OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 6. kapitola

20.05.2015 (17:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 978×

6. kapitola

TAIRA

Měla jsem nepříjemný pocit. Věděla jsem, že by mi tady neměl už nikdo ublížit, ale i tak jsem dostala strach. Postavila jsem se. Mé Lirry prudce zežloutly a křídla mi automaticky vyjela ze zad a roztáhla se, připravená k okamžitému použití. Zírala jsem na dveře a čekala. Zpoza dveří však vyšla osoba, kterou bych čekala ze všech nejméně.

„Georgi?“ Nechápala jsem. Mí lidé totiž mají něco jako šestý smysl. Dokáží vycítit nebezpečí. Naše těla na ten impuls reagují a připraví se na případnou obranu. Jako například má křídla. Jenže proč se mi to dělo právě teď? Z George jsem přece strach mít nemusela. Narovnala jsem se a křídla složila na záda. Mírně ho polekala má útočná pozice, ale přesto ke mně přišel blíž.

„Tairo, já doufám, že neruším?“ zeptal se. Jenom jsem zavrtěla hlavou. V jeho pocitech jsem cítila jasnou úlevu. „Chtěl jsem se jen podívat, jestli je vše v pořádku a jestli něco nepotřebuješ,“ pokračoval. Nemohla jsem si nevšimnout, že se ke mně stále pomalu přibližuje.

„Všechno je v naprostém pořádku,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Atmosféra v místnosti byla nějaká divná. Nebo alespoň já se cítila divně. Cítila jsem, jak se mi křídla na zádech začínají chvět. Mé tělo se bálo. Polkla jsem. George se stále přibližoval. Nic neříkal, jen se usmíval a prohlížel si mě. Když už byl u mě asi na délku paže, ucítila jsem to. Vplulo to do mě z ničeho nic. Ten pocit vzrušení a chtíče. Nemohl vycházet z nikoho jiného než z George.

Když jsem si to všechno uvědomila, byl už moc blízko. Začal mě hladit po paži, potom mi položil jednu ruku na pas a jeho obličej se stále více přibližoval k tomu mému.

„Georgi, co to-“ Víc jsem říct nestihla. Jeho rty se na ty mé přitiskly hrozně rychle. Bože, co to dělá? Zbláznil se? Chtěla jsem odporovat, ale na nic jsem se nezmohla. On sice líbal mě, ale já mu jeho polibky neoplácela.

Po chvíli mé rty pustil. Zhluboka mi hleděl do očí a hladil mě po tváři. Byla jsem omámená a zmatená. Něco takového jsem nikdy nezažila. Nemyslím tím, že bych se nikdy nelíbala, ale myslím to, jak mě políbil. A nelíbilo se mi to. A zvláštně ne od George. Prudce jsem ho odstrčila. Očividně to nečekal.

„Co to děláš? Já myslel, že…“ nedořekl to, skočila jsem mu do řeči.

„Co sis myslel? Že jsem to chtěla? Znáš mě pár dní a už děláš tohle? To je, to nemůžu…“ Dál to nešlo. Nemohla jsem mu už nic říct. Jen jsem vrtěla hlavou a do očí mi vhrkly slzy. Otřela jsem si je rukou a na ní mi zůstaly mokré fialové flíčky. Ano, mé slzy byly fialové. Vyděšeně na mě zíral. Nadechl se a chtěl něco říct, ale já ho nenechala. „Nic neříkej. Všechno jsi zkazil. Prosím tě, jdi, jdi!.“

„Promiň,“ šeptl a odešel. Plácla jsem s sebou na postel. Zatím jsem se líbala jen s jedním mužem. S mužem, kterého jsem sice byla donucena milovat, ale já opravdu ho miluji. Který na mě doma čeká a bojí se o mě. Můj Cheven, kterého mi vybrali. Vyberou nás, když jsme ještě děti. Naváže se telepatické spojení a tito dva se později najdou a zamilují. Je to opravdová láska a u většiny párů vznikne zvláštní pouto. Cítíte pocity toho druhého. Nestává se, že by si pár nerozuměl. A nestává se ani, že by byl někdo někomu nevěrný. A já? Až mě zase uvidí, pozná to. Pozná, že jsem se líbala s lidským mužem, a co potom? Zruší jeho rodiče naše pouto? Dovolil by to vůbec? Jak jsem řekla, George všechno zkazil. Byla jsem z toho zničená a nešťastná. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout…

GEORGE TRAWS

Řekla mi, ať jdu. Omlouval jsem se jí, ale nevím, jestli mě poslouchala. Vyšel jsem na chodbu a zamířil přímo do své kanceláře. Co mě to, proboha, napadlo? Líbat ji, bože. Padl jsem do svého kancelářského křesla. Když ona mě opravdu moc přitahuje. Tohle jsem ještě u žádné ženy nezažil. Kam se hrabala Sasha či nějaká jiná. A nemůžu popřít, že se mi to nelíbilo. To ovšem asi nemůžu tvrdit o ní. Zítra si s ní budu muset promluvit a všechno jí to vysvětlit. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Snažil jsem se z hlavy dostat její tvář, ale nešlo to…

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal jsem. Za dveřmi se objevil sám admirál. Okamžitě jsem vyletěl do pozoru. „Pane, mohu nějak pomoct?“

„Pohov, kapitáne,“ řekl admirál unaveně. „Rád bych si s vámi promluvil o Taiře.“ Kousl jsem se do rtu. Proč o ní? Zrovna se na ni snažím přestat myslet!

„A co konkrétního, pane?“ Snažil jsem se znít uvolněně. No, ale nevím, jak moc uvolněné to bylo. Admirál si povzdechl.

„Ani jsem nedoufal, že se naše vztahy tak zlepší, nebo že s námi vůbec promluví.“

„Bála se, že ji tady budeme věznit. Chtěla, abych ji zabil,“ řekl jsem a admirál překvapeně zvedl obočí. „To už teď samozřejmě nepřichází v úvahu a ani to po mně nechce,“ dodal jsem rychle. Admirál jen přikývl.

„Vždyť ona nám otevírá úplně nové možnosti, jen si to představte. Vesmírné lodě, úžasné zbraně a kdoví co ještě,“ rozplýval se. „Kam by se potom hrabala Armstrongova cesta na Měsíc, konečně by se nám povedlo překonat ten úžasný milník a začít cestovat po galaxii.“

„To by nám ale musela poskytnout její technologii, a nemyslím si, že to udělá. Řekla mi, že na takové věci nejsme dost vyspělá rasa.“ Nelíbilo se mi, co tady říkal. Vážil jsem si Taiřiných slov a věřil jsem, že naše rasa na takové věci ještě nemá.

„Ale no tak, kapitáne, to je hloupost. Proč bychom na to neměli být vyspělí? Myslel bych si, že vy budete první, kdo se bude k takovým věcem hlásit.“ Nechápavě na mě hleděl. Za jiných okolností možná, ale ne teď. Nic jsem mu na to neřekl. Chvíli bylo ticho. Potom se admirál zvedl, já samozřejmě musel taky. Byl to můj velící a je to holt slušnost a povinnost.

„Zítra s ní chci probrat záležitosti o její technologii, byl bych rád, kdybyste byl u toho.“ Zvláštně se na mě díval. Bylo mi to nepříjemné. „Zítra 9:30 ráno, skladiště 2,“ dodal ještě.

„Ano, pane,“ řekl jsem a sklepl paty k sobě.

„A teď už si běžte domů odpočinout. Služba vám skončila před čtvrt hodinou…“   

CHEVEN (Šévn)

Seděl jsem ve své pracovně. Přemýšlel jsem nad Tairou, jak jinak. Vzpomínal jsem na den, kdy za mnou přišli rodiče, a otec mi to řekl.

„Tak, synu, je čas, aby si poznal svou budoucí ženu.“ Jakmile jsem ji uviděl, věděl jsem, že ji miluju. Byla to nejkrásnější, co jsem kdy v životě spatřil. Cítil jsem její emoce a došlo mi, že ona to má úplně stejně. Uvědomoval jsem si, že mi tu lásku v dětství při obřadu spojení vpravili do hlavy, ale ona byla opravdová. Vždy jsem si myslel, že je to blbost, ale není. Není a já ji miluju víc než cokoliv. A právě teď mám o ni hrozný strach…

Zazvonil lodní intercom. Stiskl jsem tlačítko. „Slyším.“

„Pane, mohl byste přijít na můstek? Je to naléhavé.“ Vstal jsem. Kapitánova pracovna byla hned vedle můstku. Vedla mezi nimi jen dvoumetrová úzká chodbička. Když jsem přešel ke dveřím, samy se automaticky otevřely, jako téměř každé dveře tady na lodi. Můstek byla kruhová místnost s počítačovými pulty okolo a uprostřed stálo kapitánovo křeslo. Bylo tu celkem pět vyšších důstojníků. Jeden inženýr, zbrojní a komunikační důstojník, lodní pilot a vědecký důstojník. To místo patří původně Taiře, ale teď ji zaskakuje jiný důstojník. Doufám ale, že se na to místo brzy vrátí.

„Co se děje, poručíku?“ zeptal jsem se Eresta, svého zbraňového důstojníka a zároveň nejlepšího přítele.

„Zaznamenali jsme nějakou sondu, myslím, že může být pozemská,“ řekl mi a stále kontroloval údaje na monitoru.

„Pozemská?“ Nevěřil jsem. „Vždyť ti lidé jsou tak – tak… primitivní. Nevěřil bych, že dokázali vyslat sondu tak daleko.“

„Vlastně,“ ozval se Treniss, můj pilot, „nejsme zase tak daleko od Země. Pokud se budeme držet této rychlosti a kurzu, doletíme tam za jednu, maximálně dvě hodiny.“

„Dávejte pozor, aby nás nezaznamenali, mohli by tady mít další sondy. Zavolejte mě, až budeme u planety, mezitím budu u sebe,“ řekl jsem směrem k důstojníkům na můstku a odešel zpět do pracovny.

Sedl jsem si do křesla. Bál jsem se o Tairu. Byla moje všechno. Cítil jsem ale, že je v pořádku. Díky za to pouto. Nechápu, jak si na něj může někdo stěžovat. Čím blíže jsme byli k Zemi, tím více jsem ji cítil. Něco mi říká, že ti lidé ji odhalili. A co potom? Zavoláme je rovnou z orbity? Už to vidím. „Ahoj, přicházíme v míru. Můžete nám vrátit, co je naše, a my zase poletíme…“ Možná mi jiná možnost nezbude. Hlavní ale je, že za chvíli bude Taira zpět v bezpečí. Její matka bude šťastná. A naše planeta taky. Kdo by totiž nepostrádal naši princeznu?

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 6. kapitola: