Minulost krve - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Sayuri se ocitá v novém bodě svého života. Prestižní Akademie Cross - zde má nyní strávit několik let. Ona, sirotek. Její poklidný život, který v sobě skrýval mnoho nezodpovězených otázek, se začíná převracet. A první šok přijde hned v den příjezdu! Vytvořeno na motivy VK, ovšem s vlastním příběhem. Podoba jmen čistě náhodná, různé změny ve faktech možné! Příjemné počtení!

04.10.2013 (18:00) • Wing • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 734×

Noční třída

1. část

Měla jsem pocit, že bych potřebovala více času na vzpamatování se. Poslední dny jsem vstřebávala, že po čtyřech letech se v mém životě objevil záhadný přítel mého otce. A nyní, během jednoho dne, jsem zjistila, že ten dotyčný muž je ředitelem prestižní školy Cross, kam mě nyní vzal, abych pokračovala ve studiu. Ale čas na přemýšlení mi nebyl dopřán. Jakmile jsme vešli s panem Ryusakim do hlavní budovy, zdálo se mi, že jsme se ocitli v samotném včelím úle.

Chlapci i dívky, mladší, ale převážně starší, se s křikem valili jako divoká řeka širokou chodbu odkudsi, kam jsme my měli namířeno. Ruka ředitele se zničehonic obtočila kolem mého těla a on mě bezpečně tím chumlem provedl. Nestačila jsem se ani vzepřít, protože jeho důvěrnosti, kterými mě častoval, mě trochu děsily. Nakonec jsem mu ale mohla být vděčná, sama bych se neodvážila razit si cestu tím davem. Navíc, jeho osoba nám už tak zajišťovala jistý průchod a já se mohla přesvědčit, že mi nelhal. Studenti ho totiž oslovovali uctivě ‚pane řediteli‘.

V té rychlosti jsem si stačila akorát povšimnout, že všichni studenti nosí uniformy v černé barvě s bílými halenami. Bylo tam ještě pár dalších drobností, ale na ně nebyl čas zaměřit se. Pan Ryusaki totiž zastavil a nechal řeku studentů za námi pokračovat. Přede mnou se tak otevřel pohled na velký sál, který byl ozářen několika obrovskými křišťálovými lustry, z nichž ale vycházelo příjemné teplé světlo. Díky tomu se zdál tento sál i přes svou velikost útulný. Několik dlouhých stolů bylo seřazeno do pěti řad a za nimi následovala ještě jedna řada stolů, ovšem obložena mísami, chladícími boxy a dalšími prostory pro ukládání a servírování jídla. Přestože jsme s panem Ryusakim přišli očividně po večeři, nezdálo se, že by bylo veškeré jídlo snědené.

Ředitel mi pokynul, abych přešla kolem stolů a vybrala si něco k jídlu. Trochu se mi z toho točila hlava. Bylo toho tolik! Podle jeho pokynů jsem si tedy vzala tác, na kterém nakonec skončil hrnek teplého čaje, obložená křupavá houstička a jablko.

„Opravdu ti to stačí, Sayuri?“ trochu překvapeně se mě ředitel optal.

„A... Ano, pane,“ sklopila jsem raději oči. Copak mě měl za žrouta? Stále jsem se před ním cítila trapně. Ale to už mě odváděl k jednomu ze stolů. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, že bychom měli večeřet spolu. Už tak stačilo, že si nás zbývající studenti okatě prohlíželi.

„Sayuri, to jsou tvé spolubydlící,“ překvapil mě najednou hlas pana Ryusakiho, a já vzhlédla, abych spatřila dvě tváře. Ty dvě byly jako den a noc. Jedna trošku ve tváři buclatá s roztomilým úsměvem a upraveným účesem, druhá poněkud na pohled strohá, ale o to divočejší pohled očí.

„Otomo Sumiko a Deushi Rin,“ představil mi je ředitel postupně a jako první ukázal na buclatou a poté na tu s divokýma očima. „Nechávám vás o samotě, dívky ti poté ukážou, kde je váš pokoj. Tvá zavazadla tam už budou. Tak se měj hezky, Sayuri, a kdyby jsi cokoliv potřebovala, neboj se na mě obrátit,“ usmál se ještě ředitel a nečekaně mě pohladil po tváři. Cítila jsem, jak jsem zrudla. A tušila jsem, že jakmile se vzdálí z doslechu, dívky to nenechají jen tak.

„Téda! Ty jsi příbuzná ředitele?“ vyhrkla okamžitě Rin a příkře si mě svým pohledem měřila.

„Ale no tak, Rin! To se nesluší!“ neohrabaně se ji snažila Sumiko okřiknout a sama trochu nešikovně vstala od stolu, až její prázdný talíř odskočil. „Vítám tě mezi námi, Sayuri-san,“ uklonila se mi dívka a já si ji trochu zmateně prohlížela.

„Ehm... Děkuji, Sumiko,“ usmála jsem se na ni váhavě a přisedla k nim ke stolu. Sumiko mě ihned poté následovala a stále se na mě zářivě smála. Přesto jsem si nemohla nevšimnout, jak pod stolem nakopla Rin, která něco zahudrala, a trochu zlostně se na ni podívala.

„Doufám, Sayuri, že se ti tu bude líbit. Až se najíš, vezmeme tě na pokoj, aby sis mohla vybalit,“ zářivě se na mě Sumiko dále usmívala. Její starosti byly téměř mateřské a nějak jsem jí nechtěla odporovat, přestože jsem pak měla dojem, že můj život bude tak pro příštích deset let naplánovaný její rukou.

„Ani náhodou!“ vyhrkla Rin. „Půjdeme se přeci podívat na Noční třídu!“ pokračovala dále a její oči začaly zářit. Překvapeně jsem se na ni podívala, moc jsem tomu totiž nerozuměla. Proč bychom se na ně šly dívat? Co to má znamenat?

„Zase budou všechny holky výskat a naši kluci padat do mdlob. A já nevím, oni nejsou zase tak krásní,“ zamračila se Sumiko a zdála se nespokojená s návrhem Rin, přestože tak trochu vypadalo, že by tam nakonec také ráda šla.

„Ehm... Co to znamená jít se podívat na Noční třídu?“ přerušila jsem nakonec obě dívky. Sumiko lehce zčervenala, ale Rin se pobaveně zasmála.

„Dojez to a uvidíš!“ šťouchla do mě přátelsky loktem. Její výraz ve mně vzbudil zvědavost, a tak jsem do sebe jídlo rychle naházela a za pár minut už jsem s oběma dívkami opouštěla víceméně prázdnou jídelnu.

Venku už se smrákalo. Sluneční paprsky se sotva dotýkaly nejvyšších pater hlavní budovy. Naše kroky mířily na jakési hlavní nádvoří. Tísnilo se zde už mnoho studentů v černých uniformách. Dívky živě hovořily a všechny hleděly jedním směrem. Podívala jsem se tam též, ale nic víc než uzavřenou bránu jsem nespatřila. Přesto jsem stěží od té brány odtrhla pohled. Nechápala jsem to, ale to místo vypadalo lákavě v záplavě paprsků zapadajícího slunce.

„Na... Na co všichni čekají...?“ zmateně jsem se na své průvodkyně podívala.

„Přeci na Noční třídu!“ uculila se Rin a cítila jsem, jak mi Sumiko stiskla ruku. „Půjdeme na strom jako kluci!“ Až nyní, po slovech Rin, jsem vzhlédla k okolním stromům. Opravdu, byly obsypány místními studenty Denní třídy.

„Rin, já nevím,“ zapochybovala Sumiko, ale to už mě i ji Rin popadla za ruce a dotáhla nás k menšímu stromu, na který jsme opravdu mohly snadno vylézt. Rin se příliš odporovat nedalo, a tak jsme se s její pomocí všechny dostaly do koruny. Nyní jsme měly opravdu lepší výhled a za bránou se nám otevřel pohled na krásnou bílou budovou s černou střechou. Vypadala jako menší zámeček.

„Co to je?“ zeptala jsem se ihned a nespouštěla z budovy pohled.

„To je ložnice Noční třídy,“ zašeptala vzrušeně Rin.

„A támhle je naše ložnice,“ ukázala druhým směrem Sumiko. Naše budova byla žlutá a měla světlou střechu. I zde byla cesta zahrazena bránou. Ta zvláštní opatření mě překvapila, ale možná šlo jen o pozůstatek dřívějších časů.

„Už jdou!“ vykřikl někdo pod námi a v tu ránu se spustil povyk. Brána směrem k Noční třídě se pomalu otevřela a mezi sloupy se objevilo několik postav. Jejich uniformy byly... Bílé! Přišlo mi to trochu přitažené za vlasy – Denní třída měla uniformy jako noc a Noční třída opačně. Napadlo mě, jestli to není nějaký žert pana Ryusakiho. Byl by to ale poněkud zvláštní smysl pro humor. Ovšem vše nebylo obráceně – stihla jsem si všimnout, že halenky a košile studentů Noční třídy byly černé. Vázanka u chlapců a stuha u dívek byla rudá stejně jako u mých spolužáků.

Studenti Noční třídy se pomalým krokem přesouvali směrem k hlavní budově, kde měla nejspíš začít jejich výuka. Trochu nechápavě jsem sledovala, jak dívky z Denní třídy se snaží dostat ke studentům Noční třídy blíž a jak při tom výskají a volají. Některé se dokonce snažily předat jim nějaké dárečky. Vše krotili dva studenti z Denní třídy – dva štíhlí a vysocí chlapci, kteří drželi dívky dál. Byl to zvláštní pohled, nechápala jsem, co na těch z Noční třídy vidí, ale na druhou stranu... Když jsem se zadívala déle, nemohla mi ujít ta ladná chůze, plavné pohyby, hluboké pohledy očí, krásné tváře, bohaté vlasy. Z těch osob vyzařovala inteligence a elegance. A chlad... To poslední... Mě trochu překvapilo. Proč jsem si já myslela, že jsou chladní, když ostatní z nich byli tak nadšení?

„Hele, vidíš toho prvního? To je Taiki,“ ujala se popisu Rin a ukázala na mladíka, který šel téměř v čele. Smál se od ucha k uchu a některým dívkám dokonce zamával. Působil jako filmová hvězda. Jeho zářivě blonďaté vlasy se natřásaly kolem jeho hlavy s jemnými rysy jako paprsky kolem slunce.

„A tamto je Takeshi,“ ukazovala Rin dále, tentokrát na celkem statného mladíka s mírným úsměvem na tváři, ale velmi bystrým a obezřetným pohledem. Jako by se bál, že mu někdo vpadne do zad.

„A to je Miyu,“ ukázala Rin na dívku s bohatými černými vlasy, které jí volně spadaly na záda. Byla menší postavy a šibalsky se usmívala na všechny kolem. Její modré oči těkaly z jedné tváře na druhou. „Vedle je Shiori,“ přesunul se můj pohled na dívku s krásnými blond vlasy. Byla vyšší než Miyu, měla poněkud odměřenější pohled, ale velmi něžné pomněnkové oči a krásné rty.

Rin ještě jmenovala další a další, než přišla řada na tři mladíky, kteří celý průvod uzavírali.

„A to jsou Shichiro, jeho mladší bratr Kuru a jejich přítel Ryuu,“ oznámila mi a já je pomalu přejížděla pohledem. Všichni tři byli velmi vysocí, jen Kuru trochu zaostával oproti těm dvěma. Shichiro měl černé vlasy, klidný pohled černých očí a vážně řezanou tvář. Neusmíval se, ale přesto z něj nešel strach. Jeho bratr ovšem působil mnohem přívětivěji. Černé vlasy měl sčesané na stranu a světle modré oči se s radostí dívaly do tváře dívek, které na něj neustále volaly. Nakonec Ryuu byl také černovlasý, ale jeho vlasy házely zvláštní modrofialové odlesky v posledních slunečních paprscích. Jeho světle modré oči poutaly mou pozornost asi nejvíce. Tak jsem se do nich zahleděla, že mě velmi překvapilo, když Ryuu nakonec otočil svůj pohled na strom, kde jsme byly mezi větvemi všechny tři schované. A přísahala bych, že se díval přímo na mě! Ale jak by mohl vědět... Nebyly jsme vidět. A přesto jsem jeho pohled cítila. Píchlo mě z toho až u srdce. Zastyděla jsem se. Jenže pak jsem pocítila ještě něco. Zvláštní závrať.

„Sayuri!“ slyšela jsem ještě výkřik, ale to už se v mých očí zelené větve změnily v točící se smaragdy, které se mi rychle vzdalovaly. Nedocházelo mi, co se to děje, ovšem instinktivně jsem očekávala tvrdý dopad. Snad i kvůli tomu jsem přivřela oči a na chvíli přestala vnímat křik kolem mě.

Jenže žádné tvrdé dopadnutí se nekonalo. Místo toho jsem ucítila měkkou kůži a až po chvíli stébla trávy.

„Je ta dívka v pořádku?“ zeptal se jakýsi melodický hlas.

„Ano, bratře. Dýchá a zdá se v pořádku,“ ozval se jemnější hlas.

„Blázen,“ odpověděl jiný, poněkud příkrý.

„Om... Omlouváme se, Sayuri nějak... Asi se jí zamotala hlava,“ uslyšela jsem Sumiko. V tu chvíli jsem znovu otevřela oči. Snad jsem se před tím toužila schovávat, ani nevím, tak trochu mi to vše přišlo i jako sen. Ale sen to nebyl.

Můj pohled se setkal s modrýma očima a roztomilým úsměv. Byl to Kuru.

„Už je při sobě,“ otočil se Kuru na svého staršího bratra, který stál za ním a také se lehce usmíval.

„To je dobře,“ odpověděl Shichiro. „Dávej si pozor,“ obrátil se poté na mě.

„Shichiro, měli bychom jít,“ ozval se nakonec i ten další, který se za nimi schovával. Ryuu. Dech se mi zatajil a spěšně jsem se na něj zadívala. On mi však věnoval jen letmý pohled, který mě příliš nepotěšil. Jeho přísné oči se zdály nespokojené s vývojem situace.

„Ano, máš pravdu,“ pousmál se Shichiro, lehce se dotkl ramene svého bratra a všichni tři se nakonec opět vydali směrem ke škole.

Ke mně ihned přiskočily Rin a Sumiko, která mě starostlivě objala. „Jsi v pořádku? Co se to s tebou stalo? Ach, není ti nic?“

„Ne, není, klid, Sumiko,“ snažila jsem se pousmát, ale sama jsem byla ze všeho celá pryč. Ovšem pravdou bylo, že mi tělesně opravdu nic nebylo. Zdálo se mi to nemožné.

„Tý jo, tak to bylo něco... Ještě s námi nikdy nemluvili.... Tý jo! Shichiro je opravdu galantní, jak se o něm říká!“ vykládala Rin, která z toho vše také byla v šoku, ostatně jako mnoho lidí kolem nás. Něco, po čem jsem opravdu toužila – abych vzbudila hned první den takový poprask.

„Pojď, půjdeme na pokoj,“ zašeptala Sumiko, která si všimla mého vyděšeného pohledu, pomohla mi s Rin na nohy a vedly mě spolu k Denní koleji. Zatím ti dva mladíci uklidňovali rozběsněné studenty. Vlastně... Na druhou stranu moc nechápu, co se stalo. Přeci jsem jen spadla ze stromu... A vůbec nedopadla na zem...

Denní kolej byla podobný menší zámeček jako Noční kolej. Uvnitř šlo o velmi hezky zařízenou stavbu – moderní vybavení se vkusně doplňovalo se starožitnými kousky nábytku. V přízemí se nacházely umývárny a společenská místnost, v dalších dvou patrech byly ložnice. My mířily právě do druhého patra. Pokoj dívek a nyní i můj byl situovaný směrem na východ, tedy směrem na Noční kolej, která byla přes jezero od nás hezky vidět.

Sumiko mě okamžitě uložila do postele a nebyla s ní řeč, takže jsem jí musela dovolit, aby mi dala na čelo obklad, a začala mi vybalovat.

Rin zatím seděla v okně a zírala na Noční kolej.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se jí, protože ten její pohled mi nedal spát. Přišlo mi, že si něčeho všimla. Něco, co jsem sama chtěla vytěsnit z hlavy.

„Víš, už dlouho si říkám, že na té Noční třídě je něco... divného,“ začala tiše Rin.

„Nezačínej s tím zase!“ vykřikla Sumiko a zamračila se, zatímco mi do skříně skládala úhledné komínky oblečení.

Rin se ale nedala. „A dnes obzvlášť. Moc dobře jsem si všimla, jak se Ryuu dívá naším směrem. Jde z něj strach! Ostatní vypadají tak přívětivě, ale on! Vypadá, jako kdyby tě chtěl sníst!“ Musela jsem se po těch slovech otřást. Ale Rin měla pravdu. „A pak najednou spadneš ze stromu?!? Najednou přiskočí Kuru a tobě se nic nestane!!“ rozhodí Rin rukama. „Ne, to se mi nezdá!! A vím, co s tím udělám! Půjdeme tajně na Noční kolej!“

„Ne, to ne!“ spráskla ruce Sumiko. Dívky mě během večeře stihly seznámit s tím, že Denní třída má po večerce zákaz vycházení, a nikdy, opravdu nikdy nesmíme na kolej Noční třídy, stejně jako studenti Noční třídy nesmí nikdy k nám. Pochopila bych to, kdyby šlo o třídy dívek a chlapců, ale naše třídy byly promíchané. Tak proč to striktní dělení? Ovšem nápad Rin byl přeci jen trochu příliš odvážný. Ale na druhou stranu...

„Kdy chceš jít?“

„Hned zítra!“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction