OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 14. kapitola

26.02.2015 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1234×

Logan

„Dolly, prosím!“ prosil jsem už nejmíň po sté, ale moje skoro matka byla neoblomná. Mohl bych se postavit na hlavu a s ní by to nic neudělalo. Prostě by si dál smažila to maso na večeři a mě ignorovala.

„Říkám ti to naposled. Ne!“ Vážně by s ní nehnul ani pár volů. I s mojí matkou je lepší domluva, než s ní. To bude asi tím, že mě Dolly bere víc jako svého syna, než moje máma. Kdo myslíte, že mě v noci chodil utěšovat, když mi rostly zuby? Dolly! A kdo se mnou chodil na tréninky? Zase Dolly. Kdo mě odvedl na první den do školy? No hádejte. 

„Dolly.“

„Dolly!“

„Dolly?!“

„Pokračuj takhle ještě chvíli a budeš bez večeře, a padej otevřít!“ okřikla mě rázně a odkázala ke dveřím, kde někdo zvonil. Ten medovník, co měl Austin dneska k obědu a já si naivně dal steak, mi byl čert dlužen. Pořád to vidím před očima. Víc než deset centimetrů vysokej a navrch postříkanej čokoládou. A Dolly mi ho odmítla udělat! Doploužil jsem se ke dveřím, připraven poslat tu osobu zase do určitých mezí. Otevřel jsem dveře a už se nadechoval k řeči, ale rázem mě to přešlo. Stará žena na prahu rozpřáhla ruce a s úsměvem mě objala. Za ní se vynořila druhá osoba, která táhla kufry. Moje velice milovaná sestřenka Diane.

„Babi, už mě pusť,“ požádal jsem ji, když se pořád neměla k ukončení toho přivítacího objetí. Konečně to udělala, při tom mě štípla do tváře a pronesla svoji velice známou větu. Z tebe se stal krásný mladý muž za tu dobu, co jsem tě neviděla, Logane. Slýchám to už od dvanácti. Zvykl jsem si. Ale Cath si bude muset zvyknout, protože ji tohle čeká. Až babička Tristan – ta druhá by to nepřežila - překoná šok z toho, že se rodiče určitě vůbec nezmínili, že s námi bydlí, tak ji zahrne otázkami.

„Logane!“ dožadovala se mojí pozornosti Diane. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se na ni otočil s nadšeným úsměvem a vrhl se jí kolem krku, jak očekávala. Nemám ji rád. A k mojí smůle – není to vzájemné. Usmál jsem se na ni a uhnul se ze dveří, aby mohly vejít. Babička se hnala za tátou, který zrovna scházel schody. Ke svému strýčkovi se vrhla i Diane. Nedivte se, vidí se jednou za rok, protože máma nemůže babičku vystát. Nápodobně je to i u druhé strany. Táta taky nesnáší svoji tchýni, a tak na rodinné návštěvy vysílá mě. Pokaždé se nemůžu dočkat, až se po tom týdnu v Arkansasu vrátím zase do normální civilizace. I prázdniny v Detritu u babičky Tristan jsou normálnější. Sice to není nejhezčí město, ale… je to město!

Po srdceryvném přivítání jsem se nenápadně vypařil do obýváku. Všichni tři seděli v jídelně a něco si nadšeně líčili. Asi to, jak se Diane daří na vysoký. Ze slušnosti bych si tam měl sednout taky, ale já čekám zajímavější návštěvu. Konkrétně Austina. Koho asi taky jiného? A až dorazí i Cath, tak tady začne být veselo. Škoda, že není doma máma. To už by v jídelně lítaly talíře vzduchem. Možná to tak nevypadá, ale je to vážně zábavné pozorovat. Když se náhodou nestrefí talířem do vás, to už potom taková zábava není.

Myslel jsem, že mě Alexa z Elyonovy země unudí dřív, než se dostaví mí společníci. Vážně už moc nezbývalo a já bych usnul, kdyby se dnes už podruhé neozval zvonek. Pomalu jsem došel otevřít. Bál jsem se, že to bude jiný, ale byli to oni. Austin si svíral rameno, jako by ho bolelo, Cath měla přes ramena jeho bundu, na tváři usazený široký úsměv a v očích rošťácké jiskřičky. Tady se někdo dobře bavil. Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se Austina a provokativně ho bouchl do ramene, které si na malou chviličku pustil. Neměl to dělat. Cath našpulila rty a střelila k němu omluvným pohledem.

„Tady Pinocchio se rozhodl, že se mi nesvěří s tím, co ho žere, tak jsem se zase já rozhodla, že ho budu mlátit do ramene tak dlouho, dokud mi to neřekne. Jenže je jak pařez! Nakonec mě začala bolet ruka. Ale nějaký účinek to přece jen mělo,“ ušklíbla se na něj. Zajímalo by mě, jak přišel k přízvisku Pinocchio, ale podle jeho výrazu jsem usoudil, že není nejchytřejší se ho na to ptát, a taky že to nechce řešit před Cath. Ta se nakonec protáhla kolem mě a zamířila za Dolly. Stačil jsem na ni křiknout, ať se vyhýbá jídelně, ale trochu pozdě. Když jsem to dořekl, otevřela dveře. Tak z toho si, holka, musíš pomoct sama. S Austinem jsme se odebrali do mého pokoje, kde byl klid od všech osob v domě. Nápis na dveřích dával jasně najevo, že je sem vstup jen na vlastní nebezpečí, což odradilo spoustu osob od vstupu. Co kdybych náhodou měl na dveřích přimontovaný kyblík s tuší a někomu, kdo by vstoupil, spadl na hlavu? Ve skutečnosti byl můj pokoj čistý a pečlivě uklizený. Až na pár mikin, co se válely na podlaze. Nikdo přece není dokonalý. Austin prošel kolem mojí oblíbené černé mikiny a sebral ji ze země.

„Kdy jsi to naposledy hodil do pračky? A vůbec, kde je zbytek? Pod postelí?“ zeptal se, když přičichl k mikině. Pár týdnu už pračku neviděla. 

„Schovávat bordel pod postel je stará finta, Dolly už to prokoukla. A dělej, mluv. Mimochodem, co se tváříš tak naštvaně?“ Vrhl po mně jeden pohled, kterým mi nejspíš chtěl dokázat, že vůbec není naštvaný, ale zlost mu z očí přímo čišela. Vážně přesvědčující… „Ani se o to nepokoušej. Vidím to na tobě. Máš vztek, co vztek? Vypadá to na hysterii,“ odtušil jsem a s klidem se posadil na skákací míč. Prohnul se pode mnou a uprostřed se vytvořil důlek. Austin mě sledoval s nadzvednutým obočím a sám se usadil na točící se židli. Zkuste někdy udělat to, že se rozjedete v plné rychlosti, a narazíte do druhé židle. Teda, pokud máte na koupi nové židle. Vím, že táta nebyl moc nadšený, když našel opěradlo zlámané na dvě půlky.

„Abys věděl, nemám hysterák. Jenom vztek. Na sebe.“

„Hraje v tom vzteku na tebe roli i Cath?“ zajímal jsem se. Musí mít. Prostě musí! A navíc… znáte to? Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Jo, přesný případ Cath.       

„Hm…“

„Hm jo? Nebo hm ne?“ požadoval jsem upřesnění.

„Jo.“ Já to věděl! Měl jsem co dělat, abych na míči neposkočil radostí. Přiznal to. Aspoň malé vítězství. Pak ho jen dostrkat k tomu, aby řekl, že se zamiloval. To pak bude těžší, ale já ho k tomu dokopu. Postupem času se mi to musí podařit. Přísahám, že ty dva dám dohromady, ať to stojí, co to stojí. Ale život za ně neobětuji. To už by zase chtěli moc.

„A copak tvoje láska provedla?“ zeptal jsem se ho sladce. Znovu po mně vrhl jeden varovný pohled. Čekal jsem větu ve stylu, jako není to moje láska. A vzhledem k tomu, jak vztekle se na to ohradil, bych měl kašlat na vysokou a jít dělat jasnovidce. Určitě by mi to šlo líp, než vést tátovu firmu.

„Není to moje láska.“ No nejsem dokonalý? Tohle nikdo neumí.

„Dělám to pro tvoje dobro, přiznej se,“ pobízel jsem ho s úšklebkem. Už jsem si začínal myslet, že se zvedne, dojde až ke mně a jednu mi vrazí. Ale tentokrát se moje jasnovidecké schopnosti trochu sekly.

„Teď se zeptám já. Už jsi pozval Lucy na rande?“ vyštěkl na mě okamžitě. Jeho otázka mě dobře vykolejila. Nic z toho jsem nečekal. Austin sice vypadá jako andílek, ale opak je pravdou. Je neskutečně zákeřný. Vždycky řekne něco takového, když to vůbec nečekáte, a pak ještě obrátí situaci proti vám. Udělal mi to už dvakrát a nikdy to nedopadlo zrovna nejlíp. Ale víckrát mu tu radost neudělám. Já mu ukážu, že to taky dovedu. A bude se divit!

„Ne,“ odpověděl jsem mu jednoduše. Zablesklo se mu v očích – to už určitě vymýšlel, jak využít nastalou situaci proti mně.

„Ty mi něco říkej. Jak je to dlouho? Deset let?“ neodpustil si uštěpačnou poznámku na můj vztah s Lucy. Jsme kamarádi, ale Austin si vzal do hlavy, že se mi líbí, a předhazuje mi to už delší dobu.

„Tak víš co? Já ji zítra pozvu na rande, ale…“ Nenechal mě dokončit větu, nejspíš čekal nějakou zradu.

„Ale?!“

„Ano, ale. Když chceš, abych ji pozval, tak ty budeš muset dát Cath pusu. Ještě dneska. A povinně,“ objasnil jsem mu svoje podmínky. Okamžitě ho přešel smích. Řekněme, že jsem ho absolutně zaskočil, až z toho zapomněl mluvit.

„No… to… jako… ne,“ poskládat primitivní větu mu dalo celkem zabrat. Ovládl jsem se, abych se samolibě neusmíval. Jinak by poznal, jak hezky jsem ho podfoukl. Sledoval jsem, jak ho najednou zajímá vzor koberce u mojí postele.

„Ale jo.“

„Ale ne!“

„Říkám, že jo. Přestaň o tom diskutovat. Mimochodem… máš přesně tři hodiny. Já jen, abys to stihl,“ svěřil jsem se mu se svou dobrosrdečností. Což si samozřejmě vyložil jako provokaci, takže se naštval. Ale nepochopím, proč riskuji zranění, když se ten srab stejně neodhodlá. A pokud jo, tak je tady další psychicky narušený člověk, který bude hledat viníka ve mně.

„Ty jsi šmejd,“ poznamenal s úšklebkem a pohledem stále přikovaným ke koberci. Zvláštní, že tuhle větu mi říkají celkem často.

„Dík za lichotku,“ odpověděl jsem mu a postavil se na nohy. Míč jsem odkopnul pod stůl. Austin se taky zvedl a došel až ke mně. Mračil se – čímž mi chtěl dát najevo, že ho nemám provokovat – a nebezpečně se ke mně naklonil. Ale nestačil udělat nic, protože do pokoje vešla osoba, kterou jsem snad poprvé v životě rád viděl.

„Manželská krize?“ zeptala se nás Cath. Pobaveně jsem se usmál, Austin se zase narovnal. Mrkl jsem na ni, což si měla vyložit  jako znamení díků. Přešla k nám, na tváři jí zářil blýskavý úsměv. Otočila se na Austina. „Už je ti líp, Pinocchio? A technická otázka, jak to v tom manželství máte? Jako myslím tím, kdo má být chlap a kdo žena? Původně jsem chlapa tipovala na tebe, Logane. Ale teď jsi mě zklamal.“ Moje ego trochu stouplo, ale pak zase spadlo kousek k bodu mrazu. Vyzývavě jsem se podíval na Austina a nenápadně ho kopl pod koleno. Asi jsem se netrefil do správného místa, protože se na mě místo svíjení se bolestí rozzlobeně podíval. Věděl jsem, že to neudělá. Je to srab! Cath byla v nějaké dobré náladě, tak si našich pohledů, kterými jsme se němě dohadovali, nevšímala. Nakonec Austin poraženě svěsil ramena a otočil se na ni.

„Promiň, Cath,“ zamumlal, vzal ji za ramena a přitáhl k sobě. Mně nezbývalo nic jiného, než jen tupě zírat. Jedno moje já mi nakazovalo, abych byl na něj pořádně pyšný. Druhé se nezmohlo na slovo. A já jsem si vzal příklad z toho druhého a napodoboval ho. Přestal jsem s tím až ve chvíli, kdy Austin pustil Cath na svobodu.

„No ty… vole.“ Na víc jsem se vážně nezmohl. Sakra! On to vážně udělal!      

 Omluva za čekání - celá kapitola z Loganova pohledu! To tu ještě nebylo.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 14. kapitola: