OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V drátěné košili - 2. kapitola

19.05.2012 (18:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1415×

„Vražda a sebeobrana jsou naprosto rozdílné věci! Pamatuješ?“ Řekl pevně, ale já věděla, že i on má co dělat udržet hlas, aby se mu alespoň trošičku nezatřásl.

Znala jsem ho. Miloval šermířské zápasy, ale opravdové násilí se mu hnusilo stejně jako mně.

Přikývla jsem.

„Jen si ten opasek zase hezky připni,“ přikázal.

Vzala jsem si od Damiena opasek s mečem. Nerozhodně jsem ho držela v dlaních.

Z lesa se ozval ptačí křik. Oba jsme si toho všimli. „A pohni si s tím,“ dodal s obavami v hlase.

Pohladila jsem tepanou přezku a meč si zas připjala. Bylo ticho. Už jsem se zase uklidnila. Třeba lesní ptáky vyplašila jen kuna a já s Damienem jsme se zbytečně lekali. Jen svěží vítr nutil loňskou trávu tiše šelestit.

Konečně jsem se odhodlala prohlédnout si šperk. Vytáhla jsem jej z kapsy a pomalu rozevřela dlaň. Lilie! Může být někdo, kdo nosí lilii zlý? Znovu se přihnala vlna výčitek svědomí. Kdo nosí čistou lilii přece nemůže být vrah!

Na pláň se vyřítil jezdec. Damien vyskočil. Doběhl těch pár kroků k Jasmínovi a odvázal ho od stromku. Jezdec se blížil. A z lesa se vynořil druhý! Zvedla jsem se také a došla k Damienovi. Právě kontroloval levou stranu Jasmínova sedla. Schovala jsem lilii a prohlédla řemínky přezky na druhé straně.

„V pořádku?“

„V pořádku.“

Otočili jsme se zpět k jezdcům, připraveni bleskurychle prchat. Za těma dvěma se asi ve srovnatelném odstupu hnal ještě třetí jezdec. Nebyla jsem si jistá, ale řekla bych, že ten první byl onen Damienův útočník.

„Mizíme,“ zašeptal Damien a už by v sedle. Okamžitě jsem se vyhoupla za něj a sevřela ho v pase.

Nevyrazili jsme tryskem, jak jsem očekávala. Damien pobídl Jasmína v lehký klus trochu jiným směrem, než kterým se řítili jezdci. Chvíli to vypadalo, že se poženou dál ve svém původním směru a nás si nebudou všímat. Už jsem tomu skoro i věřila, ale pak se přizpůsobili naší cestě.

„Damiene, rychle!“ křikla jsem mu do ucha. Ale už to ani nebylo nutné. Věděl sám, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena.

Letěli jsme po pláni. Vlasy se mi divoce třepetaly kolem obličeje, plášť za mnou vlál, meč mě tloukl do nohy. Třepala jsem hlavou a plivala vlasy, abych vůbec něco viděla. Usuzovala jsem, že by nebyl zrovna nejmoudřejší pustit se Damiena, byť jen jednou rukou.

Konečně jsem měla obličej volný. Otočila jsem se, ale jen tak, abych Damiena netáhla a nenutila ho tak měnit směr. První dva jezdci teď pádili bok po boku, třetí za nimi značně zaostával. Aspoň že tak. Proti dvěma máme ještě šanci, uklidňovala jsem se, neboť jezdci nás pomalu ale jistě doháněli.

„Damiene, rychleji!“ řvala jsem mu do ucha. Vítr mi rval slova od úst.

„Jeď! Jeď!“ křičela jsem, přestože jsem měla hrdlo stažené úzkostí. Ale bylo mi jasné, že Jasmín tohle tempo nemůže udržet dlouho. Zvlášť nese-li dva jezdce.

Snažila jsem se vzpomenout si na něco užitečného z našich tréninků. Něco, co by nám teď mohlo pomoci. K čertu! Na kolbišti vždy stojím k protivníkovi čelem. Znala jsem tucty a tucty výpadů, úskoků, manévrů. Žádný však pro situaci, kdy se mě pokouší zabít ten, co jede za mnou.

„Budeš nás muset bránit!“ houkl Damien.

„Cože? Já nevím jak!“

„Prostě do nich řež hlava nehlava, když se přiblíží.“

Fajn. Pomalu jsem se pravou rukou pustila Damienova pasu. O to pevněji jsem se držela levou.

„To zvládneš,“ snažil se mě povzbudit.

Zvládnu. Jistě že to zvládnu. Mám snad na výběr? „Zvol zbraň, zvol místo,“ říkával mistr. V tomhle mi přeci jen trochu nadržoval, když jsem byla jediná žačka mezi samými hochy. Měla jsem meč a malou dýku. Jakýpak tohle byl výběr?! O místě ani nemluvě.

Dvacet kroků. A blíží se.

Patnáct. Damienův útočník zůstává na patnácti krocích, ten druhý se blíží.

Deset! Osm!

„Věřím ti!“ křičí na mě Damien přes rameno.

„Cožpak můžeš jinak?“ postěžuju si.

„Artemis, nebuď bábovka. Je to na tobě.“

Pět kroků. Ruku mám připravenou na jílci meče.

„Damiene...“ zašeptám naléhavě.

Pootočí hlavu. Divím se, že mě vůbec slyšel. Rychle ho políbím na tvář. „Pro štěstí,“ vysvětluju. A nebo taky pro případ, že bychom už to štěstí neměli. To však neřeknu nahlas.

Tři kroky.

„Ssst,“ zasviští ocel mého meče o tuhou kůži. Řvu zplna hrdla a odrážím první ránu.

Útočník k nám přijel z pravé strany. Mám výhodu. Pokud on však není levák a neudělal to záměrně. Prsty levé ruky zatínám do Damienovy košile, zatím, co znovu odrážím útočníka jakousi nouzovou modifikací horního krytu.

„Pěkný,“ poznamenává Damien, když se mi podaří nechat meče trochu sklouznout a lehce poranit útočníka na předloktí. Trochu zpomalí.

„Damiene, možná utečeme! Zkus to,“ skoro žebrám.

Kroutí hlavou. Jasmín už se unavuje. Musíme s nimi bojovat. A porazit je. Nebo alespoň zahnat.

Damienův útočník se nečekaně přiblíží zleva. Na okamžik se pouštím oběma rukama. Rychle přendávám meč do levé. Pravičkou se zase čapnu Damiena.

Otřes mi projede celou paží až k páteři, ránu však celkem úspěšně odrazím. Muž se na nás lepí co to jde. Než se oba znovu rozmáchneme k dalšímu úderu, vší silou kopnu jeho koně do břicha. Kůň maličko nadskočí. I to stačí, aby svého jezdce vyvedl z rovnováhy. Muž se přidává ke svému druhovi. Oba se drží na deset kroků za námi.

Chcete nečestný boj? Máte ho mít! opakuji si dnes už podruhé. Opět stáhnou náš náskok tak na osm kroků. A blíží se. Naráz. Projede mnou vlna beznaděje.

„Damine, neubráním nás přes oběma!“

„Já vím,“ odpovídá.

S hrůzou sleduju, jak si v rukou pošoupává opratě. To nás chce oba udržet jednou rukou? Sebe v sedle a ještě mě na Jasmínově zadku? Pouští se pravou rukou. Ani nedýchám. Připravuje si ruku na jílec meče.

Trochu pootočí hlavu: „Když se nebudeš moc vrtět, udržím nás snadno,“ zazubí se. Stejně vím, že jestli se dožijeme večera, Damien dnes levou rukou pohár vína nepozvedne. Bude rád, když se vysouká z košile a nějak naskládá do úzké postele v hostinci.

Tři kroky. Najednou jsou každý z jedné strany. Jsme v kleštích.

„Artemis,“ snaží se mě Damien na něco upozornit. Dojde mi, že oba držíme meč v pravičce.

„Je mi to jasný, beru si levou.“

„Fajn,“ prohlásí.

To už vidím stříbřitý záblesk. To je rána, kterou má podle domluvy odrazit Damien. Potlačím svůj instinkt bránit nás také napravo. Rychle přehodím meč do levé a otáčím hlavu. Jen tak tak odrazím úder svého útočníka. Rozhodně nečekal, až mu budu věnovat pozornost a zcela nerytířsky se rozmáchl na mé rameno. Já se však přeci jen otočit stihla s úder odvrátila. I když mi v rameni stejně nepěkně zapálilo, jak jsem musela ruku k odvrácení úderu nepřirozeně vytočit. 

Pořádně jsem se zakymácela a málem strhla i Damiena, když Jasmín přeskočil jakousi mezičku. Vletěli jsme do řídkého houští. Jasmín s námi i oba lapkové. Ucítila jsem palčivou bolest na tváři. Že bych si nevšimla úderu? Na vteřinku se mi bolestí zatmělo před očima. Pevně jsem stiskla víčka. Hned jsem je zase otevřela abych se mohla bránit.

To nebyl meč co mě poranilo, uvědomila jsem si, když jsem zjistila, že útočníci s námi sice drží krok, ale vzdálili se z bezprostředního dosahu. Hlupačko! Necháš se švihnout větvičkou a byla bys přísahala, že tě rafnul drak! Do nohou mě švihaly další proutky, ale na obličej  jsem si už dávala pozor.

Konec houštinky, konec i té nepatrné ochrany. Vyřítili jsem se ven. Cítila jsem, že Jasmín už mele z posledního. Všimla jsem si, že Damien má k sedlu přivěšený toulec se šípy. Než se k nám pronásledovatelé zase přiblížili, troufla jsem si na chvíli se Damiena pustit, naklonit se k toulci, vzít čtyři šípy a zastrčit si je do pravé holínky.

Útok přišel nečekaně. Drátěná košile mi bok ochránila, ale lehkému řízanci na stehně a určitě pořádné modřině nezabránila.

Teď už jsem se ale vážně naštvala. Zavrčela jsem a vší silou se rozmáchla po útočníkovi na své straně. Břink. Všechny kosti mi zadrnčely.

„Parchante!“ vyprskla jsem na muže.

„Slečinko,“ oplácel a cenil na mě zkažené zuby.

„Nech nás být!“ drtila jsem slova mezi zuby zatím, co jsem odrážela další úder.

„Zapomeň, slečinko,“ vysmíval se mi.

A dost! Už toho mám vážně po krk!

„Damiene, drž se!“ vykřikla jsem.

Nakrčila jsem obě nohy, levou k odrazu, pravou abych vytáhla z holínky dva šípy. Ty jsem pevně zapřela mezi prsty a dlaň.

„Né!“ stihl ještě zařvat Damien, protože zřejmě vytušil, jakou lehkovážnost jsem se právě chystala udělat. Bylo už však pozdě zastavit se.

Levou nohou jsem se odrazila od Jasmínova hřbetu, pravým předloktím od Damienových zad doufajíc, že poslechl mou radu a pořádně se držel. Skočila jsem na útočníka. V letu se mi zastavilo srdce; snad ten muž také nemá drátěnou košili. Můj napřažený meč se zasekl o ten jeho. Počítala jsem s tím. Bleskurychle jsem vymrštila pravou ruku s úmyslem zabodnout mu šípy do boku.

Nepovedlo se mi to úplně tak, jak jsem chtěla. Jeden šíp se zlomil, ale alespoň ten druhý se přeci jen trochu použitelně zabořil do útočníkova boku. Nic smrtelného. Ten den už mi jedna mrtvola bohatě stačila.

Všechno se událo tak strašně rychle, že jsem si málem ani neuvědomila, že ve chvíli, kdy se šíp nořil do masa, no, přiznejme si; spíše i do pár faldů útočníka, už jsme byli na cestě k zemi. Celkem mě to překvapilo, nečekala jsem, že by muší váha jako já mohla vyrazit ze sedla takového hromotluka. Ale stalo se. Proč ne, moje výhoda. Původně jsem si totiž myslela, že spadnu a on, sice oslaben, ale zůstane v sedle.

Dopadla jsem do podřepu. Muž úpěl a válel se po zemi. Při dopadu si šíp zlomil a z boku mu teď trčela asi jen píď dlouhá tyčka.

„Sakra dej už mi pokoj!“ zavřískala jsem na celou pláň.

„Nebo co?“ otočil na mě hlavu, „prošpikuješ mě uschlými stébly trávy? Uškrtíš mě na tkanici? Nebo snad podřízneš tímhle...“

Vymrštil se do stoje a s překvapivou rychlostí třísknul svým mečem do mého. Můj meč se zachvěl jako by skoro ožil. Najednou vyskočil z mé dlaně, opsal ladný oblouk a zapadl do suché trávy kdesi vpravo ode mě.

„Huplá..,“ uklouzlo mi.

 „Ehm... tamtím kudláčkem?“ dopověděl muž jízlivě a namířil mi špičku meče na krk.

Polilo mě horko a roztřásla jsem se jako osika. Zhluboka jsem se nadechla abych se zase uklidnila.

„Co k sakru chceš?!“ vyštěkla jsem když se mi to ve vteřině podařilo

Žádná odpověď.

„Jak sis už určitě všimnul, můj kůň vzal nohy na ramena,“ zasekal jsem se, když jsem si uvědomila, že u koně je tohle prohlášení ještě větší nesmysl než u člověka, „... prostě... můj kůň je už někde v tahu a peníze, co mám, by ti nestačily ani na pořádnou večeři.

Nakrabatil čelo aby dal najevo, že přemýšlí. Nesmyslná teatrálnost! Beztak byl rozhodnutý okamžitě, tak nač tahle komedie! 

„Mmm, kdo tu mluví jen o penězích,“ pronesl pomalu a neskutečně slizce. V tu chvíli bych byla věřila, že je schopný vidět skrz dvě plátěné a jednu drátěnou košili.

Začala jsem ustupovat směrem, kde jsem tušila svůj meč. Následoval mě, meč namířený na můj hrudník. Ale zabít mě nechtěl. Alespoň zatím ne.

„Ne-ne-ne!“ prohlásil, když si uvědomil, že se snažím přiblížit k místu, kde skončil můj meč. Aby mě odklonil od správného směru, rozehnal se po mém pravém rameni. Vrhla jsem se doleva, předvedla ukázkovou hvězdu a kopla ho holení do zápěstí.

Uslyšela jsem jak něco křuplo a ucítila jsem bolest na pravém lýtku. Byly to jen šípy, uvědomila jsem si, když jsem hvězdu úspěšně dotočila. Nárazem se zlomily vejpůl a mě přitom švihly.

Na nic jsem nečekala, vystřelila jsem jak laňka ke svému meči. Muž byl ale překvapivě hbitý. Skočil za mnou a podtrhl mi nohy. Tvrdě jsem dopadla na břicho a znovu si málem vyrazila dech. Stočila jsem se a z holínky vytáhla jeden z těch zlomených šípů. Mrskla jsem sebou a hrot zabodla útočníkovi do ramene. Pustil mě. Vyskočila jsem na nohy.  Předklonu doběhla k meči, v rychlosti jsem po něm hmátla a pelášila jsem směrem, kde jsem tušila Damiena s Jasmínem a druhého muže. Neviděla jsem je, ale měla jsem pocit, že zpoza nedaleké houštinky slyším řinkot kovu.

Pálily mě plíce. Sekanec na levém stehně vysílal křeče do celé nohy. Ale nedbala jsem toho a hnala se k Damienovi. Do bezpečí? Nebo mu pomoci? To mi bylo šumafuk. Prostě k Damienovi!

Oběhla jsem houštinku. Stále ještě se mlátili.

„Hej, ty!“ zařvala. Jsem. Muž se otočil.

„Tumáš,“ zaskřehotal Damien a uštědřil mu parádní sekanec do paže. Byl by ho mohl zranit mnohem víc, ale tohle stačilo. Když lapka uviděl, že my jsme dva a jemu na pomoz zrovna niko moc nechvátá, kopl koně do slabin a v okamžení po něm nezbyl než vířící prach a pošlapaná tráva.

„Ty vážně nemáš rozum!“ zahulákal Damien a pobídl Jasmína aby došel těch pár kroků ke mně. Mezitím schoval meč. Stejně tak i já.

„Nemám, co naděláš,“ zašklebila jsem se na něj.

Zkoumavě se na mě podíval. Znal mě až moc dobře, věděl, že bych zranění nechtěla přiznat. Sám vypadal celkem v pořádku, až na menší řízanec na předloktí, asi takový, jako ten můj na stehně.

„Myslím, že do nejbližší vesnice to vydržíme,“ zazubila jsem se na něj.

„Taky bych řekl,“ prohlásil. „Jen...“ Chvíli se přehraboval v sedlových brašnách až vytáhl kus plátna. Sklouzl Jasmínovi z hřbetu. Jednu ruku mi položil na rameno. „Jen tohle ti moc nesluší,“ mrknul na mě a začal mi otírat tvář. Určitě jsem si musela tu trošku krve ze škrábance rozmazat přes půl obličeje.

„Díky,“ řekla jsem a usmála se, když uznal, že už jsem důkladně vypucovaná a přestal dělat rádoby rozhořčené škleby typu „tak nemel sebou sakra“ vždy, když jsem se pokusila promluvit.

„Padáme, co ty na to?“ prohlásil a už zase seděl v sedle.

„Dobrý nápad,“ přisvědčila jsem.

Podal mi ruku. Nedovolil mi však vyhoupnout se za něj. Pěkně si mě vytáhl dopředu. Bokem, jako pravou dámu. Achjo, co ho to zad popadlo, říkala jsem si a nevěděla, jestli má být ta dívčí část mě poctěná jeho gentelmanstvím, nebo jestli se má ta bojovná urazit.

Periferně jsem zahlédla jeho pobavený výraz. Než jsem stihla otočit hlavu, vlepil mi rychlou pusu na tvář.

„No co, pro štěstí,“ obhajoval se mým výrokem.

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V drátěné košili - 2. kapitola: