OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 3. kapitola

09.11.2014 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1282×

3. kapitola

Einstein seděl pohodlně usazený za velkým pracovním stolem, na kterém byly rozházené hromady papírů, na nichž měl opřené nohy, a zaujatě s někým telefonoval.

Jeho pleš se ještě s velkou vráskou, která se mu po mém příchodu usadila na tváři, zvýraznila ještě víc.

„Goffrey, prostě to objednej a nediskutuj. Mám hromadu práce. Moment - slečno Cowellová, promiňte, ale s vámi si také potřebuju promluvit. Ale bohužel až později, teď mám hromadu práce.“

„Jo tak hromadu práce,“ kývla jsem uznale s největší možnou ironií. „Já si klidně tady postojím, dokud ten čas mít budete, protože tohle je urgentní!“

Einstein na mě zíral asi deset minut, dokud se nevzpamatoval a nezasyčel do telefonu. „Zavolám později. Prostě to objednej.“

Třískl s telefonem o stůl, promnul si spánky, oči a čelo, svěsil nohy ze stolu a ukázal na židli, která byla přímo proti němu. „Prosím, posaďte se.“

Našpulila jsem rty a vzteky se celá třásla, ale nakonec jsem svolila a posadila se naproti němu. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nedívat se na jeho hlavu.

Hlavně se nenech rozhodit, Annie. Hlavně ne jím. Buď sebevědomá. Snaž se. Vždyť ti hatí tvůj největší životní sen!

„Tak, slečno, o čem jste -“

„Udělal jste to schválně, že jo? To, že jste mi odnesl moji práci z mojí dílny? A ani jste se mě nezeptal?“

„Prosím?“ nechápal, ale všimla jsem si jeho jemného zacukání koutků, kterými by se mi nejraději posměšně zasmál.

„Vy víte, co myslím,“ nenechala jsem se rozhodit a doslova jsem na něj štěkala. „Nedělejte hloupého, moc dobře víte, že to u vás ani nejde.“

Přimhouřil oči a ve světle stolní lampičky se zdál nejen mazaný, ale i hrozivý. Opřel se dlaněmi o stůl a odkašlal si: „Domníval jsem se, že vaše práce by nebyla vhodná k dalšímu pokračování. Byly to jen hloupé zrezlé krámy.“

„Hloupé zrezlé krámy? Tak tomu říkáte vy? Mně trvalo nasbírat tyhle věci měsíce, než jsem je sehnala, abych dokončila svou práci!“

Ukázal na mě a už se i usmál. „Vidíte? Teď jste to řekla. Měsíce. Pracujete tu již deset měsíců, šest dní, sedm hodin a šestadvacet sekund. A ani za tu dobu jste nebyla schopná věnovat se jiné práci než tomu nesmyslu!“ odfrkl si a poslední slovo zároveň vyplivl.

„Obdivuji vaše rychlé počty,“ rozplývala jsem se, ale jenom hloupému by nedošlo, že to říkám tak nenávistně a ironicky, že jsem se divila, že má Einstein ještě výdrž.

Zjevně neměl.

Usmál se. „Slečno, nepokoušejte mou trpělivost. Vaše drzé chování jsem snášel už dost dlouho.“

„Vážně?“ Vstala jsem. „Představte si, že já taky.“ Přešla jsem ke dveřím a chytla se kliky.

„Co chcete?“ vydechl skoro poraženě, ale když jsem se na něj otočila - přičemž zády k němu si ještě vychutnala chvíli vítězného úsměvu - vypadal spíš zvědavě.

„Chci zpátky všechny věci, které jste mi vzal. A omluvu.“

„Prosím?!“

„Omluvu a ty věci,“ zopakovala jsem netrpělivě.

Šokovaně otevřel pusu a pak se rozesmál. „Víte, že máte talent pobavit lidi a úžasný smysl pro humor? Byla byste skvělá komička do televize.“

„Možná, že o té kariéře na vaše doporučení později zauvažuji, ale nyní se chci věnovat svému cíli.“

„Cíli?“

Musela jsem se ovládat, abych neobrátila oči v sloup. Zas tak starej není, aby už byl takhle senilní a hluchej.

„Ano, cíli. Chci sestrojit stroj času, ale k tomu potřebuji to nedodělané zařízení a zbytek materiálu, který jste mi zabavil.“

„Aha,“ přikývl chápavě a pomalu neochotně vstal. „Jenže toho ‚nedodělaného krámu‘ jsem se již bohužel zbavil a materiál byl roztříděn zpět do ostatních zásob.“

Polkla jsem a znovu se začala třást vzteky. „Cože jste udělal?“

„Vyhodil ho,“ pokrčil rameny a udělal na mě zvláštní výraz nezájmu. „Problém?“

„Ano a dost velký.“

„Smůla, no,“ uchechtl se.

Přidala jsem se k jeho smíchu a pak stáhla tvář a vykročila ke dveřím.

„Dobře, omlouvám se, co potřebujete na ten váš ‚stroj času?‘“

„Hodně věcí.“

„Jen řekněte a já vám je obstarám.“

Povytáhla jsem obočí. „Proč najednou tolik zájmu?“

„Jsem zvědavý na ten váš vynález,“ pomalu přecházel kolem místnosti směrem ke mně, s rukama za zády. „Pokud o to tak neskutečně stojíte, zjevně máte i nějaký plán. A určitě se i k něčemu dopracujete.“

Teď nešetřil ironií on.

Ale já taky ne.

„Máte naprostou pravdu, pane MacArthure,“ zdůraznila jsem jeho jméno, přičemž přimhouřil oči, „jsem ráda, že si rozumíme.“

„Nápodobně, slečno. Takže mi můžete dát seznam a já vám ty věci ihned dodám.“

Otočil se zády ke mně a já podezřívavě naklonila hlavu na stranu.

„Proč mám pocit, že v tom je nějaký háček.“

„Vidíte, jak jste chytrá a vnímavá, když chcete.“ Raději už jsem na to ani nereagovala. „Samozřejmě, že od vás budu něco chtít. Rád vám poskytnu materiál, ale máte čas jen do zítřka.“

Ironický úsměv, který jsem měla usazený na tváři, se ihned stáhl a já propadla panice. „To nemůžu stihnout!“

„Ale můžete. Jste talentovaná a máte jasný cíl a plán. Proč by ne? Budete mít i veškerý materiál. A můžu vám dát povolení pracovat přes noc.“

Zakroutila jsem hlavou. „To je šílenství.“

„Řekl bych,“ usmál se Einstein, „že jediné šílenství je usazené v jiné věci než v mém návrhu.“ Povytáhl obočí a mně došlo, že naráží na stroj času.

Uhnula jsem pohledem. Annie, jsi vědkyně. Jsi chytrá a talentovaná. Ne nadarmo jsi byla vyhlášená v Oxfordu za jednu z nejlepších studentek. Proč bys to nemohla dokázat? Dokážeš to. Dokážeš!

Zatnula jsem pěsti a zvedla hrdě bradu. „Dobře. Udělám to. A co se stane, když to nestihnu nebo neudělám?“

Zamrkal a vychutnával si s nejsladším úsměvem tu chvíli napětí. „Co by? Pokud něco vyrobíte, ale nebude nic takového fungovat, tak vás bez protestu přesunu na oddělení společné práce a případně se může stát, že vás budeme muset vyprovodit ze dveří střediska. Záležet bude jen a jen na vás a také na mé náladě. Pokud budete mít nějaký návrh, jak mi ji vylepšit,“ olízl si rty a mně se udělalo zle. K tomuhle by mě nikdo nikdy nedokopal.

„Chápu,“ pokývala jsem hlavu znechuceně a zadržela obsah žaludku valící se nahoru.

„Výborně,“ zaculil se a snažil se o roztomilý výraz, při kterém jsem se málem neudržela.

Opatrně jsem začala couvat ke dveřím. „Takže do zítřejšího poledne vám přinesu hotový výrobek a vy pak zhodnotíte situaci.“

Pokýval hlavou a hladově si mě prohlížel. Můj pohled musel naneštěstí padnout na jeho bouli v rozkroku. Anne! Ještě chvíli!

Křečovitě jsem se chytla kliky a ještě zamumlala: „Příště, prosím, řešte se mnou vše osobně a nepleťte do toho mou rodinu. Jsem už dospělá.“

Ze dveří jsem vylítla rychlostí tornáda na nejbližší záchod, kde jsem zanechala celý obsah svého žaludku.

₰₰₰

Jakmile jsem byla schopná zvednout se na nohy a trochu se vzpamatovat, zašla jsem za někým, kdo měl na starost materiály a sklad. Nadiktovala jsem mu vše, co jsem si myslela, že budu potřebovat a on mě ujistil, že mi vše do hodiny dodá, ale ještě se bude muset jít zeptat vedení (Einstein), jestli mám povolení.

Neměla jsem sílu se s ním hádat, tak jsem mu to odkývala a šla zpátky směrem ke své dílně, která mi bez všech těch věcí připadala tak prázdná a smutná. Nejvíc mě mrzely nákresy a plány, s kterými jsem se celkem dělala dost dlouho, ale nebyl čas se ohlížet zpátky.

Leda tak dát Einsteinovi do huby.

„Anne!“

Seděla jsem u stolu a dívala se mimo, když do místnosti vtrhl Brian a vyděšeně si klekl a starostlivě se na mě díval. „Jsi v pořádku?“

„Ano. Ne. Asi. Já nevím,“ zasmála jsem se beznadějně a zanaříkala dlaní.

„Prý jsi byla u MacArthura - co se tam stalo?“

„Nic.“

„Vyhrožoval ti.“

„Ne-e.“

„Ann, nelži mi, buď ke mně upřímná, prosím.“

„Není to vyhrožování,“ podívala jsem se Brianovi do jasně modrých očí, které byly plné strachu, ale zároveň zmatku. „Je to jen výzva - a já ji musím splnit do zítřka.“

„On chce po tobě, abys postavila stroj času za jeden den?!“

„Musím to zvládnout.“

„A co když ne?“

Pokrčila jsem rameny, jako by šlo o normální záležitost.  „Tak mě buď přesune, nebo vyhodí.“

Brian chtěl něco namítnout, ale místo toho si povzdechl, zakroutil hlavou a svěsil ji.

Zvedla jsem mu bradu, abych se mu podívala do očí. „Život zkouší každého v určité chvíli. No, tak teď to budu já.“

Usmál se. A pohladil mi ruku, kterou jsem ho držela za bradu. „Taková dívka jako ty s tak hebkou rukou by neměla sestrojovat sama něco tak náročného.“

„Ne, Briane, ne!“ začala jsem rozhodně vrtět hlavou, když mi došlo, co navrhuje. „Nebudeš tady kvůli mě trčet celou noc.“

„Já bych kvůli tobě tady trčel klidně celý týden,“ zamumlal neslyšně, ale já to slyšela.

„Co?“

„Ann, nechceš jít se mnou někam na večeři? Nebo do divadla - sestra má lístky na Shakespeara, ale na poslední chvíli onemocněla a nabídla je mně -“

„Briane, to je od tebe moc hezký, ale já nevím.“ Kousla jsem se do rtu a připadala si provinile. „Někdy jindy, ano? Teď mám práci.“

Zklamaně, ale chápavě přikývl a vstal. „Jo promiň, byla to chyba. Omlouvám se, že jsem tě rušil.“

Nestačila jsem ani protestovat a už za sebou zabouchl dveře. Povzdechla jsem si a naštvaně i nešťastně uhodila pěstí do stolu a opřela si hlavu o ruku.

Nevěděla jsem, na čem mi teď záleželo víc.

₰₰₰

Byly tři hodiny ráno a já právě domontovávala poslední šroubek na svém vynálezu. Ze zívání jsem si mohla roztrhnout pusu a oči jsem si málem musela nalepit lepící páskou k obočí, abych zůstala při vědomí. Jedinou mojí společnost dělala encyklopedie, ke které jsem po očku tajně občas zatoulala a přečetla si pár vět.

Skončila jsem zrovna v místě, kdy umírala královna Blanka a po jejím pohřbu byl Karel nešťastný. Jeho jediná dětská láska zemřela, aniž by mu dala dědice.

Povzdechla jsem si. Tohle téma mě sice moc nepovzbudilo, na druhou stranu bylo součástí dějin.

S vyplazeným jazykem jsem dotáhla šroubek a pak se opřela na židli a chvíli nechala zavřené oči.

„Chci umřít,“ zabědovala jsem a jedním douškem dopila mé sedmé břečkové kafe z vědeckého automatu. Zašklebila jsem se odporem. Už i kafe tady testují.

Naklonila jsem se nad předmětem, který byl skoro tak malý, že jen sotva jsem viděla malé ručičky na ciferníku. „Stroj času“ byl podobný kapesním hodinkám, ke kterým jsem ale přidala ocelový řetízek, abych ho mohla nosit na krku. Vložila jsem ho do dlaně a měla chuť se smát a zároveň plakat.

Bylo to tak směšné. Měla jsem pocit, že jsem sestrojila obyčejné hodinky.

„Tak fajn, jdeme si pohrát. Jinak to už fakt vzdávám,“ mumlala jsem si, když jsem mžourala na ozubená kolečka posuvníku.

Naposledy jsem se podívala po encyklopedii.

A s mohutným povzdechem jsem otočila kolečkem čtrnáctkrát. „Čtrnácté století, České země, Karel IV., rok 1348.“

Stiskla jsem pevně víčka k sobě a tiskla se k židli připravená odolat tlakům časového víru či jakýmkoliv změnám.

Uběhla minuta, dvě, a já pomalu otevřela víčka a podívala se na tu blbůstku v mé dlani.

„Ty jsi fakt pitomá, Anne.“

No dobře, tak mě vyhodí nebo přemístí. Nic jiného dělat nebudu. A tohle? Budu prostě nosit jako cetku z vetešnictví.

Zasmála jsem se sama pro sebe a dala si svůj vynález na krk. Zamnula jsem ho mezi prsty. No, alespoň už můžu jít spát.

Pustila jsem řetízek a chtěla smést veškeré zbytky z materiálu a uvelebit se na stole, jenže v tu chvíli se to stalo. Ozubená kolečka se začala točit sama od sebe rychlostí blesku a já si chtěla řetízek strhnout, ale jakási neviditelná síla mi v tom bránila.

Zoufale jsem polkla a sledovala, jak se pak zčistajasna zastavují.

„Co to -?“

Najednou hodinky začaly zářit jasným bílým světlem a já vyděšeně začala mumlat: „Ne, ne, ne... stop!“

Trhala jsem jím a chtěla ho zahodit, ale nic nepomáhalo, jako kdyby se ke mně řetízek přilepil. Světlo se stávalo čím dál ostřejším a mně nezbývalo nic jiného, než se mu poddat, dokud mě úplně neoslepilo a nenechalo zmizet z tohohle světa.

 Zdá se, že už půjdeme do středověku... Jak a kde se ocitneme, to se dozvíte příště :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 3. kapitola: