OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 17. kapitola

03.02.2015 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1209×

17. kapitola

Přestože mě celou noc hřála králova slova u srdce a já se ráno dokonce probudila se zmuchlaným papírkem a růží v posteli, převalovala jsem se. Zdály se mi divné sny, které jsem si nepamatovala. Měla jsem však špatný pocit, a to mi stačilo k tomu, abych měla ráno špatnou náladu.

Gizela s Letiziou mě svým špitáním a chichotáním rozčílily natolik, že jsem je vyhodila z pokoje a oblékla se sama. Dokonce jsem si zvládla zabalit i truhlice a všechny zavazadla, která jsme táhly zbytečně s sebou. Vždyť jsem to říkala - jedny, možná dvoje šaty a dost. Nepotřebuju žádnou parádu.

Vyšla jsem z hostince a zastínila si rukou oči, protože po dlouhé době opět vysvitlo sluníčko. Les okolo hostince byl divoký, ale zdravý a nádherně od něho voněl vzduch.

„Dobré ráno, má lady,“ ozvalo se za mnou a já nestačila ani překvapeně vykřiknout, když si král přitáhl moji ruku k ústům a následně vtiskl polibek do vlasů. Nejistě jsem se rozhlédla kolem po ostatních, kteří se na nás dívali se zvědavými výrazy. Nedivila jsem se. Mně by vypadly oči z důlků, natož že to byl středověk.

„Výsosti, dobré ráno, kam pojedeme?“ zeptala jsem se ho a nasadila roztomilý a zvědavý výraz.

Zašklebil se a radostně se uculil. „No přeci na Karlštejn. Vzhůru na hrad, vážení!“ Hrdinsky zvedl ruku do vzduchu a pak mi pomohl do kočáru k ostatním dámám. Zatnula jsem zuby a přála si, abych se nešklebila, jako bych měla sníst citrón. To kodrcání na dřevěném prkýnku už mě přestávalo bavit.

₰₰₰

Musela jsem usnout (což jsem považovala jako zázrak), když mě probudilo hlasité ‚och!‘ a ‚jé!‘ a ‚nádhera!‘ a já překonala všechny své síly a zvedla se, abych se podívala, nad čím všechny paničky ochichují. Odvolávala jsem všechny své podezření, když jsem zírala s otevřenou pusou na hrad, tyčící se do úctyhodné výšky mezi kopci. Neměl svůj obvyklý vzhled, který jsem znávala z jednadvacátého století - se svou krémovou fasádou s černou vysokou střechou a dřevěným zdobením. Tenhle hrad byl z kamene a ze dřeva měl akorát okna nebo ochoz. Jeho střecha byla naopak skoro neviditelná.

Projížděli jsme cestou mezi středověkými dřevěnými domky, ze kterých vybíhali lidé a mávali nám šátky. Některé odvážné děti běžely i za našimi kočáry a snažily se je dohonit. Vykláněla jsem se z okýnka a nechala si větrem čechrat vlasy. Romantický hrad Karlštejn byl nablízku.

Vedle mě se objevil Karel - klusal na svém hnědákovi, který si spokojeně frkal a mával ocasem. Král se na něm držel majestátně - vzpřímeně držel otěže a celý zářil. Usmíval se a jeho oči se vzrušením leskly, jak moc v úžasu hleděl na svůj hrad. Usmála jsem se na jeho tvář z profilu. Byl tak neskutečně krásný a milý, až mě bolelo u srdce. Netoužila jsem po ničem jiném, než se k němu přitisknout. Jenže on momentálně dával přednost hradu, protože náš kočár předjel a pobídl hnědáka do cvalu tak, aby jel v čele průvodu. Nezbývalo mi nic jiného, než se opřít o okýnko a pozorovat přibližující se hrad.

Vjížděli jsme do prudkého kopce a kočár se s námi nebezpečně naklonil. Instinktivně jsem se chytla sedátka a dvířek - což sice dobrý nápad nebyl, ale naštěstí se nic nestalo. Jakmile jsme projížděli bránou, ve které se nádherně rozléhaly zvuky kopyt koní, a pak vjeli na známé nádvoří, usmála jsem se a rychle vylezla. Bolel mě tak neskutečně zadek, že jsem ignorovala protestování všech ostatních.

Na nádvoří už čekala hromada sloužících a štolbů s jedním dobře vypadajícím mužem v čele. Byl už starší, ale statný a celý usměvavý. Na sobě měl drahý plášť s kožešinou ze zajíce.

„Buďte zdráv, pane purkrabí!“ zvolal král na celé nádvoří, když seskakoval z koně, až jsem sebou trhla. Stála jsem tam se založenýma rukama a pozorovala ho, jak k němu kráčí s napřaženými pažemi a mohutně ho objímá. Poplácal ho po rameni a zasmál se.

Sloužící přešli k vozům s naloženými věcmi a pomáhali panošům vykládat truhlice a pytle. Štolbové pomáhali kočím s kočáry a koňmi. Ostatní šlechtici se obdivně rozhlíželi kolem a dali se do hlasité diskuze, která se týkala hradu. Připadala jsem si trochu odstrčeně, když měli všichni něco na práci a jen já stála jak solný sloup a nervózně se ošívala. Králův rozhovor jsem z takové dálky neslyšela, tak jsem se překonala a vyšla jsem k němu.

„Vaše Veličenstvo, jsem tak neskutečně šťastný, že jste k nám konečně zavítal. Za ten půlrok tu mistři tesaři a stavbaři udělali opravdové divy, však se podívejte sám.“

„Vidím, příteli. Je to až neuvěřitelné, že tu ještě nedávno bylo zalesněné prostranství. Teď je z toho hotový ráj - můj ráj,“ zdůraznil král pyšně a rozhlédl se kolem. V jeho očích jsem viděla nesmírnou radost.

Pan purkrabí vypadal mile a neškodně, na krále se díval s patřičnou úctou a skoro se bál jeho reakce. V jeho tváři teď byla vidět jen úleva.

Šla jsem k nim pomalými a tichými kroky, skoro jako bych byla neviditelná, ale purkrabí, schovaný za králem si mě všiml a zvědavě se na mě podíval. Karel se za jeho zrakem otočil a po tváři se mu rozlil něžný úsměv. Vysekla jsem mírnou poklonu a nechala se Karlem obejmout paží. Znovu jsem si připadala v bezpečí.

„Pane Jane, představuji vám lady Annu, mého vzácného hosta až z Anglie.“

„Lady,“ uklonil se skoro až ke kolenům purkrabí, což mě nepatrně zaskočilo, protože se mi uklonil snad ještě víc než králi. Střelila jsem po Karlovi zmatený pohled a ten na mě jen povzbudivě mrkl. Purkrabí pan Jan se mi zahleděl hluboko do očí a zkoumal mou tvář, až jsem zrudla a sklopila oči.

„Jeho Výsost si přivezla na hrad budoucí královnu?“ zeptal se bez ostychu, z čehož jsme se oba s králem napjali. Vyměnili jsme si nejisté pohledy a oba vyhrkli něco jiného.

„No, víte, jsem jen host.“

„Lady je má drahá přítelkyně.“

„Aha,“ pokýval purkrabí hlavou a skákal od krále ke mně pohledem. Jeho výraz tváře dával jasně najevo, že si o tom myslí své.

„Pane Jane, možná byste nám mohl ukázat zbytek hradu, pokud byste souhlasil. Třeba interiér, co říkáte, Anno?“ rychle stočil král řeč jinam a na uctivou úklonu purkrabího a pokývnutím ruky nás zavedl dovnitř.

Nikdy jsem si nepomyslela, že ve středověku bych mohla pocítit, že něco bude znát novotou. Když jsem se rozhlížela po čistých místnostech, čerstvě nalakovaných parketách, záclonách, umytých oknech a hladkých neoloupaných stěnách, tak trochu jsem poznala vůni „nového domova.“ Překvapivě byly místnosti prostorné a chodby rovněž. Nepřipadala jsem si tam jak ve spleti uliček. Na druhou stranu jsem zjistila, že na velké části hradu se ještě pracuje a se stavbou a zařízením museli pospíšit zejména kvůli králi a družině.

Výklad pana purkrabího byl velmi poučný, ale skoro až vyčerpávající. Krále jeho slova oslnila, ale já se spíš zaměřila na počítání pokojů a hádala, ve kterém mě asi dnes ubytují. Celkem se mi líbil jeden pokoj zařízený v levandulové barvě, ale je pravda, že na mě a na mé dámy byl až moc malý.

Jako poslední zastávka byl obrovský pokoj s velkou dřevěnou terasou, mohutným krbem, obrovskou kůží z medvěda a červenou postelí s nebesy. Roh místnosti byl nepatrně vypouklý a stála v něm soška panny Marie, zlatá kazeta a zdobené klekátko. Nepochybně se mělo jednat o soukromou ložnici s kaplí Jeho Veličenstva.

„Zde jsou vaše komnaty,“ rozpřáhl paže purkrabí a potvrdil tak mou domněnku. Krále celá místnost okouzlila, ovšem nejvíce soukromá kaplička. Rukou přejížděl po vyřezávané sošce a skelným pohledem určitě na něco vzpomínal. Podle slz, které se mu do očí vehnaly, zjevně na nic příjemného ne.

„Nechali jsme ji sem dovézt, můj pane, protože se nám zdálo, že jste byl šťastnější v té době. V dětství jste ji obdivoval, vzpomínáte?“ zareagoval rychle pan purkrabí a nepatrně se třásl. Každý se bál královy reakce. Jenom já se s ním cítila v bezpečí. Jako by to byl můj starý přítel, kterému můžu důvěřovat.

„Samozřejmě, že si vzpomínám, příteli. Mám s touto soškou krásné vzpomínky a jsem vděčný, že jste ji nechali dovézt až sem. Díky ní se budu na Karlštejn vracet častěji a rád.“

Atmosféra zřídla a najednou bylo opět veselo. Přestože bylo poledne, byla jsem unavená a přála si odpočinout. Toužila jsem vědět, kde se nachází mé komnaty. A jako na potvoru se ozval i můj žaludek. Pánové se po mně podívali a já stydlivě sklopila hlavu. „Výsosti, omlouvám se. Ráno jsem měla jen pár lžic kaše.“

Královi se zablýsklo v očích a usmál se na svého přítele. „Možná byste nám mohl přichystat soukromý oběd v našich komnatách. Zařídíte to, pane Bechyně?“

„Jistě a rád, Výsosti,“ ukláněl se opět přehnaně purkrabí a mně, až když odešel, došlo, co předtím král řekl.

„Jak to myslíte v našich komnatách?“ zeptala jsem se udiveně a pak dodala: „Veličenstvo.“

Zasmál se a šibalsky dodal: „Pokojů je málo, má drahá Anno. Hrad ještě není dokončen. Musíme se uskromnit a já vás nehodlám od sebe stěhovat daleko.“

„Ale není to jen na jednu noc?“

„Tím spíš, ne?“ zamrkal na mě král a vtiskl mi polibek na čelo. Nechal mě zaraženou stát uprostřed místnosti, zatímco odešel na chodbu. Slyšela jsem, jak udílí rozkazy.

V místnosti nastalo takové ticho, že jsem slyšela vlastní dech. Pořád jsem čekala, že se otočí a řekne, že si dělá srandu nebo že našli ještě nějaký pokoj navíc. Jenže král se po minutě nevracel a mně konečně docházel význam jeho slov.

Můj plášť, který jsem do této doby táhla v ruce, spadl na zem a já se rozeběhla k posteli. Nevím, co mě to popadlo - jestli ta náhlá radost z poslední doby, posedlá zamilovanost do krále nebo očekávání z dnešní noci. Jako malá holka jsem se v několika vrstvách sukně vyšplhala na postel a rozdováděně bosa skákala na matraci. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli v této době už byly v postelích pružiny, ale bylo mi to jedno. Skákala jsem a výskala, mezitím co se na mě dívala z oltářku panna Marie, spínající ruce k nebesům a celou místností se rozléhaly děsivě vrzající zvuky. Panenka Marie musela nad mým chováním bědovat.

Vyčerpaně jsem se svalila do matrace a vdechovala vůni nových polštářů a látky. Tak tady dneska strávím noc? Noc s králem? Stanu se jeho milenkou? A co když otěhotním? pomyslela jsem si zaraženě, ale rychle zatřepala hlavou. Stroj času by to nedovolil.

Uplynulo snad půl hodiny a král stále nebyl k nalezení. Začala jsem mít obavy, jestli mě tu i nezamkl a neodjel zpátky do Prahy. Byla by to vtipná myšlenka, dokud bych vážně nezjistila, že ty dveře jsou zamčené. Naštěstí však nebyly a já se rozhlédla po chodbě. U dveří stál jen jeden strážný a strnule hleděl před sebe. Měla jsem chuť s ním zatřást a zakřičet, kde sakra je král, ale ovládla jsem se.

„Promiňte,“ odkašlala jsem si jemně a uhlazovala si sukni. „Nevíte, kde je Jeho Výsost?“

Mlčel a neodpovídal. Stoupla jsem si před něj a natáhla se na špičky, abych se mu dívala do očí. „Halo?“

Nic. Díky za odpověď, odfrkla jsem si.

Vzdala jsem to a raději si šla pro odpověď sama. Po špičkách jsem procházela chodbami, nahlížela do různých pokojů, ve kterých se sem tam zabydlovali šlechtici a koukala i do různých koutů, jestli si se mnou Karel nehraje na schovávanou. Jenže nebyl nikde k nalezení.

Nakonec jsem si řekla, že proč se nevydat na průzkum hradu. Jako malá jsem navštívila Karlštejn s prarodiči a pamatovala si docela málo. Vím, že měli pod hradem muzeum voskových figurín, kde měli i Karla a jeho manželky. Byla jsem tenkrát z toho unešená, ale s jeho pravou krásnou tváří se to srovnávat nedalo. Také si pamatuju, že se ze středověké podoby uvnitř zachovalo jen málo, ne-li skoro nic originálního. Jako poslední vzpomínku jsem měla i trdelník, který prodávali ve stánku u parkoviště, ale to už bylo hodně vedlejší.

Jako naschvál se mi ozval opět žaludek, tak jsem na něj radši sykla, ať zůstane zticha a procházela chodbami dál. Došla jsem k větším dveřím a zalomcovala s klikou, až se o chvíli později otevřely. Zavanul mě silný mrazivý vítr štípající mě do tváře. Ocitla jsem se na můstku, který vedl do prostřední věže. Jak jsem si později vzpomněla - do Mariánské věže.

Prošla jsem velkou síni, která byla skoro prázdná a rozházené věci na stavbu byly jasným důkazem, že je věž ještě ve stavbě. Znovu jsem zalomcovala klikou a dostala se tentokrát do krytého dřevěného mostu vedoucí k poslední největší karlštejnské věži. Věděla jsem, že měla sloužit jako nedobytná věž, kolem ní byly i vysoké hradby a její zdi měly mít tloušťku až na několik metrů. Karel chtěl, aby sloužila jako úložiště korunovačních klenotů, pokladnice, ostatků a také měla duchovní význam.

Zatímco jsem stoupala po schodišti, na kterém byla čerstvá nástěnná malba sv. Ludmily a sv. Václava, otevřela jsem poslední dveře a vstoupila do samotného srdce Karlštejna - do nádherné kaple svatého Kříže. Zalapala jsem po dechu po takové nádheře. Interiér byl zdobený zlacením a drahými kameny, které na klenutém stropě měly vypouklý charakter a dodávaly místnosti působení hvězdné oblohy a sluncem a měsícem z benátského skla. Na stěnách byly různé krásné malby ze života Krista. Poznala jsem i některé svaté a zejména krále Karla Velikého a svatého Václava. Ve světle svíček se kaple nádherně leskla.

Byla jsem celým výjevem tak uchvácená, že jsem neslyšela blížící se kroky. Otáčela jsem se pomalu na všechny světové strany, až jsem se dívala do tváře muže, který byl zhruba o deset let starší než král. Stál pár metrů ode mě, ale i tak jsem se vyděsila jeho zvědavému a tajemnému úsměvu a jeho tváři, která zkoumala tu mou.

„Promiňte, já jsem... jen jsem... no, já...“

„To je v pořádku, paní. Někdo se musel do kaple přijít podívat jako první,“ oslovil mě jemným a klidným hlasem. Malinko se mi ulevilo, zatímco jsem ho pozorovala, jak přichází blíž. Připadalo mi, že ho odněkud znám, jen jsem si nemohla vzpomenout odkud.

Nervózně jsem se zasmála. „No, víte, já ráda prozkoumávám nové věci a kaple mě velmi uchvátila. Je nádherně zdobená a majestátní.“

Muže jako by potěšilo, co jsem řekla a mně celkem také. Alespoň jsem na někoho udělala dobrý první dojem.

„Obrazy jsou dílem mistra Theodorika. Slyšela jste už o něm?“

Jakpak by ne. O něm jsem se učila už na základní škole a v každé knize, kterou jsem přečetla o Karlovi, byl i on zmíněný. Byl to jeho dvorní malíř neznámého původu, který se nejvíce podílel na malování Karlštejna. Jeho deskové obrazy byly velmi známé.

„Ano, jistěže slyšela. Je to velmi vážený muž a odvedl vynikající práci,“ chválila jsem, zatímco se muž usmíval čím dál víc, až mu v očích jiskřilo. Bůh ví proč, jeho společnost mě neděsila a byla jsem velmi ráda, že tu nejsem sama.

„Koukám, že si Jeho Výsost přivezla na hrad zřejmě budoucí královnu.“ Proč to všichni říkají? Není to pravda. Královnou má být Anna Falcká, ne já, takže se lidi uklidněte, ano?

Zrudla jsem a zavrtěla hlavou. „Jsem jen host, pane -“

„Arnošt z Pardubic.“

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou, zatímco si přiložil ruku na hruď a poklonil se. Z mého pohledu se i jemu zřejmě začalo dělat úzko, protože se nervózně zasmál. „Stalo se něco?“

„Arnošt z Pardubic? Jako ten Arnošt?“

„No...“

„Ten arcibiskup?“ mluvila jsem dál.

Obdivně se po mně podíval a přelétl po mně pohledem od hlavy až k patě. Zdálo se, že tohle nečekal. Měl sice slavnostnější oděv, ale rozhodně ne oděv kněze, biskupa nebo něčeho podobného. A navíc jsme se v životě neviděli. Celkem byl ze mě zmatený.

„Omlouvám se,“ dodala jsem po chvilce a zatřepala hlavou. „Nechtěla jsem vás vyděsit.“

„To ne, má paní. Jsem jen překvapený, že takové nádherné stvoření jako vy, nadpozemské krásy, zná mě, obyčejného muže,“ usmál se smutně.              

„Pokud jste arcibiskup, pane, jste také přítel krále, což není rozhodně obyčejné postavení. A já už o vás slyšela hodně z...,“ včas jsem se dokázala zarazit, jinak bych řekla, že znám jeho osobu z Noci na Karlštejně.

Místo toho jsem se jen mile usmála nechala větu volně být. „Jsou to skutečně nádherné obrazy, pane Arnošte. Jeho Výsost bude nadšená.“

„V to doufám, má paní. Jeho Veličenstvo si přálo, aby se v kapli cítil jako v ráji. A zde,“ ukázal na část kaple, kde za zlatou mříží byl vidět bohatě zdobený oltář s výjevy ze života Krista a svatých, „si přál mít soukromou část. Do této kaple sice smí ostatní jeho přátelé, ale nesmí zde spolu ulehnout, přestože by to zákonitá manželka byla. Zde je místo svaté, má paní. A Jeho Výsost bude mít ještě soukromou kapli svaté Kateřiny, na které se ještě stále pracuje. Prozrazuji to jen vám, protože věřím, že vám Jeho Výsost důvěřuje.“

„V to doufám.“

„Anno?“ ozvalo se tiše ode dveří, ale po nádherných stěnách se jeho hlas rozléhal jako med. Otočila jsem se za králem a spatřila v jeho očích úžas a slast, kterou jsem měla i já, když jsem sem poprvé přišla. Doslova oněměl.

„Jsem tu, Veličenstvo. Hledala jsem vás, protože jste se dlouho nevracel a narazila jsem na vašeho přítele, pana arcibiskupa.“

Karel, celý dojatý z té nádhery si až teprve teď uvědomil, že tu jsme také. Podíval se na nás a já si všimla v jeho očích slz.

„Arnošte, Anno... to je taková... nádhera.“

Nikdy jsem neviděla krále plakat, ale Karel byl neskutečně šťastný. Přikryl si ústa dlaní a vnímavýma očima zkoumal detaily. Viděla jsem ho jako malého chlapce, který právě dostal novou hračku, na kterou se těšil strašně dlouho. A v jeho myšlenkách probíhalo seznamování s touto místností. Věděl, že ho čekají ještě roky, které tu prožije v míru a pokoji. A tato místnost, svatá místnost, byla pro něj vším.

Král pomalu přecházel k nám a stále se rozhlížel. S Arnoštem jsme si vyměnili šťastné úsměvy. Když je šťastný král, tak jsou usměvaví i ostatní. A on nám svým úsměvem doslova bral dech. Zastavil se u nás a podíval se na mě, jako by mě stejně jako tuto místnost viděl poprvé v životě. Byla jsem nepatrně zaražená, protože se už neusmíval a měl vážnou tvář, ale já se usmívat nepřestala. Král mě po chvilce objal tak pevně, něžně a láskyplně zároveň, až mi to málem vyrazilo dech. Překvapením jsem se trochu zakymácela, ale usmála jsem se ještě víc a přitiskla se k němu.

Když se ode mě po chvíli odvrátil, v očích měl slzy, které zaháněl mrkáním. Arnošta letmo objal, poplácal po rameni a stiskl ruku.

„Je to skutečná nádhera, příteli. Jsem šťastný, když vím, že jsem toto dílo svěřil tak talentovaným mistrům a tobě,“ stiskl mu rameno a vážně se na něj podíval. „Ať je Karlštejn tvým domovem, jako je domovem mým.“

Arnošt se mu uklonil. A já se k němu přidala. Klečela jsem před panovníkem, z kterého mluvilo upřímné a laskavé srdce, které vykonalo pro tuto zem mnoho. Otec vlasti pro svou vlast.

Tuhle kapitolu jsem napsala o Vánocích, krátce poté, co jsem navštívila Karlštejn. Procházet těmi komnatami a cítit se skutečně jako Anna, bylo něco nádherného =) Bohužel, do kaple svatého Kříže během zimního období nepouštějí, takže se tam budu muset vydat až zase v létě =D

Ohledně příští kapitoly - čeká nás menší výjezd na koních a královo vyprávění z dětství. A na konec kapitoly se rozhodně těšte také, Karlík se nám trošku vysloví... =)

Chci poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali a opět mi udělili tohle nádherné místo. Mám ohromnou radost a v psaní mi to pomáhá dál a dál. Děkuju!!! =))

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 17. kapitola: