OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 15. kapitola



Zpátky do minulosti - 15. kapitolaKdyž král začne bojovat se zásahem i s panem vévodou. A Annie sama se sebou, když se setká tváří v tvář s dcerami Karla IV.

Příjemné čtení, Carol :)

15. kapitola

KARLE!“ zaječela jsem nanosekundu poté, co se mu zabořila dýka do boku, a s vytřeštěným pohledem se ohnul. Okamžitě jsem v slzách vystartovala, ale obě dámy mě zadržely a nepustily dál, přestože jsem se zuby nehty bránila.

„Dělejte něco!“ křičela jsem na zmatené stráže, kteří sice stáli v blízkosti, ale absolutně nic nedělali. Sáhli k boku a vytahovali meče.

Král se však ještě stále se sykavou bolestí skláněl, ale stisk u krku vévody nepovolil, ba ještě zesílil. Jedním prudkým pohybem ho shodil na zem tak, že vévodovi dýka zabodnutá do krále i se zakrvácenou čepelí vypadla z ruky a s rachotem přistála na zemi.

Stráže se přiblížili, ale Karel na ně mávnul rukou. Zmateně jsem na všechny zírala a nechápala, co se děje.

Král přešel k vévodovi a plivl mu do obličeje. „Takže tohle vy děláte s urozenými ženami? Styďte se, pane.“

Vévoda, ležící na zemi, se sípavě zasmál a zvedl hlavu. „Všechny jsou to jen obyčejné děvky. A ona obzvlášť.“

To, co se dělo potom, jsem si absolutně vidět nepřála. Král během vteřiny vytrhl jednomu členovi stráže meč z ruky a zabodl ho vévodovi do krku, až začala všude stříkat jeho krev. Třemi zuřivými pohyby pak ještě namířil ostrý meč do jeho hrudi tak, že meč jeho tělem projel jako máslem. Schovala jsem obličej do rukávů svých dam a podívala se až ve chvíli, kdy král do vévody párkrát kopl a řekl: „Odkliďte ho.“

Stráže poslušně zamířili k tělu a začali se o něj starat. Král stál opodál a utíral si krev z koutku úst, která mu tam od vévody vystříkla. Po chvilce se mi unaveným, ale věrným pohledem podíval do tváře, přestože zprudka oddechoval.

Kašlala jsem v tu chvíli na etiketu a rozeběhla se do jeho náruče. „Výsosti,“ šeptala jsem, plakající a tisknoucí se do jeho objetí. Rty mi přejel po čele a políbil mě do vlasů.

Odtáhla jsem se a podívala se mu do tváře. „Děkuju,“ řekla jsem v slzách a svým úsměvem mě přesvědčil, že to bylo samozřejmostí.

Oba jsme se podívali na tělo, které stráže nesli pryč. Se znechucením a bolavým srdcem plným vzpomínek jsem se zeptala: „Co s ním bude?“

„Nejradši bych zažádal o to, aby ho nepohřbívali. Ale jeho rodina se stejně o to postará,“ procedil ve hněvu se silně bušícím srdcem, který jsem cítila pod jeho košilí. „Měl manželku, která byla stejně stará jako vy. Jenže on neměl dost. Potřeboval více. Více obcování.“ Poslední slovo vyplivl.

„Zrůda,“ pronesla jsem tiše a chtěla se obrátit ke králi, jenže v tom okamžiku se mi svalil do náruče. Lapal po dechu a hekal. Trnula jsem hrůzou.

„Výsosti! Vy krvácíte!“ Dívala jsem se na svou ruku, kterou jsem ještě před chvíli měla v blízkosti místa zranění, a která se ve světle pochodní rudě leskla.

„To nic...“

Obrátila jsem se ke svým dámám. „Doktora! Dělejte!“

Pár lidí se mi uklonilo a běželo pryč. Tiskla jsem krále k sobě, přestože jsme oba pololeželi na zemi. S každým jeho nadechnutím srdce sláblo a bledl v obličeji.

„Nic to není,“ uklidňoval mě, když viděl můj pohled. Vrtěla jsem hlavou. „Budu v pořádku.“

„Nepřežila bych, kdybyste nebyl,“ špitla jsem, když na mě upřel své čokoládové oči a pohladil mě po vlasech.

Na pootevřená ústa jsem ho políbila ve chvíli, kdy se v dálce ozývaly jako ozvěnou rychlé kroky lékaře a zbytku dvora.

 

₰₰₰

 

Normálně si nehty nekoušu, ale teď jsem měla pocit, že se prokoušu až do kosti.

Rázovala jsem si to chodbou před královými komnatami, až za mnou šaty jen vlály, už asi dvě hodiny. Bylo dávno po půlnoci a normálně bych šla jako správná a poslušná dospělá holčička hajat, ale teď to nepřicházelo v úvahu. Ne, že by mě nutili čekat na zjištění stavu krále, ale já sama to chtěla.

„Paní,“ oslovila mě Letizia mezitím, co seděla na židli postavené vedle dveří a kousala se stejně jako Gizela nervózně do rtu, „pojďte se posadit. Doktora to bude jistě rušit, pokud tu bude klapat na chodbě.“

Zastavila jsem se a zastepovala na místě. „Nechte mě na pokoji,“ odsekla jsem jedovatě. „Budu si dělat, co budu chtít a kdy budu chtít. Je to mo-“

Větu jsem už nedokončila, protože se otevřely dveře na škvíru a z nich vycházel starý shrbený muž s brýlemi na nose. Na sobě měl černý plášť s černou čepičkou. Vzbuzoval ve mně touto barvou hrůzu, přestože jsem ho už takhle viděla přicházet.

„Tak? Jak?“ upřela jsem na něj uslzené oči.

Něco uklízel do své hnědé tašky, takže se na mě podíval přes obroučky brýlí až po chvíli. „Král bude v pořádku, má paní. Není to vůbec nic vážného. Jen škrábnutí. Ránu jsem musel vyčistit, namazat a jeho Výsosti nařídil minimálně tři dny klidu na lůžku,“ řekl starým třesoucím se hlasem a poklonil se.

Šouravým krokem se vydal po chodbě, kde jsem ho chvíli s vykulenýma očima pozorovala. Nakonec jsem se ještě odvážila zeptat: „To je vše? Jen klid?“

Pomalu se otáčel tak, že jsem si byla jistá, že se mezitím stihla zeměkoule otočit alespoň dvakrát. „Dalo by se tak říct. Zítra však přijdu Veličenstvo zkontrolovat. Teď, když mě omluvíte.“ A zmizel.

Měla jsem chuť běžet za ním ještě jednou a pořádně s ním zalomcovat, aby mi řekl podrobnosti. Přece by nenechal krále umřít? Podle pohledu mých dam, však lékař dělal vše, co mohl a medicíně rozuměl.

S poznámkou, která se mi drala na jazyk o lékařství v jednadvacátém století, jsem mávla rukou a vkročila do Karlovy komnaty.

Hříšně se přiznám, že první myšlenka, která se mi objevila v hlavě, když jsem viděla Karlovo ležící tělo na elegantní posteli s nebesy, přes kterou byly přehozeny kožichy ze zvířat, byla, že si chci k němu lehnout a choulit se mu v náručí. Vášnivějším a aktivnějším věcem bych se ani nebránila.

Jenže jeho hekání a vrtění se sebou bylo důkazem, že má bolesti, a že na tyhle věci nemůžu mít zatím ani pomyšlení.

Proto jsem pomalým opatrným krokem přešla k jeho posteli a sedla si na kousek místa na jeho matraci. Překonala jsem se a chytla ho za ruku.

Okamžitě ke mně stočil zoufalý a vytřeštěný pohled, který nakonec zmírnil tím, že přivřel oči. „Anno,“ zašeptal.

„Jsem tu, Výsosti,“ odpověděla jsem a jemně stiskla ruku. Prohlížela jsem si zblízka jeho tvář - nádherné rysy, po kterých jsem toužila přejet prstem a obzvlášť přejet po jeho nádherné mužné hrudi odhalené v rozepnuté košili. Čelo orosené potem se mu ve svitu svíček lesklo. „Měla jsem strach,“ přiznala jsem. „Mohl vás zabít.“

Přes stažený obličej se mírně usmál. Sípavým zvukem skoro i zasmál. „Věřte, že na to byl až moc velký zbabělec. Abych ti řekl pravdu, měl jsem chuť ho zabít už od chvíle, co jsme se střetli na chodbě. Tím způsobem, jakým na vás koukal -“ přes veškerou námahu zatnul ruce v pěst „- a pak, jak o tobě mluvil. Divím se, že jsem mu přes hubu nedal už dávno.“

Své zahihňání jsem protáhla do kašle. Ještě se budu smát svému miláčkovi, který tady kvůli mně leží v bolestech. Neměla jsi takhle teď ležet ty? Znásilněná a zubožená a možná pak i propíchnutá skrz na skrz.

Přitáhla jsem si jeho ruku ke své tváři a k ústům. „Nikdy vám to nezapomenu.“ S dychtivýma očima sledoval, jak mu vkládám polibek do dlaně a něžně ji k sobě tisknu. Usmívala jsem se na něj, zatímco si mě prohlížel skelnýma očima.

V tu chvíli se prohl a nahlas zaskučel bolestí. Okamžitě jsem začala křičet: „Doktora! Honem!“

„Ne!“ vydal ze sebe přiškrceně, když si opět lehal a mávl na mé dámy, které postávaly zmateně u dveří, v rukou měly sukně od šatů. „Jsem v pořádku. Nechte nás o samotě.“

Vyměnily si pohledy, ale přikývly a odešly. Zůstala jsem s Karlem sama a v duchu si přehrávala všechny scénáře, až ho budu oživovat. Briana se mi tenkrát oživit povedlo, ale Karla s pěknou ránou na boku asi ne.

Brian... vzpomněla jsem si na svého přítele a bodlo mě trochu u srdce. Co asi teď dělá? Co dělají mí rodiče, když zjistili, že jejich dcera zmizela? Vyhlásili celostátní pátrání?

Ze zamyšlení mě opět probral král. „Anno,“ stiskl mi ruku a s uvolněnějším obličejem mě donutil podívat se mu do očí. „Neměj strach. Byl jsem zraněný už tolikrát, že jsem de facto vůči tomu imunní. V mládí mě jeden voják z cizí armády bodl do nohy a od té doby trochu kulhám. Snažím se to maskovat, ale tobě říkám upřímně, jak se to stalo. Můj otec mi tehdy řekl, že jednou budu král. Král, který ponese břímě celé země. Svých poddaných. Když někdo z mého lidu bude zraněn, budu i já. Když trpí země, trpí i král. I opačně. Já jsem ten, co vládne zemi a co je za to zodpovědný. Za tolik mnohem důležitějších věcí. Jedno hloupé bodnutí mě nezastaví, má Afrodito. Neumřu. Jsem ještě mladý a mou povinností je zplodit dědice.“

Zlatíčko, nechci nic říkat, ale teď se momentálně dobrovolně nehlásím. Děti mám ráda, ale sama je ještě nechci. A celkově je ještě asi brzo na mě...

„Chápu, Výsosti.“

„Přesto -“ odmlčel se a pohledem zatoulal někam za mě. Tvář mu zněžněla a přes velké bolesti se usmál pohledem zaměřeným ke dveřím. „Markétko, Kateřinko, pojďte blíž.“

Zmateným pohledem jsem se otočila na ty, koho král oslovoval. U dveří postávala dvě mladá děvčátka. Tedy - celkem mladá a hlavně ostýchavá. Nejvyšší a nejstarší dívenka měla kaštanově hnědé vlasy spletené do elegantního copu a přikryté zdobenou čelenkou se závojem, výraznou tvář s tmavě hnědýma očima, plné rty a štíhlou vytáhlou postavu. Přesto se jí pod jednoduchými modrými šaty rýsovaly ženské rysy. O dost mladší holčička sahala své sestře zhruba po hrudník, s jasnými blonďatými vlásky rozpuštěnými volně na ramenou zdobenými jen perlovou čelenkou. Šaty měly sice lehké a pohodlné, přesto byly zdobené pár ozdobami a bylo jasné, že jsou urozeného původu.

„Tatínku!“ rozeběhly se s křikem za králem směrem k posteli a z obou stran postele se nechaly jím objímat v náručí.

Připadala jsem si jako křen. Jako někdo, kdo tu nemá co dělat a jen překáží a kazí ostatním chvíli štěstí. Zírala jsem na obě děvčátka, která se v králově náručí smála a tulila. Karel se usmíval štěstím a obě dvě dívky tiskl k sobě.

„Tatínku, chyběl jsi nám!“

„Kde jsi byl? Slíbil jsi nám, že si budeme hrát!“

„Maminka si s námi vždycky hrála.“ Pokřikovala jedna přes druhou, nedbající na rozdílný věk.

„Já vím,“ uklidnil je svým melodickým hlasem, „jsem teď trochu nemocný, ale nebojte, budu v pořádku. A slibuju, že si s vámi budu hrát. Katuško, prosím, netiskni se na mě tolik z té strany, bolí mě to,“ přemáhal se král s udržením normálního výrazu, když oslovoval menší holčičku.

„To jsou vaše dcery?“ ozvala jsem se po dlouhé chvíli, přestože se mi hlas podivně lámal.

Vtiskl oběma pusu na vlásky a pohladil je. „Ano. Jsou mou jedinou památkou na Blanku. Na mou... ženu.“

Hlas ho také zradil a dokonce mu vyhrkly slzy do očí. Začala jsem se pomalu oddalovat, stále zírající na obě dívky s otevřenou pusou. No jistě. Jistěže to jsou jeho dcery. A jsou mu tolik podobné. Hledala jsem na nich všechny možné detaily a zaměřila se na ně. Ta starší - Markéta - muselo jí být už kolem třinácti let, byla velmi krásná a měla snad všechny Karlovy rysy - barvu očí, vlasů i výraz. Ta mladší musela být podobná na královnu Blanku.

Radši jsem zakročila dřív, než by bylo pozdě: „Omluvte mě, Výsosti.“

„Ne, Anno, počkej,“ zastavil mě, když jsem stála otočená zády k nim. Přes rameno jsem se na něj podívala. „Nechoď ještě, prosím.“ Neochotně jsem se tedy vydala k jeho posteli, ale už si nesedla.

„Kdo je to, tati?“ zeptala se Markéta a prohlížela si mě s přimhouřenýma zvědavýma očima.

„Lady Anna. Náš host.“

Dostala jsem ze sebe menší pukrle.

„Aha,“ přikývla, ale bylo vidět, že se na mě dívá s odporem. „Tak ať si jím zůstane.“

Odseknout tomuhle rozmazlenému frackovi, že jeho tatínek a já jsme na rozdíl od ní dospělí, jsem nepokládala pro tuto chvíli za rozumné.

„Markéto,“ ozvalo se od dveří, až jsem vyděšeně nadskočila.

Zhruba stejně starý muž jako já s těžkým pláštěm a výrazným knírkem pod nosem oslovil nejstarší princeznu, šlapajíc opatrně ke královské posteli. Oči se mu při pohledu na mě zablýskly. „Odpusťte, Veličenstvo,“ hluboce se uklonil a pronesl větu se silným maďarským přízvukem, „sháněl jsem jen svou ženu.“

Ženu?! Najednou tu bylo na mě moc lidí.

„Markéto,“ oslovil káravě svou nejstarší dceru král, která teď byla rudá. Jestli studem nebo vzteky, to jsem netušila. „Co jsi zase vyváděla?“

„Nic,“ vyhrkla okamžitě. „Ludvík si život představuje jinak.“

„Jo, ty by sis jen pořád hrála.“

„A ty by sis nejradši ze mě dělal koně,“ odsekla a vyplázla na něj jazyk.

S vykuleným výrazem jsem skákala z jednoho na druhého a vyměnila si zmatený pohled se sotva sedmiletou Kateřinou. Přestože jsem byla starší než Markéta a Ludvík, teď jsem si připadala ze všech nejmladší.

„Ale no tak, nehádejte se prosím, děti. Markéto, je to tvůj manžel, musíš splnit svou povinnost. Jsi uherská královna.“

„Až si přestane ze mě dělat koně.“

„Markéto, já si koně z tebe nedělám! Nemůžu za to, že to chci zepředu  a ty zeza-“

„Oukej, stop!“ vyjekla jsem z ničeho nic, protože jsem to nemohla dál poslouchat.

 


 

Tak král celkem přežil. =) Příště nás bude čekat výprava na jeden významný hrad... =)

Děkuju moc všem, kteří komentují a povídka se jim líbí =)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 15. kapitola:

3. FantasyNikol přispěvatel
26.01.2015 [18:45]

FantasyNikolCarol,
jé... sakra, tahle kapča mě potěšila víc, než Polomáčené, na kterých jsem si právě smlsla. Emoticon

Když jsi popisovala, jak Karel zabil vévodu, už jsem se bála, že Annu vyděsí a bude ho považovat za zrůdu. To mám asi ze svých oblíbených upířích románů. Emoticon Takže jsem ráda, že to Anna vzala s chladnou hlavou a nebyla hysterická. Emoticon
A Karel se z toho dostane, protože je chlap! Emoticon Emoticon To jsme si všechny oddechly. Jo, a co se týče vévody - dobře, že je po něm.

Nervózní Anna byla jednoduše sladká. Ženskou z jednadvacátého století bych bejt tím rádoby doktorem radši nechtěla naštvat. Emoticon Vlastně měl štěstí, že po něm něco nehodila. Jejich první polibek byl překrásný, už kvůli by se měl Karel uzdravit. Emoticon Emoticon

Kačenka je roztomilý zlatíčko. Emoticon A ta scéna s Markétou a Ludvíkem mě rozesmála! Emoticon Takový normální rozhovor... i když na mě by to bylo trochu moc. Emoticon

Carol, bylo to úžasný, vtipný, nápaditý, sladký a prostě se mi to všechno moc líbilo. V této kapitole se toho tolik událo a já nestačím zírat. Perfektní! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Sweetly přispěvatel
23.01.2015 [18:08]

SweetlyNo, asi jsem se neměla smát, ale tahle kapitola se ti vážně povedla. Emoticon Moc ti děkuji za to, že jsi tuhle kapitolku přidala, konečně jsem se trochu uvolnila po tomhle týdnu. Emoticon Kapitola byla vážně boží! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
23.01.2015 [13:51]

FluffyCarolkooooooo,
to bylo prostě... ochich! Emoticon
Tak - nejdřív, jsem hrozně ráda, že se z toho Karel vylíže a že je s panem vévodou konec. Dobře mu tak. Ačkoliv to muselo bejt krvavý až hrůza. Jako žárlivýho, dopálenýho krále bych potkat nechtěla, zbyla by ze mě červená kaše. Emoticon
Nervózní Annie strachující se o svého miláčka! A první polibek, pokud se dobře pamatuju. Emoticon Emoticon A ta scéna u jeho lože... já vím, že se pořád opakuju, ale jsou tak roztomilí! Emoticon Hrozně jim to spolu sluší. Jako dvě půlky jednoho celku. Emoticon Úplně jsem zaplesala, když mluvil o tom, že potřebuje dědice a Annie měla ten proslov v hlavě, že děti nechce. Emoticon A já se plácala do čela. Ať maj syna spolu, kašleme na dějiny. Emoticon
Opět jsem se na některých místech smála jak blázen - to, jak Ann chtěla skoro zaškrtit toho šarlatána s čepičkou, co jí neřekl přesnou medicínskou diagnózu, a samozřejmě, když za Karlem přišly jeho dvě dcery a Markéta a Ludvík řešící svůj milostný život, jako kdyby se nechumelilo. Emoticon
A Kačenku mám ráda, vypadá jako milé děvče. Emoticon
Zlatíčko, bylo to naprosto výborné. Vážně se ti to ohromně povedlo, tenhle příběh skvěle graduje a já se nemůžu dočkat další kapitoly! Jsi prostě úžasná spisovatelka, a tak doufám, že ti psaní půjde hezky od ruky. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!