OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 21. kapitola

26.09.2015 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1075×

„Už jsme tu,“ řekl po nějaké době Cheven a kývl hlavou před sebe. Překvapeně jsem otevřel pusu. Planetka byla vážně malá. Tedy mnohem menší než Zarta, co si tak pamatuju. Na rozdíl od Zarty však měla mnohem více vodní plochy. Vlastně byla celá pokrytá vodou. Jen stěží jsem rozeznával drobné pevninky. Obletěli jsme planetu a začali klesat na odvrácené straně. Raketoplán vstoupil do atmosféry a my se pomalu přibližovali k povrchu. Taira mi podala šedivý plášť s kápí. Nechápavě jsem na ni zíral.

„Nikdo tady nezná váš druh. Sice je to víc než nepravděpodobné, ale i tak nemůžeme riskovat, že někoho potkáme. Vyvolalo by to zmatek,“ vysvětlila a přitom mi přehazovala plášť přes ramena. Přistáli jsme na malinkém ostrůvku. Lehce jste dohlédli z jednoho konce na druhý. Když jsem vystoupil z raketoplánu, pod nohama jsem ucítil písek a uslyšel šumění vln. Stáli jsme na jakési pláži. Za mnou rostla bujná vegetace. Stromy mi připomínaly palmy a celkově jsem si připadal jako na dovolené na Havaji. V té tmě to všechno vypadalo stejně jako na Zemi. Něco mi však říkalo, že ráno, až se rozední, to bude jiné kafe. Uprostřed toho porostu stál dvoupatrový dům. Byl docela dobře maskovaný, jeho omítku objímala nějaká popínavá rostlina… Najednou jsem v zádech ucítil hlaveň zbraně. Vyjekl jsem a prudce se napřímil. Neodvážil jsem se ani otočit. Taira s Chevenem vyběhli zpoza raketoplánu jako velká voda s napřaženými zbraněmi. Jakmile však spatřili mého věznitele, zbraně sklonili.

„Jenom klid, Maureen, to jsme my,“ promluvil Cheven. Ucítil jsem, že tlak na moje záda pomalu povoluje a několika rychlými kroky se přemístil k Chevenovi. Před námi stála žena. Neviděl jsem jí do obličeje, protože měla na hlavě kápi stejně jako já.

„Chevene?“ promluvila „Bála jsem se, že je to někdo z gardy. Navštěvují mě až moc často.“

„Vždyť jsi přece věděla, že přijdeme,“ protočil panenky Cheven. Žena si odfrkla a pokynula nám, abychom ji následovali. Když jsme vešli do domu, sundala si kápi a pohodila hlavou tak, že se jí její krátké červené vlasy rozježily ještě víc. Až teprve teď jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla poměrně vysoká, mnohem vyšší než Taira. Přes půlku levé tváře se od spánku až po bradu táhly tři jizvy. Jedna menší jizva vedla i přes oko a velmi mi tím připomínala jednu postavičku z animáku. Myslím, že to byl Lví král nebo něco na ten způsob.

„Tairo,“ usmála se najednou, ale úsměv mi k její tváři vůbec neseděl. Ženy se objaly.

„Ráda tě vidím,“ usmála se na ni na oplátku Taira. Potom se slova ujal Cheven.

„Georgi,“ promluvil ke mně a pokynul rukou na ni, „tohle je moje sestřenice Maureen.“  Kývl jsem na ni a mírně se pousmál. Jakmile jsem však spatřil její výraz, úsměv se hned vytratil. Přitom pohybu hlavou jsem ucítil, že na sobě stále mám kápi. Málem bych na ni zapomněl. Jedním rychlým pohybem jsem si ji strhl z hlavy. Maureen své černé oči ještě více přimhouřila.

„Chevene,“ promluvila nakonec, „myslela jsem, že jako trestanec bude o něco více… jak bych to jen řekla… nebezpečnější.“ Na tváři jí pohrával zvláštní úšklebek.

„No dovol?!“ vypadlo ze mě. „Nenechám se takhle urážet.“ Škubla sebou a sykla.

„Co jsi říkal, že jsi za druh?“ zeptala se najednou naoko mile, udělala pár kroků a z těsné blízkosti si mě začala obcházet.

„Neříkal,“ odsekl jsem jí. Zastavila se těsně přede mnou. Naše tváře byly tak blízko, že jsem cítil její teplý dech.

„A nemohl by ses mi s touto drobností svěřit?“ pokračovala a její tón mi lezl na nervy.

„Jsem pozemšťan, z planety jménem Země.“

„To neznám,“ šeptla. Odpověď se jí však dostala z druhé stany místnosti.

„Setkali jsme se s nimi teprve nedávno,“ vysvětlila Taira. Maureen se na ni otočila a o krok ode mě ustoupila, za což jsem byl vděčný. Ne, že by mi přítomnost žen nějak vadila, ale já stále chtě nechtě měl oči jen pro Tairu, a navíc Maureen mě spíše děsila, ani ne tak svým vzhledem, jako chováním.

„Znáte nás jen chvíli a už sis to rozházel u královny? Asi bych tě neměla podceňovat,“ uchechtla se a já si všiml, že jí chybí jeden z předních zubů. Opět narušila můj osobní prostor a nestydatě si mě prohlížela. Cheven si hlasitě odkašlal. Díky ti, křičel jsem v duchu. Maureen tedy ustoupila a oba jsme se otočili na Chevena, který držel Tairu kolem pasu.

„Takže, Georgi, abyste měl jasno. Maureen slíbila, že vás u sebe schová, jak dlouho to bude nutné. My se prozatím budeme snažit na Zartě uspíšit vypravení Orsay k Zemi. Jakmile se tak stane, stavíme se pro vás a načerno vás odvezeme na Zemi.“

„Děkuju,“ přikývl jsem. Jenom mě trochu děsilo, že tady budu muset trávit nevím jak dlouho s tou šílenou ženskou. Cheven i Taira se mírně pousmáli. Zřejmě slyšeli mé myšlenky. Maureen se však netvářila nijak.

„Nebojte, Georgi,“ řekl Cheven a vzal Maureen kolem ramen, „bude se chovat slušně, že, Maureen?“ Ta si něco odfrkla. „Měli bychom vyrazit,“ řekl, když ji pustil. Plácl mě po rameni, „Držte se,“ kývl mi a odešel. Taira mě objala. „Ozveme se,“ šeptla, usmála se na mě a vyšla do tmy za Chevenem…

TAIRA

Cheven na mě čekal u raketoplánu. Podal mi ruku a pomohl mi naskočit dovnitř. Posadila jsem se na místo a aktivovala přístroje. Najednou si mi kolem krku ovinuly ruce mého manžela. Přitáhl se ke mně a políbil mě na krk.

„Spokojená?“ šeptl mi do ucha.

„To budu, až ho bezpečně dopravíme na Zemi.“ Cheven si odfrkl, ale nepouštěl mě. „Myslíš, že je dobré nechávat ho tam samotného s Maureen? Nevypadal, že by z ní měl nejlepší pocit,“ svěřila jsem mu své obavy.

„Ale no tak, znáš přece Maureen. Vždycky se takhle chová, ale je úplně jiná. Stejně ani nemá moc na výběr,“ řekl Cheven, políbil mě do vlasů a dosedl na místo pilota. „Rozhodně mu u ní bude líp než v dolech.“

„To máš asi pravdu,“ usmála jsem se na něj…

Při cestě na Zartu jsem jako druhý pilot moc neobstála. Usínala jsem hned, jak jsme vzlétli. Cheven nad tím jen kroutil hlavou.

„Klidně se prospi, potřebuješ to. A navíc raketoplán se dá řídit i sólo,“ usmíval se. Držela jsem se jeho slov a probudila se až doma v posteli. Byla noc a Cheven klidně podřimoval vedle mě. Musel mě z raketoplánu donést až sem. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a políbila ho na čelo. Potom jsem si šla dát malou sprchu. Jedno velké břímě bylo alespoň z půlky za mnou. Už jsem se nemusela bát o George, ale stále je tady Johnatan. Zítra za ním musím zajít.

Opět jsem si šla lehnout, potichu, abych Chevena nevzbudila. Měl strašně mělké spaní a i sebemenší šustnutí ho probudilo. Když jsem si však lehla, jeho ruce se omotaly kolem mého těla a on ponořil svůj obličej do mých vlasů.

„Miluji tě,“ šeptl. Chvíli jsem váhala s odpovědí, ani nevím proč.

„I já tebe,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že nelžu, že to tak cítím, ale i přesto mi připadalo, jako bych z úst vypustila prachbídnou lež…

Ráno jsem se šla podívat za Johnatanem. Když jsem to spatřila, myslela jsem, že je to jen sen.

„Johne!“ vyjekla jsem šťastně, když jsem ho spatřila, že sedí a dokonce se směje společně s Dietertem. Přeběhla jsem k němu a objala ho.

„Tairo!“ vyhrkl překvapeně. Kůži už neměl tak bledou a dokonce ani tak studenou. Do očí se mi řinuly slzy.

„Co se stalo? Jak to, že už jsi v pořádku?“ chtěla jsem vědět. Odpovědi se ujal Dietert.

„Jednoho z vašich doktorů napadlo, že nemáme řešit fyzické problémy, ale zaměřit se na psychiku. Pomocí toho telepatického spojení zjistili, co je špatně a napravili to.“ Celou tu dobu jsem se usmívala jako idiot a tiskla Johnovi ruku. Dietert nás nakonec nechal o samotě.

„Upřímně jsem tě už viděla, jak tě vezu na Zemi v bedně,“ řekla jsem s úsměvem.

„Tos mi teda moc nefandila,“ usmál se taky. „Co se vlastně za poslední dny událo?“ zeptal se. „Mám nějaké malé okno“…

Řekla jsem mu všechno, tedy kromě toho, že George už vlastně není v dolech, ale na Oregonu. Dozví se to v pravý čas. Tady to ani není moc bezpečné vykládat…

GEORGE TRAWSN

Jsem tady už třetí den. Abych byl upřímný, necítím se tady nejlépe. Nemůžu si však stěžovat, jelikož lapisové doly a tohle nejde srovnávat. S Maureen jsme za celou tu dobu prohodili jen pár slov. Už se nechová tak děsivě jako na začátku, i tak se z ní zatím nevyklubala žádná skvělá kámoška.

Seděl jsem na zábradlí balkónu a pozoroval noční oblohu. Nebyl tady žádný měsíc, ani nic podobného. Maureen mi řekla, že tahle planetka není dost slavná ani velká na to, aby měla něco tak luxusního, jako je oběžnice. Zajímavý názor… Když jsem se jí zeptal, proč tady vlastně žije, neodpověděla mi. Jen se otočila a odkráčela… Sledoval jsem hvězdy a přemýšlel, jestli jedna z nich náhodou nemůže být naše Slunce.

„Vidím, že se ti výhled líbí,“ ozvalo se z ničeho nic za mnou. Prudce jsem sebou škubnul, až jsem skoro sletěl ze zábradlí. Maureen se nad tím obrazem usmála. Taky jsem se musel usmát. Přešla k zábradlí a sedla si vedle mě. „Jak ses sem vůbec dostal?“ zeptala se po chvilce. Nechápavě jsem se zadíval do jejích černých očí. „Myslím tím, čím jsi naštval královnu a tak,“ vysvětlila.

„To si snad můžeš přečíst v mé mysli, ne? Divím se, že jsi to ještě neudělala.“ Sklopila hlavu.

„Nemůžu,“ šeptla.

„Promiň?“ zeptal jsem se, jako bych jí špatně rozuměl. Povzdychla si.

„Narodila jsem se s genetickou poruchou. Nemám telepatické schopnosti.“ Její oči se najednou zaleskly.

„Aha, omlouvám se…“ začal jsem, ale skočila mi do řeči.

„To je dobrý, nemohl jsi to vědět,“ pousmála se smutně. „Tak řekneš mi to, nebo ne?“

Odvyprávěl jsem jí to všechno.

„Originálnější způsob, jak naštvat Luciiu jsem ještě neviděla,“ pousmála se, když jsem dovyprávěl.

„A co ty?“ zeptal jsem se po chvilce ticha.

„Já? Nemám o čem vyprávět,“ řekla tiše.

„Lžeš,“ konstatoval jsem a zadíval se na ni. Odfrkla si.

„Asi ano.“ Nakonec se dala do vyprávění. „Šla jsem na akademii. Chtěla jsem sloužit v Královské gardě. Nakonec jsem se přidala k tajným. Infiltrovala jsem různé nelegální skupiny a práskala na ně, co se dalo. Jednou při akci jsem však udělala chybu. Neuposlechla jsem rozkaz. Věřila jsem, že to, co chci udělat, je lepší a…“ zarazila se.

„A?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Zemřelo pět mých kolegů, Georgi,“ vyhrkla se sklopenou hlavou. „Hned jsem odstoupila a odešla jsem od všeho, přátel, rodiny, úplně jsem se izolovala. Přešla jsem na druhou stranu bojiště. Začala jsem pracovat pro ty, které jsem předtím chytala. Stala jsem se lovkyní lidí. Hledala jsem, koho mi nakázali, a za určitý obnos je přivedla. Bylo mi jedno, kdo je nevinný a kdo ne. Mimochodem, díky této práci vypadám, jak teď vypadám,“ dodala a ukázala na své jizvy na obličeji. Odmlčela se.

„A co bylo dál?“ nutil jsem ji pokračovat.

„Potkala jsem Chevena. myslela jsem, že na mě zanevřel, ale mýlila jsem se. Donutil mě se vzpamatovat a odejít od toho, co jsem dělala. Ukázal mi tuhle planetu. Je to skvělý úkryt pro někoho, jako jsem já.“

„Páni, tak to je něco,“ vydechl jsem. „Kam se hrabu já,“ pousmál jsem se a ona taky… Byl to prudký a nečekaný pohyb. Chytila mou tvář a políbila mě. Pomalu a něžně. Nestihl jsem zareagovat ani nic udělat. Pomalu se odtáhla.

„Promiň,“ vyhrkla. „Dlouho jsem nebyla nikomu takhle blízko, já…“ hlas se jí zlomil.

„Počkej,“ šeptl jsem. „Nemáš mít náhodou doma vybraného snoubence?“ zeptal jsem se.

„Ta moje genetická vada zabránila v tom, aby provedli obřad spojení,“ vysvětlila mi hořce.

„Aha… Víš, lichotí mi, že no… ale já chovám city k někomu jinému, sice ona je neopětuje, ale já si stále ještě nezvykl a musím se s tím nejdříve vyrovnat, než budu moct myslet na jiné ženy… pochop to, prosím…“ koktal jsem ze sebe. Přikývla.

„Omlouvám se ještě jednou,“ řekla tiše a rychle odešla. Nechtěl jsem ji ranit, ale na tohle jsem nebyl připravený… Opět jsem stočil svůj zrak k obloze. Po chvilce jsem si něčeho všiml. Jedna z hvězd se blížila k planetě. Čím byla blíže, tím více jsem si uvědomoval, že je to raketoplán. Už zdálky jsem však poznal, že není zartský.

„Maureen?!“ zavolal jsem na ni dovnitř. „Myslím, že máme společnost!“ Vyběhla za mnou na terasu a z jejího výrazu jsem poznal, že to asi nebude zrovna přátelská návštěva…

Páni, docela jsem se rozepsala. A já se bála, že tahle kapitolka bude nejkratší a přitom je jedna z nejdelších! :D Omlouvám se za pauzu, ale holt škola je škola, a střední, to je teprve peklo. Každopádně náš příběh se pomaličku přibližuje ke konci, ale věřím, že ještě chvilku to s ním snad vydržíte ;)

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 21. kapitola: