Čtvrtá kapitola. Generálův ranní proslov, Reného vzpoura a trest
30.08.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 771×
Ještě před svítáním nás zburcují tamboři, kteří v každé sekci obcházejí kolem stanů, mlátí paličkami do bubnů a občas zvolají: „Je ráno!“ Jako bych byl naprostý idiot a neuměl to poznat po probuzení sám. Vylezeme ze stanu a chladný ranní vzduch nás definitivně probudí lépe, než co jiného.
Vojáci vylézají ze stanů podstatně méně ochotněji než velitel, a tak je musí René popohánět křikem. Rychle poznávám, že autoritativní tón v jeho hlase není nijak strojený.
Z několika stanů dříve než voják vyběhne holka, která si ještě zapíná košili nebo zavazuje suknici. Ti, kteří měli pro dnešní noc ženskou společnost, si ve spěchu zapínají uniformy. Všichni se klusem ubíráme ke stanu nového velitele, před nímž se zastavíme.
Regimenty se zde šikují do shodných obdélníků, v jejichž čele stane vždy velitel daného útvaru. Já se zařadím po boku Reného. Pak čekáme, až generál vyjde ze stanu. Dnes je slavnostní den. Nestane se často, aby byl generál popraven a musel ho nahradit jiný.
Předchozího generála, jehož jméno jsem zapomněl, totiž dal můj otec popravit, když se z mně neznámého důvodu rozhodl, že udělá hloupost, a jednou ráno opustil ležení. Všechny vojáky vzal s sebou a odtáhl někam pryč, jenom můj pluk tam nechal. I to byla jedna z příčin smrti tehdejšího velitele osmého jízdního regimentu De Rublé. Kdo ví, možná, že kdyby nás tam nenechal, ještě by plukovník žil.
Konečně se před námi zjeví ve vší své majestátnosti s okázalým kloboukem, který nese v podpaží, s rukou na jílci rapíru Louis de Lille.
„Vojáci,“ začíná sebevědomě, „jsem generál de Lille, přijíždím na rozkaz Jejich Veličenstev, Ludvíka XIV. a Richarda VI., abychom společnými silami zlikvidovali Švédy, aby litovali, že se tu kdy vylodili. Vybuduju z tohohle ležení armádu, jakou nám bude Evropa závidět! Jsem přesvědčen, že jste dobří vojáci a s trochou úprav seveřany porazíme, byť jsou v přesile, protože na tom nezáleží – my bráníme svoji zemi!!“
Říká Francouz. Působivé.
Vojsko propukne v jásot. „Ať žije generál! Ať žije de Lille! Ať chcípnou Švédi! Na smrt s nimi!“ nese se jednohlasně táborem. Silná slova vyvolají silnou odpověď a generál si toho je dobře vědom. Mně proslovy nikdy nešly.
Odkašle si, gestem ruky je utiší a autoritativně pokračuje: „Ano, porazíme je – s jistými drobnými úpravami. Jak ovšem doufám víte, velký cíl si žádá neméně velké oběti. Včera jsem provedl jistá… pozorování, vidím, že pravidlo‚ když kočka není doma, myši mají pré‘, skutečně platí. Jenomže kočka právě dorazila!“
Pozornost vojáků se zvolna vytrácí. Přestože v prvních řadách muže doslova hypnotizují, vzadu v šicích se ani neobtěžují předstírat, že de Lillea poslouchají, a s očima sklopenýma k práci leští rapíry a potěžkávají váčky s náboji a střelným prachem.
„Jisté úpravy…“ pronese tišeji. „Ano,“ rozkřikne se. „A začneme vaší fyzičkou, protože se mi zdaleka nezdá být v adekvátním stavu! Tak pohyb, pohyb! Poběžíte k řece, podél jejího koryta k hrázi, pak třicet metrů poplavete a zase se vrátíte!“
V řadách vojáků se ozve šum. Co to má znamenat? Co si na nás vymyslel? Ze zadních řad slyším nejednu urážlivou poznámku na generálův účet. René si žvýká vnitřní stranu tváře. Ohlédne se přes rameno a s Jaufrém si vymění významný pohled, který naprosto dokonale prozrazuje, co si oba o tomhle proslovu a vůbec novém generálovi myslí.
„Ale pane, vždyť to je sedm mil!“ zvolá kdosi za mnou. Je to Pierre. René udělá krok dozadu a dupne mu na nohu, voják za to na něj vyplázne jazyk. Naštěstí si toho generál nevšímá.
„Generále, já protestuju!“ ozve se několikahlasně z jedenáctého pěšího pluku. „My jsme žoldnéři, platí nás za boj, o běhání nepadlo ani slovo!“
„Budiž,“ souhlasí tedy, „jedenáctka tady zůstává a střeží ležení, ostatní ať tady za dvě minuty nevidím!“
„To není fér!“ ozve se za mnou znovu Pierre. „Pane, udělejte něco!“ Několik druhů se k němu ochotně přidává. Protesty slyším i z několika dalších útvarů.
René vystoupí z řady. „Pane, my jsme ale jízdní regiment!“
„Vskutku?“ povytáhne strojeně obočí. „Tak vy jste jízdní regiment…“ Přechází k Renému a zpříma se mu zadívá do očí. „Tak vy jste jízdní regiment, osmičko? Myslíte si, že jsem idiot a nevím to! Co uděláte, až vám v bitvě padne kůň, he? Naučte se používat nohy, vojáku!“
„Vojáku!“ odplivne si René. „Mám, sakra, nějakou hodnost, jsem plukovník!“ I když se stále brání, všímám si, že uhnul pohledem před generálovýma pronikavýma očima.
Generál na něj zařve cosi nesrozumitelného. Vidím, jak se René postupně krčí jako kočka, na kterou štěká pes přivázaný na řetězu. Tím řetězem jsem já, když mu do ucha syknu, že pokud se Renému něco stane, mohu velmi snadno zařídit – a to já skutečně mohu – aby se zase rychle vrátil do Francie a zpovídal se Ludvíku XIV. To ho trochu zkrotí.
„Stojíte na zatraceně tenkém ledě, osmičko!“ zahrozí Renému. „Dávejte si pozor. Plukovníku d’Agoulle,“ otáčí se ke mně. „Zklidněte si svého přítele.“ Vrací se zpátky ke stanu. „Za trest poběží osmička do lesa, na jeho druhý konec a zpátky ho oběhne. Změřím vám čas. Večer zase nástup u mě, chci vám něco sdělit. Rozchod!“ Užuž se chce otočit, ale pak si to ještě rozmyslí. „Osmičko,“ osloví Reného. Gestem ruky naznačí, aby zůstal celý pluk. „Až se vrátíte, hlaste se u mě ve stanu.“
„Ano, pane,“ pokorně odpoví on.
Ze zadních řad regimentu zaznívá potlačovaný smích, patrně na účet velitele útvaru. „Ještě tihle,“ povzdechne si on. Pak zavelí, regiment se otáčí, on běží do jeho čela a vyráží k lesu. Mám co dělat, abych ho dohonil.
„Já ho nenávidím!“ cedí skrz zaťaté zuby, když jsme dostatečně daleko od tábora. „Takhle mě ponížit!“ Ohlédne se přes rameno a zařve na vojáky, aby si pospíšili. Je v ráži a vztek si vybíjí na nich, jistě také proto, aby znovu získal zpět svoji autoritu velitele. „Jak si to může dovolit!“
„No…“ protahuji. „Zasloužil sis to. Co se to s tebou stalo? Takového tě neznám, odmlouvat generálovi.“
„Naštval mě. Proč žoldáky nechal v táboře a nás ne? Pierre má pravdu, není to spravedlivé. Našel sis pěkného kamaráda, bel ami, pěkně děkuju.“
Snažím se mu vysvětlit, že je to generálovo rozhodnutí, že s tím nic nenadělá, ale on mi jen odpovídá, že kdybych chtěl, já bych to svedl. Jenže nechci, což svádí na to, že ho nemám rád.
Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Tábor - 4. První rozkaz:
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!