OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve stínech temna prolog 1/3

11.03.2013 (18:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 782×

Stíny se pohnuly k jedinému světlému místu v prázdnotě. Uvnitř kaluže světla ležela nahá žena, havraní vlasy jí zakrývaly štíhlé nahé tělo. Celá se chvěla vynaloženou námahou, když se snažila udržet dál od temnoty.

Ze stínů se oddělila temná postava a natáhla se ke světlu. Ihned ale ucukla, z prstů jí unikal kouř, jak ji světlo popálilo…

„Už mi dlouho unikat nebudeš, Isis… Jsi má… Už pět tisíc let jsi má.“

Šeptavý hlas zněl uštvaně a výhružně. Byla v něm síla, která nutila třást se a zalézt do kouta co nejdál od nežádoucí osoby.

Tělo zalité světlem se pohnulo. Žena pootočila hlavu a odkryla svou tvář. Plné rty se prohnuly v pološíleném úsměvu. Bronzová pleť se matně zaleskla v ustupujícím světle. Hnědé, skoro až krvavě rudé oči zazářily.

„Tak jsi mě konečně našla, že?“ Její hlas byl tichý, slabý potlačovanou bolestí. Po prstech jí sklouzlo pár kapek krve.

„Nebylo to tak těžké…“ špitly stíny.

Místností se rozlehl ženin smích.

„Co je tu tak směšné, Isis?!“

„Hledala jsi mě pět tisíc let, sestřičko, vážně to nebylo těžké?“ pořád se smála, ale ke smíchu se přidal dávivý kašel.

„Jsi slabá. Už brzy tvé světlo zanikne. Pak už budeš jen moje…“

„Neustále se tím utěšuješ? Nikdy tvá nebudu, Styx…“

„Jsi má od doby, co jsi stvořila první život, Isis.“

„To není pravda. A ty si neustále namlouváš lež. Jsme rozdílné, navzájem se ničíme…“

„Ne, Isis. To ty se ničíš. Já ti chci jen pomoci.“

„Nevěřím ti, Styx. Ani teď, ani jindy.“

„Sestro prosím!“ zanaříkala temnota, teď už vlídným, podlézavým hlasem. „Tohle je směšné!“

Světlo začalo plnit stíny, když se žena zvedla do sedu a přitáhla si štíhlé nohy k nahému hrudníku. Rukama objala kolena.

„Není to směšné. Tenhle boj vedeme už miliony let. Vždy mě najdeš a já vždy uniknu. Tentokrát ale ne…“

Stíny se pohnuly blíže ke světlu a nevšímaly si kouře, když se natáhly rukama k tělu ženy.

Stíny se na chvíli přestaly vinout kolem své nositelky a odhalily ženu s andělskou tváří, blonďatými vlasy a očima jako safíry.

„Už mi neutečeš! Ne, když jsem tě konečně našla!“ zaječela nepříčetným hlasem.

„Nikdy nebudu mít nic společného s tebou, Styx.“

„Zničíš se, jestli se teď přemístíš! Zabije tě tvá moc, pohltí tě!“ varovala ji.

Žena se na ni zadívala chladnýma a smutnýma očima.

„Sbohem, sestro. Doufám, že už se nepotkáme. Už nechci mít nic společného se Smrtí!“

Stíny se rozestoupily a odhalily naštvaný výraz ženy, která vládla světu mrtvých.

„Najdu tě,“ přísahala.

Pak žena s dlouhými havraními vlasy vstala, bronzová pokožka se leskla krůpějemi potu, z rozervaného krku jí tekly dva pramínky krve, které stékaly po hrudi a levé ruce a kapaly z konečků prstů. Natáhla paže nad hlavu a zaklonila se. Světlo nabralo na intenzitě, zahnalo stíny do koutů nekonečna.

A pak do sebe začalo pohlcovat ženu s hnědo–rudýma očima. Zatnula zuby, aby nekřičela, obličej se jí zkřivil bolestí. Nakonec ji světlo pohltilo a ona se rozpadla na dvě části.

Obě dvě dopadly na Zemi, každá v jiné podobě, a putují po kontinentech, aby se našly.

Japonsko, l.p. 1323

Období Kamakura

Dva námořníci právě mířili do krčmy, když ji zahlédli. Stála u jedné z lodí, koukala na svítící maják, který oznamoval lodím, kudy do přístavu. Okamžitě zamířili k ní.

„Madam, váš otec říkal, že tu nemáte být. Císař by vás určitě chtěl mezi své gejši…“

Pohlédla na ně hnědo–rudýma očima a černé vlasy za ní vlály, když se do nich opřel vítr. Usmála se na ně plnými rty a zatočila se kolem své osy jako malé dítě.

„Není dnes nádherně? Co říkáte?“

Ve stínech se mihli šógunovi vojáci a rychle mířili dál do ulic, odkud se linul pach kouře.

V ulicích vládly nepokoje, chystal se převrat, císař chtěl převzít vládu nad zemí, ale Isis to vůbec nevadilo. Narodila se jako dcera jednoho z vlivných samurajů, kteří zradili šóguna a přidali se na stranu císaře Godaiga.

„Madam, měla byste se vzdálit. Hrozí tu nebezpečí… Co kdyby vás zabili vzbouřenci?“

Muži Isis uchopili za ruce a odváděli ji dál do nitra městečka, k domu jejího otce.

„Nebojím se těch rebelů, pánové. Chci zůstat venku!“

Zářící měsíc odhaloval cestu vinoucí se klikatými uličkami.

Všichni tři sebou trhli, když temnou nocí proniklo pronikavé zavytí. Hluk v ulicích zeslábl a pak se spustil křik.

Ženiny společníci vytáhli z pochev dýky a katany, takže v každé ruce drželi jednu zbraň.

„Utíkejte domů, má paní!“

Isis zatvrzele pohodila hlavou, rozkročila se tak, jak jí kimono dovolilo, a přikrčila se.

„Nikdo mě odtud nedostane!“

Muži po sobě střelili pohledy a pak se každý postavil ochranitelsky ke své paní.

Z vedlejší ulice sem začali přibíhat lidé. Prchali kolem trojice a zděšeně křičeli, když klopýtli a na chvíli zpomalili svůj útěk.

Za pár okamžiků se z téže ulice vynořila obluda. Obrovský muž měl paže dlouhé až k zemi, dlouhé drápy ryly do kamenné dlažby rýhy. Rudé oči jasně svítily a z psí tlamy trčely tesáky. Vlkodlak se zastavil a pohlédl na tři osoby, stojící mu v cestě.

Jako jeden vyrazili všichni tři kupředu, zaútočili na zvíře, a v téže chvíli všichni letěli na stěnu nejbližšího domu. Jeden z nich už nevstal.

Cesta byla najednou úplně prázdná, proti sobě stáli jen tři nepřátelé. Vlkodlak zvedl hlavu a znovu tiše zavyl. Městem se rozlehl zvuk gongu.

Muž hodil po své společnici dýku a ta ji chytila a pevně sevřela v dlani. Muž začal vlkodlaka v kruhu obcházet, tak, aby se žena mohla dostat k jeho zádům, ale marně. Když vlkodlak vyrazil vpřed, mrštil po něm muž nůž a ten se mu zabodl do ramene. Pak vlkodlak jen roztáhl čelisti a pevně se zahryzl do mužova krku.

Isis neváhala ani chviličku. Skočila vpřed a zabodla dýku do vlkodlakových zad. Ten se ohnal a prackou srazil ženu na zem. Na jejím břiše se objevily čtyři hluboké škrábance.

Vlkodlak se pomalu otočil, z tlamy mu tekla krev jeho oběti smíšená s jeho vlastní. Stoupl si na všechny čtyři a jedním táhlým pohybem přeřízl drápem Isis hrdlo, takže začala dávit a krev z jejích tepen tekla po kamenné cestě.

Poslední, co žena před svou smrtí slyšela, byl smích a tichý hlas.

„Mám tě, sestřičko!“

Španělsko, l.p. 1378

Doba Reconquisty

Postarší žena v černých šatech a vlasy stejně černými jako peří havrana, staženými do přísného uzlu, se pomalu ploužila ulicí. Pracovala už hodně let u jedné z nevýznamných rodin patřících k nízké šlechtě. Její manžel nedávno umřel po útoku jakéhosi zvířete, které ho zadávilo při noční cestě domů. Doprovázel svého pána a jednou už se nevrátil z prohlídky okolí.

Žena se rozhodla, že zvíře najde za jakoukoli cenu.

Teď ale musela pospíchat zpátky do sídla de la Bianchů a postarat se, aby vše v domě bylo tak, jak má.

Místo hospodyně si vysloužila po dlouhých letech práce jako služebné. Teprve když předešlá hospodyně odešla na věčnost, dostala svou vysněnou pozici. Její manžel se radoval s ní. Bohužel tu nebyl tak dlouho, aby jí mohl pomáhat. Dříve pracoval jako podkoní a zároveň posel.

Žena po třech měsících bez něj zchřadla, pohubla a začala se všem ztrácet před očima. Její dříve majestátní postava se proměnila v chřadnoucí schránku své nositelky.

Po nočních procházkách jí přibyly vrásky. Skoro nespala, takže si každé ráno musela zamalovat líčidly černé kruhy pod očima.

Přesto se ale nevzdávala. Věděla, že už je blízko. Už tak blízko na stopě sestřinu nočnímu přízraku!

Nikdy se nevzdávat, tak znělo motto jejího manžela. A ona ho dodrží. Okolními vesnicemi se šířily různé zvěsti o muži s krvavě rudýma očima, andělským vzhledem a špičáky delšími, než má netopýr.

Smrti nestačilo stvořit jednu nestvůru, ze smrti stvořila další.

Vlkodlak a upír, tak pojmenovali lidé ty nelidské výtvory.

Žena přidala do kroku, aby stihla za den svoje povinnosti a mohla se rychle přesunout do noční krajiny. Slunce mělo za chvíli zapadat a ona byla nedočkavá.

Když dorazila do domu a jala se ho obcházet a kontrolovat služebné a kuchaře, jestli plní své povinnosti, neustále se mračila.

Včera večer našla netvorovo doupě. Sice se jí to protivilo, ale měla v plánu sebrat svému pánovi zbraně a s pomocí svého syna se vydat na lov nestvůry.

Když konečně odešli všichni spát, vplížila se do stájí, kde už čekal hnědovlasý chlapec s osedlanými koňmi. Do kapsy sukně si zastrčila nůž a naostřený kůl sevřela v ruce.

„Jsi si jistá, mami? Co když nás to stvoření taky dostane?“

Jejímu synovi bude za pár měsíců osmnáct. Zdědil podobu svého otce. Šedé oči a vysoká postava jí tolik připomínala zesnulého muže…

Podívala se na své dítě a přikývla.

„Musím pomstít smrt tvého otce… Už to pochop, Felipe…“ něžně pohladila svého syna po tváři a s jeho pomocí vyskočila do sedla.

Kobyla pod ní neklidně přešlápla, ale jinak stála na místě.

„Nemusíš jezdit se mnou. Vím, že tu máš Aniez… Máš život před sebou, Felipe. Žij svůj život…“

„Babička zemřela při tvém porodu, děda zmizel na moři… Otec… Mami, mám jen tebe. Zůstanu s tebou až do konce…“ Felipe stiskl ženě ruku a jí se na chvíli objevily v očích slzy. Rychle je zaplašila a pobídla kobylu do klusu.

Nemusela se ohlížet, věděla, že syn půjde za ní.

Věděla ale i to, že dnes zase všechno skončí.

Nikdy nikomu neřekla, co je zač. Dokonce ani své rodině. Dokonce ještě za ta století, co se objevovala v různých reinkarnacích, nepoužila svou moc. Věděla ale, že pokud chce, aby přežili, musí ji dnes použít.

Vjeli do temného lesa a stíny se prohloubily. Měsíc dnes nesvítil na cestu, mraky zatížily oblohu a byly tak husté, že nebyly vidět hvězdy.

„Mami, vraťme se. Koně špatně vidí na cestu… Co když si nějak ublíží?“

„Sesedni, Felipe, a pomoz mi dolů…“

Felipe sesedl a chytil matku za boky. Zatnul zuby, když pod prsty ucítil jen kosti, skoro bez masa a svalů. Matka churavěla, ale nechtěla si to přiznat. A on jí nedokázal říct to, co všichni věděli.

Pomohl jí ze sedla a nevědomky se usmál, když mu do ruky vtiskla nůž.

Žena se vydala do noci, zatímco Felipe uvazoval koně ke stromu.

Popošla ještě o kousek, když koně začali neklidně frkat a snažili se osvobodit ze svého vězení. Jeden z nich kopl Felipeho do nohy a ona mu rychle přispěchala na pomoc.

Dřív než ona se ale k chlapci dostal muž, který zvedl mladého muže jako nic a paži mu provlékl okolo krku. Dlaň položil na jeho ucho, stačilo jen škubnout a Felipe by měl zlomený vaz.

„K čertu s tebou, Styx!“ zavrčela, na chvíli se soustředila a pak použila svou moc.

Upír odletěl na nejbližší strom a Felipe si chytil krk a začal kašlat. Užasle zíral na svou matku, které zářily ruce jako dvě lucerny. Prosvětlily okolní prostor ale jen velmi krátce.

Pak se žena roztřásla, zatočila se jí hlava a klesla na vlhkou půdu pokrytou listím. Nepočítala s tím, že ji použití moci tolik vysílí.

Felipe se za ní rozběhl, ale upír už byl zase na nohou. K sedící ženě se dostali zároveň, takže ona stihla jen vytáhnout kůl a zabodnout ho do něčeho tvrdého. Trefila správného, přímo do srdce.

Felipe jen zíral na hromádku prachu, ve který se upír proměnil.

„Jak jsi to udělala? To s těma rukama?“ zeptal se matky s vykulenýma očima.

„Možná ti to někdy povím. Teď nás ale dostaň domů, ano?“

Než dojeli zpátky do svého domu, spustil se liják. Zesláblá žena dostala další den horečku a začala blouznit. Felipe nedokázal nic udělat. I když hradní pán nechal zavolat lékaře, nedokázali ženě pomoci. O týden později zemřela na zápal plic, své tajemství si vzala do hrobu a Felipe o té noci nikdy nemluvil.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech temna prolog 1/3: