OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Agentura na společníky - 23. kapitola

05.04.2014 (14:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 12× • zobrazeno 3241×

Brilantní plán! 

Pohled Hermiony Grangerové 

V nemocnici U Svatého Munga jsem strávila ještě několik následujících dní. Lékouzelníci mi připravovali různé lektvary, které mi pomáhaly, abych se co nejrychleji zotavila a mohla jít domů. Hesper se za mnou chodila podívat každý den. Bylo na ní vidět, že si stále vyčítá incident s Děravým kotlem a mým následným pobytem v nemocnici. Snažila jsem se ji přesvědčit, že to není její chyba, ale stále si zatvrzele trvala na svém, až jsem to nakonec přecházela bez námitek, ačkoli mě to stále trápilo.

S Hesper pravidelně chodil Draco, ve kterém jsem se začínala ztrácet. Jedno odpoledne mi přinesl květiny, další odpoledne jsme spolu sotva prohodili slovo, téměř jsme se pohádali, jak tomu bylo dříve, a třetí odpoledne mi přinesl čokoládové pralinky. Choval se naprosto nepředvídatelně a pro mě nepochopitelně. A Hesper jsem se na to zeptat nemohla, protože jsem s ní nikdy nebyla sama.

Kromě Hesper a Draca se za mnou byl ještě dvakrát podíval Harry. Byla jsem z jeho návštěv nadšená, protože jsem se dozvěděla novinky o Ginny a malé Lily, které mě nabily energií jako žádný lektvar. Při těchto návštěvách mezi sebou Harry a Draco uzavřeli tichou, nevyslovenou domluvu, že Draco se ztratí na dobu, po kterou u mě bude Harry. Byla jsem jim za to vděčná, protože jsem odmítala řešit jejich nešvary.

&&&

Bylo pondělní ráno. Stála jsem v nemocničním pokoji a balila si věci. Sice jsem si tu nádherně odpočinula, vyspala se a zregenerovala své síly, ale těšila jsem se domů – na vlastní postel, čisté oblečení a vanu. Nikdy bych neřekla, jak mi bude chybět vana.

Byla jsem domluvená s Hesper, že si vezme na dnešní dopoledne volno a vyzvedne mě, abych nešla domů sama. Už po několikáté jsem se podívala na svoje hodinky. Bylo skoro deset a Hesper nikde. A to jsme byly domluvené, že mě vyzvedne v devět! Věděla jsem, že dochvilnost nikdy nebyla Hespřina silná stránka, ale prakticky hodinové zpoždění? To byla novinka.

Najednou jsem zaslechla tiché zaklepání na dveře. V duchu jsem se zaradovala a otočila se ke dveřím. Moje radost však vyprchala ještě rychleji, než se vůbec stačila objevit, protože ve dveřích místo Hesper stál Draco. Koukala jsem na něj jako opařená.

„Co ty tu?“ vysoukala jsem ze sebe rychle, abych se pokusila zamaskovat svoje překvapení, ale mám pocit, že se mi to stejně nepodařilo. Draco zvedl jedno obočí, jako bych se zeptala na otázku, na kterou je naprosto zjevná a triviální odpověď. No, pro mě nebyla.

„Hesper musela do práce. Dostala sovu, že je to naléhavé,“ začal rozvážně. Přešel do pokoje a postavil se naproti mně. Celou tu dobu jsem ho bedlivě pozorovala. Začínala jsem mít neblahé tušení, kam tím vším míří. „No, a jelikož tě měla vyzvednout z nemocnice, tak mě poprosila, jestli bych to nemohl udělat já, když ona nemůže. Tak jsem tady,“ zakončil. Snažila jsem se udržet svoje emoce na uzdě, ale stejně jsem se neubránila jednomu tichému povzdechu.

„Aha. Mohla poslat sovu, dopravila bych se domů sama,“ poznamenala jsem neutrálně. Zamířila jsem ke stojanu na kabáty, abych si vzala ten svůj, ale on byl rychlejší. Sáhl pro můj kabát asi o vteřinu dříve než já. Tiše a galantně mi jej podržel. S opatrností jsem se do něj začala soukat. Čekala jsem, že ho pustí, jakmile se rukávy dostanu přes zápěstí, ale pevně ho držel do chvíle, než jsem ho dostala na úroveň ramen. Pak mi ještě upravil límec. Obezřetně jsem se na něj podívala, ale on si mého pohledu nevšiml, protože zamířil pro moji tašku.

„Hesper říkala, že něco takového určitě prohlásíš. A taky říkala, abych ti vyřídil, že tě nenechá jít domů samotnou, že by ji za to doktor Stormwood jistě nepoděkoval,“ řekl, když svíral v ruce ucho mojí tašky. Přešla jsem k němu a sevřela v dlani to stejné ucho, jen o kousek níž. Zpříma jsem mu zabodla svůj pohled do očí.

„Že Hesper děkuji, ale domů se dostanu sama. Nejsem nemohoucí,“ pokračovala jsem na svém. Lehce jsem zatáhla za tašku, ale skoro jsem s ní nehnula. Draco mi oplácel nevraživý pohled, avšak jeho oči říkaly jediné – pust tu tašku, když ti chci pomoc.

„Rád jí to vyřídím, ale nejdřív tě doprovodím domů. Je to jasné?“ zeptal se otázkou, která nepovolovala žádné diskuze. Lehce trhnul rukou a já cítila, jak mi ucho vyklouzlo z ruky. Věnovala jsem mu ještě jeden nepěkný pohled, ale nehodlala jsem se s ním dohadovat. Ne teď a tady! Pomalu jsem se otočila a zamířila ke dveřím. „Chceš jít pěšky, nebo použijeme krb?“ ozval se Draco, když jsem vyšla na chodbu.

„Krb. Jinak bychom museli přes celé město pěšky,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj otočila. Mířila jsem rovnou ke krbu na konci chodby. Chtěla jsem se ho co nejrychleji zbavit, když jsem s ním „strávila“ skoro celý pobyt v nemocnici.

Prakticky celý týden se mi převaloval v hlavě. Když jsem byla v pokoji sama, moje myšlenky se samovolně vracely k večeru, který jsme spolu strávili. Pokoušela jsem se jim domluvit, aby to nedělaly, ale nebylo to moc platné. Dělaly si, co chtěly. A já z toho byla akorát otrávená a zmatená. Nedokázala jsem si rozumně vysvětlit změnu v jeho chování, nebo jsem spíš nechtěla přijmout zcela zjevný fakt, že se změnil. A co teprve ten kousek pergamenu, který se záhadně nacházel v kapse mého pláště. To byla teprve záhada! Nemyslím způsob, jak se tam dostal. Nejspíš ho tam musel strčit, když mi pro něj byl po té večeři. Ale myslela jsem spíš na jeho obsah. Nedokázala jsem si představit, co ho vedlo k tomu, aby to napsal. Nenapadl mě jeden jediný rozumný důvod.

Z myšlenek mě probudil závan jeho vůně, který jsem ucítila, když se ke mně připojil v krbu. Jeho vůni bych nejspíš poznala všude. Byla to lehce kořeněná, avšak nevtíravá, smyslná pánská vůně. Byl to ten typ vůní, které se mi u mužů líbí. Rychle jsem potřásla hlavou, abych si ji pročistila. Sáhla jsem po misce s letaxem, hodila jej pod sebe a pronesla svoji adresu. Obraz nemocniční chodby se rozplynul a najednou se objevil můj obývací pokoj. Vystoupila jsem z krbu a rozhlédla jsem se. Byla jsem doma, ale připadala jsem si, jako bych se vrátila z dlouhé dovolené. Vzduch byl nevyvětraný a všude bylo cítit, že tu delší dobu nikdo nebyl. Zamířila jsem k oknu a otevřela okno dokořán, abych pořádně vyvětrala. Za sebou jsem zaslechla, jak Draco postavil moji tašku na zem. Pomalu jsem se otočila a koukla na něj.

„Doma jsi, tak bych asi měl odejít,“ prohlásil polohlasně a sahal po misce s letaxem.

„Počkej!“ zastavila jsem ho. Draco se zarazil v polovině pohybu a upřel na mě svoje oči. Zračilo se v nich překvapení a údiv. Tušila jsem, z čeho to plyne – nejdříve jsem ho div nevyhodila z nemocnice a teď ho najednou zastavuju! Podívala jsem se na něj a pokračovala: „Co měl znamenat ten pergamen?“ zeptala jsem se. Musela jsem se na to zeptat, protože jsem vždycky nesnášela nevyřešené otázky. A tahle pro mě stále zůstávala nevyřešená.

„Co je s ním?“ zeptal se nechápavě. Jeho hlas zněl neutrálně, ale podle výrazu bych soudila, že ví, jaká bude moje následující otázka.

„Tvoje písmo poznám, a tudíž vím, že jsi ten vzkaz psal ty. Proč jsi mi ho tehdy v nemocnici, když jsem podle tebe spala, chtěl vzít?“ ptala jsem se dál. Draco vrátil letaxový prášek, který měl v dlani, do misky. Zhluboka se nadechl a zase vydechl.

„Nechtěl jsem, abys ho našla. Doufal jsem, že ještě stále bude v té kapse. Říkal jsem si, že, pokud jsi ho nenašla do té doby, zničím důkazy o jeho existenci a ty se o něm vůbec nemusíš dozvědět. No, a kdybys o něm přeci jen věděla, tak by sis mohla pomyslet, že jsi ho někde ztratila. Ale vyrušila jsi mě, takže o něm stejně víš,“ zakončil s pokrčením ramen. „Říkal jsem si, že bude lepší, když o něm nebudeš vědět. Bohužel, smůla,“ dodal po chvilince.

„Ale proč?“ zeptala jsem se znovu. Tentokrát jsem byla zmatená já.

„Nevěříš, že bych se mohl změnit. Řekla jsi to sama. Teď nevím, jestli jsi to řekla Hesper nebo přímo mně, ale řekla jsi to. A pokud jsi to neřekla, tak to z tebe přímo vyzařuje. Myslel jsem si, že by ti to mohlo pomoci uvěřit, že jsem se změnil, ale nakonec jsem si uvědomil, že jsi tvrdohlavý Nebelvír, takže by to nejspíš k ničemu nevedlo. Jen bys mě dál propalovala pohledem. Zrovna jako teď,“ odpověděl. Zůstala jsem na něj zírat. Kdybych nebyla dospělá, pravděpodobně bych ještě otevřela pusu dokořán. „Jo, a taky proto, že jsem ho psal ukvapeně… řekněme okouzlen dobrým pocitem, že jsem někomu mohl říct celou pravdu, ale já zbrklé, ukvapené činy nedělám,“ dodal ještě nakonec.

Koukala jsem na něj ještě zmateněji než předtím. Celou dobu se mi díval do očí, z čehož jsem poznala, že mi nelže. Byl sice mistrný lhář a intrikán, ale teď jsem si byla jistá, že nelhal. A navíc, z dob školy jsem si pamatovala, že on ukvapené věci nedělá. On plánuje, dokonce plánuje hodně dopředu. Jako opařená jsem přešla k pohovce a posadila se na ni.

„Já tomu nerozumím,“ začala jsem, ale uvědomila jsem si, že on celou dobu stojí. Ukázala jsem tedy rukou na křeslo stojící proti mně. Neotálel a posadil se. „Celou dobu jsem si myslela, že ta večeře byla jenom přehlídkou zdvořilostních frází a dobře naučených vět. Nepředpokládala jsem, že by sis ten večer opravdu užil, a pak najednou v nemocnici prohledáváš můj plášť a snažíš se zničit důkazy o tom, že sis ho skutečně užil,“ pokračovala jsem. Věděla jsem, že to zní divně, ale musela jsem do toho píchat.

„Ano. A přesně z tohohle důvodu. Nevěříš, že bych si ten večer mohl užít, nevěříš mně a nevěříš, že bych se mohl změnit. Pokusil jsem se tě o tom přesvědčit, ale k ničemu to nebylo. Kdybys ten pergamen jednou našla, nejspíš by sis pomyslel, že si z tebe dodatečně střílím,“ vysvětloval.

Nejspíš měl pravdu – neuvěřila bych, že to myslí vážně. Ale proč bych mu neuvěřila? To byla otázka, která mě pronásledovala už od té večeře. Proč jsem si nedokázala připustit, že se změnil? Vždyť jeho změna byla přímo do očí bijící. Byl milý, galantní a pozorný, ale byl to prostě pořád Draco. Nejspíš právě proto jsem nebyla schopná přijmout jeho změnu.

„Ale pokud tě to uklidní, mně stále v hlavě leží otázka, proč jsi mě ošetřila. Vím, že jsi mi k tomu něco řekla, ale jsem přesvědčený, že to není pravý důvod,“ pokračoval po chvíli a upřel na mě pronikavý šedý pohled. Já ho nehnutě sledovala a nevěděla, co bych mu měla říct. Tehdy jsem o tom hodně přemýšlela, ale zpětně jsem si rozumně nedokázala vysvětlit, proč jsem se rozhodla ho odtáhnout k sobě domů a ošetřit.

„Tak vidíš. Ani teď mi na to nedokážeš odpovědět,“ řekl po chvíli mého usilovného přemýšlení. Najednou se zvedl z křesla. „Zkus se nad tím vším zamyslet. Já už musím jít. Měj se,“ řekl prostě, zamířil ke krbu a najednou byl pryč. Nechal mě tu samotnou napospas myšlenkám, které mi nasadil do hlavy. Neřád jeden, pomyslela jsem si…

&&&

Pohled Draca Malfoye

Pomocí letaxu jsem se dostal domů. Vylezl jsem z krbu a opřel se o jeho boční sloupek. Díval jsem se upřeně před sebe a pokoušel se vyznat ve směsici pocitů, která mi vířila hlavou.

Když mi Hesper oznámila, že nemůže vyzvednout Hermionu z nemocnice, nebyl jsem nijak nadšený, protože jsem tušil, že s tím budou akorát problémy. A taky že jo! Byla tvrdohlavá a nechtěla, abych jí pomohl. Odmítala jakoukoli moji pomoc. Vlastně odmítala všechno, co souviselo se mnou, pomyslel jsem si, když jsem si vzpomněl na květiny a na pralinky, kterými jsem jí chtěl udělat radost, aby se rychleji uzdravila. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Vědomě jsem praštil hlavou do krbového sloupku, až mnou projela vlna bolesti.

Věděl jsem, že nevěří, že bych se mohl změnit, což zraňovalo moji hrdost. Nejspíš jsem pro ni byl a budu ten největší hajzl v celém kouzelnickém světě. Největší? Ne! Největší hajzl je pro ni Weasley, nezapomeň, ozval se mi v hlavě povzbudivý hlásek. Najednou mi v hlavě probleskl nápad, jak bych jí mohl ukázat, že jsem se změnil. A tenhle plán by možná mohl mít i kladný výsledek. Otočil jsem se na patě, doslova, popadl letax a dopravil se na příčnou ulici.

V tuhle dobu na ní prakticky nikdo nebyl, za což jsem byl vděčný. Svižným krokem jsem zamířil ke krámku madam Malkinové. Energicky jsem prošel dveřmi, až se zvoneček nad nimi nepříjemné rozdrnčel. Ze zadní místnosti se okamžitě vyřítila drobná osůbka ve výrazně fialovém hábitu. Jakmile mě spatřila, rozzářila se jí malá očka.

„Á pan Malfoy. Dlouho jste u nás nebyl,“ začala bodře. Diplomaticky jsem se na ni usmál. U této dámy jsem vždycky rád nakupoval, protože si vážila celé naší rodiny. A taky proto, že jsem u ní sehnal nejlepší hábit.

„Madam Malkinová,“ pozdravil jsem zdvořile. Malkinová spokojeně zamlaskala a roztáhla rty do ještě většího úsměvu.

„Co si budete přát? Nějaký nový hábit?“ zeptala se s nadějí v očích. Já však zavrtěl hlavou, což u ní vyvolalo zmatený pohled.

„Tentokrát to nebude nic pro mě, madam Malkinová,“ vysvětloval jsem. „Víte, moje přítelkyně si tu asi před týdnem zkoušela šaty na ples. Dlouhé. Tyrkysové. Chtěl bych ji překvapit a koupit jí je jako dárek k Vánocům. Jsem si jist, že mi pomůžete,“ pokračoval jsem podmanivým hlasem. Tohle byla jedna z těch chvil, kdy jsem vědomě využíval svého šarmu, abych dostal, co jsem chtěl. Madam Malkinová mezitím horečně přemýšlela.

„Minulý týden tu byla spousta čarodějek,“ začala. „Ale pokud vím, tak tyrkysové plesové šaty si tu zkoušela jen slečna Grangerová. Počkejte, přinesu vám je ukázat,“ zašvitořila už normálně. Spokojeně jsem se usmál a ležérně se opřel o pult. Malkinová po chvíli přišla a v ruce držela ramínko s nádhernými tyrkysovými šaty bez ramínek. Musel jsem uznat, že Hesper měla pravdu, že by se mi v nich Hermiona určitě líbila. „Jsou to ony?“ zeptala se.

„Ano, to jsou ony. Myslíte, že byste mi je mohla zabalit?“ zeptal jsem se. Malkiniové šibalsky zablýsklo v očích a už se hnala ke krabicím na šaty, aby je mohla zabalit. Zabalila je do prosté bílé krabice, kterou převázala stuhou v barvě šatů. Nakonec se vrátila a postavila je přede mě. Chtěla zamířit k pokladně, ale já ji zarazil.

„Mohl bych mít ještě jedno speciální přání?“ znovu jsem použil podmanivý tón, kterému neodolá žádná žena. Vlastně až na jednu. Když přikývla, pokračoval jsem: „Víte, moje přítelkyně neví, že jsem tady, a nejspíš si pro ty šaty sama přijde. Mohla byste jí říct, že už je nemáte? Že jste je prodala?“

„Ale jistě. Chápu, že jí chcete udělat radost. Nic nepovím,“ slíbila. A kvůli tomuhle jsem ji měl taky rád. Obdařil jsem ji zářivým děkovným úsměvem a propustil ji k pokladně.

Madam Malkinová odcupitala k pokladně, aby mi spočítala cenu, kterou jsem následně bez mrknutí oka zaplatil. Ještě jednou jsem mile poděkoval, ona zopakovala, že nikomu nic neřekne, a já odešel. Na Příčné ulici jsem minul několik kouzelníků a čarodějek, kteří na mě házeli zkoumavé pohledy, ale mně to bylo jedno. Byl jsem spokojený, protože jsem dostal, co jsem chtěl, a protože jsem začal se svým brilantním plánem…

Děkuji za všechny komentáře, které jsem našla u minulé povídky. Potěšily mě. Zároveň se chci omluvit, že jsou kapitoly jednou za týden, ale v poslední době nemám moc času na psaní. Počítám, že od tohoto týdne od čtvrtka, kdy mám stopstav známek, by se to mohlo trochu zlepšit, ale nic neslibuji. Doufám, že jste si kapitolu užili a necháte mi tu nějaké komentáře.

Vaše Ali =)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 23. kapitola: