OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Rudý měsíc

01.08.2012 (21:00) • Lucienne • Básničky • komentováno 3× • zobrazeno 1500×

Upozornění: Nenechte se odradit délkou básně, ten správný dojem ve vás vyvolá až úplný konec. :)

Rudý měsíc

Otevřu oči a je mi zima,

pode mnou mokro,

na bedrech vina.

Ležím tam jak opuštěné ptáče,

tělo se třese,

srdce mi tluče.

Jako už tolikrát jen ležím a vzpomínám,

vzdušné zámky v mé paměti odmykám.

Další noc hrůzy už je za mnou,

však já se nemohu poprat s tou nezvyklou vinou.

Ležím sám v lese na podušce z jehličí,

mé zvířecí vzpomínky už nic nezčeří.

Příšerný třes prochází celým mým tělem,

když si vzpomenu na bolest,

co se mě zmocnila každým coulem.

A pak to v mých vzpomínkách nejsem já, ale někdo jiný,

někdo se čtyřma nohama, kdo zuby cení.

A to už běžím po lese a po krvi toužím,

zabiji každého, kdo kolem se plouží.

V tom narazím na dívku, vypadá tak na dvacet,

je mladá a krásná jak lučí květ.

Je mi povědomá, tím jsem si jistý,

však teď jsem vlk a nejsem sytý.

Skočím jí po krku a zuřivě vrčím,

ona se lekne a zděšeně křičí.

Pak ji srazím k zemi a hledím jí do očí,

v tom něco se stane – jiskra přeskočí.

Už vím, kdo to je – je to má žena,

teprve před týdnem čerstvě vdaná.

Však vlk ve mně je mým pánem,

a s dívkou je už teďka amen.

Mé zuby se jí boří do hrdla,

kde je krve dost a dost,

monstrum ve mně šťastně vrní,

cítím surovou radost.

S šokem se proberu ze svých vzpomínek,

cítím jen chlad a nic víc,

přidušeně vykřiknu,

jen stěží nabírám vzduch do plic.

Roztřeseně se postavím,

cítím strašnou předtuchu,

s žaludkem až v krku

a šrámem na duchu.

Sám kráčím bos po lese,

jdu jen stěží,

tělo se mi třese.

Sleduji stopy krve na listí,

když v tom dojdu na scestí.

V kaluži krve tam má dívka leží,

při tom pohledu mráz po zádech běží.

Padnu na kolena, v očích slzy,

s lítostí jdu tedy brzy.

Leží tam přede mnou,

hrdlo roztrhané,

a bílé šaty od krve umazané.

Je celá špinavá a potrhaná,

jak hadrová panenka odhozená.

Žal mě zaplavuje jak obří vlna,

výčitky šumí jak mořská pěna.

Mé srdce zmizelo, vzala jsi ho s sebou,

má jediná lásko, jdu za tebou!

Já jsem tě zabil a zpřetrhal tvého života nit,

já už si dál nezasloužím žít!

Zvednu se a jdu směrem na jih,

kde slyším zvuky vln se tříštících.

K vysokému útesu jsem došel,

proti východu slunce jsem stál,

konec své cesty jsem našel,

je čas, abych si život vzal.

„Pojď si pro mě zubatá!

K sobě si mě vezmi!

Moje dívka okatá,

už není mezi námi.

Nechci dále žít!“

Ta slova ticho proťala,

krok vpřed jsem udělal,

má ústa výkřik vydala,

když dolů jsem padal.

Mezitím hluboko v lese leží dívka,

co na pohled mrtvá je.

Však hle! Za prvních paprsků slunce,

hojí se její šíje.

Pak se hrudník zvedne,

srdce začne být,

žilami se rozproudí horká krev,

dívka začne znovu žít.

Vlk mladou dívku zabil

a dnešní Rudý měsíc ji zas probudil.

Vlčí kletba byla zpečetěna,

dívka zůstala nedotčena.

Však teď kráčí sama po lese,

tíhu prokletí na bedrech nese.

Nový plamen jí žhne v očích,

vlk v ní spí, však o úplňku vyskočí.

Tak jo, pusťte se do mě . :)

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Rudý měsíc: