OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 14. kapitola - Děkuju ti

27.07.2011 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2851×

(Text + překlad)

14. kapitola – Děkuju ti

Elena mi hodila teplou deku kolem ramen a Damon mi vtiskl do rukou šálek s čajem. Caroline si ničeho nevšimla a dál brebentila. „Katie, musíš přijít,“ sdělovala mi zrovna, „je to večírek na oslavu konce prázdnin. Tam nesmíš chybět.“

„Caroline, víš,“ omluvně jsem se usmála, „asi nedorazím.“

Zatvářila se pohoršeně. „Proč?“

„Za prvé se to moc nehodí,“ zamumlala jsem. „A za druhé mi není dobře, možná budu nemocná.“

„Takové výmluvy nepřijímám. Bude to skvělé a ty tam nesmíš chybět. Za žádnou cenu,“ zopakovala. Pak se mile usmála na Elenu. „El, přijeďte dneska se Stefanem ke mně, s Bonnie budeme dopracovávat všechny detaily.“

Moje sestra se nahnula k Damonovi. „Pohlídáš ji?“

Zašklebil se. „Jako kdybych to už nedělal.“

…

„Nezírej na mě,“ reagovala jsem podrážděně, když si pan Dokonalý sednul naproti mně a nespouštěl ze mě oči.

„Slíbil jsem, že mi nezmizíš z dohledu,“ ušklíbl se.

„Víš, že mi to vadí,“ zamračila jsem se na něj.

Vůbec si nevšímal mých připomínek. „Proč nechceš jít?“

Nejdřív jsem nevěděla, co myslí. „Jo, aha,“ usmála jsem se. „Vidíš můj obličej? Moje ramena a krk? Vypadám, jako kdyby mě žužlal obří medvěd,“ opáčila jsem trochu popuzeně.

„Dám ti svoji krev a můžeš se jít klidně bavit,“ pokrčil rameny.

„Ani náhodou,“ protestovala jsem okamžitě, „je mi fajn.“

„Tak proč si stěžuješ?“ zeptal se naschvál nechápavě.

„Že tě praštím?“ šeptla jsem.

„Vždycky se dočkám tolika vděku, když ti zachráním život…“ prohlásil uraženě.

„Poděkovala jsem ti nejmíň milionkrát,“ řekla jsem. Vstala jsem z gauče a šla si do kuchyně pro další čaj. Když jsem se vrátila zpátky, stál a sledoval fotky na krbové římse. Od té doby, co jsem se sem přistěhovala, jich tam pár přibylo.

Otočil se na mě. „Vím, proč se zlobíš,“ usmál se. Položila jsem horký hrnek na konferenční stolek a přišla až k němu.

„Tak proč se tak debilně culíš?“ zamračila jsem se na něj znovu.

„Nemůžu si pomoct,“ zašklebil se. „Ale ty jsi tak paličatá, Katie.“

„Jsem na to hrdá,“ odsekla jsem.

„Nechtěl jsem tě ovlivňovat snem. Neměla si být vůbec svědkem -“

Skočila jsem mu do řeči: „Svědkem čeho?“

„Mých vzpomínek a myšlenek,“ dopověděl.

Chvíli jsem na něj zírala. „Cože?“ vypadlo ze mě.

„Byla to jen moje představivost,“ prohlásil a pak se znovu na jeho tváři objevil úsměv. „A protože jsi pořád rozzlobená, chci, abys k tomu měla důvod.“

„O čem to -“

Nedopověděla jsem, protože mi k tomu nedal šanci a přitiskl svoje rty na ty moje. Byl to jen lehký polibek vzhledem k mým všem zraněním. Jemně si hrál s mými rty a já měla pocit, jako kdybych vystoupala do obrovských výšek – motala se mi hlava. Ale mnohem příjemněji než při závrati. Když se odtáhl, nemohla jsem na něj přestat zírat. „Páni,“ vydechla jsem, „líbat teda umíš.“ A posadila se zpátky na pohovku.

Znovu se usmál. „Teď už můžeš křičet.“ Chvilku bylo ticho. „Vážně?“ zeptal se a sedl si vedle mě.

„Mám pocit, jako bych tady ani nebyla,“ ušklíbla jsem se unaveně.

„To jsme tu nebyli asi oba,“ zamumlal tiše. „Ještě se na mě zlobíš?“ pohladil mě po rameni a já bolestivě sykla. Omluvně se zazubil.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Byla jsem hloupá a nevěřila ti. Ale budu naštvaná, když budeš šahat na ty kousance. Bolí to.“

„Mám se s tebou hádat, nebo ti mám svoji krev vnutit?“ zatvářil se dnes poprvé naprosto vážně.

„Tak až půjdu spát,“ snažila jsem se oddálit tu hroznou chvíli.

Pochopil, proč se zdráhám. „Bude jí méně než minule, teď neumíráš,“ popíchnul mě zlomyslně.

Ale jeho vtípek se minul s účinností. V hlavě mi totiž vytanula myšlenka tak neodbytná, že jsem potřebovala znát odpověď. „Jak jsi mě vůbec našel?“ šeptla jsem.

„Myslel jsem, že se…“ odkašlal si poněkud nervózněji, „… že tě už nenajdu. Nikde po tobě nebylo ani stopy a pak mi zavolal jeden muž a řekl mi, kde jsi.“

„Muž?“

„Našel jsem ho blok od tebe. Byl mrtvý,“ odpověděl mi.

Isobel. Donutila ho zavolat Damonovi… ona, ona… ona věděla, že Greg zemře. Chtěla to tak. „Mrtvý?“ hlesla jsem.

„Někdo ho zabil, Katie. A ten někdo musel vědět, kde jsi,“ díval se mi do očí. Vypadalo to naléhavě. „Kdo?“

Kousla jsem se do rtu. „Nikdo.“

Popadl mě za obě ruce. „Kdo tam byl? Kdo ti ubližoval?“

„Stejně s tím nic neuděláš,“ sykla jsem a sklopila hlavu.

Pustil jednu moji dlaň a chytil mě za bradu, donutil mě, abych se na něj znovu podívala. „Zabil bych kohokoliv,“ zašeptal.

Krátce jsem se usmála. „Nemůžeš všechno řešit vraždou, Damone.“

Nesouhlasně se ušklíbl. „Je to dost osvědčená metoda.“

„Ale nic neřeší,“ pokrčila jsem rameny.

„To se mýlíš. Řeší to všechno,“ hádal se se mnou. „A teď mi řekni, kdo to byl.“

Vyhrkly mi slzy do očí. „Přeju si, aby to zmizelo,“ šeptala jsem. „Aby to odešlo a už se nikdy nevrátilo. Chtěla jsem s tím skončit, vážně chtěla! Ale nemůžu. Nejde to.“

„S čím, Katie?“ pohladil mě po tváři.

„Nepochopil bys to, Damone,“ prohlásila jsem zarputile.

„Možná bys to mohla zkusit,“ přemlouval mě.

„Nechci ti ublížit. A kdybych ti to řekla, nerozuměl bys tomu. Nikdo by tomu nerozuměl!“ křičela jsem, ale stejně to znělo tiše – jako šepot. Bezvýznamný šepot všeho. Nemohla jsem tomu utéct, nemohla se tomu vyhnout a nemohla jsem jim to říct. Ztratila bych je. Ony by jim ublížily a to já nehodlala dopustit. Za žádnou cenu.

„Katie…“

Přerušila jsem ho: „Chtěla bych vědět, co bys dělal na mém místě. Ale vím naprosto jistě, že by ses choval stejně jako já. Nechtěj to po mně, Damone. Prosím.“

„Jak si přeješ,“ řekl tiše.

„Děkuju ti,“ úlevně jsem se usmála. „Nejradši bych z toho všeho utekla.“

„Vezmu tě pryč,“ nabídl se uličnicky.

„Kéž by to bylo tak snadné,“ ušklíbla jsem se.

„Ještě nějaké novinky?“ zajímal se.

„Včera jsem se pohádala s Johnem,“ vypadlo ze mě. „Nebo to bylo už předevčírem?“ přemítala jsem nahlas.

„Na tom nezáleží. Co po tobě chtěl? Ublížil ti nějak? Byl hodně nepříjemný?“ zasypával mě otázkami.

„Jednu jsem mu natáhla,“ zasmála jsem se a pomlčela o tom, že i on jednu vrazil mně. „A myslel si, že my dva spolu něco máme…“ vlastně si to myslela i Kat, ale na tom teď nezáleží, pane Dokonalý, „… tak jsem mu řekla, že jsi můj nejlepší přítel. Vadí ti to?“

Nevěřícně se na mě podíval. „Jestli mi to vadí?“

Kývla jsem hlavou. „Zní to strašně zvláštně. Koneckonců nejradši bych tě při každé příležitosti přizabila, jak mě něčím vytočíš… ale když jsme takhle sami a neřešíme zrovna nic důležitého, rozumíme si.“

„No, mně se to docela líbí,“ odpověděl, „ale hádám, že tvůj otec z toho dvakrát nadšený nebyl. Kde vůbec je?“

„Elena říkala, že vypadl z domu hned brzy ráno s tím, že si musí něco zařídit. Nevím, kdy se vrátí.“

„Rozhodně nikomu nechybí,“ ušklíbl se Damon. „Mohl bych ho preventivně zabít. Abych nevyšel ze cviku.“

„Klidně,“ souhlasila jsem.

„A teď ti to nevadí?“ reagoval hned.

„Možná jsem za tu chvíli změnila názor. Klidně Johna něčím přetáhni,“ zazubila jsem se.

„Takhle se mi líbíš mnohem víc,“ pochvaloval si. „A dokonce se ti začíná vracet barva do tváří.“

„Ani mi to nepřipomínej,“ zakoulela jsem očima. Vracelo se to. Všechno. Isobel, Greg, vyhrožování, krev…

„Něco pro tebe mám,“ záhadně se usmál.

„Vážně?“

„Když si spala, vrátil jsem se tam. Nahlásil jsem šerifce dalšího upíra a dostal mimořádnou pochvalu za přínos městu,“ šklebil se pobaveně, „a náhodou jsem zahlédl tohle.“ Odněkud vykouzlil náramek s přívěškem ve tvaru srdce. Opravený.

„Tys ho spravil,“ vydechla jsem.

„Nebylo to těžké,“ spokojeně se usmál. „Vidíš ho ráda?“

„Ani nevíš jak!“ usmívala jsem se. „Díky.“

„Nemáš vůbec zač, Katie,“ opětoval mi úsměv a připnul mi ho na zápěstí.

***

„Kate, pane Bože,“ vydechl John překvapeně, když jsem přišla do kuchyně jen v tílku a bylo tak vidět na všechny památky ze setkání s Gregorym a Isobel. Přiznávám, že jsem si to oblékla schválně – aby to nešlo přehlédnout.

„Co tak čučíš?“ ohradila jsem se zhurta. „Můžeš za to ty, tak se tolik nediv.“

„Já?“ nechápal.

„Kdo je mohl pustit do domu? No, tak kdo?“ zuřila jsem.

„Včera jsem pustil Isobel,“ přiznal se. „Ale nechtěl jsem, aby ti tak ublížili, proboha…“

„Máš, cos chtěl, ne?“ opáčila jsem drze a vzala si jablko. „A neječ tolik, každou chvíli se vrátí Damon a mohl by tě slyšet.“

„Tys mu to neřekla?“ zajímal se.

„Ne, nebylo mi to dovoleno,“ odsekla jsem a výhružně se k němu naklonila, „a jestli něco řekneš ty, servu ti ten prsten a zabiju tě prvním, co najdu.“

John nervózně polkl. Otočila jsem se a šla zpátky k sobě do pokoje, číst si, dokud se můj hlídací pejsek pan Dokonalý nedostaví.

Tak, dnes byla kapitolka o něco kratší - ale myslím si, že přinesla mnoho důležitého. =) A i hezkého. =) Je taky kratší z důvodu, že odjíždím na čtrnáct dní a nechtěla jsem Vás napínat o tenhle okamžik, Vy i ti dva už si ho zasloužili. =D

Doufám, že zůstanete trpěliví a budete čekat na další kapitoly, protože nás toho čeká ještě hodně a cesta těch dvou je daleko od svého konce. =) Budu Vám vděčná za Vaše postřehy, ráda se dívám, co se Vám na tom líbí a snažím se to dávat do dalších dílů. =) A děkuju za předešlé komentáře, protože mě ohromně potěšily. =)

Ještě jednou díky a doufám, že Vás pauza neodradí. =) Děkuju. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 14. kapitola - Děkuju ti: