OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cedriku, proč?! 2. kapitola

01.06.2013 (13:00) • Lenia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1637×

„Jo, Cedrik je, teda byl můj brácha." Rychle jsem se otočila na stranu, abych setřela jednu neposednou slzu. Hannah mi chtěla něco říct, ale přerušilo ji otevření dveří kupéčka. Dovnitř nakoukla čupřina černých vlasů, které bych poznala všude.

„Tyyy," zavrčela jsem a pak po tom blbečkovi i přes protesty Hannah skočila a mlátila ho hlava nehlava.

„Lisse, ne!" křičela Hannah, která se mě snažila z něj dostat, ale bylo jí to tak prd platné. Cedrik mě naučil, jak se mlátit. No, a já teď toho konečně využila. Už už jsem vytahovala hůlku, abych na něj seslala jedno moc užitěčnou kletbu, ale nečí tvrdá ruka mě odhodila na stěnu a já prudce narazila.

„Auu," řekla jsem potichu, ale žádnou bolest jsem na sobě nedala znát. Zato ten "chudák" Potter tam kvičel, jako kdyby ho vraždili, a z nosu mu tekla perfektní malinovka.

„Děkuju, Cede," řekla jsem si v duchu a obrátila oči k obloze, jelikož jsem byla Cedovi za jeho lekce obranného umění více než vděčná. Když jsem se konečně vzpamatovala, snažila jsem se zaregistrovat toho debila, co měl málem na bedrech můj vyražený dech. S hrůzou jsem zjistila, že se jedná o profesorku McGonagalovou, nebelvírskou kolejní. Tak to mi jen tak neprojde, jelikož Potter bude nejspíš její miláček, tak jako všech.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co to tu mělo znamenat?!" zakřičela docela nasraně. Myslela jsem si, že bude drsná, ale že až takhle, to teda ne.

„Prostě po mně vyjela," řekl Potter a kroutil hlavou. Ten má teda sebevědomí až na půdu, když se nebojí přiznat, že ho zmlátila holka. 

„Slečno, můžete ti laskavě vysvětlit, proč jste jen tak bezdůvodné zautočila na pana Pottera?" zeptala se mě a probodávala mě očima. Já ty svoje upírala do země a byla odhodlaná nepromluvit. Hannah si to nejspíš uvědomila a na důkaz podpory mi silně stiskla ruku. „Slečno Diggory," oslovila mě a já viděla, jak Potter vykulil oči, „můžete mi laskavě odpovědět na mou otázku?" prskala mi do obličeje. To jsem se už neudržela. 

„Kvůli němu mám mrtvýho bráchu," vmetla jsem jí do obličeje a její výraz nabyl zmateného dojmu.

„Ale ale, tak ty sis nechal namlátit od holky jo?" ozval se posměvačný hlas ode dveří. Stál tam kluk v obleku, typický árijec, ale vlasy zmaštěné, jako kdyby si na ně vylil friovací olej.

„Skalpni, Malfoyi" zahučel Potter. Jen jsem se uchechtla, jelikož to vypadalo, že on by mohl být můj stoupenec (obrazně řečeno).

„Ale copak, snad jsem ti něco neudělala, Harry?" řekla jsem hlasem tekutým jako med a líbezně jsem se na něj usmála takovým stylem, že by mi prominuli i Avadu Kedavru. Tak to tedy alespoň říkal Cedrik.

„Tak to by snad stačilo, slečno Diggory. Vy si, pane Pottere, zajděte do učitelského vagónu, madame Pomfreyová vás již očekává. A vám, pane Malfoyi, vám bych doporučila abyste si šel sednout na své místo, a s vámi s ještě promluvím, slečno," dokončila k nám svůj proslov a odešla s hlasitým bouchnutím dveří.

„Tak to ti teda pěkně děkuju," zahučel směrem ke mně Potter a odešel smrdět někam jinam.

„Máš dobrou mušku, možná, že si tě najmu jako osobního strážce," řekl ten Malfoy vážně a já vybuchla smíchy. Dělal, že to přešel, a pak se mi konečně představil. „Já jsem Draco, Draco Septimus Malfoy".

„Lisse, Lisse Yakaterina Diggory".

„Co máš společnýho s Diggorym? Nejsi náhodou ta zatracená dcera Amose Diggoryho, kterou radši poslal do Ruska, než aby kazila pověst své rodiny a svého bratra?" zeptal se mě na rovinu a já viděla rudě.

„Tohle - už - nikdy - neříkej," syčela jsem, ale měla jsem co dělat, abych po něm neskočila. On našel moje citlivé místečko.

„Takže jsem se trefil," řekl posměvačně. To už mé sebeovládání bylo značně před vybuchnutím.

„V-y-p-a-d-n-i," artikulovala jsem na něj němě. Zřejmě to pochopil a konečně vypadl. „Moron, idiot, glupaya mozga v mire, mozzhechok Ork..." nadávala jsem si pro sebe a třela si místo, na které jsem spadla. Hannah na mě chvíli vyděšeně koukala, pak zvedla palce v pochvalném gestu a začaly jsme se bavit o čistě holčičích věcech. Taky mi vyprávěla, jaký byl Ced v Bradavicích. Bylo to hrozně nespravedlivé, že ona na něj měla vzpomínky a já ne.

-§-

„Slečno Diggory, můžete mi laskavě vysvětlit, proč právě teď přidáváte do drmolivého dryáku kůži z hřímala?!" řval na mě nasraně Snape. Ach jo, tak tady mi moc dobrou půdu Cedrik neudělal.

„Upřímě?! Nevím, pane," řekla jsem a podívala se Snapeovi přímo do očí. Ovšem, jak jsem si později uvědomila, byla to hoooodně velká chyba.

„Jste stejně líná, drzá a nesoustředěná, stejně jako váš bratr," zasyčel na mě Snape. „A abych nezapomněl, máte téčko," řekl a usmál se na mě tím svým hnusným žlutým úsměvem. Teda, vážně nevím, jestli se tomu vůbec dá říkat úsměv. Slyšela jsem, jak se mi vzadu někdo směje. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo to byl, jelikož jsme měli hodinu s Nebelvírem. Jak už jsem řekla, Potter se spolu s nějakým zrzavým čahounem řehtal jak pitomec, divže při tom nespadl ze židle. Vedle nich seděla dívka s hodně rozježenými vlasy a dělala, že je oba nezná. Hodila po mně omluvný úsměv a já jí ho lehce opětovala na znamení, že se na ni určitě nezlobím. Jak by taky ona k tomu přišla - jenom proto, že se kamarádí se dvěma blbečkama?!                                                                                                                         

-§-

„Ten Snape mě jednou zabije," stěžovala jsem si na obědě Hannah. Ta jen soucitně kývla, jelikož měla plnou pusu růžičkové kapusty. „Fuj, jak něco takovýho můžeš jíst" řekla jsem zhnuseně, jelikož to vypadalo, jako kdyby to už někdo pozřel.

„Ae vzdt je to doblý," prskala na mě Hann stále ještě s plnou pusou.

„Fůj, ty jsi čuně, ty jsi na mě prskla!" kvičela jsem a až příliž dramaticky jsem si prohlížela hábit. Hann měla co dělat, aby na mě doopravdy nevyprskla tu kapustu, jelikož se dusila smíchy. 

Z oběda jsem skoro nic neměla, jelikož jsme se celou dobu smály. Sice jsem postřehla, že jsem jedla kuře a bramborovou kaši, ale jakou to mělo chuť, tak to vám fakt neřeknu. Popravdě jsem totiž měla věčí problém udržet jídlo ve své dutině ústní, když se dostavil záchvat smíchu.

„Ehm, promiň, mohla bych s tebou mluvit?" ozvala se najednou za mými zády ta holka z lektvarů, co tam seděla s těma dvouma psychoušema.

„Ju, jasně, vo co gou?" zeptala jsem se jí mile, jelikož vážně nevypadala jako zlý člověk.

„V soukromí, prosím," řekla a rozhlédla se po velké síni.

„Jasně, tady to asi nepůjde.." zamumlala jsem a vydala se s ní do skladu na košťata. Co mi může tak důležitýho chtít, když to nemůže říct ani před mojí nejlepší kamarádkou? Ale vždyť ji ani neznám... nevím ani, jak se jmenuje.

„Mimochodem, jsem Hermiona Jean Grangerová, prefektka Nebelvírské koleje," představila se mi, jako kdyby mi četla myšlenky.

„Lisse Yakaterina Diggory," řekla jsem, ale mnohem více mě zaujalo její postavení. „Tak ty jsi prefektka?" Věděla jsem totiž, že brácha byl prefekt a potom primus. Psal mi to v jednom dopise, prý je to velmi důležité postavení, kdy všichni držitelé musí držet při sobě. Hermiona mi nesmělě kývla.

„Ty-ty jsi znala bráchu? Však víš, koho myslím, Cedrika..." vykoktala jsem ze sebe. I po tak dlouhé době mi dělalo problémy jen vyslovit jeho jméno. Něco mi ale dávalo najevo, že tento rozhovor se bude točit hlavně kolem něj.

„Ani nevíš, jak moc..." řekla velmi tiše, ale pak se zasekla. „Ne, já byla prefektka až rok po- no, ty víš čem." Vypadalo to, že jí taky dělá problém o tom mluvit.

„Tak řekneš mi už konečně, o co tady jde?" řekla jsem trošku naštvaně, jelikož mě to už začínalo unavovat.

„No víš, Cedrik a já, my...

http://www.youtube.com/watch?v=kbezlkvgu-8

----------------------------------------

Tak co na to říkáte? Má cenu pokračovat? :D Doporučuju shlédnout video, takový malý nákop, o čem bude příští díl ;) Vaše Lenia :)

P.S. Přesně 1332 slov :)

Autor: Lenia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cedriku, proč?! 2. kapitola: