OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná armáda - 4. kapitola

01.04.2014 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1252×

4. kapitola

Kira upustila svůj meč a začala se pomalu se zdviženýma rukama otáčet k útočníkovi. Jakmile spatřila zelenookého elfa se špičatýma ušima, rozšířily se jí zorničky. Jeho zelené, do půlky zad dlouhé vlasy měl stažené do culíku a výhružně na Kiru mířil šípem. Vůdkyně Temné říše sjela elfa pohledem od hlavy k patě, obzvlášť kriticky si prohlížela jeho oblečení pokryté listy.

„Jak jsi mě to nazval?“ zeptala se Kira se zdviženým obočím, zatímco dávala ruce dolů. „Lidským plevelem?“

Elf si ji pozorně prohlížel. „A co čekáš, když mi zabiješ mazlíčka?“ poukázal na zvíře, které podlehlo svému zranění, zatímco skláněl svoji zbraň k zemi.

Kira se nebezpečně usmála. „Ráda tě vidím, Melanite,“ prohlásila a ihned elfa objala. Byl to jeden z mála přátel, které měla a kteří znali její skutečné já, ne tu masku, kterou byla nucena nosit po většinu času.

„Taky tě rád vidím... živou,“ oplatil jí úsměv. „Ale opravdu by ses měla naučit lepším způsobům. Takhle sem vtrhnout a zabít pánovi domu mazlíčka.“ Zděšeně zakroutil hlavou.

„Pánovi domu?“ podivila se Kira a začala sbírat pohozené věci, které upustila, když jí přepadla tato nečekaná návštěva. „To jsi od posledně dost povýšil.“

„To ano,“ řekl pyšně. „Pojď, zavedu tě do vesnice, můžeme si povídat cestou.“ Vzal její meč a naposledy se zadíval na černou pumu.

Kira sledovala jeho pohled a pronesla: „Promiň, to jsem nechtěla.“

Melanit jen mávl rukou. „Je jí škoda, to jo, ale v porovnání s tím, co práce dalo ji uživit, vykompenzovalo se to,“ pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

„Aha... tak jak se z podvodníka v kartách stal vůdce elfů?“ zajímala se Kira, přičemž si užívala společnost jejího kamaráda. Ani si neuvědomila, jak moc jí chyběl, dokud ho opět nepotkala.

„Ále, trochu toho, trochu tamtoho, pak ženský, chlast a nakonec úplatky a vydírání. Nic těžkýho,“ přiznal s tajemným úsměvem. „A co ty, kde je konec slavné Kiry z Davonu?“

„To bys neuhodl,“ šťouchla ho do ramene. Její pevně utlačovaná lidská stránka se drala na povrch. „Jsem vůdkyně celé Temné říše,“ usmála se a prohrábla si dlouhé černé vlasy.

„Takže ses konečně usadila?“ zalapal po dechu Melanit překvapeně. „Počkej, počkej, na strejdu jsem ještě moc mladej.“

Kira se na něho na oko naštvaně podívala. „Ne, stará dobrá kudla do zad.“

V tu chvíli se Melanit zarazil uprostřed kroku.

„Co je?“ zeptala se Kira a zmateně si ho prohlížela. Tomuto elfovi by taková zrada nikdy nevadila, v tom musí být něco jiného.

„Až žena zaujme místo muže,

v podstatě nechá ho stáhnout z kůže,

temnotě nastane lepší čas,

zároveň však objeví se kaz.

Jakmile žena získá svoji říši

a vynese ji na její výši,

přijde zase jiný muž

s jazykem ostrým jako nůž,

připraví ji o moc

a v zemi skončí nekonečná noc,“ zamumlal elf.

„Cože?“ nechápala Kira.

„Asi před třemi dny začal jeden z mých elfů vykřikovat tahle slova, říkal, že měl zjevení, ve kterém viděl tmavovlasou ženu tohle všechno vykonat. Prý je to nějaké proroctví... Myslel jsem, že se moc nadýchal kouře z plodu Koru a začal bláznit, ale teď... teď nevím. Nenapadlo mě, že by se to mohlo týkat tebe,“ vysvětlil Melanit a pobídl vládkyni Temné říše k pokračování v chůzi. „Už budeme skoro ve vesnici.“

Kira hlasitě vydechla. „Kolikrát ti mám opakovat, abys tu drogu nekouřil, je nebezpečná a takhle to pak dopadá.“ Melanit se usmál.

„Já ji nekouřím... skoro.“

Kira zakroutila hlavou a vrátila se k důležitější věci. „A to proroctví... to bylo celý?“

„Ne, mělo to i pokračování,“ odpověděl elf s pohledem upřeným do dálky.

„A můžu slyšet i zbytek?“ zeptala se, když se Melanit neměl k pokračování.

„Ehm, ne, stejně to byla blbost,“ pronesl a omluvným tónem dodal: „Nedívej se na mě tak. Nestálo to za zapamatování. Ale tohle, co jsem ti řekl, byla jen jedna cesta, v té druhé bylo něco o tom, že společně uvrhnou svět do záhuby temnoty nebo tak něco.“ Kira se zamyslela. Pokud to bylo opravdu proroctví, které má dvě cesty, tak se není čeho bát. Prostě zařídí, aby se to vyplnilo v její prospěch. „Že jsi to ty, tak se na to pokusím vzpomenout, ale nic neslibuju,“ dodal Melanit, když viděl zamračenou tvář kamarádky.

Po chvilce cesty Melanit rozhrnul křoví, jenž lemovalo úzkou cestu, a pokynul Kiře, aby šla. Jakmile vstoupila na skrytou cestičku, naskytl se jí výhled na malou vesničku dřevěných chatek. Vše bylo tvořeno pouze materiálem, co se dal nalézt v okolí.

Uprostřed vesnice bylo ohniště s plápolajícím ohněm. Oranžové plamínky právě olizovaly obrovský kus masa.

Kira se rozhlédla po okolí a přemýšlivě nakrčila obočí. „Kde jsou všichni?“

Melanit se usmál a udělal nějaký hlasitý skřek, který se nedal k ničemu přirovnat. V tu chvíli se ze všech koutů začaly objevovat nazelenalé tváře, zkoumavě hledící na nového návštěvníka. Jejich dlouhé vlasy zakrývaly špičaté uši a hranaté oči zkoumavě těkaly mezi Kirou a jejich vůdcem.

„Tohle je Kira,“ ukázal na svoji společnici Melanit. „Je to má dávná přítelkyně a vůdkyně Temné říše,“ pronesl a při jeho posledních slovech se mezi elfy zvedla vlna šepotu. „Chovejte se k ní s největší úctou.“ Dál už svým lidem nevěnoval pozornost a odvedl Kiru k ohni, kde se posadili.

„Nikdy mě nenapadlo, že skončíš s touhle bandou zavšivených zlodějů a vrahů,“ usmála se Kira, ale Melanit se zatvářil uraženě.

„Hele, mluvíš tu o mé rase.“

„Ou, promiň,“ odpověděla Kira. „Nikdy mě nenapadlo, že skončíš s touhle zablešenou bandou zlodějů a vrahů.“

„To už je lepší,“ rozesmál se elf. „Ale určitě tu nejsi kvůli nám dvěma a starým časům, co od nás Temná říše potřebuje?“ zeptal se.

„Pomoc,“ odpověděla Kira prostě, ale když viděla Melanitův zmatený zelený pohled, víc mu to přiblížila. „Chystám se do války a vaše schopnosti by se mi opravdu hodily.“

„Nemyslíš válku proti té armádě, co vás posledně rozprášila?“ zeptal se elf.

„Ano, přesně tu myslím. A tentokrát vyhrajeme, o to se postarám.“ Z Kiřina hlasu znělo odhodlání.

„A co když to odmítnu?“ zeptal se po chvilce Melanit a Kira sklopila pohled.

„Donutím tě přijmout.“ Vůdkyně Temné říše naléhavě pohlédla na svého společníka. „Melanite, znáš mě. Nikdy jsem neváhala zabíjet, ale změnila jsem se. Prolévání krve je teď mým každodenním koníčkem, a to vše jenom kvůli tomu, abych byla silnější a mocnější.“ Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho.

„Zabila bys mě?“ zeptal se Melanit po tíživém mlčení.

„Ano,“ přikývla Kira. „Ale mám tě ráda, tak mě to nenuť udělat.“

„Ve spolčené armádě byli i naši bratři elfové,“ začal Melanit a prohrábl si dlouhé vlasy. „Ti bratři, jenž nás zradili a vyhnali do těchto lesů... Moc rád uvítám možnost pomstít se jim,“ usmál se a potřásl si s Kirou rukou. „Takže kolik spojenců už máš?“ zajímal se elf a přešel tak tu věc s tím, že by ho jeho kamarádka zabila. Chápal to a na jejím místě by nejspíš udělal to samé.

„Zatím jen tebe, koho myslíš, že bych měla přibrat dalšího?“ zeptala se.

Melanit se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Zkus Bahenní lid.“ Kira přikývla a vstala. „Počkej,“ zarazil ji ihned její kamarád. „Snad už nechceš jít? Najez se tu a odpočiň si, zítra je taky den.“ Kira se na něho podívala zkoumavým pohledem, když ji v tu chvíli něco napadlo.

„Mohu mluvit s tím šílencem, co vykřikoval to proroctví?“

„No, to nejspíš nepůjde. Nechal jsem ho vyhnat, šílený mi k ničemu není,“ odpověděl Melanit a začal se klackem šťourat v ohništi.

Kira si povzdechla a opět se posadila. „Dobře, tak pojďme tedy dohnat ztracený čas, když jsme se neviděli.“

Vůdci se dali do řeči a ostatní elfové chystali hostinu na oslavu nového spojenectví.  

Nelekejte se, Kira se nezměnila, ani nezměkla, tohle její "lidské" chování uvidíme jenom velmi málo a později bude vysvětleno. 

P.S.: Jestli tu je někdo z fanoušků Dračí princezny, už brzo začnu přidávat další díl :).  

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná armáda - 4. kapitola: