OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Velcí kluci - 1. kapitola

04.07.2015 (16:00) • Kejvi • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1912×

1. kapitola

„No, tak třeba teď.“ Levou rukou jsem nedbale mávla do vzduchu, abych dala signál Mack na startu, pohled od pravé, která svírala stopky, ale nezvedla. Ten krám musel být určitě dvakrát tak starší než já a ještě vodotěsný od vietnamců, jinak jsem si zkrátka nedovedla představit, proč má po celém svém obvodu pět mega tlačítek, všechny sice slouží k jediné věci, ale vždycky funguje jen jedno z nich. V takových chvílích si i ten neinteligentnější - nebo spíš nejpraktičtější - člověk na světě připadá jako trotl v sázkové kanceláři.

Tak kterým začnu dnes? ptala jsem se uštěpačně sama sebe a zašklebila se při představě, v které Lori dává svůj osobní rekord a já při jejím proběhnutí cílem mačkám čudlíky toho božského přístroje jako bych hrála na klavír.

V dálce se ozvalo tlumené klepnutí dvou dřev a já v kratičkém návalu adrenalinu začala nesystematicky mačkat jeden knoflík za druhým. Problém nastal ve chvíli, když jsem pomačkala úplně všechny, ale nic se nestalo.

Už jsem začínala slyšet rytmický dusot Loriných treter bořících se do škváry, když jsem dokončila druhé kolo mačkání a stopky se konečně (!!!) spustily, v ten moment se ale kolem mě Lori prohnala a se skřípotem se zastavila několik metrů za mnou. No-o… Né! Já to přece vůbec neříkala…

„Tak jak?“ pronesla Lori mezi jednotlivými nádechy a já si nervózně začala drtit ret mezi zuby. Přijde bouřka…

„Skvěle,“ huhlala jsem si spíš pro sebe s pohledem stále přišpendlený ke třem číslům na stopkách, tvrdošíjně rozhodnutá to neměnit. Upřímně řečeno, netuším, čím to bylo – jestli tím, že jsem byla skutečně hodně špatná lhářka, nebo tím, že Lori měla zabudovaný senzor na každou lež, kterou její okolí vypustí ze rtů – v každém případě, kdybych vzhlédla, pravda by byla venku o to spíš.

„Ale jaký čas?“ V hrudi mě štípl osten viny, objevující se s nadšením v jejím hlase, proto jsem dřív, než ke mně stihla dojít, nehtem vylomila zadní kryt a vyklepla baterku. (A jako by toho už tak nebylo dost) ta malá mrška mi proklouzla mezi prsty a přistála v rozvířené škváře.

„Vždyť říkám, že skvělej!“ oponovala jsem dál a nenápadně se pokusila posunout nohu tak, abych baterku zakryla.

„Kdyby ji viděl trenér dorostu, určitě ji zadusí,“ poukazovala jsem na Mack, která se k nám pomalu – svým rozvážným krokem na podpatcích  – šinula po trávníku zdejšího fotbalového hřiště. Když jsem onu větu vypustila ze rtů, musela jsem i já sebekriticky uznat, že je to hodně chabý pokus o změnu tématu…

„To asi jo, ale to nám může být jedno… Jaký byl ten čas?“

„No, víš…“

„Prokrista, Hailey! To je tak těžký zmáčknout jeden čudlík?!“ Říká holka z druhý strany barikády…

Lor byla podrážděná už dobré dva měsíce – jako každý rok před začátkem sezóny, ale poslední dobou stresovala dnem ode dne více… Zvlášť po extempore, které předvedl jejím rodičům trenér, když zjistil, že její časy jsou nejhorší za posledních šest let.

Zavládlo mezi námi ticho, kdy ani jedna neměla co říct. Já v žádném případě neměla v plánu, že bych se omluvila; byly to její stopky a já se navíc o tu úžasnou poctu denně s ní tvrdnout hodinu na druhém konci města neprosila. Lori pro změnu byla načuzená, že jsem to – podle ní – zvorala a čekala pokání. Aspoň to má na koho hodit; je to moje vina, né její, když je takový škrt, že si nedokáže pořídit pořádné vybavení…

Tíživé mlčení proťala až Mack svým příchodem.

„Sauna! Musíme do sauny, protože tam je to lepší než na online seznamkách! Určitě tam někoho splašíme!“ brebentila hned, jakmile se dostala do vzdálenosti, kdy ji obě zaručeně uslyšíme. V některých případech – třeba teď – bylo zatraceně fajn, že Mack podědila po své mamce aspoň třetinu její bezprostřednosti. Na druhou stranu mi přišlo, že ta holka zkrátka někdy neumí zavřít pusu a musí se jí k tomu pomoci.

„Proč do sauny?“ ozvala se Lori přiškrceným hlasem a dlouhýma nohama se zhoupla na trávník do pololehu. Upřímně řečeno, taky mě trochu zajímalo, jak Mack přišla zrovna na saunu, ale ne natolik, abych se jí zeptala a dala tak možnost k zdlouhavé přednášce o nově objevených místech, kde jde zaručeně sehnat nějaké kořeny.

Pozdě, povzdechla jsem si pak a byla nucena přihlížet, jak se nemotorně svalila vedle Lori do trávy. „Protože… A teď moc dobře poslouchej, kolik mám důvodů!“ zašvitořila pyšně a zakývala při tom ukazováčkem.

„Za prvé, je to přes den a navíc ve sportovním centru, takže tam kluci zaručeně nebudou nalití!“ Sto bodů pro Mack za zjištění, že kluci, kteří se opíjej po nocích v levných pajzlech, nejsou ideálními kandidáty pro dlouhodobé vztahy! „Za druhé, jsou tam v plavkách a tím pádem víš, že nekupuješ zajíce v pytli.“ Ale to, že je pitomec, z toho nezjistíš, Mack… „A za třetí, je tam všude pára a tma, takže nám není vidět do obličeje!“ Jo, ale když vylezeš ven, jsi rudá jako rak a připadáš si jako fontána, ze které stříká voda…

No jo, její nadšení pro věc bych zkrátka chtěla mít…

„Tak klidně, můžem to už dneska zabalit. Lepší čas než tenhle už stejně nedám…“ Ne, nepochopila jsem tu narážku…

„Se stalo,“ kuňkla jsem závěrem spíš pro sebe, protože jsem se k veřejné omluvě stále neměla. Pravda byla, že jsem ani moc nechápala, proč s tím tolik dělá. Byl to jen jeden čas z dalších třech dnešních a jen jeden čas z patnácti tohoto týdne, o měsíci se ani nebavím…

„No jo,“ odbyla mě stále trochu nabručeně a s heknutím se postavila. Mack nás mezitím nechápavě pozorovala, ale po Lořině no jo začala nejspíš brát věc za definitivně vyřešenou a raději se se zasněným úsměvem zaobírala vlastními myšlenkami. Jak jsem předpokládala, jejím kolosálním nápadem se saunou.

O jeden západ slunce později a o pár mincí za veřejnou dopravu chudší jsme sborově stály před nově otevřeným sportovním centrem. A přesně v tu chvíli jsem začínala víc než kdy předtím pochybovat o tom, že má Mack někdy i dobré nápady…

Do budovy se hrnuli samí vysportovaní, svaly oplácaní a hyperaktivní… opaky mne. Už venku jsem si připadala nemístně, co teprve vevnitř? Jediná, která by tu z nás teoreticky zapadala, byla Lori, a i ta se už od pohledu nezdála nějak nadšená vizí vysedávání na jednom místě a koukání po klucích.

Ale co naplat, Mackenzie z toho byla úplně vedle a my dvě se jí to (bez předchozí domluvy, protože konverzace stále jaksi kolísala) rozhodly nekazit. Pro jednou nás to nezabije. Snad.

*** 

Mohla jsem si nalhávat, co jsem chtěla, pravdě jsem neunikla. Byla jsem tu jako pěst na oko. Moje dvoudílné červené plavky s velkými bílými puntíky zrovna nezapadaly do konceptu desítky ramenatých plavců v jednodílných a jednobarevných plavkách…

Ze šaten jsem vystřelila jako první (což mi v tu chvíli přišlo jako super nápad, protože tísnit se na malém prostoru s hordou holek, které se snaží nacpat do plavek, déle, než je skutečně nutné, mi přišlo jako sebevražda), ale teď jsem se - pro změnu - krčila pod zvídavým pohledem profesionálních plavců.

A nemožně jsem při tom rudla.

Nemusela jsem se ani vidět v zrcadle, abych si ověřila, že moje tváře připomínají spíš babiččiny na zahradě vypěstované ředkvičky než perfektně sjednocené tváře z billboardů, a proto jsem si taky dobrovolně zničila tak pečlivě v šatně vytvářený vysoký culík, aby mi vlasy zakryly aspoň část obličeje.

„Viděli jste ty svaly?“ Mack vyběhla z šaten, v závěsu za ní Loreile, obě se trochu vyjukaně otáčely už k zavřeným dveřím šatny.

„Ne,“ odpověděla jsem nezaujatě, protože mou jednou současnou starostí bylo stát se neviditelnou. Obě byly v tváři spíš zelené a oči jim div nelezly z důlků.

„Normálně, holka, take břišáky a take bicáky!“ popisovala mi Mack ohromeně a při tom na své hubené ruce ukazovala, jak to myslí. Nevím, jestli to bylo její postavou, ke které jsem si zkrátka nedokázala domyslet dalších třicet kilo svaloviny, ale tak nějak jsem jí nevěřila. Zvlášť v momentě, kdy mi to demonstrovala celé znovu a ten sval byl zase o něco větší…

Mack stále držela paži, když se jí hlas z ohromení přehodil na sladké okouzlení: „Bříšáky a bicáky!“ Její pohled tekl; rychle jsem ho následovala a zastavila se na bodě, který jako jediný mohl být zdrojem toho všeho.  Ach, chápu, Mack.

Na druhé straně haly, u pěti bazénků, v nichž končily obrovské venkovní tobogány, se o sloup opíral plavčík. Opravdu pěkný plavčík. Těžko říct, jestli jsem na tu vzdálenost viděla všechno dobře, ale ty svaly na rukou a nohou, které z části překrývalo volné tričko a šortky, jsem přehlédnout nemohla. Ani kůži opálenou od jarního sluníčka, špinavě blond vlasy, vzadu kratší, vpředu delší… Jo, myslím, že toho kluka nebylo možné nevidět dobře a o to víc mě zamrazilo v zádech ve chvíli, kdy se natočil naším směrem a pohledem, který jasně patřil nám třem, neuhnul ani o píď.

„Musíme za ním!“ vypadlo z Mack, když jsme na něj koukaly – ne, my už nekoukaly, my jsme nepokrytě civěly a on to moc dobře věděl.

Hranice mezi koukáním a civěním je neskutečně malá a často i zaměnitelná. Koukání je, když se vám nepovede pohled a včas neuhnete, když si váš pozorovaný objekt podvědomě uvědomí, že něco v jeho okolí nesedí a rozhodne se najít co – podle mě snad jediný šestý smysl, který nám do nynějška zůstal – a najde vás. Civění je až třetí meta pohledu; nejdřív se podíváte, pak koukáte a až pak civíte. Tenhle nemožně trapný projev jakési náklonnosti je snadno rozpoznatelný a my teď skutečně civěly.

(Už teď mi bylo jasné, že jakmile se dostanu z toho jeho pohledu, budu si nadávat za to malé podlehnutí i několik hodin, ale ani to mě nepřimělo k tomu, abych pohled sklopila k zemi.)

„Joo, měly bychom,“ potvrdila Lori a zatáhla mě za předloktí, abych se udržela s nimi v jedné linii. Blížily jsme se k němu pomalými kroky, které neměly vůbec nic společného s rozvážností, a z pohledu někoho nezasvěceného to muselo vypadat opravdu uboze. Tři holky, které to táhne k jedinému klukovi jako slepé.

A právě asi to zjištění, že je to vážně, vážně, vážně ubohé, mě přimělo zastavit se a nepokračovat.

„Co je?“ Otočila se na mě Mack, ale já jen záporně zavrtěla hlavou. „Jděte samy.“ Asi nejmoudřejší rozhodnutí toho dne, jak se později ukázalo…

S jasným plánem usadit se na lavičku u prosklené stěny haly, jsem se vydala po okraji jednoho z bazénků. Ještě pořád jsem pokukovala po tom klukovi a holkách, které k němu dorazily, když jsem neomaleně celou váhou vrazila do ženy ověšené plovacími kruhy, rukávky a kyblíčky s barevnými hračkami do vody.

„Omlouvám se,“ žbleptla jsem vyděšeně, neb žena vypadala, že můj náraz neustojí a skončí ve vodě. Ta to ale jakoby ani nezaznamenala a zády ke mně hned spustila spršku nadávek a příkazů.

„Okamžitě pojď se mnou! Tady nebudeme! Rozumíš?!“ Díky své výšce jsem neměla šanci jí vidět přes záda a aspoň pohledem politovat toho, kdo to musí snášet, a tak se po chvilce odloudala k mé vysněné lavičce.

A začala přemýšlet, což byl v mém případě vždycky špatný nápad.

Proč jen jsem na něj tolik koukala? Co si o mně teď asi myslí? To se mu jistě stává každý den několikrát a je z toho už otrávený. Nechci, aby si myslel, že jsem další husička, co mu sedá na lep (no, na lep, on vlastně nic neudělal, on za to nemůže…).

Při zmínce o husičkách jsem se neubránila kradmému pohledu jejich směrem a ke svému nepatrnému uspokojení zjistila, že se nic nezměnilo. Holky se před ním klasicky nakrucovaly, ale on na to nějak nereagoval a dál si držel svůj postoj; vlastně to vypadalo, že se ani nepohnul. A navíc mě při tom čapnul při činu.

Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem se domnívala, a tak rychle odvrátila tvář, když se podíval mým směrem. No super, to jsem si pomohla.

Od té chvíle jsem dělala vše pro to, abych se tomu místu vyhla. Dívala jsem se po plavcích, kteří perfektně ovládali kraul, po pár dětech, které nadšeně poskakovaly v brouzdališti daleko ode mě, po dlouhých točitých tobogánech a pak po chlapci, který postával vysoko nade mnou při díře do jedné ze spirál a zřejmě se nemohl odhodlat. Mohlo mu být sotva pět, přesto se do něj ti hlupáci stojící ve frontě za ním naváželi, ať nezdržuje.

Vzedmula se ve mně vlna vzteku, když jsem spatřila, jak ho silou strčili do otvoru a žduchli. Pak už jsem slyšela jen děsivý křik, který se umlčel až v momentě, kdy v nepřirozené poloze žuchl pod vodu. A nevynořil se.

Mohly uběhnout sekundy, ale také minuty, kdy jsem zděšeně s rukou na otevřených ústech sledovala nehybnou vodní hladinu, dospělé, kteří nevnímali, co se v jejich okolí stalo, a plavčíka, kterého dál bavily moje nejlepší kamarádky. Nikdo si toho nevšiml; jen já.

A jen já jsem se taky rozběhla k bazénku.

Tááák. Prokousali jste se první kapitolou... Jestli vás to aspoň trochu zaujalo, nechte komentář, ať vím, zda psát dál. :)) 

Autor: Kejvi (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velcí kluci - 1. kapitola :