OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 10. kapitola

02.05.2014 (17:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2208×

10.

Na tváři mě zašimralo první ranní světlo a pokoj se naplnil příjemně osvěžujícím vlahým vzduchem. Bylo brzo ráno, protože slunce teprve barvilo oblohu tmavě fialovou barvou a pomalu probouzelo okolní spící svět. Líně jsem se protáhla a zašmátrala po Isaacově dlani… marně. Ten už v posteli nebyl. Nahmatala jsem jen teplé místo pod peřinou, což znamenalo, že odešel teprve nedávno. Ani jsem se neodvážila otočit. Trochu mě to zklamalo, ale co jsem čekala? Snídani do postele? Vždyť jsem ho ani pořádně neznala. Aspoň nás oba ušetřil trapnému rannímu rozhovoru typu „tak já půjdu“ nebo „určitě se zase uvidíme“.

Prsty jsem si přejela po rtech, kterých se ještě před pár hodinami Isaac zmocňoval a opět se mi na tváři vykouzlil ten přitroublý úsměv, až jsem raději zalezla zpátky pod peřinu a přikryla si s ní hlavu, abych se skryla okolnímu světu. Aby nikdo neviděl, že… Sakra, byla jsem šťastná? Tenhle luxus jsem si už hodně dlouho nemohla dovolit. Vlastně mě pokaždé přemáhala panika při pomyšlení, že bych vážně mohla být zase šťastná. Nějak jsem zapomněla, jak se s tímhle pocitem správně poprat, aby mě to celou nepohltilo a zaživa nesemlelo. Tohle všechno ale stejně teď muselo stranou. Nejdřív bylo třeba vyřešit tu věc se smečkou a Danielem a až pak jsem se mohla zaobírat sama sebou. Rozptýlení v podobě sexy vlkodlaka jsem si teď rozhodně nemohla dovolit.

Rozhodla jsem se vstát a všechny noční vzpomínky zastlat do postele pod tu nejtlustší peřinu, aby tam zůstaly pěkně pohřbené… aspoň zatím. To, co jsem našla pod dekou na Isaacově straně postele, mě celkem dost zaskočilo. Na nepatrnou chvíli se mi sevřel žaludek, ale bylo to zase hned pryč. Na polštáři ležely dvě nové dýky. Vzala jsem je do dlaní a pod polštářem a kolem postele hledala nějaký vzkaz s vysvětlením, ale nic víc tam nebylo. Nechápala jsem, ale i přesto mě tohle jeho gesto potěšilo. Proč mi to jen musel dělat ještě těžší! Přitiskla jsem si zbraně na hruď a s hlubokým nádechem pěvně zavřela oči.

Zavolala jsem doktoru Deatonovi, ať sežene Dereka a během několika minut jsem byla schopná vyrazit. Vlasy jsem stáhla do copu, jednu dýku od Isaaca jsem schovala v pouzdře na zádech a druhou dala do pouzdra připevněného kolem pasu. Pro všechny případy. To vše jsem skryla delším světlým tričkem a hnědou koženou bundou. Byla jsem připravená na cestu. Jen jedné věci jsem se pořád nedokázala zbavit… toho šťastného výrazu na tváři… a to mě rozčilovalo nejvíc!

Po cestě k Deatonovi jsem vytočila otcovo číslo. Hovor znovu spadl do hlasové schránky. Tentokrát jsem zachovala klidnou hlavu a rozhodla se zkusit to později. Než jsem dojela před veterinu, z nebe se začal v hustých provazcích snášet déšť a pravidelně bubnoval do kapoty auta. Mělo to na mě zvláštně uklidňující účinek, až mi přeběhl mráz po zádech. Nedokázala jsem si ten pocit správně vysvětlit, ale bylo mi z něj dost podivně. Když jsem dorazila na smluvené místo, Derek už čekal ve dveřích. Zabouchla jsem a utíkala k němu, abych nepromokla. Podržel mi dveře a kývnutím ruky mě pozval dál.

„Vidím, že ses vyspala do růžova,“ uchechtnul se a spiklenecky nakrčil obočí. „Spánek dělá divy.“ Nechápu, jak to dokázal, ale cítila jsem se trapně. Nemohl přece nic vědět. Jedině že bych to měla snad napsané přímo na čele. Spíš jsem si jen něco namlouvala.

„Nooo, joo…“ vykoktala jsem a založila si ruce na hrudi. „Stačila jedna dlouhá sprcha, pár hodin spánku a hned mi je líp.“ Bylo mi víc než jasné, že mi nevěřil ani jedno slovo. Musel slyšet, co provádělo moje srdce. Naštěstí jsem neměla moc příležitost o tom přemýšlet. Zachránil mě Deaton, který k nám mířil z ordinace s dramatickým odkašláním.

„Dobré ráno, Jess,“ usmál se na mě. „Musím si něco neodkladného zařídit, takže je to teď s Derekem na vás. Jen mi pak dejte vědět, co jste vymysleli.“ Skoro až nepozorovaně nás vystrkoval ven ze dveří. Derek jen zamručel něco jako pozdrav a doběhl ke svému autu. Otočila jsem se zpátky za Deatonem, abych se rozloučila, ale už byl pryč. Ten člověk mě většinou dokázal naprosto uklidnit, ale zároveň mě trochu znepokojovalo to jeho tajnůstkářství. Nikdy neprozradil víc, než by měl. Z uvažování mě vyrušilo zaskřípání gum.

„Můžeme?“ Derek mi ze sedadla řidiče otevřel dveře svého auta a pobídl mě, abych nastoupila. To mé teď zůstalo osiřelé před ordinací.

Nepatřil zrovna k těm nejvýřečnějším, ale to mi nevadilo. Uvítala jsem chvíli klidu bez nějakého vyptávání a svěřování se. Ještě pořád jsem z něj byla dost nervózní, ale pomalu jsem si začínala zvykat, že s ním teď asi nějaký čas budu muset strávit… vlastně s nimi. Zhruba za dvacet minut jsme dorazili do opuštěné průmyslové části a Derek zaparkoval před jednou z vysokých budov. Tahle musela být hodně stará a už dlouho ji nikdo nevyužíval. Cihlové stěny byly dost popraskané, sešlé dobou a ošlehané větrem a deštěm.

„Nejsme tady dlouho, ale je to tu bezpečné. Staré místo jsme museli opustit.“ Derek si nejspíš všiml, jak nedůvěřivě jsem prozkoumávala okolí a objala se pažemi. To místo mi přišlo ponuré a dýchala z něj zoufalost a deprese. A možná proto bylo pro ně bezpečné. Lidé se mu na hony vyhýbali, takže se smečka nemusela bát prozrazení, nebo nějakých zvědavých slídilů. Já bych sem taky dobrovolně nevstoupila. Derek mě vedl dál do budovy. Zevnitř vypadala snad ještě hůř než zvenčí. Oprýskané a zašedlé stěny, u kterých už dávno nebyla poznat jejich původní barva, se táhly podél celé dolní haly. Rezavé a pokřivené zábradlí lemovalo schodiště vedoucí do vyšších pater. Derek mě ale vedl k ještě podivněji vypadající věci na konci haly. Tajně jsem se modlila, abych tuhle jízdu přežila. Se skřípáním se otevřely dveře a my nastoupili.

S dalším zaskřípáním, které připomínalo něco jako cinknutí, se výtah zastavil v jednom z nejvyšších pater budovy a Derek tentokrát vystoupil jako první. Před námi se objevila tmavá chodba s několika schody, které vedly k mohutným kovovým dveřím. Ty tvořily skoro půlku jedné stěny. Derek je jedním rychlým tahem otevřel a přede mnou se rozprostřel výhled na obrovský loftový byt. 

Pokynul mi k železnému točitému schodišti ve vzdáleném rohu místnosti. „Ty vzbuď Isaaca, já zatím najdu Petera.“ Nestihla jsem ani mrknout, než ke mně dorazil význam jeho slov, a dveře výtahu se za ním zavřely. Nechal mě tady, samotnou, uprostřed pustiny, napospas vlkům. Téhle ironii jsem se musela zasmát. Ale začínala jsem si pomalu zvykat, že Derek byl už takový. Prostě pokud nebylo potřeba, nic zbytečně nevysvětloval. Držel si odstup stejně jako Deaton. A já se mu vlastně ani nedivila. Snažila jsem se v podstatě o to samé, i když poslední dobou mi to dělalo značné problémy.

Loft ale vypadal opuštěně, tak mi přišlo jako dobrý nápad se tady trochu porozhlédnout, než půjdu nahoru za Isaacem. Vlastně jsem to oddalovala, co nejvíc to šlo, abych se ještě aspoň na chvíli ušetřila toho trapného momentu, kdy ho budu muset probudit. Přímo naproti mně se tyčila obrovská prosklená stěna, která odkrývala výhled na průmyslovou oblast. Dva tlusté trámy rozdělovaly okno na třetiny a pár menších zakončilo celkový dojem a utvořilo z jednoho obrovského kusu skla spoustu malých vkusných okýnek. Teď do nich bubnoval prudký déšť a rozmazával po celé jejich ploše zaschlou špínu a prach, takže pohled na okno spíš připomínal abstraktní obraz, než něco, co poskytovalo výhled a pouštělo do místnosti světlo. Pod oknem stál masivní stůl z tmavého dřeva a v pravém rohu od okna, naproti točitému schodišti, stála velká postel s tmavě modrým přehozem a hromadou polštářů. Druhé patro podepíraly tlusté dřevěné sloupy a ze stropu viselo pár lamp v podobě kovových jehlanů. Pár židlí a tmavomodrá sedačka stály před schodištěm, u kterého jsem teď zakotvila i já.

Po dlouhé chvíli jsem co nejtišeji vyšla do patra. Na prostorné posteli s dřevěnou pelestí se rozvaloval Isaac otočný zády ke mně s rukou složenou pod hlavou. Podle jeho pravidelně se zvedající hrudi asi opravdu spal. Nebo tak aspoň působil. Snažila jsem se nedělat moc hluku a opatrně došla blíž k němu. Má ruka už se téměř dotýkala jeho ramene. Dřív, než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ocitla jsem se zády na posteli. Isaac ležel nade mnou, opíral se o lokty a ruce mi svíral nad hlavou a tisknul je do přikrývky. Nesnášela jsem tyhle rychlé vlkodlačí pohyby. Člověk nestačil pomalu ani mrknout, natož něco jiného. Koutkem úst se pousmál a beze slova mě tvrdě políbil. Byla jsem pevně rozhodnutá se bránit a nepovolit, ale pod jeho jediným naléhavým polibkem jsem okamžitě roztála. Vyprostila jsem ruce z jeho sevření, jednu mu zabořila do vlasů a druhou hladově zaryla do jeho zad. Isaac spokojeně zavrčel a přidržel si mou tvář v dlaních, když zhluboka oddechoval a ochutnával každý kousek mých rtů svým jazykem. Vzrušením jsem se rozechvěla a z hrdla mi vyšel hlasitý sten, který vdechnul do sebe. Položila jsem mu dlaně na krk a přitáhla ho k sobě blíž k dalšímu dravému polibku. Na chvíli se zarazil a měřil si mě pohledem. Tělo měl celé napnuté, když se jeho oči pomalu proměňovaly jasně žlutou barvou. Bylo zvláštní sledovat to. Na obličeji jsem cítila každý jeho hluboký výdech a nádech s náznakem váhání. Neměla jsem tušení, co chtěl dělat, ale věděla jsem, co chci dělat já. Nadzdvihla jsem se a jazykem jemně přejela po jeho čelisti. Vzápětí mi ale došlo, že v téhle životní situaci by se tenhle zbrklý plán naprosto nehodil, a rychle jsem se zase stáhla zpět a proklouzla zpod Isaaca pryč z postele.

Snad to ještě pořád někdo čtete a nepíšu to jen sama pro sebe... :D Teď mě přepadla nějaká krize, ale doufám, že už je zažehnána. A slibuju, že další kapitoly budou zase akčnější ;) 

                                                                                                             Raaven

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 10. kapitola: