Zpátky do minulosti - 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mariin nápadník, křest, (ne)věštkyně a Annie s Karlem osamotě.

Příjemné čtení, Carol :)

10.03.2015 (11:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1979×

22. kapitola

„Jsme zasnoubení!“

„Cože jste?!“

„Zasnoubení! Já vím, přišlo to tak rychle, ale neodmítni tu nabídku, Anno.“

Ze včerejšího večera jsem si pamatovala málo a přitom celkem dost. Moje umění překládat mezi jazyky, ve kterých vynikám již od dětství, mezi českým králem a anglickým princem/vyslancem proběhla na výbornou. Ani jeden neměl tušení, že jim překládám úplně něco jiného. Princ si myslel, že král uvažuje nad nabídkou sňatku s princeznou Isabelou, a král žil zase v domnění, že je tu vyslanec na přátelské návštěvě, která měla proběhnout v bezstarostném duchu a v myšlence, že mezi Anglií a Zemí Koruny České panuje pevný mír, který byl nastolen od nástupu na trůn krále Karla. Jeho tatínek Jan si totiž jel na straně Francouzů pro smrt zcela sám. A jeho legendární věta, která ho doprovázela, rovněž. Jenže mezi Anglií a Českem nemusel být mír v podobě nějakého příbuzenského svazku. Takhle by se mohly ovlivnit dějiny.

Mnula jsem si ruce při včerejším zamlčením a odvedením od jiného tématu a z radosti se pěkně večer opila, a taky se probudila s pěknou kocovinou.

Maria si zjevně neuvědomila, že jsme na hradě, protože na nedbalost stráží a mých dam vtrhla do pokoje jak velká voda a začala poskakovat na posteli, což znamenalo i na mně. Byla jsem si jistá, že mám promáčklý hrudník.

„Já mám takovou radost!“ výskala a rukama jančivě máchala ve vzduchu. Svalila jsem se z postele na zem a zachránila se tak před dalším kopancem do obličeje.

Nikdy bych neřekla, že mě i má vlastní postel může zabít. Nebo někdo, kdo si na ní jen zaskáče radostí, ale schytá to akorát moje tělo. Chlupatá deka, která mi teď sloužila jako štít a měla jsem ji nataženou před sebou, se zas tak dobrá nezdála. Ještě jednou mě uchránila před máchnutím pěstí a pak už konečně bylo ticho.

Vykoukla jsem a podívala se na Mariu, která se zubila do stropu, nohy a ruce měla roztažené a zrychleně a vyčerpaně dýchala. Přikryla jsem ji dekou a pak sama na postel skočila, takže kamarádka kníkla, ale zahihňala se.

„Může se člověk zbláznit štěstím?“ zahuhlala pod dekou a pak vykoukla, že jí byly vidět jen oči, které zářily štěstím.

„Jo,“ ujistila jsem ji a ještě se uvelebila. „Poslední dobou to štěstí zažívám pořád.“

„Ne, počkej, já myslím, že jestli může skoro až umřít. Já jsem vážně šťastná.“

Usmála jsem se a otočila jsem na ni. „A kdo je vlastně ten šťastlivec?“ Pořád jsme se k tomu nedostaly.

Zčervenala se a skousla si ret. Musela být neskutečně zamilovaná. „Arnošt z Pardubic.“

Zaječela jsem.

Pěkně od plic nahlas. Až tak moc, že jsem přivolala rozespalé stráže i Letizii s Gizelou.

„Dobrý,“ mávla jsem na ně, a když s povzdechnutím zalezli, skočila jsem na Mariu a zacloumala s ní. „Ty nemáš rozum! Arcibiskup a ženatý? Mario, vždyť je to duchovní!“

Dívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že se kamarádím s Panenkou Mariou. Nejlépe s tou soškou v kapličce u Karlíka.

„Co?“

„Co co?“

„Proč by to měl být problém?“ nechápala.

„Protože duchovní je zavázán církvi a Bohu. Nemůže mít manželku, děti ani... milenky.“

Povytáhla obočí a prohloubila svůj udivený pohled. „A to máš odkud?“ Pak nasadila chápavý výraz a zasmála se. „Jo aha, počkej, takhle to máte tam vy v budoucnosti, že jo?“

Mlčela jsem a nic neříkala. Tím, že mi připomněla, jak jsem jí včera řekla svůj pravý původ, své já, tím v podstatě dloubla do hnízda pochybností a obav, které se v mém nitru rozlily, a u srdce mě nepatrně píchlo. Co když jsem udělala vážnou a šílenou chybu, díky které se už nikdy nedostanu domů? Mohla bych i v minulosti udělat nějakou fyzikální blbost, která to ovlivní? A jak se vůbec dostanu domů?

Proč vůbec nad tím teď přemýšlím? Nemá to cenu, Maria už stejně všechno ví a nemá takovou moc, aby to řekla i ostatním. I když po dnešní šokové informaci ohledně zasnoubení s panem arcibiskupem bych si tak jistá nebyla.

Místo odpovědi na její otázku jsem jen přikývla.

Usmála se a drkla do mě, abych z ní slezla. Posadila se do tureckého sedu a stiskla mi dlaně. „V této době je možné v podstatě všechno. Ještě se neřeší, jakou dráhu děláš a co podle toho smíš a nesmíš. I papež má ženu, několik milenek a desítky dětí. Tady platí věta, že čím víc máš žen, tím více Bůh k tobě mluví. Nikdy jsem to úplně nepochopila, ale doufám, že to tak nebude u mě a u Arnošta.“

Znovu jsem přikývla a tentokrát s úsměvem opětovala její stisk. Neměla by ses pořád tak divit a říkat, že to není možné. Dostala ses až sem, to je více než nemožné. Tak proč by si chudá holka jako Maria nemohla vzít druhého nejváženějšího muže v zemi?

„Chci jen, abys byla šťastná. A jestli ho opravdu miluješ a král bude souhlasit, tak se může oslavit svatba co nejdřív, co ty na to?“

Horlivě kývala hlavou a vrhla se mi kolem krku. Tiskla jsem si ji k sobě a hladila po vlasech, mezitímco mi vyprávěla, jaké pocity zažívala při tanci s ním. Jak se červenala, když ji vzal na terasu a při měsíčním svitu jí vyznal lásku. Jak její srdce málem puklo štěstím a láskou, když ji poprvé políbil.

Bylo jasné, že Maria našla spřízněnou duši. Ale co já? Kde čekala ta má? Kdy konečně budu šeptat láskyplná slova někomu já?

Chtěla jsem mít jistotu, že to bude co nejdřív.

„Anno, já jsem- och, pardon,“ zarazil se král uprostřed dveří a díval se na nás s neskrývaným údivem. Tuhle podívanou ve středověku moc často králové nezažívali.

Maria se odtáhla, uhladila si vlasy a košili a hluboce se uklonila. Já jsem zůstala sedět a jen pokývala Karlovi hlavou. Nejednou mi říkal, ať se mu přestanu v soukromí uklánět. Vždy byl z toho v rozpacích.

„To je v pořádku, Veličenstvo. Dobré ráno, jak jste se vyspal?“

Maria nepatrně zvedla hlavu a skákala z jednoho na druhého. Já se jen usmívala a vyjasňovala tím i královu zaraženou tvář.

„Velmi dobře, děkuji, lady Anno.“

Pokývala jsem hlavou. „Výborně. Přál jste si, Výsosti?“

Karel se zatvářil nechápavě, a když jsem pozvedla obočí, nervózně se zasmál a zpocené ruce otřel o kalhoty a plášť. „Vlastně ano. Za chvíli začne křest malé Anny. Dcery Markéty, jak jsme pradlence slíbili.“

Pootevřela jsem pusu, tryskem vyrazila z postele a zabouchala na dveře mých dam: „Letizio, Gizelo, tak teď už můžete nastoupit!“

₰₰₰

Křik malé Anny se ozýval po stěnách hradní kapličky.

Uvnitř byl můj křik jen její ozvěnou, ale zvládla jsem bez jakýchkoliv nadávek a komentářů přihlížet, jak jí Arnošt z Pardubic lije pramínek ledové vody na hlavinku. Jeho slova se v křiku ztrácela, ale Markéta se držela statečně a usmívala se po celou dobu.

Chápala jsem její kyselý výraz, kterým dávala najevo, jak moc by vylila Arnoštovi celý kýbl ledové vody na hlavu. Být matkou znamenalo naučit se trochu sebeovládání. A převzít na sebe to břemeno starostí o dítě. Přestože jím sama ještě byla.

„Jste velmi statečná,“ zašeptal mi Karel do ucha, až jsem se zachvěla a s úsměvem se na něj otočila. Nosem jsem se otřela o jeho a pár čokoládových očí na mě mile zamrkal.

Seděli jsme vedle sebe hned v první řadě co nejblíže celé události a pomalu si zacpávali uši od toho křiku. Když mi Karel říkal, že to tak dlouho nebude trvat, měla jsem domnění, že půlhodinka dokonale postačí. Dvě hodiny mě však totálně zabíjely.

Po očku jsem se podívala na Markétu za králem, která dychtivě přihlížela křtění i tomu, jak Arnošt z Pardubic jemně a láskyplně hladí miminko po hlavičce. Věděla jsem, co se jí musí odehrávat v tu chvíli v hlavě. Byla až příliš zamilovaná na to, jak rozdílný věk a postavení mezi sebou měli. Podle úsměvu Arnošta, který k nám párkrát zabloudil a oči mu při pohledu na šenkýřku zajiskřily také.

„Statečná?“ zopakovala jsem se zadržovaným smíchem a vrátila se ke svému milému. „Co jsem udělala takového, abych si získala tuhle vaši domněnku?“

„To, že tu jsi. Se mnou,“ usmál se a rty se přiblížil ke mně. Nepatrně jsem se odtáhla a celá červená si hrála s rukama v klíně. Kdyby věděl, jak moc jsem to se včerejším překladem podělala, rozhodně bych tu vedle něj takhle neseděla a Jeho Veličenstvo by neplýtvalo dýcháním u mého krku. „Dostal jsem nápad.“

Podívala jsem se zvědavě na něj a shledala, že vymýšlí nějaký zajímavý - a rozhodně nebezpečný - plán. Oči měl přimhouřené a rty mírně v úšklebku.

Ano, teď mi král navrhne, ať si skočím pro nejlepší šaty a vezmeme se. Teď hned a tady. Určitě.

„Trochu se bojím zeptat, o co jde,“ pronesla jsem pomalu a obezřetně.

Odpovědí mi byl králův široký úsměv.

₰₰₰

Když jsem se tenkrát zapřísáhla, že už nikdy nevlezu do míst, kde budu šlapat po výkalech - ať už zvířecích či lidských; a smradu a špíny v těch uličkách bude tolik, že zřejmě uvidím podruhé svůj dnešní oběd, myslela jsem to vážně.

Jenže král byl jiného názoru. Žádné předsevzetí neměl a zjevně mu nedělalo problém šlapat v těch všelijakých... ehm, raději jsem pro to žádný slušný výraz neměla, protože jeho vysoké boty ho chránily dostatečně. O mých pantoflíčkách se tomu jako ochrana moc říkat nedalo.

„Veličenstvo, kde to jsme? A vůbec - proč tady jsme?“

„Na otázky bude čas později, Anno. Však ona vám to jistě řekne sama.“

Ona?!

Král se rozhlížel kolem, obezřetně a soustředěně prozkoumával temné okolí, ve kterém nebylo vidět ani živáčka, jen občas byly slyšet různé pokřikující hlasy a rozbíjející věci z hostinců. Natož v jakém zapadákově v jedné z nejmenších uliček v Praze jsme byli, jsme vypadali ještě celkem živě a zdravě. Leda tak znechuceně z tohohle prostředí.

„Ha, tamhle!“ ukázal na jedny zastrčené rozpadající se dřevěné dveře a pomohl mi vzít Lavande za uzdu. Našlapovala jsem za ním opatrně, a přestože jsem měla přes sebe několikery vrstvy oblečení, třásla jsem se i zimou a z úst mi v chladném večerním vzduchu vycházela pára.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se tiše a ani nepředpokládala, že mi král odpoví.

„Pššš,“ okřikl mě tiše a znovu se ohlédl. Povytáhla jsem obočí a měla chuť hlasitě zanadávat. Raději bych snesla celý týden posedávání v kostele při křiku deseti malých Aniček, než si hrát na noční nebezpečné dobrodružství někde v zapadákově. Najednou jsem i začala pochybovat, jestli není král sériový vrah.

Sledovala jsem, jak bleskurychle přivazuje uzdy koní k dřevěnému bidlu, oba dva koně chlácholivě poplácává a mně ukazuje, že mám jít za ním.

Přitáhla jsem si plášť k tělu a vydala se s ním k oněm dveřím. Váhavě přidržel pěst ve vzduchu a třikrát zaklepal. Podívala jsem se mu do nervózní tváře a dotkla se jeho paže. „Veličenstvo, můžete mi už, prosím, říct, co to má všechno znamenat? Kde to jsme? Proč tu jsme?“

„Tohle je, Anno, můj klíč k budoucnosti,“ zašeptal a jiskřivýma očima se usmál. Bylo vidět, jak je nedočkavý. Já však na něj zůstala nechápavě zírat.

„Klíč k- co?“

Ani jsem se v šoku nestačila nadechnout, když nám se skřípením přišla otevřít jakási stařenka. Obezřetně otevřela dveře nejdřív na štěrbinu a jedním okem si během pár vteřin prohlížela zvláštní cizince zahalené v kápích, a až pak byla schopná otevřít dveře víc a usmát se zkaženými zuby, které se z vnitřního osvětlení svící leskly jako bronzové.

Zvláštní.

„Ale, ale, ale. Tak Jeho Veličenstvo už ráčilo navštívit mou maličkost? Čekala jsem vás, pane králi.“

Pod rukou, kterou jsem stále měla položenou na králově paži, jsem cítila, jak sebou trhnul. Pořád jsem ale byla dost pitomá, že mi nedocházelo, o co tu jde.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem netrpělivě a mírně se zamračila.

Stařena se uchechtla a pak po mně přejela pohrdavým pohledem. „Na to bude dost času uvnitř, děvenko. Tak pojďte.“

Toužila jsem po tom, aby se na mě král alespoň na okamžik podíval a ukonejšil mě, ale spíš mě zmátl svým ledabylým a nerozvážným rozhodnutím vstoupit dovnitř. Byla jsem za ním v patách, a když jsem se protahovala dveřmi vedle stařeny, cítila jsem, že páchne všelijakými lektvary, které rozhodně nemohly být normální.

Jedna z mých dalších teorií byla, jestli král nešel na inkvizici.

Zatuchlý a zakouřený těsný vnitřek byl jasným důkazem. Stařena bydlela v neskutečném nepořádku; všude se povalovaly lahvičky, od stropů visely všelijaké byliny, desítky kotlíků a nádobek a jediným zdrojem světla byly rozestavěné svíčky.

Rozkašlala jsem se a leknutím nadskočila, když se o mě otřela černá kočka, která na mě zamrkala jasnýma zelenýma očima a následně vyskočila na stůl, za kterým se sama stařena posadila a hladila ji tak, že začala hlasitě příst.

Rukou nás vybídla, ať si sedneme naproti ní, ale oproti králi jsem se chvíli zdráhala a rukou stoličku před sezením oprášila. Znovu se na mě zazubila a já se proti zdráhavému znechucení bránila tím, že jsem si ji představila se špičatým čarodějnickým kloboukem a bradavicí na nose. Ušklíbla jsem se. Hm, mnohem lepší.

„Slyšel jsem o vás-“

„Já vím, proč jste přišel, Veličenstvo. Vím to až moc dobře,“ přerušila ho stařena a tajemné hnědé oči se vpíjely do nás dvou. Skoro jsem pod jejím pohledem ztuhla hrůzou. „Vím o všem, co se kde šustne, a přesto se zdá, že mé moci nikdo nedůvěřuje.“

Málem jsem vyprskla smíchy. Moc? Jaká moc? Vážně si myslí, že je nějaká čarodějka? To, že král přišel, to mohla uhodnout, ale to ostatní určitě ne. Je to zkrátka stará podvodnice, která si potřebuje vydělat. Můžeš mi, Karlíčku, říct, proč jsi vsadil zrovna na ni?

„Kde máte koště?“ zeptala jsem se sarkasticky a pobaveně sledovala, jak se zamračila. Král se na mě otočil se stejným nechápavým pohledem. Bránila jsem se. „No, pardon, ale jestli tahle dáma tvrdí, že je čarodějnice, tak jí vážně chybí už jenom koště a klobouk. Na košťata se zapomínat nemůže.“

„Řekla jsem snad, že jsem čarodějnice?“ zabodla do mě svůj pohled, ale zpozorovala jsem, že si spíš ze mě dělá srandu ona. Netoužila jsem po ničem jiném, než odsud odejít.

„A co byste byla jiného? Alenka z říše divů?“ odsekla jsem netrpělivě.

„Dovolte, slečno Cowellová, ale já jsem věštkyně. Obyčejná stará žena, která má dar vidět budoucnost.“

Trhla jsem sebou a neměla daleko k tomu, abych začala ječet. „Znáte mé jméno? Odkud znáte mé jméno?!“

„Říkám, že vím věci, o kterých ostatní neví,“ usmála se tajemně a triumfálně se napřímila.

Po tomhle jsem definitivně sklapla a raději se k ničemu vyjadřovat nehodlala. Tiše jsem seděla a pozorovala celou situaci.

Král konečně promluvil: „Víte tedy, proč přicházím.“ Stařena kývla a král pokračoval: „Dáte mi tedy odpověď?“

V hlavě se mi začaly rojit všelijaké nápady a možnosti nad královým přáním. Chtěl vědět, kdy se ožení? Kdy bude mít syna? Jestli bude dobrý král? Nemohla jsem být daleko od pravdy, protože jsem nepředpokládala, že by se mohl ptát na to, kdy někdo vynalezne záchod nebo okenu. Koneckonců, to bych se mohla zeptat pak já.

Věštkyně se usmála a přikývla. Natáhla se na poličku a pod schovaným hadříkem přenesla na stůl něco, co mě po odkrytí velmi zklamalo a měla jsem sto chutí se znovu začít smát. No vážně, žena, která věděla moje příjmení ještě dřív, než bych jí to sama řekla, používá k věštění ušmudlanou a zaprášenou skleněnou kouli. No pane jo…

Král se dychtivě naklonil blíž a tentokrát jsem se zahihňala hlasitěji. Ten jeho uchvácený pohled věcičkou, která byla pravá asi jako moje v Anglii na nočním stolku položené náušnice, byl vážně k sežrání a roztomilý. Měla jsem chuť ho pohladit jak malé naivní děcko po hlavičce a říct, že mu radši místo skleněné koule koupím plyšového medvídka. Pokud měl rád medvídky.

Věštkyně povytáhla obočí. „Je tu snad něco k smíchu?“

„Ne, ne,“ bránila jsem se s přidušeným smíchem a kývla. „Jen pokračujte.“

Zakroutila hlavou a znovu se usmála na krále. „Toužíte po odpovědi, Veličenstvo, ale měl byste vědět, že moje biologické hodiny tikají a ubývají s každou sekundou. Můj dar mi neslouží už tak dobře jako dřív...“

Protočila jsem oči, když král vytáhl měšec zlaťáků a hodil jí ho na stůl. „Mluv,“ pobídl ji, zatímco si stařena otevřela váček a sladce se na krále usmála.

Natáhla ruku nad koulí, opatrně se k ní přibližovala a stejně jemně, jako hladila předtím kočku, hladila i nyní ušmudlanou kouli. Vážně jsem měla chuť vyslovit ty nechutně sprosté poznámky, které se mi draly na jazyk, když jsem viděla, že koule vůbec nic nedělá a ani nezáří žádnými efekty jako v pohádkách. Byla to prostě trapná komedie a s rukou byla připravená, že zarazím krále v dalším rozhazování mincí. Děti potřebovaly ty peníze rozhodně víc, než nějaká stará podvodnice.

„Vidím vaší budoucnost…“

Ježišikriste, vážně?

„… Vidím vás…“

Neříkej…

„… Jste mocný…“

Páááni…

„… Oblíbený mezi lidmi…“

To je mi novinka…

„… Máte syna…“

To je... Aha, tak jo, to už je lepší.

Král zalapal po dechu a v hrobovém tichu místnosti jsem měla pocit, že slyším tlukot jeho srdce. „Opravdu?“ zeptal se koktavým a nevěřícím hlasem.

Stařena neodlepila od koule oči, ale odsekla: „Nerušte mě při práci.“ Karel přikývl a sledoval její divadlo dál. Potichu jsem zívla. „Dočkáte se velké slávy. A budete žít ještě dlouho,“ dořekla a odtáhla ruce.

Karel na ni zíral a zavrtěl hlavou. „Chci další odpovědi. Tohle je málo.“ Automaticky jí hodil další váček před tím, než jsem ho stačila zarazit. Naštvaně jsem si opřela hlavu o kolena.

„Výborně,“ usmála se znovu a natáhla opět nad kouli ruce. Byla jsem si jistá, že ještě chvíli bude dávat tyhle trapné, lživé a nicneříkající informace, a zaběhnu pro nejbližší košťátko a rozmlátím tuhle kouli na střepy velikosti nanometru.

„… Dosáhnete všeho, čeho si přejete…“

Tři…

„… Budete jeden z nejmocnějších panovníků světa…“

Dva…

„… Budete mít největší říši světa…“

Jedna…

„… Vaši potomci budou stejně úspěšní jako vy…“

„Veličenstvo, odcházíme!“ vyjekla jsem s jejím posledním slovem a na vážnosti svých slov odsunula stoličku a probodávala pohledem stařenu, která z mého jednání až tak překvapená nebyla. Král ale ano.

„Anno, co to děláte?“

„Myslím to vážně, Veličenstvo, tahle žena vám lže. Neříká vám pravdu. Kéž by to pravda byla, ale vím naprosto přesně, že se tak nestane. Chce z vás dostat jen peníze. Je to obyčejná podvodnice.“

Král mě sledoval, jak jsem si znechuceně odplivla a uhodila do koule, která se skutálela po stole, ale nespadla na zem. Naopak se vrátila zpátky.

Vykulila jsem oči, ale Karel nic naštěstí nezaregistroval, protože se díval mým směrem. Stařena se oproti tomu lstivě a vševědoucně usmála.

„Anno, sedni si. Potřebuju znát odpovědi,“ sykl na mě a já si uvědomila, že až nyní mi skutečně rozkazuje. Vždy to bylo jen jeho přání, ale tentokrát to byl rozkaz od samotného krále. Nemínila jsem ho poslouchat. Věděla jsem, že jsem si jeho srdce získala natolik, že by se nevydržel na mě zlobit dlouho. A potřebovala jsem toho hnusně využít. Alespoň nyní.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a vydala se ke dveřím. „Klidně si tu seďte třeba do rána. Ale já se vracím do hradu.“

Bylo vidět, jak se velmi přemáhá. Viděla jsem jeho touhu v očích, která se objevila zároveň se vztekem a nerozhodným stavem. Poprvé jsem viděla krále ve stavu, který po mně neskutečně toužil. Nejen po mém duchu, ale i po mém těle.

Oplácela jsem mu tvrdý a rozhodný pohled, dokud poraženecky nesvěsil ramena a nepostavil se. Stařena se kupodivu vůbec nad tím nepozastavila. Její úšklebek byl stejně přirozený jako ta její kočka, která si na stole lízala intimní partie.

Začala jsem se usmívat na krále jak sluníčko, čímž jsem si od něj vysloužila jen poraženecký úsměv. Stařena se nás ve dveřích zeptala: „Chtěl jste vědět mnohé, ale skutečnou odpověď vědět nechcete?“

Král se otočil a já ho zatahala za rukáv. Zarazil mě rukou, hodil stařeně dvě zlaté mince a kývl na ni: „Tak povídej.“

„Dočkáte se brzy,“ odpověděla a prohlížela si mince na světle. „Velmi brzy. Vaše žena se bude jmenovat Anna.“

₰₰₰

V hlavě mi její poslední slova zněla jak farářův projev na pohřbu.

Zachvěla jsem se a uvítala, že přese mě král přehodil teplejší deku. Vděčně jsem se na něj usmála, ale jeho zachmuřený výraz byl znamením, že nedokáže pochopit souvislost stejně jako já. Přešel k oknu s pohárem vína a zadíval se na hvězdy.

Poté, co jsme opustili divnou a zapadlou uličku, ze které se ještě dlouho ozýval stařenčin smích a cinkání zlaťáků o stůl, které pracně přepočítávala, jsme se vydali zpět k hradu a já automaticky a zcela podvědomě pobídla Lavande k co nejrychlejší jízdě. Nevím, jestli to bylo z celého strašidelného zážitku, místa nebo na mě začínala lézt středověká chřipka a padala na mě únava, ale rozhodně jsem byla vděčná, když jsem konečně dorazila do známého prostředí spleti kamenných a studených chodeb.

Král na mě poprvé promluvil tím, že se mě zeptal, jestli bych ho nenavštívila v jeho komnatě.

Což v podstatě byla jako nenásilná pozvánka na noc.

A co já udělala?

Hloupá Annie to přijala.

Sledovala jsem, jak plameny olizují v mohutném krbu dřevo, a užívala si to nerušené ticho doplňující praskání polen. Zároveň jsem se rozhlížela po králově komnatě a přála si zapamatovat každičký centimetr. Jeho lože, jeho oblíbené knihy položené na stolku, královské roucho, oblíbené křesílko… To vše jsem znala jen a jen z románů. A teď jsem seděla v jeho pokoji já. Sama.

Jenže ačkoliv jsem toužila po tom, abychom si povídali a smáli se spolu jako dřív, král se ne a ne otočit. Na jazyk se mi draly dotazy typu: Vidíte ufony, nebo co?

„Jak jsi mohla tušit, že je to podvodnice?“ zašeptal od okna a pak ke mně otočil svou krásnou a bolestně staženou tvář.

Nechápavě jsem se zarazila a začala koktat: „Veličenstvo, každá žena, co z vás tahá zlaťáky po každé otázce, kterou jí položíte, musí být podvodnice. Přeci jste tomu neuvěřil.“

Sledovala jsem, jak svěsil hlavu a míchá s pohárkem vína, který si následně vylil do hrdla. „Tolik jsem si přál, aby to pravda byla. Abych měl syna, byl slavný panovník a hlavně…“ poslední slova nechal volně vyplynout a pomalým krokem ke mně přecházel. „Anno, když mi řekla, že má žena se bude jmenovat Anna, myslel jsem, stále si myslím… Nemůžu tomu uvěřit, že se dočkám takového štěstí.“

Chtěla jsem mu říct cokoliv, co by ho ukonejšilo a vhodným způsobem řeklo, že to není pravda, že to nejsem já, ale jiná, šťastnější žena, ale umlčel mě tím, že si klekl na jedno koleno k mé židli a ruku, kterou jsem křečovitě svírala opěradlo, vzal do dlaně a vášnivě mi ji začínal líbat.

Proti své vůli jsem zavzdychala a setkala se s jeho pohledem. „Miluju tě, Anno. A je mi jedno, jestli souhlasíš nebo ne. Budeš mou ženou.“

Přidržel mi ruku před sebou a z kapsy vylovil překrásný zlatý prsten s červeným obrovským rubínem. Zalapala jsem po dechu a sledovala, jak mi ho navléká na prsteníček. Odhrnul si vlasy z čela a usmál se na mě. Byla jsem tak v šoku, že jsem nemohla popadnout ani dech. Políbil mě na prsten a váhavě přibližoval ústa k mým.

A bláznivá Annie z jednadvacátého století se té vášni poddala. Nechala jsem se zvednout z křesílka a utopená v jeho očích a mohutné náruči se nechala přenést k posteli a položit na ni. Ležel nadzvednutý nade mnou a díval se mi mlčky do tváře. Oba jsme měli pootevřené rty a roztouženě si dýchali do tváře. A pak podnikla zamilovaná dívenka první krůček. Políbila jsem Karlovy jemné rty a laskala je.

Líbání nemohlo být sladší o nic víc než představa, že se líbáte se samotným králem, který vám polibek oplácí a přitom vás hladí po celém těle.

Nechala jsem si rozvázat tkanice u živůtku a svléknout šaty, mezitímco mi vtiskával polibky na ramena a prsty mi vjížděl do vlasů. Svým tělem zahalil mé, aby mi nebyla zima a nepřipadala si stydlivá. S jeho pohledy a úsměvy jsem si však připadala nádherná a přála si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Ani v momentě, kdy si sám začal svlékat ostatní svršky oblečení a při tom jsme poznávali tělo protějšku.

Byla jsem Anna Cowellová a právě se chystala přijít o nevinnost s Karlem IV. Málem jsem zavýskla nahlas, ale ukápla mi jen slza štěstí, kterou Karel jemně setřel, znovu mě políbil a pomalu si razil cestičku níž a níž...

Ozvalo se ostré bouchání na dveře.

Podívala jsem se tím směrem, ale král to ignoroval. Zavzdychala jsem, když mi líbal bříško...

Naléhavé klepání se ozvalo znovu.

„Výsosti?“ zašeptala jsem, ale Karel zavrtěl hlavou.

Tentokrát vrchní velitel stráží přiběhl dovnitř a jen s mírným zarudnutím se díval na skoro nahý pár.

Král se ze mě skulil, já se okamžitě přikryla a otráveně se na něj obořil: „Co se děje takhle pozdě, Zbyňku?“

„Veličenstvo, omlouvám se, ale nevyrušoval bych, kdyby to nebylo nutné,“ odpověděl zadýchaně s úklonou.

„Co se stalo?“

„Vypukl požár. Rozestavěný chrám svatého Víta hoří.“

Možná se někteří z vás ptají, proč přidávám kapitolu dříve než normálně. Důvodem je - jak jsem již říkala minule - že pomalu, ale jistě končíme a já mám tři kapitoly předpřipravené. Momentálně mi zbývá jen poslední a epilog. Takže opravdu jdeme do finále. Budu ráda za všechny komentáře, případně vaše názory, co se bude asi dít příště. Výjimečně to prozrazovat nebudu :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 22. kapitola:

2. FantasyNikol přispěvatel

15.03.2015 [1:57]

Za Marii jsem moc šťastná. Emoticon Sice chlapy, co jsou staří jako můj táta, obvykle nejsou můj šálek čaje, ale každý máme zjevně svůj vkus. A aspoň je jasný, že na Marii Arnošt bude hodný a že bude mít do života vystaráno. A že se mají rádi.

Když do Anniný komnaty vtrhl Karlík a překazil jim holčičí dýchánek, vykouzlil mi úsměv ve tváři. Emoticon Ten roztomilouš je tak bezva. Prostě jsem si ho zamilovala.

Ou, ta věštírna. Ty mě tedy, Carol, dokážeš pobavit. Anna obhájila svojí totožnost a naprosto ohrnovala nos nad tou věštkyní, která dle mého tahala Karla za nos. Ok, tak tak se ta koule vrátila zpátky na své místo, ale co jí vím... třeba ta ženská bydlí na kopci. Emoticon A Anniný hlášky... za-bij-mě. Z toho prostě nemůžu. A Karlíčka mi je líto. Když mu takhle věštkyně vyloží jeho budoucnost a on neví, jestli jí má věřit, nebo se zaposlouchat do hlasu rozumu(Anny). Navíc je tak roztomilý... jak dítě, co si myslí, že všechny pověry založené na svátcích (Ježíšek, Mikuláš, atd.) jsou skutečné. Emoticon Awww. Ale jestli tomu věří, tak snad uvěří i Anně, až se konečně rozhoupe a řekne mu o svém původu, ne?
I tak bych ale na tu věštkyni nejraději poslala Patricka z Mentalisty, nebo dokonce i Chucka Norisse! K čertu s ní.

Jé, tak oni se konečně rozhodli na to skočit. Vlastně, co já můžu povídat... Nora ještě nedala Marcovi pořádnou pusu. Emoticon I když to nebude mít dlouhé trvání. Ale zpátky k těmhle dvoum, ke Karlovi a Anne. Bylo to úžasný. A sladký a neskutečný a nevím, co ještě. A pak: kruci. Katedrála sv. Víta hoří. V tu chvíli jsem měla chuť poslat strážného do háje (přiznávám, nahlas jsem zanadávala), ale nakonec ve mně převládla láska ke své vlasti.

Carol, byla to nádhera. Miluju tuhle povídku. Emoticon Miluju jí. Užívám si Annin humor, Karlíčka a jeho roztomilost i švihlou Marii. Tak jo, zítra si přečtu další kapitolu...