OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Drabble » Doufám!

Tak jsem tu po dlouhé době zase s něčím. Tentokrát je to Drabble ze 2. světové války. Vojáci věří svému poslání - chranit ostatní, ale někdy nedokážou uchránit ani svůj život.
Tohle drabble bych chtěla věnovat Failë. Děkuju, že jsi mi aspoň z části vrítila starý časy...

25.02.2012 (20:00) • AndieNaill • Povídky » Drabble • komentováno 14× • zobrazeno 1645×

Už to jsou tři roky a pořád ještě čekám a nepřestávám doufat, že se jednoho dne vrátí. Nemohli ho zabít! Plakala jsem dnem i nocí, i když před malou Ninou jsem se ovládala. Vždyť jí byly teprve čtyři roky.

Stála jsem v kuchyni s jeho fotkou v ruce a plakala. Srdce se mi rozpadalo. Nohy slábly. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem klečela na zemi a stále držela jeho fotografii. Byla jsem zoufalá.

Ucítila jsem letmý dotyk na rameni. Otočila jsem se a vzala si Ninušku do náruče. I přes slzy jsem jí zašeptala: „Neboj, on se vrátí!“

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Drabble



Sdílet

Diskuse pro článek Doufám!:

To je nádhera

Ségra, mně už opravdu dochází slova. Zastávám názor, že by ses měla vrátit zpátky ke psaní povídky, protože tohle je jenom drabble a je to nádhera, i když je to smutné.
Nevím, co říct, máš prostě talent a to nejde naučit, ten musíš v sobě už mít.
Takže hodně štěstí v budoucí tvorbě, která bude taky určitě úžasná!

Je to velmi krásné zpracovaní. Nejvíc na mě zapůsobila poslední věta. Bohužel, i když chci aby byl opak pravdou, bojím se, že se otec Ninušky nevrátí. IIWW bylo peklo.

Krásný Drabble :))

je to krásně procítěné. Vážně se ti to moc povedlo...

AgataErika: To nevadí... Jsem ráda, že se ti to líbilo, ale ten kdo to ne vlastní kůži nezažije, nebo alespoň nepocítí něco podobného, může jen tušit, jaké to je...
BJaneVolturi: Děkuju, Jane... No, popravdě jsem měla docela dlouhou pauzu, ale už se do toho konečně zase začínám dostávat. Dokonce už mám i další kapču Nového začátku...
Erigayl: Mockrát děkuju...
superduper12: Děkují

Moc se mi to líbilo. Hlavně ta část, jak Nina přišla ke své mamince a položila jí ruku na rameno. Chudák...

Dost mě překvapilo, že jsem viděla článek od tebe... Myslela jsem, že už stejně nepřidáváš... Nádherný drabble, pravdivý.

Zvláštní... Na jednu stranu se mi to líbilo, ale na druhou nic... Nic necítím... Sakra...

Faillë: To já děkuju tobě... Ani nevíš, jak jsem ráda, že se ti to líbí...
LostAngel: Mockrát děkuju...
SaDiablo: Ano, to je pravda, ale vždycky může doufat... Jsem ráda, že se ti to líbilo...

Na jednu stranu chápu, že naděje, doufání dokáží někdy těžce zaslepit - a možná by se zrovna tento voják vrátil -, ale vůči tomu dítěti mi to nepřijde tak docela fér. Nakonec bude čekat s matkou (třeba až do matčiné smrti), až se statečný tatínek vrátí z války... A on nikde. Ale jak tak nad tím uvažuju, ve většině případů se nález mrtvých těl rodinám hlásí, a pokud nikdo nedal vědět, určitá šance vážně je...
Drabble rozhodně dobrý, zanechalo to ve mně emoce. Okamžitě jsem si vzpomněla na jeden můj zážitek, ne tedy přímo osobní, ale bylo léto a já jsem se dívala na Oprah, to byl díl zrovna se zaměřením na 'služebníky státu'. Byl tam pozván voják, jeden z mála přeživších v oné určité periodě válek, který měl doma taky manželku a malou dcerku v době, kdy jako voják do války nastoupil. Bomba mu pohmoždila celý tělo, skončil na vozíčku, ještě s rozmašírovaným obličejem. Naštěstí mohl mluvit - jinak by si ho ani nezvali na rozhovor -, ale denně bral různé léky, cvičil rehabilitační cviky... Bylo strašně pozoruhodné vidět, jak jeho žena i dcera už poněkud starší o něm mluví s uznáním a obdivem a denně tohle musí provozovat, aby ho aspoň trochu udržovaly 'v chodu', protože odmítly doporučení do nemocnice s pravidelnými návštěvami...
Velmi zajímavé, emočně nabité a poučné, takže díky tomuto drabble, že jsem si to všechno znovu vybavila.

Drabble krásný a víc než smutný. Vždy mě dostane do kolen vojáci, tím jak nasazují své životy, ale tam doma nechávají své děti, ženy a celou rodinu a přátele. Povedený drabble

Och, děkuju, Andie, za věnování a nejen za něj, ale taky za to, že jsi mi zase ukázala, že někam patřím, že se sny stávají skutečností (snad víš, jak to nyslím) a i za mnoho dalšího
Ten drabble, mě naplnil tolika pocity... Bože, je to až neskutečné! Trochu mi to připomnělo den, kdy mě Kuba navlíkl do maskáčů a dal mi do ruky sofťáckou zbraň. Hráli jsme si s jeho kámoši na vojáčky... Tehdy jsem si ani snad neuvědomovala, že na jiných místech světa tohle není hra, ale tvrdá realita a že tam i naši vojáci umírají . Ty jsi dokonale vystihla, že odchod vojáků je velmi těžký pro ně i jejich rodinu, ale ještě horší je, když se z války nevrátí domů .
Nezbývá mi tedy nic jiného, než před tebou smeknout, protože tento drabble je naprosto dokonalý, i když tak hrozně moc smutný

Přidat komentář:

Nick:

Text: