OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 2. kapitola

11.03.2014 (12:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2172×

 2.

Lydia mě popadla za ruku, a než jsem se stačila vzpamatovat, táhla mě tančícím davem na druhou stranu klubu. Občas do nás někdo prudce narazil, ale to ji neodradilo a prodírala se dál, táhnouc mě za sebou. Svíjející se zpocená těla a vydýchaný vzduch, to nebylo nic pro mě. Ještě pár metrů a budeme z běsnícího šílenství venku. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala se Lydií vést. Její ruka mě uklidňovala. Ve spleti mávajících končetin, bez žádného osobního prostoru kolem, jsem se necítila zrovna nejlíp. Jenže jsem teď její horkou dlaň už necítila. Ani jsem nestihla otevřít oči, když mě někdo zezadu praštil loktem do hlavy. Zapotácela jsem se a ztratila rovnováhu. Podvědomě jsem se připravila na další bolest, protože tohle jsem neměla šanci vybalancovat. Těsně nad zemí mě zachytily něčí ruce. Fajn, byla jsem ušetřena rozbité hlavě a pořádnému trapasu. Pár lidí se rozesmálo. Mezi nimi jsem identifikovala i Lydiin hlas.

„To byl teda originální nástup. Tos musela plánovat snad celý večer,“ zachichotala se Lydia mým směrem. „Lidi, to je Jess. Jess, to jsou lidi. Je tady nová, tak buďte slušní,“ představila mě v rychlosti blesku. „A Jess, jestli si některý z nich něco dovolí, klidně ho nakopni. To platí hlavně pro Stilese,“ dodala spěšně a namířila prst na hnědovlasého střapatého kluka se skoro štěněčím výrazem. Ten na ni otevřel pusu ve stylu „cože?“ a nejspíš se chystal protestovat, ale pak jen mávnul rukou a nechal to být. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, Lydia s jedním z kluků odcházela. Vzápětí jsem si uvědomila, že mě pořád někdo drží.

„Tak to se mi ještě nestalo. A i když je to celkem příjemné, zas tak moc dobře se neznáme,“ usoudil mně zatím neznámý hlas. Na pravé tváři jsem ucítila jeho dech a slabé uchechtnutí. Postupně jsem začínala znovu vnímat okolí a rychle se vymanila z jeho náruče. Nepatrně sebou cuknul a výhružně se mu zablýsklo v očích, když jsem ho od sebe jemně odstrčila. Věděla jsem, že je to on.

Myšlenky v hlavě překřikovaly jedna druhou a já se je nekompromisně snažila ignorovat. Z jeho obezřetného pohledu se toho ale nedalo moc vyčíst. Nemohl přece poznat, kdo jsem. Nebo jo? V jednu chvíli mi jeho zrak spočinul na hrudi, ale nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost. Prostě chlap… i když to byl vlkodlak, jeho pudy mluvily za něj. Nervózně mě hodnotil a zatínal ruce v pěst. Připouštěla jsem, že to bylo trochu divné, ale nedala na sobě nic znát. Natáhl ke mně ruku na uvítanou. Jako mantru jsem si pořád opakovala, že v místnosti plné lidí by se o nic nepokusil, a ruku přijala.

„Isaac Lahey, rád jsem tě zachránil,“ pronesl s vážným výrazem ve tváři. Sarkasmus čišel z každého slova. Kdyby na mě vylil pití, vyšlo by to nastejno. Vedli jsme teď tady naši malou osobní válku. Ale proč?

„Jessica Asher. Dík za záchranu života,“ ušklíbla jsem se na něj zpátky. Tuhle hru můžou hrát dva.

„Chtělo by to zapít. Tvůj život se minimálně o jeden den prodloužil,“ zahřměl pobaveně.

„Jasně,“ zajíkla jsem se, ale nenechala se vyhodit ze své role. „Jen co mi představíš kámoše. Nebo snad gentlemani už vymřeli?“ zasmála jsem se vlastnímu ubohému vtípku, abych zamaskovala nervozitu, která se pomalu blížila k pomyslné hranici snesitelnosti. Vždyť jsem se tady vysmívala vlkodlakovi přímo do očí. Uvnitř jsem se klepala strachy, ale navenek jsem pořád působila sebevědomě a drze. Zhroutit se jsem si mohla dovolit až jindy. Znovu si mě přeměřil pohledem a rty se mu zkřivily v lehký úsměv.

„Jistě, promiň,“ blýsknul na mě bílými zuby. „Tohle je Ethan, Scott a Stiles. A ten, co odešel s Lydií, je Aiden. Ethanovo dvojče.“ Jako by to snad nebylo očividné. Ostatní jsem nejspíš nezajímala, protože se skoro hned otočili k baru, aby si poručili nějaký drink, tak jsem jim oplatila jen kývnutím na pozdrav.

Rychle jsem potřebovala nějaký plán. Nemohla jsem tady přece zůstat s Isaacem sama. Pomalu, ale jistě jsem začínala dost slušně panikařit. Vtom mě něčí ruku popadla za košili a táhla mě směrem k toaletám. Díky Bohu, Lydie, zachránila jsi mi zadek. Cestou pryč jsem skoro až fyzicky cítila Isaacův pohled, kterým sledoval každý můj krok. První den školy se mě ale zmocnil trochu jiný pocit. Na každého vlkodlaka jsem reagovala jinak. Tehdy to nemohl být on. Měla bych pořádně promyslet, co dál. Nebylo by zrovna od věci zavolat otci a informovat ho o dění tady v klubu. Přece jen, našla jsem to, co jsme s otcem hledali… místní smečku. Přinejmenším aspoň jednoho z nich.

***

Cestou z toalet jsem nechala jít Lydii napřed. Potřebovala jsem ještě chvíli přemýšlet… sama. Bez toho, aniž bych poslouchala, jak byl Aiden sladký, a podobné nechutnosti. Opláchla jsem si rozpálený obličej studenou vodou, abych se trochu probrala, a dospěla k nějakému jasnému závěru. Při pohledu do zrcadla jsem se skoro až zhrozila. Beznaděj mi doslova křičela z očí. Znovu jsem se opláchla, a bylo rozhodnuto. Jako správný zbabělec prostě uteču a už se tam nevrátím. Doma pak řeknu otci, co jsem zjistila. Osušila jsem si obličej a odhodlaně vyšla ze dveří.

Bohužel byl tenhle klub plný spletitých chodeb, takže se z něj rázem stalo jedno velké bludiště, a já se po chvíli bloudění ocitla ve slepé uličce. Nahlas jsem si nadávala, že ani zdrhnout neumím pořádně, a v rozčílení jsem přestala hlídat okolí. V tu chvíli jsem za sebou uslyšela nějaký šramot. Prudce jsem se otočila a Isaac stál pár metrů ode mě s překříženýma rukama na prsou a opíral se o zeď.

Tady na světle jsem si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Byl vysoký a štíhlý se světle hnědými střapatými vlasy. Zabijácky modré oči mě propichovaly pohledem a rty měl zkroucené do křivého úsměvu. Byl to ten typ kluka, který mě vždycky přitahoval. Nebezpečný a neskutečně přitažlivý… vražedná kombinace. Důkladně si mě prohlížel, jako kdybych byla nějaký flák masa. Nevědět, co byl zač, tak bych si myslela, že mě snad svlíkal pohledem. Nad dveřmi kousek za ním jsem zahlédla jasně zářit nápis EXIT. Kdybych se jen chvíli víc soustředila a správně odbočila, už jsem mohla být na půlce cesty domů a neocitla se v téhle hloupé pasti.

„Co tady, sakra, děláš?“ zahřměl nekompromisně. Jeho úsměv byl ten tam. O krok se ke mně přiblížil. Řekla jsem si, že by nemuselo být špatné, kdybych hrála chvíli blbou. Aspoň bych získala čas.

„Ztratila jsem se? Není to snad jasné?“ odsekla jsem na něj zpátky a pro změnu o krok ucouvla, abych si udržela zdánlivě bezpečnou vzdálenost mezi námi. Srdce se mi snažilo probít ven z hrudi. „Jasně, tohle určitě neuslyší! Takhle zní srdce naprosto klidného a vyrovnaného člověka. Uklidni se, proboha!“ V duchu jsem si nadávala a snažila se ukočírovat mé splašené srdce.

Mezitím on udělal další krok směrem ke mně. Pomalu zkracoval vzdálenost, která ještě zbývala. Co byl taky jeden můj malý vystrašený krůček proti jednomu jeho odhodlanému kroku. Když znovu promluvil, jeho hlas už zněl normálně.

„Nedělej ze sebe hloupou, malá lovkyně. Ashrovi…“ Na chvíli se zarazil a nejspíš přemýšlel, jestli by měl pokračovat dál. Nakonec svou myšlenku ale dokončil. „… Ashrovi a celá ta sebranka kolem vás nejsou v tomhle městě vítáni. To snad moc dobře víš. Uzavřeli jsme dohodu. Nějaké rádoby lovce, jako jsi ty, tady nepotřebujeme. Dost dobře se o sebe umíme postarat sami, aniž by nám někdo slídil za zadkem. Tak kápni božskou a vyklop, co tady děláš,“ zasáhl mě svými dobře mířenými argumenty. Když vyslovil příjmení mé rodiny, jako by ho po mně plivnul. Jako by ho pálilo na jazyku a on se ho rychle potřeboval navždy zbavit, než ho stihne otrávit. Nechápala jsem, co to tady na mě zkoušel. S každým jeho dalším slovem se ve mně ale probouzela větší touha zjistit víc.

„Dohodu? Jakou dohodu, sakra?“ odsekla jsem povýšeně. „Že budete vraždit lidi a my vás necháme? To snad nemůžeš myslet vážně?“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou s lehkým úšklebkem vepsaným ve tváři. Asi jsem měla raději mlčet a nezmiňovat se o mrtvolách. Zpátky to vzít ale už nešlo.

Isaac přistoupil o další dva kroky a pomalu naklonil hlavu do strany.

„Tak ty opravdu o ničem nevíš?“ podivil se. „Nebo tu hloupou jenom výborně hraješ? Tvoje srdce mi toho, bohužel, moc neprozradí, protože bije jako šílené už od té doby, co jsme přišli do klubu.“ Jeho výraz se rázem změnil na pobavený. Užíval si tuhle naši soukromou hru. Sarkastický vlkodlak, který si chtěl hrát. To mi ještě chybělo.

Zmenšil vzdálenost mezi námi o poslední krok a stál těsně přede mnou. Chtěla jsem před ním ustoupit, jenže za mými zády už byla jenom zeď. Jeho další slova mě vtáhla zpátky do reality.

„S Wadem máme právoplatně uzavřenou dohodu jako každá jiná smečka po celých Státech. On nechá na pokoji nás a my na oplátku necháme být jeho a jeho lidi. Tomuhle městu se máte vyhýbat obloukem. Není vás tady třeba, zvládáme to,“ pronesl úlisným hlasem.

Někde mezi slovy „Wade“ a „zvládáme sami“ jsem se začala ztrácet. Něco mi tady očividně unikalo. Vždyť právě Daniel nás sem poslal. To on chtěl, aby otec smečku vyhledal a skoncoval s ní. Nebo přinejmenším s tím, kdo zavraždil toho muže, kvůli kterému celá tahle situace vznikla. Připadalo mi, že mě Isaac jenom zkoušel, jestli se chytnu na jeho lži. Dál jsem s ním hrála tu jeho slovní přestřelku, kolik toho kdo z nás dvou vlastně věděl nebo nevěděl. V puse jsem měla sucho a v krku mě nepříjemně pálilo, když jsem znovu promluvila.

„Zabíjí se vám líp, když nikdo nehlídá. Chápu! Musí to být vážně odvaz, takhle vyběhnout mezi lidi a pár jich rozsápat těmi nechutně odpornými drápy… Jasně, někdo chodí chlastat a balit holky, ale vy máte lepší zábavu. Jste zvrácené bestie, nic víc!“ Při posledních slovech už jsem skoro křičela. Byla jsem tak vytočená a nějak prostě musela upustit páru, která se mi začínala drát ven snad i ušima.

Najednou jsem nemohla popadnout dech. Isaac mě držel pod krkem a tlačil ke zdi. Snažila jsem se mu bránit, ale byl silnější. Byla jsem zaklíněná pod jeho tělem. Zatmívalo se mi před očima z nedostatku kyslíku. Docházely mi síly. Moje tělo pomalu rezignovalo.

Sevření na mém krku náhle povolilo. Isaacova ruka s ostrými drápy ale zůstala na mém hrdle a nepřestával mě tisknout ke zdi svým tělem. Držel mě v šachu. Zalapala jsem po dechu a sípavě nabrala do plic takové množství vzduchu, jak jen bylo možné. Až moc jsem si uvědomovala jeho přítomnost a to, jak se ke mně tisknul. Za jiných okolností a hlavně s někým jiným by mě to určitě nenechalo chladnou, jenže teď se moje myšlenky upínaly jedině k tomu, jak jsem to bravurně podělala a že tady za chvíli nejspíš umřu.

Upřeně se mi díval do očí s obličejem těšně u toho mého a zrychleně dýchal. Jeho ruka z mého krku pomalu ustupovala a na tváři se mu objevoval zase ten šibalský úsměv. Snažil se mě provokovat?

„Viděla jsi někdy výraz ve tváři oběti, když umírá? Když si uvědomí, že to ty jsi jeho smrt?“ zanotoval, jako by se s tou větou mazlil.

Ztěžka jsem polkla. Před očima mi probleskly fotky mrtvého muže, které jsem viděla v otcově pracovně. Měl rozsápaný krk, oči vytřeštěné hrůzou a bolestí, a chyběla mu skoro půlka hrudníku. Důvod, proč sem Daniel Wade poslal mého otce… a mě. Najít ty, kteří toho muže nechutně ulovili, a zabít je… všechny. Porušili dohodu tím nejhorším způsobem. A teď už mi začínalo pomalu docházet, o jaké dohodě to Isaac mluvil. Mezi lovci a smečkami to byla běžná věc. Pár smluv jsem dokonce i kdysi četla. Jenže my se zase řídili naším kodexem… lovíme ty, co loví nás… a pokud s námi smečka uzavřela dohodu, dávala nám souhlas pomstít jimi prolitou krev. Potom se oni stávali lovnou zvěří. A vypadalo to, že se Isaac k tomuto porušení dohody zrovna dobrovolně přiznal.

„Co seš to za zvráceného bastarda?“ vykřikla jsem vědoucně. Mé tělo se celé napnulo a krev ve mně vřela.

Isaac mě stále držel pohledem a neuhnul ani na okamžik. Nechtěla jsem být ta, která by jako první ukázala svou slabost. V obličeji měl výraz pobavení. Jeho zvrhlá hra se ubírala přesně tím směrem, ve který doufal. Nějak mi pořád unikala podstata celé téhle situace. Jestli to mělo být přiznání, proč mi ho vůbec říkal? V oparu všeho toho šílenství jsem si ale dokázala aspoň trochu zachovat chladnou hlavu a co nejpomaleji směřovala ruku k mým zádům. Jeho horký dech mě zalechtal na uchu, když znovu promluvil.

„Nemyslím si, že zrovna ty mi dokážeš v něčem zabránit, malá lovkyně. Na to mi přijdeš až moc křehká,“ zašeptal a zkroutil rty do úzké linky.

Konečně mi ruka dosáhla tam, kam jsem potřebovala. Dřevěná rukojeť v dlani mi dodala odvahu. Neváhala jsem už ani vteřinu. Druhou uvolněnou rukou jsem ho od sebe prudce odstrčila, abych mezi námi získala aspoň nějaký prostor.

„Jdi. Sakra. Ode. Mě!“ zašeptala jsem zpátky nekompromisně a pevně sevřela rukojeť nože. I přes naši vzdálenost můj šepot slyšel. Jenom se usmál a povytáhl obočí.

„Tohle na mě neplatí. Nic tím nezískáš. Jen mi ukaž, co v tobě je,“ provokoval a posměšně si složil ruce na hrudi.

Čekala jsem, že se na mě vrhne a praští se mnou o zeď, ale zůstal stát na místě. Tím líp pro mě. To byl můj signál. V rychlém gestu jsem rukou švihla zpoza zad a s co největší silou mu vrazila nůž do břicha. Ve spáncích mi bolestivě tepalo, v uších mi divně hučelo a adrenalin zaplavoval celé mé tělo… poprvé jsem někoho bodla.

„Doufám, že tohle už cítíš,“ procedila jsem přes zaťaté zuby a naklonila se k jeho uchu. Isaac zadržel dech a vytřeštil oči. „Nemyslím si, že jsem až tak moc křehká. A když to nepůjde jinak, já sama tě donutím dodržovat pravidla, jinak přísahám Bohu, že příště zasáhnu tvoje srdce. A budu to já, kdo se ti bude vysmívat do obličeje, než umřeš. Já budu tvoje smrt!“ zahřměla jsem varovně, jak nejlépe jsem svedla.

Z úst mu vyšlo tiché souhlasné zasténání a v očích se mu mihl náznak zděšení a strachu. Jenže tyhle oči nevypadaly jako oči zabijáka. Čišela z nich spíš omluva a zmatenost. Nevypadal, že by dokázal někoho rozsápat, jinak už bych byla dávno mrtvá. Vyhrožovat možná, ale zabít ne. Jenže jsem se taky mohla šeredně mýlit a nebyla jsem zrovna přesvědčená, jestli bych to chtěla zjistit.

Hlasité zavrčení mě vtáhlo zase zpátky. Jeho oči, které mě celou dobu nekompromisně sledovaly, se teď pomalu měnily z modrošedé na zářivě žlutou. Než jsem si to stačila pořádně uvědomit, začal se přeměňovat. Vytočila jsem ho víc, než jsem měla původně v plánu. Kruci, co teď? Nemohl se přeměnit v klubu, kde bylo tolik lidí. S pocitem čirého zoufalství jsem přeskočila do přátelského tónu hlasu a snažila se celou tuhle beznadějnou situaci ještě zachránit. V chodbě za rohem jsem uslyšela nějaké hlasy, takže jsem musela jednat rychle.

„Isaacu, poslouchej mě. Musíš se uklidnit. Nesmíš se teď přeměnit. Je tady hodně lidí,“ zašeptala jsem mu do ucha a zběsile přemýšlela, co dál. Isaac se celý třásl a na čele se mu třpytily kapičky potu.

„Rád bych se ovládl, ale nevím jak…“ zaskučel. „Neumím to ovládat.“

Neváhala jsem už ani vteřinu, vytáhla nůž z rány, která se hned začala hojit, chytla ho pod paži a táhla k nouzovému východu na ulici. Isaac byl o hodně vyšší než já a taky těžší. Měla jsem co dělat, abychom oba nespadli. Potáceli jsme se ode zdi ke zdi. Pokud nás někdo viděl, musel si myslet, že jsme to nezvládli s alkoholem a hledali jsme čerstvý vzduch. Nebo nějaké místečko, kde bychom se spolu nerušeně zašili.

Pohrávala jsem si s myšlenkou vystrčit ho na ulici, zavřít za sebou dveře a utéct. Dnes jsem o útěku přemýšlela už podruhé, a to ještě den zdaleka nekončil. Jenže tohle všechno byla moje chyba a nemohla jsem dovolit, aby někoho zranil nebo dokonce zabil. Tohle byla moje zodpovědnost a bylo mou povinností lidi v klubu ochránit. Příště budu raději déle přemýšlet, než něco udělám. Jestli nějaké příště bude.

Jsem moc ráda, že to někdo čte a že se to aspoň trochu líbí. Proto mě potěší jakýkoliv komentář. Mám pak větší chuť a motivaci psát další díly... děkuju!

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 2. kapitola: