty. Vstal jsem a oblékl se. Nemohu popřít, že bych nebyl nervózní. Na obřad, který prováděli v dětství, si nepamatuji. Nikdo si to nepamatuje. A proto se to provádí v tak útlém věku. Aby si na to nikdo nevzpomínal. Je jen málo výjimek, kdy se obřad provádí v dospělosti. A tou výjimkou jsme i my dva…

Já i Taira jsme se postavili do kruhů vyrytých v podlaze. Sacerdos nám ukázal, jak se máme chytit. Potom nám položil ruce na čela. Musel jsem se sklonit, aby na mě dosáhl. Začal odříkávat klasickou motlitbu a já cítil, jak se mé tělo chvěje a mění se i má mysl. Potom jsem ztratil vědomí…

Probudil jsem se až doma. Omdlít bylo normální. Tělo si musí zvyknout na nový silný nával emocí. A pak přišel pocit tak silný, jako žádný jiný. A to nepopsatelná touha po Taiře…

TAIRA

Probudila jsem se doma v posteli. Po obřadu jsem omdlela, stejně jako každý jiný. V hlavě jsem měla úplné prázdno. Zůstala jsem ležet a brzy začala podřimovat. Vnímala jsem matku, která vešla do pokoje, aby se se mnou rozloučila. Myslela si, že spím, a tak jsem ji při tom nechala. Políbila mě na čelo a zase odešla. Zřejmě už odjíždí…

Když jsem se opět probudila, Ignis zrovna zapadala. Byla jsem hrozně zpocená, tak jsem si šla dát sprchu. Tam jsem poprvé ucítila, že se něco stalo. Má mysl si začala vybavovat Chevena a pocity, které jsem cítila, byly opravdu silné. Oblékla jsem si jen lehkou noční košilku, bylo mi neuvěřitelné horko. Sedla jsem si na postel a oknem pozorovala zbyteček Ignis, který ještě nezmizel za obzorem. A najednou ucítila neskutečnou touhu. Takovou, jako už dlouho ne. Toužila jsem po tom, abych tady měla Chevena, aby se mě dotýkal a líbal mě. Toužila jsem po něm jako žena po muži…

Znenadání někdo zaklepal na dveře…

CHEVEN

Šel jsem za ní. Měl jsem hned dva důvody. Za prvé jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku. A za druhé jsem hrozně toužil ji vidět. Stráže mě bez problémů pustily a já za chvíli klepal na dveře jejího pokoje.

„Dále,“ ozvalo se tlumeně a já vešel. Ignis zrovna zapadla, takže v pokoji nebylo moc světla. Taira, která seděla na posteli, vstala a stoupla si doprostřed místnosti. Vlasy se jí v hnědých vlnách kroutily kolem hlavy a na sobě měla jen modrou noční košilku. Vypadala úchvatně.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Ahoj,“ odpověděla tiše.

„Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku,“ řekl jsem a nervózně si prohrábl vlasy.

„Asi ano,“ šeptla, „ale něco mi chybí,“ dodala.

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě. Nic neříkala, ale její Lirry mluvily za vše. Pomalu ke mně přešla a já měl tušení, co chce udělat. A neskutečně jsem si přál, aby to udělala. Zastavila se těsně u me. Postavila se na špičky, chytila mě za tvář a políbila mě. Tak vášnivě a toužebně, jako už dlouho ne. Vjela mi rukama do vlasů a já jí polibek ve vteřině oplatil. Potom sjela rukama níž a začala mi tahat za lem trička. Pustil jsem její rty, aby ho mohla svléknout. Dříve mi bylo nepříjemné, když to udělala. Styděl jsem se za své jizvy, které mé tělo pokrývaly. Taira ale vždy říkala, že jsou krásné a že ukazují bolest, kterou jsem musel vytrpět… Vzal jsem ji do náruče a přešel s ní k posteli…

… Bylo to tak jako dřív, možná i lepší. Doufám, že to tak zůstane už navždy…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 14. kapitola: