OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - Prolog + 1. kapitola

04.11.2014 (11:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1693×

Prolog

„Lady Anno…“

„Vaše Veličenstvo…“

Uklonili jsme se a začali tancovat vymyšlený tanec, který by se alespoň trochu podobal tomu gotickému. Snažili jsme se nesmát a jen se kolem sebe točit s rukama danýma k sobě.

Na levé noze jsem ucítila palčivou bolest, jak mi Karel dupl na nohu.

„Jau! Vaše Výsost by se měla naučit tancovat…,“ poskakovala jsem na jedné noze, a když si přitáhl jednu ruku k ústům na omluvu, vytrhla jsem se mu a rozeběhla se z prudkého kopce svažujícímu se k potůčku, který se vinul kolem Karlštejna.

„Že mě Jeho Veličenstvo nechytí?“ otočila jsem se na něj ještě za běhu a vytrhla se jeho rukám, které mě pomalu doháněly.

Rozesmáli jsme se a já přidala na rychlosti. Po trávě hebké jak peří se mi běhalo tak, jako kdybych se vznášela v nebi.     

Cítila jsem se tak. Byla jsem nesmírně šťastná.

Už jsem skoro byla u velké košaté lípy, když jsem ucítila silné mužné ruce kolem svého pasu, které mě doslova strhly na zem. Svalili jsme se do trávy a nepřestávali oddechovat a smát se.

„Jeho Veličenstvo dopadlo malou nezbednici,“ zašklebil se, když se nade mnou naklonil.

Usmála jsem se a prsty objela jeho odhalenou mužnou hruď v bílé košili. Hnědé vlasy se mu leskly potem a zvlněné spadaly do obličeje. Odhrnula jsem je a pomalu se zadívala do jeho čokoládových očí.

„Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se a palcem mi pohladil rty.

„Až bude ten správný čas.“              

Přitiskl se ke mně a pomalu se přibližoval. Pootevřel rty a jeho vlasy mě zašimraly na tváři. Sotva jsme byli od sebe pár milimetrů, zapadající slunce nás ozářilo a já stačila zašeptat:    „Karle…“

1. kapitola

S trhnutím jsem se probudila s hlavou opřenou na hromadě papírů a hromadou šroubků, které se mi obtiskly do čela. Zanadávala jsem, když jsem se rozhlédla kolem a zároveň zatoulala pohledem i k hodinám.

„Dobré ráno, Ann,“ zazpíval svým melodickým hlasem známý mužský hlas, když vplul do místnosti i s hrnečkem mého oblíbeného silného ranního kafe.

S vděkem jsem se usmála nejdřív do ruky, o kterou jsem byla stále opřená, a pak i s námahou zvedla hlavu a s úsměvem odpověděla: „Díky, Briane, jsi senzační.“

Pohledný třicetiletý svobodný chlap s moderně střiženými vlasy na krátko, štíhlým tělem a roztomile inteligentním obličejem s brýlemi na nose se na mě zazubil úsměvem hodným hollywoodské hvězdy. „Pro tebe všechno.“ Pak ukázal na moje otlačené čelo a zakroutil hlavou. „Už zase jsi tu usnula?“

„No jo, občas ti práce zaleze i do spaní.“  

„Aha," přikývl chápavě. „Už zase se ti o něm zdálo?“

„Jak jsi to...?“

„Ale no tak, Ann!“ zasmál se nahlas a opřel se zezadu o desku mého stolu. „Přece víš, že tě znám. A za těch pár měsíců, co tu už pracuješ tvrdě do noci, vím, že jedině tvá dílna plná bordelu ti dokáže spravit chuť alespoň ve snu.“

Usrkla jsem kafe. „Fajn, možná. Ale dvě věci. Pracuju tu už skoro deset měsíců a má dílna není plná bordelu. Je to jen... trochu ve zmatku zapomínám uklízet.“

Oba jsme se podívali směrem do prostoru místnosti za mnou, kde se rýsovalo obrovské cosi, co vypadalo jako zrezlé nefungující hodiny kostelní věže. Jako na potvoru ještě z toho monstra musel teď hned vypadnout jeden méně podstatný šroubek.

Nebo podstatný?

Přistihla jsem se, jak zuby cvakám o okraj hrnku - zjevně stresem a také nesmírnou touhou dokázat něco, co ve světě udělá nějaký technický pokrok. Já i Brian jsme však věděli, že z tohohle půjde udělat leda tak vánoční hvězda na velké hromadě krámů na skládce.

„O co se to vlastně pokoušíš, Ann?“ otočil se na mě Brian a pak po očku zatoulal pohledem ke skicám na desce mého stolu. Byla jsem sice typ člověka, co radši něco kutí hned a kašle na nějaké to doporučené promýšlení, ale přesto jsem pár věcí udělat musela. Někdy se ty výpočty v hlavě prostě ztratí.

„Vypadá to jako... jako nějaká brána?“ hádal.

Zavrtěla jsem hlavou a v rozpacích zamumlala: „Stroj času.“

Neměla jsem sice titul MUDr., ale pokusit se oživit dusícího se Briana se mi povedlo na výbornou. Mohla jsem jen čekat, dokud nezačne volně dýchat a nezmizí mu ta děsivě modrá barva z obličeje.

„Annie, to je... ehm... fuj to je hnusný kafe,“ stočil odpověď a s odporem se zašklebil na hrnek, který už byl skoro vypitý. Neřekla bych, že napít se kafe, když se někdo dusí, je to správný řešení, ale vodu jsem zrovna v dohledu neviděla. „Jak můžeš něco takového pít?“

„Je to jediná kloudná věc, která mě zachrání před dalším sněním. A navíc jsi mi ho připravil ty,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„To ne já, to náš nový vědecký automat.“

Vyprskla jsem smíchy, když jsem si představila reklamu na Schaumu. Zjevně to bylo i Brianovým cílem, protože se šibalsky usmál a dlouhými citlivými prsty mě začal lechtat.

Smáli jsme se oba jako malí, hlavně když jsem se snažila rukama všemožně chránit a točit se na židli u mého pracovního stolu jak na kolotoči.

„Přestaň! Prosím! Ne, Briane!“

Zjevně vycítil, že čím dál víc sytější červená v mém obličeji způsobuje taky obtíž s dýcháním a přestal. Znovu se opřel rukama o stůl a chvíli mě s úsměvem pozoroval. Pak se narovnal a opět si vzal do ruky mé zpřeházené nákresy.

„Ann, ty jsi talentovaná. Moc. Dokázala bys s námi v týmu zázraky. Ale tohle? Zlato, jsi až moc frustrovaná na tyhle... nesmysly. Vykašli se na to a pojď s námi spolupracovat. Já věřím, že by se ti tam dařilo mnohem víc.“

Ačkoliv jsem věděla, že všichni z mého okolí kritizují mé dovednosti a smějí se na úkor mých snů něco velkolepého sestrojit, já si stála za svým snem i jako obyčejná podprůměrná vědkyně. Nehodlala jsem patřit mezi ty, co se ničím nevyznamenali, leda se na něčem podíleli, ale i to mi nestačilo.

„Briane,“ oslovila jsem ho, ale spíš to znělo jak povzdech. „Netoužím po tom pracovat v týmu a ty to dobře víš. Znáš mě ze všech lidí tady nejdéle, takže bys mě možná mohl trochu chápat.“

„Ale, Ann, já tě chápu. Jen mi nejde do hlavy, proč jsi tak umanutá.“

„Spíš ambiciózní,“ opravila jsem ho s úsměvem. „Dokážu, že něco umím.“

Pokrčil rameny a položil nákresy na stůl. Pak se ušklíbl a dodal: „Možná bys tu mohla trochu uklidit, abys měla trochu větší ty své ambicióznější nápady.“

Drkla jsem do něj. „Hej, tohle je moje místnost a klidně z toho udělám kozí chlívek, pokud se mi tu bude líbit.“

Brian se začal řehtat a vydávat mekavé zvuky. Vyskočila jsem a se smíchem ho chtěla chytnout, mezitím, co jsme se honili mezi stoly, židlemi a ještě klouzali po mnoha kovových šroubcích poházených volně po hromádce. Hráli jsme si jako malé děti a ani nepostřehli, že se dveře mezitím otevřely a v nich stojí plešatý Einstein.

Uklouzla mi noha po jednom z mnoha šroubků a ve spěchu jsem se snažila zachytit židle, která mě ale na svých geniálních kolečkách zradila a chtěla mě odhodit dál za sebe, přímo na roh stolu. Nebýt Brianových šikovných rukou, zjevně bych měla pěkný otřes mozku nebo pěkný hematom v citlivých tkáních.

Jauvajs.

„Slečno Cowellová, pane Hadley,“ oslovil nás svým pisklavým a překvapeným hlasem ten největší ňouma na světě. „Plešatý Einstein“, jak jsme mu s oblibou všichni říkali jen díky mně, se ve skutečnosti jmenoval Robert MacArthur a byl to ten nejchytřejší blbec na světě. Vzhled měl úplně stejný jak Einstein - zvlášť jeho obličej, ovšem pleš, kterou měl od dob, kdy bojoval s rakovinou varlat a následně odolával chemoterapii, mu ještě přetrvávala. Poté, co se rozšířily klepy, že plešatý Einstein má pisklavý hlas jen díky tomu, že ho zbavili mužství, už se dokázali smát tajně na jeho účet všichni. Kdysi měl však respekt od každého, dokonce i od manželky.

Tedy - pokud vůbec nějakou měl.

„Pane,“ oslovila jsem ho, a ačkoliv jsem v duchu nutila svůj obličej vrátit na normální tělovou barvu, křiklavě červený kapesník, který mu čouhal z kapsičky od čistě bílého pláště, byl vzorem pro barvu v mojí tváři.

Brian stál kousek za mnou, těsně vedle mě, a nemohla jsem si nevšimnout, že se celý třese. Jestli smíchy nebo strachy, to už jsem nedokázala poznat.

„Slečno Cowellová, smím se zeptat, co se tu -“

„Promiňte, pane, ale slečnu napadla zmutovaná verze vosy - zřejmě mi nedopatřením uletěla ze zkumavky.“ Na ukázku vytáhl z pláště menší zkumavku a jedním rychlým pohybem víčko otevřel a zavřel. Všimla jsem si černého cosi, co bylo ve zkumavce uzavřené, ale Brian ji stihl včas uklidit do pláště. Ještě se zářivě na Einsteina usmál.

Ten si nás měřil podezřívavým pohledem, přičemž nakrčil obočí a přimhouřil jedno oko. Po hodné chvíli, která možná trvala hodinu, si Einstein protáhl klouby na rukou a strčil si ruce do vědeckého pláště. Nepřestával se na nás dívat podezíravým pohledem.

„Slečno Cowellová, zítra dopoledne vás čekám u sebe v kanceláři, a pane Hadley,“ odmlčel se a měl sto chutí zakašlat, „vy se, prosím, vraťte ke své práci s... vosou.“

Poté zmizel z dohledu a my až po několika sekundách úlevně vydechli. Einstein nechal dveře otevřené - zjevně předpokládal, že Brian mě rychle opustí.

Předtím, než se rozhodl odejít, otočila jsem se na něm s úsměvem. „Briane, co to je? Zmutovaná vosa? Vážně?“

Pokrčil rameny a mírně mě probodl pohledem. „Heleď, já si to nevymýšlel. Jen idiot by se snažil zkřížit vosu s mouchou.“

„Čí to byl nápad?“

„Zkus hádat.“

Jediný pohled nám oběma stačil k tomu, abychom se znovu rozesmáli a zaťukali si na čelo. Ano, Einstein dokázal vymyslet cokoliv bláznového.

₰₰₰

Bubnovala jsem prsty do volantu do rytmu jedné momentální hitovky, která vyhrávala v rádiu. Nervózně jsem se ošívala a rozhlížela se kolem sebe. Ta zácpa, která se vytvořila na hlavní silnici směrem do centra Londýna, byla nesnesitelná. A ještě pomyslet na to, jaký to bude až k letišti... dokázala jsem si představit, že mě má mladší sestřička zabije.

Svezla jsem se na sedačce ještě níž a zanaříkala. Nejen proto, že mě nebavilo čekat v koloně, která jela rychlostí nula kilometrů za hodinu, ale také proto, že jsem měla výčitky svědomí.

Einstein mě chce zítra vidět v kanceláři. To není vůbec dobrý. To je moc špatný. Určitě mi dá výpověď. Nebo nejen mně, ale i Brianovi. Na druhou stranu - tu by mi mohl spíš dát ihned a ne to odkládat na zítra, ne?

Se zavřenýma očima jsem se opírala o sedačku a z přemýšlení mě vyrušilo až dost hlasité troubení aut za mnou. Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. Zázrak, najednou se kolona pohnula přede mnou o sto metrů.

Raději jsem si už hlavu neopírala.

₰₰₰

„Ann!“ vyjekla má mladší ségra a několik lidí kolem nás se otočilo.

Victorie, ale zkráceně Vicky, jak jí každý říkal, byla má devatenáctiletá mladší sestřička a takový naše rodinný tornádo. Její optimismus a vždy veselá nálada byla přímo infekční. Řítila se ke mně jako blonďatá neřízená střela a svou rychlostí mě málem nabrala.

Jen tak tak jsem stačila uskočit a čapnout ji z boku a pořádně obejmout.

„Vicky,“ zasmála jsem se, když se ke mně přitiskla a nehodlala se pustit. „Hej, nemůžu dýchat!“

„Promiň, ale oplácím ti to, že jsi mě tady nechala trčet o půl hodiny dýl, než to bylo nutný,“ vyplázla na mě jazyk a zatvářila se naoko naštvaně.

Zakroutila jsem hlavou a protočila oči. „Heleď, já tyhle silnice nestavěla.“

„V Praze to mají sice podobný, ale ještě můžeš najít nějaké zkratky. Tady to tolik ani nejde.“

„A jak tam vůbec bylo?“ zeptala jsem se, když jsem jí vzala kufr a ona si sama vzala ještě dvě tašky přes rameno.

„Senzační,“ rozzářila se jak vánoční stromeček. „Annie, pohled přes Vltavu na Pražský hrad je nejlepší. Samotný město je jen a jen samá historie. Pro tebe by to byl doslova ráj, vážně. Babička s dědou mě vzali na Karlštejn - už ho dokonce opravili. Svezli jsme se tam kočárem, to byla sranda. A to nemluvím o... Ann? Jsi v pohodě?“

Vicky zjevně vycítila, že jsem svírám ruce v pěst a tisknu čelisti k sobě. Zastavila se vedle mě a jemně mě chytila za ruku. „Je mi líto, že jsi tam nebyla se mnou.“

„To je v pohodě.“

Narazila na moje nejcitlivější místečko. Česká historie a já? To bylo nerozdělitelné pouto.

Naši rodiče se poznali, když máma byla na zájezdu se školou v Anglii v šestnácti letech u jedné rodiny. Shodou okolností měla ta rodina stejně starého syna, který se do mámy na první pohled zamiloval a snažil se ji získat. Jak nám již rodiče několikrát vyprávěli - moje mamka si o něm myslela, že je nafoukaný blbeček, protože byl nejoblíbenější kluk ve škole. Za to mámina kamarádka, která byla s ní v rodině, si myslela pravý opak. Táta se pak musel celé měsíce poté, co máma odjela, snažit ji balit na dálku. A aby to urychlil, přijel i za ní do Prahy za vydělané peníze z brigády. Máma z toho byla natolik v šoku, že svolila jít s ním na rande a ukázat mu Prahu. No, která holka by neodolala klukovi, který by kvůli ní překonal dvanáct set kilometrů a objevil se u ní na prahu dveří s pugetem růží? Dva roky vztahu na dálku jim vydržel a v osmnácti šla máma do Anglie, kde vystudovala průměrnou anglickou vysokou školu a tři roky později si i tátu vzala, už se mnou, když mě čekala.

Nebylo proto divu, abych po máminých českých kořenech nezdědila i nadšení pro samotnou zem. Byla jsem tam jen jednou, když mi bylo sedm - na Vánoce u babičky a dědy. Takže asi tušíte, kolik jsem si toho pamatovala.

Náš mateřský jazyk byla angličtina, ale přesto od nás mamka vyžadovala naučit se i češtinu. Vicky až dodnes umí mluvit česky ze dvou třetin, protože se jí zdála gramatika skloňování a časování hrozná. Já naopak studovala češtinu s větší vervou a motivem, že se jednou do Česka podívám. Proto jsem si byla jistá, že česky umím na devadesát pět procent.

„Příště tam pojedeš se mnou,“ odhodlaně se usmívala na mě mladší sestřička a tím mě vrátila zpět do reality.

Oplatila jsem jí úsměv a šibalsky se zasmála. „Příště se tam odstěhuju, Vicky.“

 Přináším vám svou novou povídku, která se týká, jak už jistě tušíte z obsahu perexu - o minulosti. Karel IV. je i zároveň můj nejoblíbenější panovník, takže jsem povídku psala v podstatě i ze svého pohledu. Přesto bych ráda upozornila, že ne vše, co se v minulosti vyskytne, souviselo se středověkem. Nějaké věci jsem si musela vymyslet, vynechat či upravit. A samozřejmě... kdybych psala jazykem, kterým ve 14. století mluvili, určitě byste mi nerozuměli :) Takže to jsem samozřejmě upravit musela také.

Doufám, že se vám úvod líbil a třeba mi necháte komentář, jestli bych měla pokračovat či nikoliv :)

Veškerá další informace - trailer a postavy najdete na mém SHRNUTí

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - Prolog + 1. kapitola: