OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Daleko a ještě dál... 1. kapitola

Noční ticho prořízl srdceryvný dětský výkřik.

Ve stínu domů, v temné uličce někdo klečel. Zakrátko však muž, zahalený v černé kápi, padl na zem a nevnímal okolí, nevnímal nebezpečí, které jeho stav přináší, a nevnímal ani drobnou dívku, vystrašenou, třesoucí se, klečící vedle něj.

Proto také nevnímal, když se na něj a na dívku snesl stín. Dítě zalapalo po dechu a přikrčilo se k muži. Ochranitelsky jej objalo pažemi a odhodlaně pohlédlo do tváře neznámému člověku. Bylo připravená položit za muže život.

Neznámý si ji prohlížel se zamračenou tváří. Hodnotil situaci a zvažoval možnosti. Pak trochu váhavě, ale přesto rozhodnutý, vytáhnul pistoli.

Ne, nebyla to jeho zbraň. Nebyl si s ní blízký, nerozuměli si. Pokud se to dá říct o zbrani, nespolupracovala. Ale k účelu by posloužit měla.

A přesně tak se také stalo. Když děvčátko zahlédlo zbraň, leklo se, ale nepřestalo bránit svým drobným tělíčkem muže za sebou. Tiše však vzlyklo.

„Ne, nechte ho… Prosím…” zašeptalo.

Neznámý na ni krátce pohlédl. Vypadala unaveně, ale odhodlaně. Přesto viděl, jak se jí najednou zjemňují vrásky zloby a strachu.

Opatrně přistoupil blíž a chtěl dívku uklidnit, ale na tu toho bylo už moc. S hlubokým vzdechem omdlela vyčerpáním, strachem a obavami.

Neznámý si povzdechl a ohlédl se po svých společnících. Spíše společnici a společníkovi. Žena se dívala na děvčátko, hledala nějaké náznaky lsti. Žádné ale nenašla, ani je najít nemohla - dítě doopravdy omdlelo. Přesto se ženě něco nezdálo, a tak přistoupila až k bezvládným tělům. Sklonila se nad muže a se zaujetím pohlédla na jakousi značku vypálenou na kůži. Poté přesunula svou pozornost na dívku - a strnula. Jako ve snu se natáhla a odhrnula dívence vlasy z levé půlky obličeje, kterou měla dosud zakrytou. Nyní stáli všichni, jako by byli přikovaní k zemi, pohled upřený na dívčinu levou polovinu obličeje. Pravá polovina byla normální, vypadala jako obyčejné dítě, ale levá… Levá polovina tváře patřila Smrti.

                                                                        ***

Po krátké diskuzi byli zajatci převezeni do Ústředí. Celá základna byla na nohou a zaměstnanci se oháněli všemi možnými končetinami, jen aby měli možnost vidět zajatce. Nestávalo se jim to často, aby jim někdo takto nebezpečný padl rovnou do rukou (a, buďme k sobě upřímní, nestalo se jim to nikdy). Ale protože se nic nedělo, zajatci se nehýbali, nebrečeli, nesnažili se ovládnout planetu (v Lokiho případě) a vlastně nevykazovali o moc víc známek života než skunk při hibernaci, rozruch se postupně uklidňoval. Momentálně se vyskytl jiný, akutnější problém…

                                                                        ***

Záblesk úsměvu, smíchu. Ruka, cuchající mi vlasy. Vlídná tvář. Dětské hry, pobíhání mezi stromy. Radostné pištění. Dort, dvoupatrový. Svíčky. Osm dvoubarevných svíček plápolá… Hluboké nadechnutí, když v tu ránu se mi zem zachvěje pod nohama. Radost ve tvářích střídá strach. Další zachvění…

Pak je tma, alespoň pro mě.

Probudila jsem se a zděšeně zalapala po dechu. Proč teď? Tenhle sen se mi nezdál snad už věky, tak proč teď, zatraceně?

Nejistě jsem se ohlédnula po hodinách - bylo půl šesté. S povzdychnutím jsem sebou hodila zpět do peřin a snažila jsem se usnout, ale nemohla jsem ani zamhouřit oči. Asi sedm minut jsem koukala do stropu - a pak jsem vyskočila na nohy, vystartovala po nočním stolku a shrábla z něj notebook. Nemůžu sice spát, ale psát ano! A když psát můžu, tak psát budu.

Zabrala jsem si místo na gauči vedle svých slintajících miláčků a začala zuřivě datlovat. Přímo jsem drtila klávesy, protože jsem byla naštvaná na svoji hlavu. Tak se to taky promítlo do příběhu Caisie, že. Systematicky zničila dvě skleničky a talíř a jejímu nepříteli se stala velmi, ale velmi nepěkná nehoda. Dost ošklivý pád ze schodů. Jedna nebo dvě zlomeniny, otřes mozku… Au.

Během psaní jsem asi omylem shodila zlatíčka, protože když jsem dopsala, dívali se na mě ublíženým a vyčítavým pohledem. Zděsila jsem se.

„Ježiši, promiňte!” zapištěla jsem. Jako omluvu jsem jim nabídla keks. Vrhli se po něm, pak mě přátelsky olízli a šli si po svém. Díkybohu, že jsou tak uplatitelní. Drahoušci moji zlatí.

Po dopsání obzvlášť krátké kapitoly nové povídky zvané Neohlížej se jsem odešla do kuchyně a na rozžhavenou plotnu jsem položila  pánev s plátky slaniny. Postavila jsem na čaj a šla vypnout počítač.

Obrazovka vyloženě přitahovala jako magnet a já měla co dělat, abych si znovu nesedla ke klávesnici. Nervózně jsem zaklapla notebook a vykoukla z okna. A on tam stál, opíral se o zeď vedle Starbucks. Jako každý den, trvalo to už asi tři, možná čtyři měsíce. Zamračila jsem se a odstoupila od okna. Podezření ve mně klíčilo už hezkých pár dní. Podezření, že mě někdo sleduje. Proč…?

Náhle jsem ucítila zvláštní zápach. Ach, sakra! Slanina! Odběhla jsem do kuchyně a tak tak jsem zachránila slaninu před spálením. Rychle jsem do pánve rozklepla tři vejce a obezřetně sledovala, jak bílek postupně získává barvu a žloutek tuhne.

Nakonec ta snídaně nedopadla tak špatně. Hlavně kvůli jisté SMSce…

                                                                        ***
Stará, dobrá, poctivá, úžasná, sladká… šlehačka. Mňam. Mlsně jsem koukala na čokoládový řez před sebou a uvažovala jsem, jestli to bude Christ trvat ještě dlouho. Možná bych ho mohla sníst hned…?
Ale ne. Počkám. Počkám ještě dvě minuty, ale pak za sebe už neručím!

Naštěstí pro ni, přišla ještě před uplynutím stanovené lhůty stodvacetin vteřin. Zářivě se na mě usmála, hodila si tašku přes židli a posunula přede mě složku s papíry. Zvědavě jsem si je k sobě přitáhla, ale neměla jsem odvahu do nich pohlédnout. Chris si povzdechla.

„Berou to, Al,”oznámila mi.

„Cože?! No to je skvělý!” vykřikla jsem a samou radostí jsem div neskákala do stropu. Hurá! „Takže…Jako fakt, berou to? No to je neuvěřitelný,” vyhrkla jsem ze sebe.

 

„A ty se divíš? Vždyť seš dobrá!” pochválila mě Christle.

„Já jen… Víš, je to skoro zázrak,” svěřila jsem jí. „Nikdy jsem… nikdy mě nenapadlo, že Střípky doopravdy vyjdou,” pousmála jsem se. „Ale stejně si to nikdo nekoupí!“ zasmála jsem se. Jenom se zašklebila.

 

„A víš co? Vsadíme se!” rozhodla pak.

„Jo! Kdo vyhraje, dostane dort! A já si vyberu tenhle!” upozornila jsem ji a znovu jsem se zasmála. Miluju pátky, ode dneška až navždycky!

                                                                        ***

Nesnáším pátky.

Schůzka s Christ se protáhla víc, než jsme čekaly, a tak jsem šla domů až po setmění.

Cesta vedla přes alej a park. Tichem se rozléhal klapot podpatků. Nespěchala jsem, neměla jsem žádný důvod ke spěchu. Přesto jsem si přála být doma co nejdřív. Dnešek byl únavný a včera jsem se příliš nevyspala. Jediným mým přáním teď bylo spát a zase spát. Zabočila jsem za roh a od domu jsem byla už jenom dvě ulice. Jenomže někdo si zřejmě řekl, že svoji dávku štěstí jsem vyčerpala a jsem už hluboko, hluboko v minusu.

Byli rychlí a trénovaní. Ani jsem si to neuvědomila, ale celou dobu mě zřejmě sledovali. Ten chlapík, co stál vždycky u Starbucks… Aha.

Měla jsem být opatrnější, napadlo mě.

Ale když mě první z nich hodlal poslat do bezvědomí, stihla jsem zareagovat. Nebyla jsem až tak bezbranná, jak si možná mysleli. Pěst jsem zastavila dlaní a druhou rukou jsem mu chtěla zasadit ránu do břicha a následně jsem ho chtěla kopnout do slabin. Zdál se být překvapený tím, že se bráním, a tak se mi to povedlo. Na chvilku jsem ho zneschopnila, ale tušila jsem, že se dá brzo do kupy. Já jsem měla jiný problém. Přiběhl ke mně druhý muž a ten očividně překvapený nebyl. A byl vycvičený, mrštnější, silnější. Každým coulem agent. Na zádech měl pověšený speciálně upravený luk a jakési zvláštní šípy. Ale problémem byl on - dostal mě do kouta. Nebyla jsem tak dobrá jako on a na podpatcích se špatně bojuje. Ale statečně jsem se držela, kryla jsem jeho výpady. Po několika minutách jsem si všimla, že není tak obratný, když se otáčí, a zřejmě mu neseděl boj nablízko. Hodlala jsem toho využít, když najednou přibyl ten první a zřejmě byl naštvaný. O problém víc.

Byli na mě dva a já jsem začala ztrácet bystrost. Opravdu jsem byla unavená, ale předtím jsem si toho tolik nevšímala. Teď to byl akutní průšvih, a věděla jsem, že už to moc dlouho nevydržím, i když jsem byla dobrá. Jakpak taky ne, když už od třinácti trénuju různé bojové sporty, že? Ale asi vážně nevydržím… A taky ne. Jeden z nich vymrštil ruku směrem ke spánku, viděla jsem ji. Ale můj mozek zapomněl, jak se tenhle úder vykrývá. A proč vlastně…?

Že jsem vyděšená, to byla poslední věc, kterou jsem vnímala. Pak byla najednou tma.

Přesto, když jsem seděla v nějakém autě s látkou přes oči, svázanýma rukama, bez vědomí toho, kam jedeme, proč a co tam se mnou budou dělat, už jsem neměla strach. Ne, teď už ne. Ale to zase přijde, později. Očividně trpím dlouhým vedením, a než mi něco dojde, žiju v blažené nevědomosti (až na pár vzácných, světlých okamžiků, kdy se chytám).

Opravdu, bylo mi to jedno. Momentálně jsem neměla nic rozepsaného, doma je Dvojka s Deanem, a tak je to v pořádku. Všichni budou v pohodě. Tak to má být. Tak to má být…

                                                                        ***

Ani byste nevěřili, jak snadno se s páskou na očích zakopává. Zakopávalo se opravdu lehce, asi proto mě moji dozorci odložili hned, jak to bylo možné, myslím. Před vstupem do místnosti mi alespoň sundali šátek či co to bylo.

Celu jsem důvěrně znala. Nepříliš pohodlné lůžko zabudované do stěny, na něm se krčila jedna tenká přikrývka. Stůl a židle. Tvrdé stěny, téměř neprorazitelné. Pevná podlaha, člověk se musel hodně snažit, aby na ní zanechala alespoň škrábnutí. Na jedné ze stěn byl takový malý kryt, ale myslela jsem si, že je to něco jako elektrická zásuvka nebo tak něco. Každopádně mi to bylo putna. Nejvíc mě na celé té cele upoutalo sklo. Tmavá skleněná stěna, která byla průhledná jen z druhé strany. Oni viděli mě, já je ale ne. Naprosto frustrující. Ale nikde jsem neviděla žádné dveře. Cela bez dveří, hm, jak originální…

Oproti ostatním celám ale byla tahle naprosté nic. Samozřejmě, že měla nějaké zabezpečení, ale… Oproti ostatním téměř žádné. Chápala jsem je. Byla jsem prostě to nejméně nebezpečné nic, co bylo v okruhu deseti kilometrů. Jak říkám. Frustrující.

Ale… Jak to, že jsem v N.S.A.? A vůbec, je tohle N.S.A.? Všechno je tu tak stejné, ale… napadlo mě.
S.H.I.E.L.D.

To slovo mi vytanula no mysli, ani jsem nevěděla, že je moje. Zděšeně jsem sebou trhla. Kdo…?

Na tuto otázku bych velice ráda znala odpověď, ale, bohužel, neznala jsem ji. A nebyl mi ani dopřán čas na zamyšlení se nad ní. Do místnosti vstoupil muž, černoch. Zajíkla jsem se.

Znala jsem ho. Znala jsem tuhle celu, znala jsem tohoto muže. To snad…

„Ech,” udělala jsem. Povytáhl obočí. „Vy,” ukázala jsem na něj prstem. Přimhouřil oko. Jenom jedno oko. To mě utvrdilo v mých předpokladech. Společně s pozdviženým obočím to vypadalo značně komicky a vlastně bych mu měla zatleskat, protože to nezvládne každý. 

 

Jsem v průšvihu. Protože jestli tohle je N.S.A. nebo S.H.I.E.L.D. nebo co, tak jsem něco provedla. A začínala jsem pomalu tušit co.

„Já,” řekl.

„Vy jste Hamish,” obvinila jsem ho. Zavrtěl hlavou a při vyslovení toho jména se zašklebil.

„Ne, Fury. Nicolas Fury, tak se doopravdy jmenuji. To jméno, které jste si na mě vymyslela, je trochu nezvyklé, nemyslíte?” opravil mě. Kdybych si chtěla pobaveně odfrknout, nedokázala bych to. Ale stejně jsem nechtěla. Měla jsem strach. Polkla jsem.

„Jak?”

„Na to jsem se chtěl zeptat já vás. Jak o nás víte? Koho z Shieldu znáte?”

„Neznám nikoho tady od vás.” To byla pravda.

„Ale no tak. Nelžete mi,” pousmál se, ale z toho úsměvu mě zamrazilo.

„Nevím, nic nevím,” zalhala jsem. „Co jsem udělala? Jak o mně víte?”

 

„Ta vaše kniha. Jak jí to říkáte? Aha, Střípky,“ řekl a já vykulila oči.

„Ale ale ale ale ale ale ale…” sypala jsem ze sebe. Jak?!

„Ptám se znovu. Kdo vám o nás řekl?”

„Nikdo, nikdo!” bránila jsem se.

„My to zjistíme, věřte mi. Jestli to pro vás bude více či méně příjemné, o tom rozhodnete vy,” řekl mi a pak odešel.

Oficiálně prohlašuji, že mám strach. Mám strach? Směšné! Třesu se strachy!

Hloupé na tom bylo to, že by mi neuvěřili, ani kdybych jim řekla jméno té osoby. Zřejmě by ho ani neznali. Ale já bych to neřekla, nikdy. A neuvěří mi, když jim řeknu, že nikoho, kdo je s tímhle vším nějak spojený, neznám. Protože to není pravda. Znám.

Za pár minut se odněkud objevil jakýsi týpek a nastavil ruku. Co že to říkal, že chce?

„Šperky a tkaničky. Všechny,” poručil mi. Protiva jeden protivnej. Poslušně jsem mu odevzdala náušnice a prstýnek a neonově zelené tkaničky. Škoda jich, líbily se mi. Asi mi je nevrátí, když hezky poprosím, že?

Muž odešel a já osaměla. Přemítavě jsem rázovala po místnosti, až jsem se nakonec schoulila ke zdi a měla jsem v plánu se rozbrečet.

Když tu najednou mě něco dloublo do spánků. Zatřásla jsem hlavou, abych se toho pocitu zbavila, ale nic. Pak to najednou přišlo.

Ty.

Vyděsila jsem se. Co? Co já?! Kdo? Jak?!

Klid.

Cože? Mám být klidná? Mám v hlavě hlas a mám být klidná?!

Uklidni se.

Ne! vykřikla jsem a až pak mi došlo, že mluvím jenom ve své hlavě. Jsem tu sotva hodinu a už je ze mě cvok.

V klidu. Nic se neděje.

Ó, opravdu? Jsi tu ty! Mám. Něco. V. Hlavě!

Jsem někdo. Mluvím s tebou.

A nejsi jenom hlas v mé hlavě?

Nejsem.

Tak to je v pořádku. Tak povídej, vybídla jsem hlas a ani jsem se nepozastavila nad tím, že si prostě povídám sama se sebou. Tak jsem holt blázen, no. To přežiju. Hlas chvilku zaraženě mlčel. Může hlas mlčet zaraženě? Asi ne, co? Tak nic.

Kdo jsi? zeptal se.

Jen bezvýznamná osoba, která se rozhodla vydat knihu a zapomněla na možné následky.

Knihu?

To nic, nech to být, odbyla jsem toho někoho.

Dobře, nechám. Jak se jmenuješ?

Ech… říkají mi Al... Alice Merceová. To je trapný, odpovídat sama sobě na to, jak se jmenuju, ech.

Já jsem Hel, pronesl vesele hlásek.

Ráda tě poznávám, Hel.

Co je to proboha za jméno?!

Proč jsi tu?

Něco jsem provedla. A ty?

Já… nic, řekla Hel a mně bylo jasné, že o tom se mnou mluvit nebude.

Dobrá… odpověděla jsem jí trochu pochybovačně.

Nech to být.

Tak jo. Jak to, že se mnou mluvíš?

Mám tu schopnost, vysvětlila mi.

Jasně. Chápu.

Neděsíš se?

V pořádku. Nepřekvapuje mě to. Mluvím sama k sobě, takže…

Ale já jsem živá! Tak trochu, odporovala mi Hel.

Jak jako, tak trochu? A jak ti to mám asi tak věřit?

Něco ti ukážu. Nelekni se.

A najednou mě něco vtáhlo do sebe, vnímala jsem naprosto jinak, podivně, rozhodně to nebyl můj vlastní pohled. Nebyla to moje cela, nic mi ji tu nepřipomínalo. Tedy ano, tohle byla také cela, ale prosto odlišná od té mé, mnohem dokonalejší. Ta moje jí nesahala ani po paty. Další důkaz, že jsem prostě úplně nezajímavá nula. A všude bylo sklo. To sklo… Proti raketám, jestli je můj odhad správný, a já myslím, že je. Předpokládám.

Venku jakési podivné zabezpečení a z toho, co mi vytanulo na mysli, jsem usoudila, že pode mnou je vzduchoprázdno, prostě nic… Aha.

A kamera. Dvě… Ne, tři. Možná víc, nevím. Dalších jsem si nevšimla, ale určitě tu měli další kamery, tím jsem si celkem jistá.

Ale všimla jsem si něčeho zajímavějšího, tedy spíše někoho, kdo se mnou, tedy s Hel, jak jsem si až teď uvědomila, sdílel celu. Kdyby ten muž vstal, řekla bych, že je určitě alespoň o půl hlavy vyšší než já, ale poněvadž ležel, můj mozek ho označil slovem dlouhý. Měl černé vlasy, poměrně dlouhé na muže, a přes zjevnou skutečnost, že o ně nepečoval, nevypadaly zanedbaně. Skoro bych mu je začala závidět, ale moje černé vlasy do půlky zad se mi líbí víc. Nebýt Hel, pomyslela bych si, že je fakt k sežrání. Jenže ona by to slyšela, a to přeci nemůžu riskovat.

Každopádně, muž ležel na zemi, téměř se nehýbal, jen mělce oddechoval, a pod očima měl černé kruhy. Momentálně vypadal tak zranitelně, přesto si nemyslím, že bych mu dokázala odporovat. A ke všemu vypadal tak úžasně…

Víc času na zamyšlení mi nebylo dopřáno a já byla vtažena zpět do své reality. A pak najednou hlásek vyplašeně spustil:

To jsi ne… neměla jsi ho vidět. Nevím…

Ani nevím, kdo to je.

Tak to vědět nemusíš.

Ale…

Tiše!

Ne, počkej…

Tiše. Někdo k nám jde.

Sklapla jsem a tiše seděla ve své cele. Měla jsem hromadu materiálu k přemýšlení.