OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Agentura na společníky - 18. kapitola

04.03.2014 (14:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 3279×

Trocha dějepisu... 

Po chvíli jsem z obýváku zaslechla svist plamenů. Otočila jsem se tělem zpátky ke stolu a lehce upila svého vína. Podívala jsem se na Draca a uvědomila si, že jsem s ním zůstala sama. Čekala jsem, že se mě zmocní panika nebo strach, že mi něco provede, když jsme sami, ale nic se nestalo. Jen jsem cítila zvláštní pocit kolem žaludku, čemuž jsem vlastně vůbec nerozuměla. Položila jsem na stůl skleničku a podívala se na svoje prsty.

„Děkuju ti za večeři, ale nejspíš bych už měla jít. Zítra musím vstávat brzy,“ pronesla jsem po chvíli ticha a začala se zvedat. On se na mě ani nepodíval.

„Opravdu jsi právě použila tu nejohranější omluvu, kterou znám? Ty? Nejchytřejší čarodějka z ročníku?“ podivil se a upřel na mě svůj pronikavý šedý pohled. Doufala jsem, že moji lest neprokoukne, ale nejspíš nejsem tak dobrá herečka, jak jsem si vždycky myslela.

„Hele, vážně ti děkuju za večeři, byla moc dobrá, ale nejsem si jistá, jestli si my dva máme co říct. Myslím, že je tu reálné nebezpečí, že na sebe dřív sešleme nějaké kletby,“ řekla jsem popravdě, co jsem si myslela. Nejspíš ve mně stále zůstávala ta stará zášť, nebo jsem si prostě nedokázala představit, že by se Draco mohl změnit. Druhá možnost pro mě byla opravdu nepředstavitelná, ale pravděpodobně to plynulo z předsudků, které jsem k němu pociťovala, protože, jak vidno, on se změnil.

„A já si myslel, že Nebelvíři jsou vstřícní a ochotní. Třeba i k tomu zkusit strávit večer s někým ze Zmijozelu,“ popichoval mě dál. Zapíchla jsem do něj svůj pohled a doufala, že mu to bude nepříjemné stejně jako mně tato konverzace.

„To si pleteš s Mrzimorem. My jsme hrdí,“ odsekla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli by ten večer dopadl dobře.

„Fajn, tak jsem se spletl, madam neomylná. Zapomněl jsem, že tobě se to nikdy nestalo,“ pronesl nakvašeně. Už jsem toho začínala mít plné zuby. Otočila jsem se na místě a zamířila do obýváku. Byla jsem rozhodnutá najít svoje věci a vypadnout, když na mě zavolal: „Ale ty se o to nechceš ani pokusit!“

Zastavila jsem se v polovině kroku a musela se několikrát pořádně nadechnout, protože jsem věděla, že má sakra pravdu. Co se týkalo jeho osoby, stále jsem o něm smýšlela jako o tom namyšleném zmetkovi, ale on se mezitím změnil. Začal se měnit už na konci války, ale já si to stále nehodlala přiznat. Nechci tím říct, že mi otevřel oči, ale přiměl mě, abych se podívala na skutečnost bez všech možných pomyslných brýlí. Pomalu jsem se otočila, došla zase do kuchyně. Posadila jsem se na předchozí místo.

„Fajn, zkusím s tebou strávit večer, ale jednou jedinkrát mě nějak urazíš, já se zvednu a bez dalších průtahů odejdu. A věř mi, že ti to na bradavickém plese spočítám,“ vyhrožovala jsem mu. On se mezitím potutelně usmíval, protože dostal, co chtěl.

„Vida, že to jde,“ pronesl samolibě a já měla chuť zlomit mu nos, jako jsem to udělala ve třetím ročníku. Nepamatuju se, že bych někdy měla násilnické sklony, ale tentokrát bych se k tomu ještě dobrovolně přiznala. Hlavně že bych mu vrátila tu jeho samolibost!

„Pokud chceš strávit večer příjemnou konverzací, tak bys měl opustit toto téma,“ zavrčela jsem a vrhla na něj varovný pohled.

„Dobře. Omlouvám se. Mohli bychom začít od začátku? Jako by se tohle nikdy nestalo?“ zeptal se opatrně, ale samolibý úsměv mu z tváře nezmizel.

„Můžeme,“ pronesla jsem klidněji. Uchopila jsem skleničku a posledními dvěma doušky jsem ji vyprázdnila. Draco se zvedl a přinesl z přípravné desky láhev. Nalil víno do mé skleničky a sobě dolil. Opět se posadil, dlouze se napil a skleničku postavil zpátky na stůl.

„Jelikož téma jídla jsme už probrali, co říkáš na víno?“ zeptal se s pohledem nepřítomně upřeným na stůl.

„Víno je osvěžující. A u těstovin krásně podtrhlo jejich chuť,“ odpověděla jsem. Pokusila jsem se o milý tón, přestože jsem stále ještě byla naštvaná. A nejvíc ze všeho jsem byla naštvaná sama na sebe, protože on mě prokoukl, a protože on si nejspíš připustil, že lidé se vyvíjí a mění, kdežto já to v jeho případě neustále popírala.

„To jsem rád,“ podotkl a začal si nervózně hrát s vidličkou, kterou jsem předtím nechala ležet na stole. „Řekni mi jednu věc, způsobil jsem na vašem plese hodně zmatku, nebo se na každém plese najde někdo, kdo se s někým popere?“ zeptal se. Byla jsem ráda, že se konečně oprostil od jídla a vína. Celý večer bych na toto téma konverzovat nedokázala a sama bych se ho nejspíš na nic nezeptala.

Nad jeho otázkou jsem se však musela zamyslet, protože na tolika plesech ministerstva jsem zase nebyla.

„Nevím. Byla jsem jen na pár plesech, a tam došlo spíš jen ke slovním potyčkám než přímo ke rvačce. Ale jednou si pamatuju, že někdo dal Percy Weasleymu pěstí do nosu. Už ani nevím proč,“ dopověděla jsem a upila ze své sklenky. Víno sice bylo osvěžující, ale pomalu jsem začínala cítit omamné účinky alkoholu. Opatrně jsem odsunula sklenku kousek dál od sebe.

„Škoda, že jsem u toho nebyl,“ povzdechl si a já po něm střelila pohledem, jestli to myslí vážně. On si mého pohledu všiml. „Co je? Nikdy jsem je neměl rád. A Percy byl vždycky namyšlený,“ dodal na svou obranu a já bohužel musela souhlasit. Percy měl vždy trochu nos nahoru, ale od doby, kdy pracoval přímo pro ministra, se s ním nedalo kloudně vydržet.

„Jo, to máš pravdu,“ odvětila jsem tiše a doufala, že to přejde bez řečí.

„Proč vlastně nechodíš na plesy?“ zeptal se po chvíli ticha. Nejistě jsem se při té otázce ošila. Tohle bylo téma, které jsem nikdy neměla moc ráda.

„Nevím. Od války nevyhledávám velkou společnost, protože každý na mě kouká jako na tu holku, co pomáhala Potterovi, když zachraňoval svět. Jo, pomáhala jsem mu dobrovolně a ráda, ale nestojím o publicitu. Navíc to nebylo moje nejšťastnější období, a o hodně jsem přišla. A lidé stále nepochopili, že se v tom nechci pitvat,“ odpověděla jsem. Moje vlastní slova u mě vyvolala návrat několika bolestných vzpomínek, které jsem se už nějakou dobu snažila potlačit. Rychle jsem schovala ruce pod stůl do svého klína, aby si náhodou nevšiml, jak se mi prsty začaly nepatrně chvět.

„Promiň,“ zamumlal po chvíli. „Slyšel jsem ten příběh o tvých rodičích, že se odstěhovali do Austrálie a začali tam nový život. Proč jsi jim vlastně nevrátila paměť? Myslím po válce,“ pokračoval ve vyptávání a vůbec mu nevadilo, že jsem před pár okamžiky řekla, že se v tom nechci pitvat. Začala jsem uvažovat, jestli bych mu měla říct pravdu, nebo bych měla přijít s ohranou lží, kterou zná celý kouzelnický svět. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Třeba se mi konečně uleví, když to někomu řeknu, pomyslela jsem si.

„Určitě znáš příběh, že rodiče se odstěhovali do Austrálie, protože jsem jim to nasadila do hlavy, když jsem jim mazala paměť. A taky určitě víš, že jsem se za nimi vydala, abych je našla, ale nenašla jsem je,“ začala jsem pomalu. Draco přikývl. „Tak to není úplně pravda. Já je v Austrálii našla a chtěla jsem jim vrátit všechny vzpomínky, ale nemohla jsem. Když jsem je našla, uvědomila jsem si, že to nejde, protože oni už mají svůj život tam. A navíc, matka byla v pokročilém stádiu těhotenství. Věděla jsem, že chtěli další dítě. V tuhle chvíli je to pro ně první dítě, a já jim nedokázala zasáhnout do života. Prostě to nešlo,“ dokončila jsem. Bezvýrazně jsem koukala před sebe do prázdna. Kdybych byla malé dítě, určitě bych se na židli začala kolébat dopředu a dozadu.

„Promiň, nechtěl jsem,“ začal se omlouvat, ale já ho zarazila pohledem, který jsem na něj upřela. Nedokážu říct, jestli se mi ulevilo, ale rozhodně jsem se cítila líp, že to ví i někdo další kromě mě. Tohle jsem nikdy nedokázala říct ani Harrymu, protože on by mě hned začal utěšovat, a to jsem nechtěla. Potřebovala jsem jen vyslechnout.

„Ale vypadá to, že nejsem sama, kdo něco ztratil. Jak je možné, že bydlíš s Hesper a ne na Manoru?“ zeptala jsem se na oplátku já. I když jsem věděla proč, stejně jsem se zeptala. Hesper taky nemusí vědět všechno. Draco se zatvářil překvapeně. Nejspíš takovou otázku vůbec nečekal. Okamžitě se mu stáhla čelist a zabodl pohled do ubrusu na stole.

„Od dětství jsem si uvědomoval, že otec je nervově labilní. Nikdy jsem tomu nepřikládal váhu, až do doby, než se můj otec spojil s ještě větším šílencem – s tetou Bellatrix. Pak jsem pochopil, že jsou oba dostatečně šílení a že čistá krev je v tomhle směru k ničemu. Že je nijak neochrání. Dlouho jsem plánoval, že uteču, že se někde ukryju, ale to bych byl stejná krysa jako můj otec, což jsem nechtěl. Nakonec jsem se rozhodl, že se vzepřu a přidám na stranu Pottera. Na konci války jsem se přidal k obráncům Bradavic a zachránil jsem Lenku Láskorádovou. Nikdy jsem to nikomu neřekl, protože jsem nestál o popularitu. Ale otec se to nakonec dozvěděl. Vydědil mě a odepřel mi přístup do Manoru. Zůstal jsem bez domova, bez prostředků. Možná by ses mohla ptát, proč jsem nepožádal o pomoc matku. Matka zemřela během války. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl, a vlastně jsem po tom ani nepátral. Otce nakonec zatkli bystrozorové a je v Azkabanu. Z celého jeho řízení jsem se byl podívat na jeden jediný okamžik – na jeho rozsudek. S Hesper jsem se o několik měsíců později potkal U Děravého kotle, kde jsem do té doby žil. A jelikož Hesper není úplně čistokrevný Malfoy, projevily se u ní vlastnosti, které já nikdy neměl – soucit a ochota pomoc. Ujala se mě. Zbavila mě depresí, donutila mě pracovat. Říkal jsem jí, že se odstěhuju, ale ona nechtěla. Tak jsem tu zůstal,“ uzavřel. Jeho prázdný pohled stále směřoval na neurčitou část ubrusu.

Vždycky jsem si myslela, že čaroděj z čistokrevné rodiny a ještě s takovýmhle jménem bude mít snadný život, ale nemohla jsem se plést víc. Jeho život taky nebyl žádná pohádka. Už ve škole se proslýchalo, kolik pro něj matka znamená, takže její smrt ho musela ranit hodně, možná dokonce zlomit. Když jsem ho teď pozorovala, vypadal jako zranitelný mladý muž, který hodně ztratil a nikdy se mu nic nevrátí. Bezmyšlenkovitě jsem mu položila ruku na jeho ruku. Až když jsem to udělala, uvědomila jsem si, co jsem vlastně udělala. Lehce rozpačitě jsem se na něj podívala a ruku zase stáhla. Draco se najednou napřímil a zvedl se ze židle.

„Dáš si čaj?“ zeptal se, když mířil k přípravné desce. Pochopila jsem, že to znamená jediné – výlevné momenty právě teď skončily. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou jsem toužila dozvědět se o něm něco víc, což bylo zvláštní. Nerozuměla jsem sama sobě.

„Ano. Bylinkový, prosím,“ odpověděla jsem pohotově.

Draco se začal věnovat čajové konvici, hrnkům a čajům. Postupně mi zpětně začalo docházet, že jsem se právě otevřela někomu, koho jsem vždy považovala za svého úhlavního nepřítele. A on se otevřel mně. Někomu, koho vždy považoval za skvrnu v jeho dokonalém světě.

„Pojď si sednout vedle. Je to pohodlnější,“ probral mě ze zamyšlení a zmizel v chodbičce vedoucí do obýváku. Zvedla jsem se ze židle, zhluboka se několikrát nadechla a sebevědomě zamířila do obýváku. Draco už seděl v křesle. Na konferenčním stolku ležely dva šálky čaje, jeden před ním a jeden před pohovkou, na kterou jsem si sedla.

„Víš, co mi už řádnou dobu vrtá hlavou? Proč jsi mě po té rvačce ošetřila. Nemám pro to rozumné vysvětlení,“ prohodil najednou. Čekala jsem tuhle otázku, ale sama jsem na ni odpověď neznala.

„Nejspíš jsem chtěla pomoc Hesper, tak jsem tě vzala k sobě a ošetřila tě,“ odpověděla jsem prostě.

„To sice ano, ale klidně jsi mě tam mohla nechat ležet. Nikdy jsme se neměli v lásce, a ty ses zachovala, jak ses zachovala,“ pokračoval, protože jsem mu nejspíš neodpověděla na podstatu, kterou chtěl slyšet.

„Nevím. Nedokázala jsem tě tam nechat jen tak ležet. Sama si to neumím vysvětlit, ale stejně bych to udělala znova, kdyby to bylo potřeba,“ odpověděla jsem. Lépe jsem mu to vysvětlit neuměla.

Draco se nejspíš s touhle odpovědí spokojil, protože se mě začal ptát na takové věci, jako proč jsem se rozešla s Jimem, jak jsem se dostala ke své práci a, k mému největšímu údivu, jestli Křivonožka stále ještě žije. Zbytek večera proběhl v lehké a celkem uvolněné náladě.

„Už bych opravdu měla jít. Jinak zítra nevstanu,“ prohlásila jsem kolem půlnoci a po dalších dvou šálcích čaje. Draco se pousmál.

„Dobře. Dojdu ti pro věci,“ řekl, zvedl se z křesla a odešel mi pro věci. Já se zatím zvedla z pohovky, protáhla se a čekala, než se Draco vrátí.

Draco se vrátil za poměrně dlouhou chvíli. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, jen mi to přišlo divné. Sáhla jsem po svém kabátě, ale on už jej měl připravený ve svých rukou. Stačilo ho jen navléct na ruce. Nechala jsem si pomoct. Draco mi oblékl kabát a na chvíli spočinul rukama na ramenou. Byl to krátký, ale velice příjemný dotek, i když byl přes několik vrstev oblečení.

„Děkuju za dnešní večer. Nakonec byl velice příjemný,“ pronesla jsem, když jsem se k němu otáčela. Na Dracově tváři se nacházel spokojený úsměv, což u něj byla věc skoro nevídaná.

„Já děkuji víc,“ odpověděl a zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho. Lehce jsem u toho dotyku ztuhla, protože jsem ho nečekala. Nebyla to žádná oficiální akce a on se zachoval zcela spontánně. Usmála jsem se na něj, sáhla do misky pro letax a dopravila se domů…

Děkuji všem za komentáře, které jsem našla u minulé povídky. Normálně jste se stali rychlejší než já. Vždycky jsem stihla odpovědět po pátém komentáři, a teď najednou nic. Jste opravdu prostě rychlí. Dále děkuji za hlasy, které jsem dostala v anketě o nej povídku února. Popravdě mě to překvapilo, protože jsem to opravdu nečekala. Děkuji mnohokrát. A teď jen doufám, že jste si čtení užili a necháte mi tu komentář. 

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 18. kapitola: