OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 2. kapitola

08.08.2014 (14:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1284×

Catharina

„Jak nová sestra?“ ptal se svých rodičů ten kluk. Byl to blonďák s modrýma očima a téměř bezchybným obličejem. To nebylo nic divného, určitě zdědil krásu po rodičích. Oči měl po matce, stejně tak opálenou pleť. Po otci zdědil vlasy a perfektní, přímo atletickou postavu. Byl hodně vysoký. Tak o hlavu vyšší než já.

„Catharino, nech nás, prosím, o samotě,“ poprosila mě paní Mortansonová. Poslechla jsem ji, prosmýkla jsem se kolem pana Mortansona, který stál stejně jako já na schodech. Vystoupala jsem do druhého patra jejich obrovské vily a zalezla jsem do pokoje, který mi dali. Celý můj pokoj byl větší než náš starý byt v Deitroitu. Měla jsem ho vymalovaný světle zelenou barvou. Na jižní straně byla okna a vstup na balkón. Z balkónu byl výhled na celý Seattle, protože se vila Mortansonových nacházela na kopci za městem. Pod okny byl velký pracovní stůl, hned vedle něj byl stůl s počítačem. U další stěny byly dvě obrovské skříně a velké zrcadlo. Nesměla chybět postel. Rozhodně příjemná změna po té z děcáku. Tahle byla velká asi jako manželská postel. A ta matrace. Nikdy jsem nespala na vodní matraci. Pak jsem měla v pokoji velkou televizi, dva gauče a dokonce i krb. Proti mé vůli se mi tady strašně líbilo. No, vlastně celý tenhle dům byl neuvěřitelný. Jenom v domě měli dva bazény. A kinosál. Ach ano, Bože, kinosál! Připadala jsem si jako v pohádce.

Přešla jsem ke svým taškám, které se válely uprostřed místnosti. Dotáhla jsem je až ke skříním a začala si vybalovat. Přitom jsem se po očku sledovala v zrcadle. Bude to ještě zajímavé. Přece jen oni všichni jsou tak elegantní a, no, jsou zvyklí na luxus a teď jim šoupnou mě. Upřímně, slova Catharina Elssonová a elegance jsou protiklady. To samé je i s luxusem. Oni byli blonďáci s modrýma očima a dokonalou postavou. Já černovlasá s hnědýma očima. Hubená a malá. A ještě k tomu jsem měla tetování. Všimla jsem si, že se ve dveřích objevil Logan. Tvářil se kamenně, takže jsem hned poznala, že ze mě není zrovna nadšený.

„Chceš něco?“ zeptala jsem se, když pořád stál ve dveřích a probodával mě nenávistným pohledem. Nečekala jsem, že odpoví, ale odpověděl.

„Chci tě jenom varovat. Jestli budeš naší rodině dělat problémy a ostudu, tak budeš mít problémy se mnou,“ zasyčel na mě a možná by z něj šel strach, ale to by musel vypadat jinak. „To, že jsi teď Mortansonová, neznamená, že ztrapníš celou rodinu,“ pokračoval a přímo z něj sršela nenávist.

„Jenomže já nejsem Mortansonová, nechala jsem si své jméno. A pokud jde o ztrapňování, myslím, že na to je tady jiný adept,“ odvětila jsem stejně jedovatě, jako on mluvil na mě.

„Jsi jenom holka, proto jsi ještě neschytala facku, ale neočekávej, že to tak bude vždy,“ zavrčel a odešel. Aha, tak tohle bude tvrdý oříšek. V duchu jsem nad ním kroutila hlavou. Bylo mi jasné, že je naštvaný a mluví z něj zlost, ale i tak jsem měla nutkání se s ním hádat, řvát na něj a neudělat mu nic dobrého. Ale to jsem musela hodně rychle pustit z hlavy, moc by to nepomohlo mému novému plánu. Jak jsem se dozvěděla, když se budu chovat slušně, tak se můžu vrátit domů, teda pokud už bude všechno v pořádku.

Konečně jsem si vybalila i poslední tašku. Do pokoje přišla paní Mortansonová. Zářivě se na mě usmívala.

„Jak se ti líbí tvůj pokoj?“

„Je krásný a obrovský,“ svěřila jsem jí své nadšení.

„Ale prosím tě, tenhle pokoj je nic oproti tomu Loganovu,“ mávla vesele rukou. „Ten ti ukazovat nebudu, protože tam bude určitě neuvěřitelný bordel a myslím, že by teď nebylo nejchytřejší tam chodit,“ dodala rychle, už o něco méně vesele. Jistě, synáček zuří.

„Musíme ti koupit nějaké oblečení, tohle vyšlo z módy už dávno,“ pokračovala paní Mortansonová a přitom si mě měřila kritickým pohledem. Jak jinak, taky to oblečení, co jsem měla na sobě, bylo, už nejmíň dva roky staré. Měla jsem na sobě černé otrhané kalhoty, červené tričko s medvědem a obyčejnou mikinu. Boty byly černé sešlapané a hlavně špinavé jak prase.    

„Taky se musíme stavit zkontrolovat, jak je na tom oprava Loganova auta. No tak pojď.“ Následovala jsem ji. Prošly jsme velkými prosklenými dveřmi, které vedly na zahradu k bazénu. Paní Mortansonová zahnula a došla až k dveřím do garáže. Byly tam čtyři auta. V autech jsem se vyznala, takže jsem přesně věděla, co to je za auta. Černé Audi A8, stříbrný Mercedes AMG, modré BMW M3 a černý Volkswagen Touareg. Uvědomila jsem si, že na to zírám s otevřenou pusou. Paní Mortansonová seděla v mercedesu. Rukou mi pokynula, abych si sedla taky. Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás.

„Co na to říkáš?“

„Je to krásný, ale příšerně drahý,“ odpověděla jsem a přejela jsem rukou po šedém tričku s krajkou na zádech. Moc se mi líbilo, ale stálo padesát dolarů. Pak mi pohled padl na červeno šedivou košili se tříčtvrtečními rukávy a kapucí.  

„Ta je úžasná.“

„Máš ji mít, ale tohle tričko taky,“ řekla a sebrala z věšáku košili a krajkované tričko. Už mi vybrala černé upnuté kalhoty. Značkovou mikinu. A modrý svetřík s netopýřími rukávy.     

Brzo jsme se dostaly do obchodu s botami. Vybrala jsem si černo-zlaté kotníkové VTY. Pak mi vnutila kotníkové tenisky na klínku se šněrováním a zapínáním na zip a světle hnědé lodičky s ostny na extrémně vysokém podpatku s červenou podrážkou.

„To už stačí,“ zachrčela jsem, když jsem měla ruce zatěžkané nákupními taškami a musela jsem vypadat jako vánoční stromeček. Popravdě celý tenhle nákup mohl vyjít tak na pět set dolarů. Kdybych tohle dřív utratila jen za oblečení a boty, tak by se mnou táta nejmíň měsíc vůbec nemluvil.     

„No tak dobře, když myslíš,“ souhlasila nakonec paní Mortasnonová, ale znělo to dost neochotně.

Cestou „domů“ jsme se stavily u nějakého opraváře. Řešili něco v dílně a já čekala v autě. Pořád jsem si připadala jako v pohádce. Vždyť jsem utratila pět set dolarů a teď sedím v mercedesu. Bože, chápeš to? V mercedesu, já? Asi po deseti minutách konečně vylezla a rozjela se zpět do vily.

Než se otevřely dveře do garáže, tak se na mě otočila paní Mortansonová s peněženkou v ruce. Vyndala z ní dvě padesáti dolarovky a podala mi je.

„Kapesné na příští týden,“ vysvětlila mi s úsměvem.

„Děkuju, paní Mortansonová, jste tak hodná, vždyť si to ani nezasloužím,“ mumlala jsem zaskočeně. Ale ona mě rychle zarazila.

„Neděkuj, je to kapesné a říkej mi Miriamo,“ dodala s úsměvem a zajela do garáže.   

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 2. kapitola: