OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hunger games - Poslední hry - 1. kapitola

08.01.2013 (10:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 3488×

Stojím mezi třináctiletými děvčaty, kterých je v něší části Kapitolu jenom šest. Před pořádáním posledních Hladových her byl kvůli losování Kapitol rozdělen na dvanáct částí. Lidé z krajů si přáli, aby to bylo co nejpodobnější minulým Hladovým hrám. Chtěli nám ukázat, jaká muka prožívali. Většina částí ale neměla mnoho chlapců a děvčat. My jsme nebyli nejmenší část a i tak jsme měli jen dvaatřicet děvčat a čtyřicet chlapců.

Na jeviště vstupuje Reneé Millerová, nějaká obyvatelka bývalého 4. kraje. Nevím, jak dokázala přesvědčit lidi, aby jí byl tento úkol svěřen. Byla totiž úplně obyčejná. Vzpomínám si, že dříve byly Hladové hry něco jako sportovní událost, ale letos dávala moderátorka jasně najevo, jak námi opovrhuje.

„Dámy a pánové, vítám vás na 76. Hladových hrách, které jsou poslední a zároveň jediné, kterých se budou účastnit kapitolské děti." Stahuje si rukavičky a já vím, že nadchází čas losování. Mám jen jediný lísteček a určitě vím, že dvojčata Snellova mají každá po dvou, protože jejich otec byl ve vládě. A taky vím, že Luisa Flickermanová nemá žádný, jelikož její dědeček se snažil pomáhat splátcům při rozhovorech a dokázat, že v nich něco je. Musela sice stát s patnáctiletými děvčaty, ale bylo to jen symbolické. Nemusí se ničeho bát. Zírám na Reneé, jak loví v dívčí kouli s dívčími jmény. Jeden vytahuje a něco mi říká, že to budu já. Rozlepuje kousek lepenky a rozevírá lístek.

„Nettie Unlucková" Pravděpodobnost byla příliš velká. Tušila  jsem to, ale stejně lapám po dechu. Já nemůžu jít do arény. Celý život jsem žila s dostatkem, ne-li přebytkem jídla. Nikdy jsem neušla dlouhou trasu. Neumím dobře běhat ani nejsem nijak obratná. Něpřežiju ani minutu. Pohledy kolem mě mi nedodávají jistotu. Podlamují se mi nohy. Někdo mě chytá a bere do náruče. Odnáší mě pryč z dohledu davu. Představuji si, jak dívky, které nevylosovali, objímají své rodiče a vydechují. Jakmile se zaklapávají dveře, ruce mě staví na zem. Jsem v typickém Kapitolském pokoji. Házím sebou na pohovku a civím na strop. Už chápu, jak se cítili děti z krajů. Nemusely čelit jenom strachu, ale i tomu, co řeknou rodině, až za nimi přijdou. „Měla bych vám říct sbohem." No, to asi ne. Rodinu by to vyděsilo, ale nemůžete jim říct, že vyhrajete, když to není pravda. Je to děsné. Do chviličky tu budou - matka, otec a bratříčci Rico a Leni, kteří byli naštěstí příliš malí, než aby se dostali do slosování. Bojím se, že Leni bude plakat, a nechci se s ním loučit, když bude uplakaný. Chci, aby se smál.

Dveře se otvírají a dovnitř vbíhá Leni. Sedá mi na klín. Matka mi tiskne ruku a otec drží Rica pevně za ramena. Rico na mě kouká smutnýma očima, které se mnou soucítí. Člověk by řekl, že v deseti letech bude rozumný, ale ne tak chytrý. Uvažuje jako dospělý. Duchem je mnohem dospělejší než já. Leni je tak maličký, že se ptá,  jestli mu z arény přivezu hračku. Slibuji mu to, i když vím, že se domů nevrátím. Otec bere Leniho a Rica ven. Matka mi dává polibek a prosí mě, ať se vrátím. Nic neříkám, protože ji nechci zklamat. Vím, že nemám šanci, jelikož jsem jenom malá ufňukaná třináctiletá holka, která neumí vůbec nic.

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger games - Poslední hry - 1. kapitola: