OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět mnoha zemí - 1. kapitola

26.01.2014 (14:00) • Lieutenant • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1151×

Na obloze se prolínaly poslední sluneční paprsky, které lehce zabarvovaly ztmavlou oblohu do růžova. Chladný letní vánek si pohrával s korunami stromů, zelenou trávu začaly pokrývat kapky rosy.

V městečku Marilbor do ticha zaznívaly pouze tiché zvuky sekyr zarážejících se do kmenů stromů a hlasy elfů dokončujících práci na loveckém srubu.

Hlasy elfů radujících se ze zapadajícího slunce, jelikož se budou moci vrátit domů ke svým rodinám.

Poslední sluneční paprsky se dotkly korun stromů, práce ustaly, elfům, chystajících se po dlouhém dni domů, přejel mráz po zádech.

Příroda utichla, zvěř se rozprchla, poklidný, vlahý večer jako bodnutí prorazilo vlčí zavytí.

Na pokraji lesa se vynořil obrys nestvůry, která vypadala, jako že ji vyvrhlo samo peklo, prudký závan větru sfoukl elfům dohasínající louče.

V prokleté noci byly vidět jen přibližující se rudé oči a temnota pohlcující vše.

(...)

Temnota a tupá bolest hlavy, tma, křik, bolest na hrudi, neodbytná bodavá bolest, jenž mě tížila.

Lapal jsem po vzduchu, nemoci se nadechnout, otevřel jsem oči, do kterých mne udeřilo ostré sluneční světlo.

Ve snaze se nadechnout a dodat svým plicím dostatek vzduchu jsem se posadil, rukou držíc se za bolavou hruď, soustředění na pravidelné dýchání mi přerušilo tiché vrznutí dveří.

Leknutím jsem odskočil do rohu postele, tisknouce se na zeď.

Otevřenými dveřmi do nitra místnosti pronikly další sluneční paprsky, vše kolem dostávala světlejší barvu a vnikl sem i nádech léta.

Zamžoural jsem do otevřených dveří a spatřil dlouhé havraní vlasy, podlouhlý obličej a pomalu se ke mně přibližující se štíhlou postavu.

Vyděšeně jsem se tiskl ke zdi.

„To je dost, že jsi vzhůru, prospal jsi čtyři dny.“

„Co... Kdo jste, co po mně chcete?!“ zakřičel jsem, stále se tisknouc na zeď.

„Klid, neublížím ti, jsem Aren, a ty, jak ti říkají?“

„Sorontur... Jak jsem se sem dostal?“

„To ti řeknu, až si lehneš, máš vážné poranění a měl bys odpočívat.“

Napětí v mém těle se uvolnilo a já ulehl na tvrdou postel.

„Našla jsem tě nedaleko odsud, ležel jsi v kaluži krve...“

„Kaluž krve... Kaluž krve! Krev!“ ozývalo se v mé mysli a já spatřil ony ďábelské oči, jenž mě málem připravily o život.

Černá nestvůra, jejíž mohutné tlapy dopadaly na zem a ničily vše, ostré drápy zarývající se do pachem smrti nasáklé země.

(…)

„Vstávej. Nemyslíš, že už jsi se prospal dost?“ zazubila se Aren. Mžourám na ni očima a nemohu si vybavit, co se to vlastně stalo...

„Paní Aren!“ ozvalo se za oknem.

„Paní Aren, tady jste.“ Leknutím jsem spadl z postele, když sedlák rozrazil dveře.

„Co se děje, Dagu?“ zeptala se Aren, dívaje se na klečícího sedláka.

„Má paní, děti říkaly, že když si hrály v lese, slyšely něco strašného.“

„Uklidni se, Dagu, vstaň a pověz mi, co se děje,“ uklidňovala jej Aren, podávaje mu vodu k pití.

„Říkaly, že slyšely křik připomínající hrozná muka a utrpení,“ vychrlil ze sebe a napil se. „A ještě vlčí vytí, přitom se zde vlci už několik desítek let nezdržují.“

Když jsem to zaslechl, strnul jsem a opět se mi vybavily ty strašné oči té bestie.

„Ano, vlci,“ přerušil jsem jejich rozhovor. „Z toho večera si pamatuji, že nějaké bestie podobné vlkům napadly mou družinu.“ Aren a Dag přerušili rozhovor a pohlédli na mě.

„Nevzpomínáš si, co se ještě stalo? Proč se najednou zde objevili vlci?“ ptala se Aren.

„Ne, jediné, co si vybavuji, jsou ty oči. Oči, které byly rudé, oči bestie, která touží zabíjet. Nebyl to obyčejný hladový vlk. Byl jako démon. A nebyl sám. Mohla jich být celá stovka,“ přiblížil jsem jim situaci roztřeseným hlasem. Aren se nevěřícně podívala na Daga, který se marně snažil zakrýt svou paniku.

„Nevíte, co se stalo s mou družinou?“ zeptal jsem se rychle.

„To opravdu nevím, našla jsem pouze tebe,“ řekla Aren. „Počkejte tu chvíli,“ zvolala a vyběhla ze dveří.

„Takže…“ řekl Dag, neustále studujíc moji tvář.

„Ano?“ odvětil jsem, snažíce se ignorovat ten vlezlý nepříjemný pocit.

„Vy jste elf?“ zeptal se zvědavě, momentálně studujíc mé uši.

„Ano, to jsem,“ přikyvoval jsem.

„Nikdy jsem elfa neviděl tak zblízka… Odkud jste?“

Nadechoval jsem se k odpovědi, když vtom se rozrazily dveře. Aren vešla zpět do místnosti. Měla na sobě zbroj. Krásnou stříbrnou zbroj se zlatým lemováním. Brnění se krásně lesklo pod prameny jejích havraních vlasů.

Až teď jsem si všiml, jak je krásná. Musí být i urozená. V této chvíli mi došlo, že vlastně před ní Dag klečel. A říkal jí paní. Proč by ale někdo takový zachraňoval prostého elfího válečníka?

Než jsem se ji stihl zeptat, popadla svůj meč, postavila se proti nám a rozkázala:

„Dagu, zůstaneš tady se Soronturem, kdyby cokoliv potřeboval, buď mu nablízku. Já zatím zkontroluji, co se děje v lese, a zaletím do Marilboru zeptat se na jeho družinu.“

„Ano, paní,“ uklonil se Dag. Aren mezitím zmizela ve dveřích a já už slyšel jen koňské zařehtání.

„Zaletím?“ nechápavě jsem se podíval na svoji nechtěnou společnost.

(…)

To by mě zajímalo, co se to děje. Že si děti vymýšlejí, to každý ví, proč by si ale vymýšlel i elf? mumlala si Aren pro sebe, když vzlétala na svém nádherném bílém pegasovi s hřívou zlatou jako samotné slunce.

„Vyleť trochu výš, Starouši. A zpomal, podíváme se, co se to tedy tady děje.“ Pegas uposlechl.

Právě byli kousek za místem, kde našla smrtelně zraněného Sorontura.

Spatřila zde kruhovou stavbu, spíš to byly pouze kůly nabodané do země. Viděla také nějaký pohyb, ale z této výšky nedokázala rozeznat, co se tam děje a kdo se opovážil stavět své „bůhví co“ na jejím území.

„Starouši, poletíme teď do Marilboru, zde sami stejně nic nezmůžeme,“ zašeptala Pegasovi do ucha a ten změnil směr letu.

(…)

Přistáli před obrovskou dřevěnou bránou porostlou mechem. I zdi krásně splývaly s lesem. Aren si pomyslila, jak je krásné, že i v této době, kdy se všichni snaží pouze získat bohatství a podvolit si ostatní země, existuje národ, který žije takhle spjat s přírodou. A přitom je civilizovanější než některé ostatní.

„Kdo jsi a co tady chceš?“ ozval se hrubý hlas elfí stráže. Aren pohlédla vzhůru na hradby a viděla stovky elfích vojáků, mířicích na ni svými luky.

„Jsem Aren ze země Eriador. Chci se zeptat na družinu jednoho z vás,“ zvolala a sledovala, jak všichni elfové směřují své luky dolů a sundávají šípy z tětiv.

„Dobře, odvedeme tě za Rionem. Musíš ale svou zbraň nechat tady,“ řekl jeden z elfů, přičemž se začala otevírat brána.

„Díky, dlouho se nezdržím,“ řekla s úsměvěm Aren.

Prošla bránou a pozorovala nádherné městečko plné vysokých, špičatých věží a malých farem s pracujícími elfy. Prošla kolem malé dílny, kde pilně pracující řezbář vyráběl nové luky a šípy. Dokonce spatřila, jak v koželužně mladá elfí dívka namáčí kůže a její matka vedle šije z kůží lehkou zbroj. Dávala si na tom záležet, vyšívala i ty nejmenší detaily, jako by oděv nebyl pro válečníky, ale pro samotného krále. Aren tohle všechno nadchlo, ještě nikdy neviděla takhle poctivou práci. Najednou se odkudsi přiřítila parta elfat.

„Dobrý den, můžeme si sáhnout na vaše brnění? Nikdy jsme to neviděli,“ zažadonilo jedno z dětí. Aren se sklonila.

„Ale jistě, a tady máte,“ řekla milým hlasem a s lehkým úsměvem na rtech dala dětem zlatou minci.

„Neotravujte tady, nemáte co na práci?“ zavrčel strážný, který Aren vedl k Rionovi. Zastavili se před mohutným sídlem.

„Dál už s vámi nejdu,“ řekl strážný, něco zašeptal elfovi stojícímu před dveřmi a odešel.

„Prosím, tudy, paní,“ řekl elf a nasměroval Aren k Rionově komnatě.

„Zdravím vás, přicházím kvůli družině…“

„Já vím,“ odvětil Rion. „Prosím, sedněte si,“ Aren se usadila do blízkého křesílka a Rion kývl na elfa hlídkujícího u dveří. Elf okamžitě donesl dvě číše a nalil oběma ovocného vína.

„Už mi to sdělili,“ řekl Rion a přitom upil z číše. „Řekli mi, že jste tady kvůli Soronturově družině. Tak co vás přesně zajímá?“

„Sorontur je právě v mém městě, nalezla jsem ho smrtelně zraněného na jedné pláni u lesa poblíž naší země. Dnes se probral z bezvědomí a ptal se na svou družinu, jestli se všichni v pořádku vrátili,“ začala Aren vyprávět, při tom se také napila ze své číše.

„Nikdo se nevrátil, jestli zemřeli, mají štěstí. Je to pouze banda toho vyhnance Sorontura!“ zakřičel vztekle Rion a praštil pěstí do stolu, až vylil svou číši. „Čemu se divíte? On vám nic neřekl?“ otázal se Rion s úšklebkem.

„N-neřekl nic,“ vykoktala ze sebe Aren.

„Paní Aren, měla byste si dávat pozor, koho k sobě berete. Nedá se mu věřit. Vy mu pomůžete a on vám bodne dýku do zad,“ řekl Rion naprosto vážným tónem.

„Mohu vědět, co provedl, že byl vyhoštěn?“

„Jistěže můžete, ale pokud se chcete včas vrátit do vašeho města, měla byste vyrazit, slunce zanedlouho zapadne.“ 

„To bych určitě měla, ještě když se kolem našeho města pohybují vlci. Ráda bych se ale dozvěděla o Soronturovi víc,“ řekla Aren s výrazem zájmu.

„Dobrá. Za úsvitu jedu na válečnou výpravu. Jak se vrátím, pošlu k vám posla se vzkazem. Budete muset pár dní vydržet.“

„Děkuji mnohokrát,“ řekla Aren s úsměvem a dala se na odchod.

Autor: Lieutenant (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět mnoha zemí - 1. kapitola: