OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná armáda - 1. kapitola

16.03.2014 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1309×

1. kapitola

Kira seděla na velkém černém trůně a rukou si podpírala hlavu. Svůj pomněnkový pohled směřovala na krvavou skvrnu, jenž byla důkazem toho, co se tu nedávno odehrálo. Byl to zbabělec, zasloužil si takový osud, ale je Kira připravená vést armádu do boje, a co je hlavní, dokáže zvítězit? To sama nevěděla, ale byla rozhodnutá pro to udělat cokoliv.

Zády se opřela o trůn a zahleděla se na přicházející služebnictvo, které přišlo smýt poslední stopy vraždy, kterou ona sama spáchala.

Z přemýšlení ji vytrhlo hlasité zabouchání na dveře a do sálu vešel postarší muž zahalený v černém hábitu. Kira se usmála, zbožňovala tmavé barvy, o to víc jí vyhovovalo, že se nikdo neodvážil vzít na sebe cokoliv světlého.

„Má paní,“ promluvil ten muž a ihned klesl na koleno. Kira se chvíli kochala jeho pokorou, než mu dovolila vstát a pohlédnout na ni. „Mé jméno je Alvar, byl jsem důvěrný rádce zesnulého pána,“ vysvětlil a Kira se opět usmála. Klidně mohl říct zavražděného, její nátura by to zvládla. „Mohu se zeptat, proč jste nařídila jeho stažení z kůže?“

Kira zabodla svůj modrý pohled do toho šedého rádcova, jenž se právě rozklepal strachy.

„Nenařídila jsem to,“ odpověděla klidně. „Jen jsem dovolila svým poddaným dělat si s jeho mrtvolou, co chtějí.“ Rádce na sucho polkl a rukou si otřel pot, stékající mu z čela, než se opět odvážil promluvit.

„Kvůli tomu jsem ale nepřišel. Jsem tu, abych vám nabídl své služby.“ Nová vládkyně si ho přeměřila zkoumavým pohledem. Byla natolik moudrá, aby se obešla bez rádce. A už vůbec nepotřebovala někoho, kdo se hned při prvním slovu zajímá o osud mrtvého vůdce a tím ukáže svoji loajálnost k němu.

„Nechci tvé služby,“ pronesla po chvilce, kdy zvažovala klady a zápory této nabídky. Rádcovo srdce se zběsile rozběhlo. Dobře věděl, že žena sedící na trůnu bedlivě pozoruje jeho reakce. A on mohl zareagovat jen dvěma způsoby. Buď jí mohl odporovat a riskovat její rozčílení, což rozhodně nechtěl. Znal dobře pověsti tradované o mocné Kiře z Davonu, proto se rozhodl pro druhou možnost.

„Jak si přejete, má paní,“ pronesl Alvar v úkloně a chystal se k co nejrychlejšímu odchodu. „Už vás nebudu nadále obtěžovat.“ Sotva se otočil a udělal pár kroků k odchodu, dveře vedoucí do sálu se rozlétly a do místnosti vešel holohlavý muž s mečem v ruce, ze kterého odkapávaly čerstvé kapky krve.

„Tak je to pravda!“ zakřičel rozčileně a dlouhými koky se přibližoval ke Kiře, která zrovna jedním pohybem ruky zastavila stráže, které se chystaly zasáhnout. Zatímco sledovala příchozího, přehodila si nohu přes nohu a pohodlně se opřela.

„Zabil jsi mé lidi,“ poukázala na fakt a pohledem sklouzla na dvě mrtvá těla, která bylo vidět, jak leží na chodbě. „To bylo zbytečné, pokud jsi se mnou chtěl mluvit, mohl jsi jednoduše říct a ušetřit tak síly.“

„Ty jsi zase zabila mého pána,“ odvětil stále rozzuřeně a namířil na Kiru ukazováček.

„Ano,“ vydechla s úsměvem. „To jsem udělala. Máš s tím snad problém?“ Holohlavý muž Kiře úsměv opětoval:

„Ne, to vskutku nemám,“ řekl už klidněji. „Ale co se týče toho, že by mi měla rozkazovat žena, tak ano, s tím mám velký problém.“

Kiře stále hrál na rtech samolibý úsměv. „Ale to se dá lehce vyřešit.“ Vstala, vytasila svoji dýku a udělala krok k muži, jenž ji vyzval. „Víš,“ řekla přemýšlivě. „Za normálních okolností bych se tě zeptala, jestli chceš rychlou nebo pomalou smrt, ale jelikož jsi zabil mé muže, tak jistě chápeš, že jsi o své právo rozhodnout přišel.“

Muž se usmál. „Znám tvoji pověst, Kiro z Davonu, ale i přesto, nechceš si vzít lepší zbraň? S dýkou proti mému meči jen těžko obstojíš.“

„Uvidíme,“ odpověděla a zaujala obranný postoj. Její dech byl klidný, dokonale se soustředila na svého protivníka. A vědomí, že všechny oči v místnosti jsou upřené jen a jen na ni, jí dodávalo vědomí toho, jak obávanou bojovnicí ve skutečnosti je.

Takových bojů už za sebou, i přes její mladý věk, měla Kira stovky, takže dokázala podle soupeřova postoje či držení ramen předvídat nepřítelův další pohyb.

Najednou holohlavý muž udělal výpad, kterému se Kira neskutečně rychle vyhnula. Navíc rukou trhla tak šikovně, že soupeře pořezala na ruce, ve které třímal meč. Věděla, že tato rána ho bude postupně stát víc a víc sil, dokud vyčerpáním meč neupustí.

S velkou přesností a ladností provedla Kira útok, kterým zasáhla muže na druhé ruce. Opět to byl pohyb tak rychlý a nečekaný, že protivník neměl šanci zareagovat. Muž bolestně usykl, ale dával si pozor, aby neprojevil větší známky bolesti.

Když opět zaútočil, Kira vykryla jeho ránu svojí dýkou a náraz zbraní se rozlehl místností.

Muž provedl sérii prudkých útoků na celé její tělo, ale ani jednou se mu nepodařilo najít slabé místo.

Naopak, když zaútočila Kira, téměř vždy způsobila nějaké zranění. Ale naschvál si dávala záležet, aby vše bylo jen povrchové. Nechtěla ho zabít rychle, měla náladu si hrát.

„Máš moc prkenný postoj,“ upozornila ho, naznačila útok na břicho, které si muž téměř okamžitě začal krýt, ale Kira provedla jednoduchou otočku, při které si přehodila dýku tak, že ji držela za čepel, a rukojetí uhodila do mužovy tváře. Ten o krok ucouvl a promnul si pohmožděný obličej.

„Nic víc neumíš?“ provokoval ji s úsměvem, ale podle jeho stažené grimasy bylo vidět, že bolest sužuje celé jeho tělo.

„Ano, umím, jen si ty lepší pohyby nechávám pro někoho, kdo mi bude důstojnějším protivníkem,“ odvětila s úsměvem a dodala: „Ale máš pravdu, nemůžu tím ztrácet drahocenný čas. Teď je vhodná chvíle na to, abych to ukončila.“ Muž se po jejích slovech natolik rozzuřil, že se na ni rozběhl s napřaženým mečem.

Sekl, ale protnul jen vzduch. Kira švihla dýkou. Ozvala se zvonivá rána, jak protivníkův meč dopadl na mramorovou podlahou i s rukou, stále svírající jeho rukojeť. Muž vykřikl bolestí a hrůzou zároveň. Sledoval krev pryštící ze zbylého pahýlu jeho ruky. Kira k němu přišla a zabodla mu do břicha svoji zbraň. Váha umírajícího těla se na ni přenesla s takovou vervou, až o krok ucouvla.

„Nepodceňuj možnosti dýky, obzvlášť, když je ostrá,“ zašeptala mu do ucha a položila jeho umírající tělo na chladnou podlahu.

Sledovala, jak z jejího protivníka pomalu utíká život.

Muž z posledních sil vykašlával krev, jenž mu plnila ústa. „Stejně se ti nepodaří to, co máš v plánu. Žena nikdy nemůže dosáhnout stejných cílů jako muž, ať pro to udělá cokoliv.“

Kira se k němu sehnula a klidným hlasem pronesla: „Doufám, že budeš mít z místa svého zatracení dobrý výhled, abys viděl, jak moc se mýlíš. Dovedu svůj lid k vítězství a vše zahalí temnota, o to se postarám.“ Potom jedním rychlým pohybem ruky podřízla mužův krk a ukončila tak jeho trápení.

Pokud z Kiry šel někdy strach, nebylo to nic v porovnání s jejím nynějším vzezřením. Vlasy slepené potem a rozcuchané bojem, krví umazaný obličej a celý oděv, a to vše podtrhával vražedný úsměv hrající na jejích červených rtech.

Nikdo v místnosti ani nedutal, nikdo nedokázal odtrhnout pohled od nové vůdkyně.

„Ukliďte tu,“ řekla Kira ledabyle a aniž by ze sebe setřela jedinou kapičku krve, usedla na trůn a výhružně shlížela na své poddané.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná armáda - 1. kapitola: