OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 24. kapitola

14.03.2015 (16:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1157×

24. kapitola

„In nomine patris et filii et spiritus sancti...“

„Amen,“ dořekla jsem spolu s ostatními a dech se mi na okamžik zadrhl v hrudi. Podívala jsem se na muže klečícího vedle mě - ve svém šarlatovém rouchu zdobeném zlatými nitkami a hlavně se svatováclavskou korunou, které se před chvílí dotkl Arnošt z Pardubic.

Král se na mě podíval; zjevně vycítil ty nervózní pohledy, které jsem k němu vysílala. Stiskl naše spojené dlaně a usmál se. Znovu jsem se obrátila na arcibiskupa, který nás vybídl, abychom si stoupli.

„Co Bůh spojil, člověk nerozděluj,“ pronesl slavnostně se zalíbením na novomanžele. „Nechť vládnete dlouho, Vaše Veličenstva.“

Pokynuli jsme hlavou a arcibiskup od nás odstoupil. Otočili jsme se s Karlem čelem k sobě v očekávání našeho prvního polibku manželů. Prsty mi jemně pohladil tvář a druhou rukou si mě přitáhl blíž k sobě. Očima mě hypnotizoval, dokud mi neovanul svým dechem tvář a nepřitiskl rty na mé.

Lidé za námi ve svatovítské katedrále provolávali slávu. Jen co jsme se odtáhli, zasmáli jsme se a chytili se za ruce. S květinou ve druhé, se kterou jsem si ještě přidržovala nádherné zlaté šaty s vyšitými drahokamy, jsme kráčeli uličkou směrem k východu. Šlechtici usazeni v kostele tleskali a křičeli nadšením. A lidé venku seskupeni na náměstí házeli květiny a barevné stuhy.

Mávali jsme a usmívali se a do zvuků křiku bil v nejvyšší kostelní věži zvon, který měli slyšet lidé až daleko za Prahou.

Král Karel IV. se podruhé oženil!

V návalu štěstí a radosti si mě král k sobě přitiskl a znovu si mě otočil proti sobě. „Miláčku můj, má milovaná královno Anno, říkal jsem to - jsi jen má. A to už navždy.“

Znovu jsem se utápěla ve sladkém políbení krále.

Trhla jsem sebou a vyděšeně se posadila na posteli. Pot ze mě jen stékal a celá jsem se ještě třásla po velmi živém snu s králem. Začala jsem si uvědomovat, že je to po dlouhé době a na téma, nad kterým se trápím již zhruba týden.

„Jejda, Anno, nevzbudila jsem tě?“ polekala se Maria, která stála u okna u nohou se jí válela svíce, která spadla ze stojanu.

Zavrtěla jsem hlavou a utřela si slzy, které se mi ze snu koulely po tvářích. Musela jsem fňukat ze spaní. To nebylo moc hezké v mém případě, protože většinou jsem měla i poslintaný polštář. „Ne, nevzbudila. Zdál se mi divný sen.“

Maria si oddechla, postavila svíci, přešla k mé posteli a opatrně si na její kraj sedla. Vyhledala mou teplou ruku oproti jejím studeným dlaním a jemně ji stiskla. „Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli. Co všechno jsme prožívali, když jsi vlítla do chrámu. Nikdo neměl odvahu tam vkročit znovu, ale ty ses statečně postavila výzvě vstříc,“ zesmutněla. „Král se o necelou půlminutu objevil vedle nás a já se neskutečně rozbrečela, protože to byla jen moje vina. Myslela jsem, že jsem ho viděla uvnitř, ale on byl celou dobu venku a dohlížel na hašení i na zranění všech, co se stali obětí ohně. Nejdřív si myslel, že pláču, protože na mě doléhá šok z celé situace, ale Arnošt mu za mě dokázal vysvětlit, že jsi v domnění, že je uvnitř, vběhla tam. Nedokážeš si představit ten šok v jeho očích a stav, do kterého se dostal. Byl ochotný do toho pekla pro tebe jít, přestože se celý třásl a říkal věci, které by normálně nikomu neprozradil.“ Nepatrně jsem nadzdvihla obočí a naklonila hlavu na stranu. Maria zrudla a zakroutila hlavou. „Není to důležité. Zkrátka se sebral a bez pomoci strážných či kohokoliv jiného si šel pro tebe. Těsně potom, co vběhl dovnitř, vyběhl ven jeden muž, který celý šťastný tvrdil, že ho sám zachránil anděl. Rozplakala jsem se v tu chvíli ještě víc, protože jsem si byla jistá, že jsi to byla ty. Mé slzy se však ztratily, když jsme v kouřovém oparu viděli, jak tě král vynáší ven. Byla jsi v bezpečí, ale nadýchala ses kouře, takže jsi mnoho prospala a měli jsme starost, že už se nevzbudíš.“

Povzbudivě se usmála a kývla k oknu. „Chodila jsem sem každý den a zapálila svíčku. Modlila jsem se, ať už se konečně probudíš, i když lékař říkal, že už jsi jen v obyčejném spánku a potřebuješ odpočívat. Stejně jsem ráda, že jsi tu už se mnou.“ Přitiskla se ke mně a já jí oplatila medvědí objetí.

„Taky jsem ráda, Mario,“ usmála jsem se upřímně a ještě jednou v duchu poděkovala všem nadpozemským silám, že mi nedovolily zemřít. „Jak dlouho jsem spala?“

Zamyslela se. „Zhruba čtyři dny.“ A jako důkaz, že jsem toho tolik prošvihla, mi ukázala napřaženou levou ruku, kde se na prsteníčku pyšně třpytil nádherný zlatý prsten s perličkou. Vykulila jsem oči, ale usmála se tak široce, jak mi to mimické svaly dovolovaly.

„Mario! Ten je ale nádherný! Arnošt má skvělý vkus,“ uculila jsem se a kamarádka se zahihňala.

„Ano, to má. Jen... mrzí mě, že jsi mou svatbu prošvihla. Král byl však nadšený, když o nás dvou slyšel. Měl obrovskou radost a hlavně věděl, že bychom si pokoj nedali, takže při oddávání byl přítomen a celý obřad zakončil slovy: ‚Hlavně mi už někam neutíkejte.‘ “

„Jo, to je celý on,“ zasmála jsem se, ale šťastně jí stiskla ruku. „Budete spolu šťastní, já to vím.“

Objetí nebraly konce, i my jsme si musely dát najevo tu patřičnou kamarádskou lásku, která tu mezi námi probíhala už od prvního dne v mé minulosti. Nebýt Marii, nikdy bych se nepotkala s králem a neprožila tohle. Musela jsem jí to nějak oplatit. Svatba s někým významným se zdála nejlepší. Ale že potká zrovna duchovního, jednoho z nejvýznamnějších mužů v zemi? I to se díky osudu může stát.

„Kde je vlastně král?“ zeptala jsem se zvědavě.

Maria si dávala s odpovědí na čas. „Je na radě. S... anglickým vyslancem.“

Kdybych měla něco v puse, rozhodně bych jí to teď prskla do obličeje. Muselo stačit, že jsem se jenom zakuckala a rozkašlala vlastníma slinama, kde jsem i teď cítila tu hnusnou pachuť všech zplodin. Když mě Maria nemilým způsobem přerazila málem záda, navázala jsem: „S Johnem z Ethamu?“

„Jo,“ přitakala a nepatrně zrudla. „Král zjistil, že důvod jeho návštěvy nespočívá ve vyprávění o svých vnoučatech. Pan vyslanec si totiž stěžoval, že si král dává s odpovědí na čas, a přitom má princezna Isabela tolik nápadníků. Takže chtěl dnes odpoledne slyšet jeho verdikt. Nakonec se ukázalo, že jeden přítel Arnošta umí anglicky, takže ho použili jako překladatele. Tady byl asi někdo hodně žárlivej,“ uculila se na mě a já jí pleskla přes ruku.

Měla jsem chuť nadávat a naříkat, protože můj plán s odvedením o pozornost od Isabely k Anně Falcké tolik nefungoval. Teď to rozhodně přijme.

Promnula jsem si oči a otočila se na Mariu. „Pomož mi se obléct.“

„Ale neměla bys ještě odpočívat?“ zeptala se starostlivě a já zavrtěla hlavou.

„Čtyři dny stačily, Mario. Nesmím plýtvat časem.“

A tak jsem o dvacet minut později stála před zrcadlem a doplétala si copánek na stranu, mezitím co mi Maria dorovnávala šaty a utahovala je. Rozhodla jsem se pro zelené, ty, ve kterých jsem poprvé s králem večeřela. Šperky jsem si nepřála, vzala jsem si jen rubínový prsten od krále, po kterém Maria trochu závistivě pokukovala, a pak si sáhla na hrdlo a zjistila, že nemám stroj času.

„Kde je?!“ vykřikla jsem mírně řečeno hystericky a otočila se na kamarádku, která mi zrovna srovnávala rukáv, takže s látkou málem škubla.

„Klid,“ řekla a přešla k mé šperkovnici, kterou otevřela a podala mi můj poklad. „Hlídám ho dobře.“

„Kdybych ho ztratila, tak -“ Větu jsem volně nechala vyplynout a po dopnutí na krku zavřela s velkým povzdechem oči. „Dobrá práce, Mario, děkuju,“ usmála jsem se na ni, když jsem zhodnotila svůj vzhled a pomalu se vydala ke dveřím.

Bylo by ode mě hodně hnusný, kdybych prohlásila, že Maria se chovala většinu času dětinsky a moc inteligence nepobrala. Opak byl pravdou. Svoje pravé chování a myšlenky pečlivě maskovala. Byla až moc chytrá na to, aby si nevšimla toho, co se chystám udělat.

„Ani se se mnou nerozloučíš?“ ozvalo se za mnou a plačtivý tón v jejím hlase mě přimrazil na místě. Otočila jsem se na ni a pozorovala její smutkem staženou tvář, po které se koulelo několik slz. Sakra, tohle jsem vážně v plánu neměla.

„Ne, já jsem... já...“

Výmluvy jsou úplně zbytečné, Annie. Nepopírej to a udělej, co se sluší a patří, dělej!

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem tiše a před tím, než sklonila hlavu, udělala k ní pár krůčků. „Nemůžu jinak, musím...“

Přikývla a pokusila se o úsměv. „Věděla jsem, že se to stane, víš, přála jsem si, abys byla královna, ale chápu tvé rozhodnutí, Annie. Kdybych byla na tvém místě, rozhodně bych udělala to samé. Vím, jak miluješ krále, ale tvé místo je...“

„Doma,“ dořekla jsem za ni a pak se konečně rozbrečela. „Ani nevíš, jak mi budeš chybět. Byla jsi jediný světlý bod, jediná naděje, která mi pomohla. Jenom díky tobě jsem tady, jak jsem.“

„A já díky tobě,“ opáčila a přitiskla se ke mně. Prstem mi nakreslila na čele křížek. „Bůh tě ochraňuj, Anno. Ať tě život navede na správnou cestu.“

Políbila jsem ji na obě tváře a stiskla jí ramena. Nechala jsem pár slz kutálet se po mé tváři, ale bývalá šenkýřka na mě ještě zvolala: „Jo a Annie? Nezapomeň pozdravovat moje dvojče!“ usmála se na mě a já jí ten poslední rozzářený úsměv plný vděku oplatila.

₰₰₰

Někdy mi připadá, že jsou cesty do cíle krátké a někdy zase až moc dlouhé. Teď mi spíš připadalo, že jsou až moc roztěkané.

Když jsem kráčela k hlavní audienční síni, kde se nacházel král, tak trochu jsem dovolila, aby ty varovné a křičící myšlenky, z kterých jsem měla poslední dobou depresi a snažila se je potlačovat, znovu vypluly na povrch. Výhody a nevýhody toho, co jsem se chystala udělat, byly zvratné. Až moc se přely o mou pozornost a já se je jen beznadějně snažila utěšit jak malé děti. Malé děti jen tak neutišíte. A některá těžká rozhodnutí, které si musíte promyslet také ne.

Ještě deset minut mi trvalo stepování a beznadějné přecházení před hlavními dveřmi, kde po obou stranách hlídali dva strážní odění v tunových zbrojích. Někde tam uvnitř mě se na chvíli vyrojila myšlenka, že bych přeci jen nadzvedla jednomu z nich hledí, jestli to není jen kamufláž.

Nakonec i mě z toho stepování začala třeštět hlava, takže jsem se postavila dveřím čelem a zkusila dýchací cvičení, z kterého se mi spíš udělalo víc špatně.

„Tak jo,“ mumlala jsem si pro sebe a mnula dlaně, které jsem pak celé zpocené otřela do šatů. Vykročila jsem ke dveřím, ale strážní na mě pootočili hlavy. Z jejich klidově, skoro až kamenné pozice jsem se skoro vyděsila.

„Co? Jdu za králem. Potřebuju s ním mluvit. Jsem jeho... přítelkyně.“

Vyměnili si - paradoxně řečeno - pohledy, což ve mně vyvolalo málem záchvat smíchu, ale pak se vrátili do původní pozice a tím mi dali najevo, že mám vejít.

Neváhala jsem ani vteřinu a rozrazila dveře. Možná, nebo skoro určitě až moc silně. Celá rada sebou trhla a obrátila zrak ke mně. Letmo jsem napočítala zhruba dvacet mužů, mezi kterými se vyjímali jak sám princ, tak i můj král. Seděli proti sobě, každý na jednom konci stolu a kolem sebe měli strážný i ostatní svědky a bůh ví jaké další lidi. Tak trošku jsem viděla, že jsem svým náhlým příchodem všechny vyděsila. A ještě jsem k tomu stále držela kliky obou dveří. Pustila jsem je a hluboce se uklonila.

Karel se hned postavil, ale bylo na něm vidět, že by se ke mně nejradši rozeběhl a zatočil se mnou v náruči. Tajně jsem doufala, aby pochopil, že se musíme chovat slušně. Zářivě se jen usmál a před všemi se jen zeptal: „Anno, je vám už lépe?“

„Ano, Veličenstvo, děkuji,“ zakoktala jsem se mírně a zakousla se do rtu. V soukromí to šlo rozhodně lépe. „Potřebovala bych si s vámi o něčem promluvit.“

Karel se usmíval, ale nepatrná vráska zvědavosti na čele nešla přehlédnout. „Dobře, Anno, pokud vydržíte, dokud neukončím radu -“

„Spěchá to, Výsosti,“ řekla jsem trošku zbrkleji, než jsem měla v úmyslu.

Zůstal na mě zírat - ne, že by nebyl na mou drzost zvyklý, ale spíš se bál vyhodit anglického prince během důležitého jednání, jako je spojenectví mezi Anglií a Českem prostřednictvím sňatku.

„Dobrá,“ povzdychl si nakonec a otočil se na staršího muže, který dělal zřejmě překladatele. „Řekněte, prosím, Jeho Milosti, ať mě omluví, v jednání budeme pokračovat za hodinu.“

„Stačila by půlhodina,“ opravila jsem ho, ale král mávl rukou a kývl na muže, aby mu to přeložil. Vyslanec se nepatrně zamračil, ale nakonec kývl a pokynul královi. Ten ke mně přešel a v sále opět nastal větší ruch.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě, ale s něžným výrazem.

Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se. „Ne, jen... potřebuji vám něco důležitého říct. A tady nemáme soukromí,“ uvědomila jsem si, když jsem se podívala na členy královské gardy, kteří se s posměšným výrazem na nás dívali. „Pojďme do zahrady.“

„Teď? V tuhle roční dobu?“

„Alespoň budete mít čerstvý vzduch,“ namítla jsem nad jeho udiveností a automaticky ho chytla za ruku a táhla ven.

Vyšli jsme na hlavní nádvoří tím samým vchodem, jako jsem utíkala z hradu. Katedrála byla víceméně celá zničená. Ubylo jí asi deset metrů výšky z nedokončené dřevěné kostry, ale jinak zbytek zůstal zachován. Především kámen. I za ty čtyři dny, co jsem prospala, však nepřestávala doutnat a do vzduchu kolem se vznášel slabý dým. Odvrátila jsem oči, abych nemyslela na tu hrůzostrašnou noc.

Prošli jsme menší kovovou brankou a zahnuli za roh věže. Zjistila jsem, že jsem prospala i sníh. Celá zahrada se třpytila v bílém a přísaha bych, že takhle zářivou bílou jsem v životě neviděla. Ty zplodiny z 21. století dělají sakra divy (bordel).

Ale nedělala jsem tu reklamu na Vanish. Prací prášek! Chci zpátky svou milovanou pračku!

„Tak, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se mě, když se ujistil, že jsem dost v teple a zaháknutá za jeho paži.

Přišla moje chvíle ve dlouhém proslovu. Za tohle budu viset. Pokud nestihnu vše patřičné včas. Ještě dřív jsem se zeptala: „Nevadilo by vám, kdybych vám teď důvěrně tykala?“

Karel roztáhl rty do překvapeného, ale pobaveného úsměvu. „To víš, že smíš, Anno. Sám ti tykám, tak klidně povídej. Sníh to na nás nikomu nepráskne. Ke všemu to jsou naše soukromé rozhovory.“

Zasmála jsem se a jemně si odkašlala. „Jde o jistou věc. Víš, jak ses mě na Karlštejně ptal, jestli bych mohla být po tvém boku?“

Karel úžasem oněměl, asi nečekal, že se tak brzo a konečně vyslovím. „Samozřejmě, pokračuj.“

Pořádně jsem se nadechla a měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela. „Moje odpověď zní ne, Karle.“

Trhl sebou a viděla jsem, jak mu tepna na krku začala pulzovat rychleji. Začal sebou kymácet a já ho raději přidržela. „Miláčku, prosím, nech mě to vysvětlit. Je to důležité a určitě pochopíš, proč to udělat nemůžu, až ti všechno řeknu.“

Mlčky přikývl, pohledy měl všude, jenom ne na mně. Slzy mi vyhrkly do očí a já popotáhla. Rukama jsem vyhledala jeho a nehybné a neoplácející mi ten stisk, je u sebe přidržela.

„Pamatujete, jak jsem se chovala podezřívavě k té čarodějnici, která si říkala věstkyně? Měla jsem své důvody. Protože tohle,“ vytáhla jsem z živůtku schovaný stroj času, „nejsou tak ledajaké hodinky. Je to stroj času, Karle. Díky němu jsem se dostala sem, do této doby. Jenom díky němu jsem mohla poznat tebe. Jsem z budoucnosti, konkrétně z jednadvacátého století, přesněji o sedm set sedmdesát čtyři let mladší. Já vím, zdá se ti to šílené a věř mi, že já sama jsem ještě zmatená, ale opravdu ti nelžu. Nemám důvod. Vím o tobě všechno. Vše, co stačily zaznamenat kroniky. A kdyby ses mě na cokoliv teď zeptal, odpovím ti popravdě.“

Po celou dobu mého proslovu měl vykulené oči, které se teď zapichovaly do těch mých. Viděla jsem v něm střídat různé emoce, byl zmatený, nedůvěřivý, podezřívavý, zklamaný i pochopení jsem zde objevila. Přestal trucovat a jako správný král se narovnal. Začala jsem se modlit, aby se nesplnil sen o hranici, který se mi kdysi zdál.

„Ty - já - je to pravda?“ vyšlo z něj překvapivě klidně a svraštěl obočí nad usilovným přemýšlením. „Takové věci přeci nejdou.“

„Ještě před dvěma měsíci bych s tebou souhlasila, ale fungovalo to. A zodpovím na jakékoliv tvé otázky.“

Sklopil hlavu a podíval se do země. „Ani nevím, jestli chci něco vědět.“

„Jen se ptej,“ vybídla jsem ho šeptem.

„Budu šťastný?“ položil první otázku.

„Určitě ano, všichni tě budou milovat. V českých dějinách budeš historicky jeden z nejvýznamnějších panovníků, v tom ta ženská konec konců nelhala.“

Zasmál se. „Ty mi lichotíš, Anno.“

„Ne, já ti chci jen dokázat, že mluvím pravdu,“ pronesla jsem vážně a čekala na další jeho otázky.

„Ožením se někdy?“

„Ano.“ Že ještě třikrát, to mu radši říkat nebudu.

„Kdy?“

„Vlastně brzy, pokud zapomenete na princeznu Isabelu. Ta není váš osud. Vaší vyvolenou by měla být Anna Falcká, dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. z rodu Wittelsbachů. Má výrazný vliv na podporování římského krále. A tím přeci chceš být,“ usmála jsem se nad jeho udiveností. Nepatrně se mu rozzářil výraz.

„Jak jsi - vážně o tom něco víš.“

„Ano, Veličenstvo.“

„To není možné,“ zakroutil hlavou, ale už byl více uvolněnější. „Princeznu jsem potkal krátce před tím, než jsem tě poznal. Byla velmi krásná a uvažoval jsem o ní jako o možné partii, ale rozmyslel jsem si to, když jsem potkal tebe.“

„Já vím, Karle. Ale já tvým osudem nejsem. S princeznou se budete milovat a navíc. Dá ti to, po čem nejvíc toužíš.“ Karel se nechápavě zamračil a já rozšířila úsměv. „Syna. Syna Václava.“

Osud byl pro malého prince krutý, když zemřel v necelých dvou letech a ještě ke všemu zasnouben třináctileté Anně Svídnické, která se měla později stát Karlovou třetí ženou. Tohle jsem mu musela zatajit, jinak by seznamka dopadla špatně.

„Syna,“ zopakoval jako ve snu a nadšeně zalapal po dechu. „Říkáš mi pravdu?“

„Ano,“ potvrdila jsem. „Mohla bych přísahat na cokoliv.“

„Dobře,“ přikývl a v duchu naléhavě přemýšlel.

„Omlouvám se, že jsem lhala ohledně té domluvy sňatku s princeznou Isabelou. Byla jsem žárlivá. A hloupá. A taky zamilovaná. To, že nejsem tvůj osud, nemění nic na tom, že bych tu nejradši zůstala a zemřela po tvém boku. Ale mé místo tu není.“

Nereagoval, jen mě mlčky sledoval a já pokračovala: „Musíš mi slíbit, že budeš konat tak, jak ti káže srdce. Dokážeš ještě mnohé, Karle. Staneš se i římským císařem, prvním v českých dějinách. Ochraňuj manželku a své budoucí děti. Nehrň se do bitev, ale snaž se vyjít z konfliktu mírem. Buď věrný, čestný, poctivý a milující. Všichni ti budou klečet u nohou. A prosím, vezmi si Annu Falckou, opravdu vás čeká jen láska a štěstí.“

Po celou dobu jsem ho držela za dlaně a jeho vážnější výraz se měnil ve smutný. Sám král neměl daleko od pláče. „Anno, ani nevíš, jak moc tě miluji. Jak mám milovat jinou?“

„Zapomeň na mě, lásko. Osud nás dva musí rozdělit.“ Otřela jsem mu slzu z tváře a políbila ho. Vychutnávala jsem si ten poslední polibek s králem.

Odtáhla jsem se raději rychleji, nebo by mě láska k němu přemohla. Sama jsem si otřela tvář a vyhledala jeho ruku. „Tohle bude patřit tvé budoucí ženě. Já budu nosit vzpomínku na tebe ve svém srdci.“ Do dlaně jsem mu vtiskla prstýnek, který mi daroval.

„Anno, byl to dar -“

„Pro tvou ženu, a to já nejsem,“ dopověděla jsem za něj a odstoupila. Musím si pospíšit.

Král si nedal pokoj a udělal krok blíž. „Ale jsi má láska, vždycky jí budeš.“

Zavrtěla jsem hlavou a v dlani otevřela stroj času. Naposledy jsem se na něj podívala - na jeho rysy, červené tváře od zimy, čokoládové něžné oči, ale nešťastný a zaražený výraz.

„Vždycky vás budu milovat, můj králi Karle IV. Vždycky. Žádné století nás nemůže rozdělit.“

A s poslední slzou do stroje času zašeptala: „Jednadvacáté století, rok 2014, Londýn, moje kůlnička na dříví ve vědeckém středisku.“

Ačkoliv jsem nedoufala v další zázrak, jasná bílá zářící kolem mě mě přesvědčila. Sledovala jsem krále se šokovaným uvědomělým pohledem, jak se ke mně přiblížil.

„Ne, Anno, prosím!“

„Sbohem,“ zašeptala jsem do hlasitého víru, který mě pohltil.

I když už nikdo moc povídku nečte (děkuju obzvlášť siruce za komentář :)), musím se přiznat, že jsem byla při psaní téhle kapitoly hodně smutná. Snad tu pochmurnou náladu vylepší alespoň ta příští - konečně budeme zase v budoucnosti. :)

Příště tedy poslední kapitola a pak epilog. 

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 24. kapitola: