OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Agentura na společníky - 21. kapitola

21.03.2014 (12:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 3260×

Co se to stalo? 

Pohled Draca Malfoye

Přišel jsem domů dříve, než jsem čekal. Křtiny byly vždycky rychlá akce, ale takhle krátké křtiny jsem snad nikdy nezažil. Posadil jsem se do křesla a napil se vody, kterou jsem si přinesl z kuchyně. Promnul jsem si kořen nosu a doufal, že mi to pomůže, aby se trochu uvolnil.

Za posledních několik dní jsem toho v noci víc napřemýšlel, než čehokoli dalšího. A moje myšlenky se většinou točily kolem té zpropadené Grangerové. Začínal jsem si postupně uvědomovat, že večer to byl sice hezký, ale ona je prostě pořád ona – namyšlená Nebelvírka s mudlovskou krví. A pokud jsem si myslel, že bych ji mohl mít třeba jen trochu rád, tak jsem se nejspíš spletl. Určitě jsem se spletl, protože bych jich rád mít nemohl. Vždyť by to bylo proti přírodě. Ano! Proti přírodě, jo? A proto jsi chtěl, aby tu zůstala, když se dvakrát pokusila o odchod, že? ozval se ten nový Malfoyovský hlásek. Ano, měl pravdu. Chtěl jsem, aby zůstala. Potřeboval jsem to. Musel jsem zjistit, proč mě ošetřila. Nedávalo mi to smysl. To byl jediný důvod. Aha, a proto jsi ji neposlal pryč, když ti to řekla, že? Proto sis užíval dál její společnost a proto na ni teď hodně často myslíš. Vybavuješ si vzpomínky na ten večer, její vůni a dokonce její úsměv. Nechtěl by sis už konečně přestat něco nalhávat? pokračoval ten hlásek. Měl jsem v plánu si všechno rozumně zdůvodnit a vysvětlit, ale byl jsem vyrušený.

Zaslechl jsem svist plamenů a zvedl hlavu, abych věděl, kdo přišel. Z krbu vyšla Hesper, ale něco s ní nebylo v pořádku. Vůbec nezářila jako obvykle. Měla vystrašený výraz a vypadala, jako by zažila šok. Moje myšlenky se okamžitě odsunuly do pozadí. Vylekaně jsem na ni koukal a vymrštil se do stoje.

„Hesper! Co se děje?“ zeptal jsem se okamžitě a vystartoval k ní. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se stalo něco s Trevorem, ale uvědomil jsem si, že Hesper kvůli chlapům takhle nevyvádí.

Podívala se na mě a vytřeštila u toho oči. Vypadala, jako by mě tu nečekala. Okamžitě se chtěla začít chovat normálně, ale místo toho se začala neklidně ošívat, a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Nakonec to vzdala a slzy jí začaly stékat po tvářích. Objal jsem ji a začal ji hladit po zádech.

„No tak! Hesper, co se vlastně stalo? Řekni mi to,“ mluvil jsem k ní tiše a chlácholivě.

„To bylo hrozné!“ zašeptala po chvíli. „V jednu chvíli seděla na židli a v druhé se nemohla nadechnout a ležela pod židlí. Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, jak bych jí měla pomoc. Naštěstí Tom přivolal lékouzelníky od Munga, kteří si ji odvezli,“ chrlila ze sebe. „Byla celá modrá, jak nemohla dýchat. Za to můžu já. Já ji lákala, aby se mnou šla na skleničku. Kdybych ji k tomu nepřemlouvala, nic by se nestalo,“ vzlykala dál. Poslouchal jsem a hladil ji po zádech.

„Hesper, určitě za nic nemůžeš. Sice nevím, komu se to stalo, ale určitě s tebou ta dotyčná šla dobrovolně,“ chlácholil jsem ji dál.

„Neměla jsem ji přemlouvat. Viděla jsem, jak je unavená. Viděla jsem to každý den v kanceláři. Dokonce mi to několikrát říkala, ale já ji stejně přemluvila, aby se mnou šla na skleničku. Kdybych ji nenutila, tak by teď neležela u Munga,“ trvala dál na svém. V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Zarazil jsem se. Odtáhl jsem ji od sebe na délku paží a podíval si jí do obličeje.

„Počkat! To se stalo Hermioně? Hermiona je u Munga? Co se stalo? Posaď se a řekni mi všechno,“ naléhal jsem a začal ji tlačit k pohovce. Ale, ale, to je mi najednou starost. Neříkej, že tě najednou zajímá její osud. Vždyť je to ta namyšlená Nebelvírka, jak jsi říkal, ozval se starý Malfoyovský hlásek, ale já ho ignoroval, protože jsem z naprosto nepochopitelných důvodů měl o Hermionu strach. Tatam bylo moje dokonale vystavěné alibi, že mi je ukradená.

Hesper se na mě udiveně podívala. Nechtěla se hýbat z místa, ale já byl silnější. Dotlačil jsem ji k pohovce, kde jsem jí lehce zatlačil do ramen, aby si sedla. Neprotestovala, jen na mě dál valila nevěřícně oči. Sedl jsem si vedle ní a objal ji kolem ramen. Začal jsem ji chlácholivě hladit po paži.

„Neboj se, všechno bude dobré, uvidíš,“ pokračoval jsem tiše. Hesper se konečně probrala ze své nevěřícnosti. Podívala se na mě a po tvářích jí stále stékaly slzy.

„Byly jsme u madam Malkinové, abychom si vybraly šaty. Mia si vybrala nádherné šaty na ten Bradavický ples. Vypadala v nich jako princezna i s těmi kruhy pod očima. Určitě by se ti líbila,“ začala Hesper konečně povídat, co se stalo. Její poslední větu jsem raději ignoroval. „Od Malkinové jsme odešly asi za dvě hodiny, protože já si vybrala šaty, které se musí upravit, a ještě jsem si vymyslela nějaké dodělávky. Navrhla jsem Mie, že bychom mohly zajít na skleničku k Děravému kotli, ale ona nechtěla, protože byla unavená. Viděla jsem to už několik dní, jak je unavená. Pořád pracovala a určitě špatně spala. Ale to mě nezastavilo. Stejně jsem ji lákala, aby se mnou šla. Tak nakonec souhlasila. Slyšela jsem, že u Děravého kotle mají nové koktejly, tak jsme si každá jeden objednaly. Chvíli jsem si z ní utahovala, protože si vybrala Něžný polibek. Pak nám je přinesli. Mia se napila a… a… najednou nemohla dýchat… byla celá modrá a pak… pak se prostě zhroutila pod stůl. Vůbec nedýchala. Vypadala jako mrtvá,“ dokončila Hesper a rozbrečela se nanovo. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a nechal ji, aby se vyplakala. Rozhodl jsem se počkat s dalšími otázkami, než se trochu uklidní. Věděl jsem, že to může trvat i hodinu, dvě, ale musel jsem to vydržet.

„Když si ji lékouzelníci odvezli k Mungovi, tak určitě není mrtvá,“ pokusil jsem se o povzbudivý tón. Mě samotného překvapilo, že tím přesvědčuju i sebe, a ne jen Hesper. „A řekli ti aspoň něco? Když si ji odváželi? Myslím, co se jí třeba mohlo stát?“ zeptal jsem se jemně. Věděl jsem, že na rozrušenou Hesper se musí opatrně.

„Ne, neřekli mi nic. Jen mi oznámili, že bude v pořádku. Zeptala jsem se, jestli bych se na ni dneska mohla přijít podívat, ale řekli mi, abych se přišla podívat raději zítra. Že dneska bude spát,“ řekla už klidněji, ale stále s hlasem podbarveným vzlyky. Najednou zvedla hlavu a upřela na mě červené oči. „Půjdeš tam zítra se mnou? Prosím!“

Hesper na mě koukala tím nejsmutnějším pohledem, jaký jsem u ní kdy viděl. Vypadala naprosto zničeně a vystrašeně. Oči měla červené od pláče a prosebně je na mě upírala, jako by myslela, že jí odpovím ne. Což jsem vlastně chtěl. Nebyl jsem si jistý, jestli by se Hermioně náhodou nepřitížilo, kdybych se objevil s Hesper v jejím pokoji. Stejně by ses pak vyptával Hesper, jak na tom je, odpověděl mi hlásek v mojí hlavě. A měl pravdu. Docela jsem se o Hermionu bál. Ty se bojíš o Grangerovou? Neboj, to je určitě ještě pozůstatek toho nárazu na ministerském plese, ozval se zase starý Malfoyovský hlásek.

„Půjdu,“ řekl jsem nakonec odevzdaně a usmál se na ni. Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv, ale nevím, jestli se mi to povedlo. Hesper se zatvářila trochu klidněji. „Dojdu ti uvařit čaj, chceš?“ zeptal jsem se. Hesper se pomalu dostávala do normálního stavu. Tiše přikývla a nechala mě, abych se mohl zvednout.

Došel jsem do kuchyně a začal jí připravovat bylinkový čaj na zklidnění. Hodlal jsem jí do něj přilít trochu uspávacího lektvaru, aby usnula a neměla zlé sny. A hlavně jsem si potřeboval utříbit myšlenky, takže jsem použil normální způsob vaření čaje – konvice a voda. Opřel jsem se rukama o přípravnou desku a zahleděl se na misku s ovocem.

Hesper chce, abych s ní šel k Mungovi navštívit Hermionu. Nebyl jsem si jistý, že to je dobrý nápad. Hermiona mě tam uvidí a ještě se jí přitíží. Ne! To nejde. Nemůžu tam jít. Vždyť je to Grangerová. Proč bych měl chodit do nemocnice zrovna za Grangerovou, vždyť to nedává žádný smysl. Aspoň v tuhle chvíli. Ale na druhou stranu… Na druhou stranu jsem si docela dělal hlavu s tím, co se jí vlastně stalo. Nejspíš bych nevydržel jen tak sedět se založenýma ruka a tvářit se nezúčastněně. Nakonec bych to nevydržel a vyptával se Hesper. Možná přeci jen bude lepší jít s ní… Ozvalo se pískání konvice, což mě probralo z mých myšlenek. Zalil jsem bylinkovou směs, kterou jsem připravil do hrnečku, horkou vodou a přilil do ní uspávací lektvar. Nalil jsem ho tam přesně odměřené množství, které by mělo Hesper stačit, aby teď usnula a vzbudila se až ráno.

Hesper seděla na pohovce a měla přes ramena přehozenou deku. Došel jsem k pohovce a podal jí hrnek, který pevně sevřela v rukou. Obtočila prsty pevně kolem keramiky a pomalu upíjela horkou tekutinu. Já si sedl do křesla a pozoroval ji. Během asi tři čtvrtě hodiny vypila celý obsah hrnku. Za tu dobu neřekla jedno jediné slovo.

„Jsem unavená,“ poznamenala nakonec a uložila se na pohovce. Během několika málo okamžiků usnula. Když jsem si byl jistý, že spí tvrdě, vzal jsem ji do náruče a odnesl k ní do pokoje. Položil jsem ji do postele, zakryl a nechal spát. Sám jsem si pak šel taky lehnout, ale stejně jsem byl každou chvíli vzhůru. Nemohl jsem usnout, a když jsem usnul, vzbudil jsem se, protože jsem se převalil na druhý bok.

&&&

Z mého polospánku mě ráno probudila Hesper, když klepala na dveře. Okamžitě jsem byl dokonale probraný a seděl na posteli. Opatrně nakoukla do pokoje. Když zjistila, že jsem vzhůru, vešla a sedla si na kraj mojí postele. Vypadala, že chce něco říct, ale neví co. Nakonec mě jen pohladila po ruce a na chvíli stiskla moji dlaň. Pochopil jsem, že mi takhle děkuje. Usmál jsem se na ni, ale ona zůstávala smutná.

„Kdy se chceš jít podívat za Hermionou?“ prolomil jsem nakonec ticho. Hesper sebou lehce trhla, když jsem promluvil.

„Nevím. Chtěla jsem jít dnes do práce dodělat, co jsem nestihla, ale asi nepůjdu. Původně jsem si myslela, že bych za ní zašla až odpoledne, ale pochybuju, že bych to v práci vydržela. Mohli bychom za ní zajít teď ráno?“ podívala se na mě prosebnýma očima.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. Hesper se usmála a bez dalšího slova odešla. Zůstal jsem ještě chvíli sedět na posteli, ale nakonec jsem se přeci jen zvedl a šel se připravit…

&&&

Přibližně za dvě hodiny jsme s Hesper kráčeli k nemocnici U Svatého Munga. Hesper byla bledá. Podezříval jsem ji z toho, že vůbec nejedla. Popravdě, ani já jsem toho do žaludku moc nedostal. Za dobu, kterou jsme šli k Mungovi, nevydala ze sebe ani hlásku. Z toho jsem usoudil, že Hesper musí mít o Hermionu velký strach. Hesper nebyla z těch lidí, kteří dokážou nic neříkat. Je komunikativní a má občas problém zavřít pusu, ale teď byla prostě zticha. To byla vždycky známka toho, že ji něco trápí.

Prošli jsme velkými dřevěnými dveřmi a ocitli jsme se ve velké hale. Takhle po ránu tu byl naprostý klid. Říkal jsem si, jestli tu nejsme moc brzy, ale bylo asi půl desáté. Hesper zamířila k ženě, která stála za přepážkou s nápisem Informace.

„Vítejte v nemocnici U Svatého Munga. Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se ta mladá čarodějka s milým úsměvem.

„Chtěli bychom navštívit slečnu Grangerovou, mohla byste nám říct, kde leží?“ zeptala se tiše Hesper. Čarodějka se koukla do nějakých papírů a chvíli v nich hledala.

„Půjdete do třetího patra a najdete pokoj číslo dvacet sedm,“ odpověděla mile. Mně věnovala jeden rychlý vyzývavý pohled, ale prakticky okamžitě sklopila pohled zpátky ke svým papírům. Udělalo se mi špatně. Na vyzývavé pohledy jsem byl zvyklý, ale v tuhle chvíli mi přišel naprosto nemístný. Objal jsem Hesper kolem ramen a zamířil s ní k výtahu.

Pokoj číslo dvacet sedm byl přímo naproti schodišti. Na cedulce vedle dveří bylo napsáno jméno Hermiona Grangerová. Na cedulce bylo místo ještě pro jedno jméno, ale kolonka byla prázdná. Hesper bez zaváhání vzala za kliku a prošla dveřmi. Já takovou odvahu neměl.

Zastavil jsem se na začátku pokoje mezi dveřmi. Hermiona ležela na posteli u okna. Na nočním stolku stála sklenice s vodou a vedle postele stál stojan s infuzí, jejíž druhý konec zabíhal do Hermionina pravého předloktí. Hermiona byla celkově bledá. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. I když spala, vypadala strašně unaveně. Aniž bych si to uvědomoval, došel jsem k nohám její postele a prakticky bez mrknutí na ni civěl. Vypadala tak ztrhaně, zranitelně, vyčerpaně. Hesper stála z boku u její postele a v očích měla vepsanou jednu jedinou myšlenku – za tohle můžu já, to já ji sem dostala. Vypadalo to, že začne zase brečet, ale vyrušilo nás tiché zaklepání na dveře. V nich se objevil postarší lékouzelník. Oba jsme se s Hesper otočili.

„Dobrý den, jsem doktor Stormwood. Mohl bych vás poprosit, zda byste mohli počkat chvíli na chodbě? Potřebuju zkontrolovat pacientku,“ začal bez okolků. S Hesper jsme se sebrali a vypochodovali na chodbu.

Hesper se opřela zády o zeď a snažila se zhluboka dýchat, aby se nesložila. Já měl sto chutí si nafackovat. Co jsem si vlastně myslel, že se tu stane? Že tu Hermionu najdeme sedět na posteli, jak se usmívá a přemlouvá lékouzelníky, aby ji pustili domů? Ano, nejspíš přesně tohle jsem si myslel. Vůbec jsem nebyl připravený na realitu. Hermiona byla bledá, vypadala jako živoucí mrtvola. A co je ti po tom? Vždycky ti byla ukradená, tak proč by ti nemohla být ukradená dál? ozval se ten otravný hlásek v mé hlavě. Měl pravdu. Měla by mi být ukradená, tak proč nebyla? Musel jsem si konečně přiznat, že mi není ukradená, což bylo snad ještě horší, než vidět ji na posteli v takovémhle stavu. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava, jak se mi v ní honily všechny možné myšlenky. Chtěl jsem do něčeho praštit. Toužil jsem něco rozbít, abych uvolnil průchod svým emocím. Místo toho jsem jen pevně svíral ruku v pěst.

„Ehm, už za ní můžete,“ ozval se mi za zády ten lékouzelník, který byl zkontrolovat Hermionu. Vůbec jsem neslyšel dveře, takže jsem se akorát lekl.

„Pane doktore, co je s ní?“ zeptala se najednou Hesper. Doktor Stormwood si nás změřil pohledem. Nejspíš, jestli jsme dostatečně důvěryhodní.

„Slečna Grangerová prodělala bouřlivou alergickou reakci na mandle. Uzavřely se jí horní cesty dýchací a nemohla se nadechnout. To ovšem není jediný důvod, proč tu je. Kdyby to bylo jenom o alergické reakci, už by byla nejspíš doma. Jenže organismus slečny Grangerové je vyčerpaný. Nedokázal si tedy tak snadno pomoci s alergickou reakcí,“ vysvětloval doktor Stormwood. „Naši lékouzelníci, kteří ji sem včera přivezli, jí zprůchodnili dýchací cesty a stabilizovali ji. Pokusili se ji i probudit, ale povedlo se jim to jen na chvíli. Poté opět usnula. Slečna Grangerová od té doby spí a nejspíš ještě nějakou dobu spát bude. Je hodně vyčerpaná. Dokonce i lektvary jí musíme podávat nitrožilně. Popravdě, hodně dlouho jsem neviděl takhle vyčerpaného člověka. Nevíte, z čeho to může mít?“ zeptal se se zájmem.

„Hermiona se mnou pracuje na ministerstvu. A teď, před Vánoci, chtějí všechno všichni hned. Obě jsme zůstávaly dlouho v práci. A myslím, že Hermiona i špatně spala,“ vysvětlovala Hesper.

„Aha. Tak tím se to všechno vysvětluje,“ pronesl vědoucně. Připadalo mi, že nemluví jenom o Hermioně, ale nejspíš to byl jenom můj soukromý pocit. „Musím ještě za dalšími pacienty. Slečna Grangerová dnešek pravděpodobně ještě prospí, ale klidně za ní jděte,“ řekl doktor Stormwood, rozloučil se a odešel…

Děkuji vám všem za komentáře pod minulou kapitolou. Strašně moc mě potěšily. A zároveň se omlouvám, že další kapitolu přidávám až ve čtvrtek. Původně jsem ji chtěla přidat už v úterý, ale chtěla ještě malé úpravy. Děkuji za pochopení a trpělivost.

Vaše Ali =)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 21. kapitola: