OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Obhajoba básníka

01.05.2015 (11:00) • Emme • Básničky • komentováno 3× • zobrazeno 1422×

Neskutečné zklamání z chyb fatálních,
bolestné jako vpíjení bělostného skvostu do černoty.
Vyžívání se v trestech smrti obzvláště brutálních,
otevírání bran do horoucích komnat temnoty.

Bodavé zarytí čepele nože pod kůží,
krevní destičky nestíhají napáchanou škodu napravit.
Tělo schované v nachově modrém lůžku růží,
tělo, jehož duše dává své zklamání jasně na odiv.

Probuďte svět! Nechte básníky z mrtvých vstát!
Nenechte krev do kostí vstoupit.
Proč jen musí historie nad našimi činy štkát?
Proč se bojíme z nekonečného života kola vystoupit?

Svlékání z kůže podobné hadově činnosti,
avšak on alespoň dobrovolně praktikuje dané mučení.
Každého mučedníka z nebeských červánků vyhostí,
kdo však snahu o napravení ocení?

Probuďte básníky! Nechte verše promluvit!
Rozsviťte svět, kráso jazyka, bezbranně buj!
Zraňte své nejbližší, nenechte si to rozmluvit,
na světě už bylo dost těch, co vzdali život svůj.

Pod čepelí první pramínek krve odtéká,
barví ostří kovové do červeni nachové.
Před tělem klikatí se cesta až příliš daleká,
ať se rozevřou proradné zobáky. Ach, ti orlové!

Nechte básníky v jazyce záchrany promluvit!
Otevřete jim své nejtemnější nitro, zákoutí.
Stvořte verše, s nimiž se nikdo nemůže pochlubit
a svět je nepotřebuje, bez nich se nezhroutí.

Vylezte ze všech světa koutů, jenž jako úkryty slouží,
zachraňte poslední slova básníkova.
Pod mrtvým tělem míchá se krev s benzínem v louži,
kousání do rtu přináší pachuť s příměsí olova.

Zápalná lahev, válečného nadšení okušení,
hořící tělo bez srdce, bez krve, bez veršů.
Zabíjení bezhlavé, bolesti nikdy dosti není,
frkání mohutných ďábelsky rudých hřebců.

Ostnatý drát s páchnoucím hnijícím masem,
naděje umírá, tělo se bolesti odevzdává.
A poté jeden z davu promluví mohutným zvučným hlasem:
„Vyslechněte básníků slova naléhavá!“

Několik řádků posledních husí brko v krvi ponořené píše,
rudost onoho čilého textu přímo do očí udeří.
Padlému andělovi utrhli křídla, padá z nebeské výše,
své zkroušené tělo ukrývá v temnotách příšeří.

Probuďte básníky, verše páchnoucí po zradě tvořte!
Schovejte anděla, křídla ukovaná ze sametového skla vraťte.
A vy, odporné bytosti lidské, v pekelných ohních shořte!
Naslouchejte slovům básníka, ruku v ruce s bolestí mřete.

Delší než obvykle, ale snad to nikoho příliš neranilo. Není to skvost, ale vzhledem k tomu, že jsem to zveřejnila, k tomu musím mít určitý citový vztah.

A ne, Emme se nevrací, jen ráda přináší nicotu a samotu do vašich srdcí.

Heh. Jsem ďábel.

Autor: Emme (Shrnutí povídek), v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Obhajoba básníka: