Fābula mortis • OurStories.cz ~ naše povídky

Tentokráte krátký příběh, jenž mě napadl ve spojení s jednou krátkou básní, na niž jsme krátké povídání měli sepsat již ve škole. Podařilo se mi však z ní získat více než jen inspiraci na přepis, nýbrž kraťoučký příběh. Možná nabudete dojmu, že byl příběh uměle natažen. A budete mít pravdu, protože jsem rozvedla několik krátkých vět, které jsem již měla napsané, s tím, že první a poslední jsou mezníky, jež nesmím upravovat či posouvat.

10.12.2014 (10:00) • Ver • Povídky » Drabble • komentováno 1× • zobrazeno 1332×

Noc.

Černá jako křídla havranů, temná tak, že ani hvězdy nezáří. Jako by se bály podívat na náš svět. Schovávaly se před ním. Před námi. Obávají se nás? Naháníme jim snad strach? Jsme těmi příšerami, před nimiž maminky tiší své malé hvězdičky?

Tichá, chladná krajina bez života. Jen vítr občas zazpívá, teskně vyjíc k obloze. Že by byla zrovinka tam ona útěcha, snad v božství či moudrosti? Schovávala se v heboučkých obláčcích, hrála si s hvězdami na schovávanou, proháněla se se sluncem po celý den a z luny si po nocích žerty tropila?

V každém tichu, tíži věčnosti i na dně hluboké propasti, existuje plamének. Jen mihotavé světélko. Snad je ono tou nadějí. Na štěstí, lásku a sílu jít dál.

Tam, na té louce, v oceánu nicoty, ve stínu zapomnění či samotném srdci samoty, stojí dům. Snad bezpečný přístav unaveného poutníka. Možná jistota střechy nad hlavou. Bezpečí. Lze doufat. Nechat se naplnit tou představou. Šťastnou vizí příjemného tepla krbu, jež prohřeje promrzlé svaly ztuhlé a unavené.

Avšak tento sen se rozplývá jako vlhká pára nad horkým hrncem. Blížíc se k domu, do nitra se začíná vkrádat pocit, že něco je zde špatně. Svírající, děsivá předtucha. Takhle to být nemá!

Ještě je čas se zastavit. Otočit se. Vrátit. Utéci před tím. Však zvědavost nedá duši pokoje. Nutí k pohybu vpřed. Volá po ukojení. Zjištění. Poznání. Pochopení chmur na tomto místě, nalezení důvodu jejich samotné existence.

Vstupu nešlo odolat. Zavrzání dveří a jejich pomalé otevírání dokořán – neochotně odhalujíc tajemství, jež mělo zůstat skryto. Útok ledového ostří chladu proletí skrz a duši zaplaví strach. Hrůza z věcí budoucích.

Však touha najít pravdu, přemoci ony úzkostné obavy, přetrvává. Krok. Praskání zatížených prken. Skřípění na poplach. Kvílení větru. Samota v tichém, temném domě. Jen chvíle nepříjemného napjatého ticha. Než si zvyknou oči na nové prostředí.

Výkřik.

Post scriptum: Abych neopomněla zdroj mé inspirace, a možná taktéž objasnění celého příběhu. Za múzu můžu děkovat J. H. Krchovskému a jeho básni ze sbírky Mé lebky stín:

Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě,
zemřelo steskem, asi dva dny po mně.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Drabble