OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 9. kapitola

16.04.2014 (19:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 2245×

9.

Motýlci? Co to se mnou, sakra, je!

Pokusila jsem se je ignorovat, ale marně. Stáhla jsem ruku zpátky a uklidňovala svůj zrychlený tep, aby Isaac nepoznal, jak moc nervózní jsem z něj byla. Podle jeho úšklebku na tváři to ale už věděl. Dělala jsem jakoby nic, přetáhla si přes nohy přikrývku a kousek nabídla i jemu. Měla jsem mu spíš říct, aby odešel, ale nechtěla jsem. Ten sobec v mé hlavě tak šíleně křičel, aby tady Isaac zůstal, že jsem podlehla. Dnes už jsem neměla sílu bojovat… s nikým. Natož pak s mojí tvrdě vzdorovitou hlavou.

„Co se to dnes dělo?“ prolomil Isaac skoro hrobové ticho. Přísahala bych, že někdo na chvíli musel vypnout zvuk snad v celé čtvrti. Zavrtala jsem se do peřiny a všechno mu povyprávěla. Byla to taková malá generálka, než vše povím otci. Vypravováním jsem si postupně dávala dohromady všechny získané informace a skládala je po malých kouscích do jednoho celku. Ulevilo se mi, když jsem to Isaacovi všechno řekla. Nesnažil se mě přerušovat. Pozorně poslouchal, občas jen nakrčil čelo, ale nechal mě dál mluvit. Se všemi vyřčenými slovy mě pomalu opouštěla i nervozita. Byla úleva se ze všeho vypovídat. Připadalo mi, jako kdybych Isaaca znala už kdoví jak dlouho. A teď jsme se po dlouhé době zase sešli jako staří kamarádi.

„Musím znovu zavolat otci. Mám o něj strach,“ zanaříkala jsem nakonec a natáhla se na stolek pro telefon. „A taky se musím ráno sejít s Derekem a s Peterem,“ pokračovala jsem a automaticky vytáčela číslo. Když to znovu spadlo do hlasové schránky, zuřivě jsem praštila s telefonem o postel a sevřela čelist. „Sakra! Zase hlasovka. To není možné, tohle se otci nepodobá!“ mluvila jsem spíš pro sebe a skoro zapomněla na Isaaca, který se na mě trochu zmateně díval. Vypadal, že by rád pomohl, ale absolutně neměl tušení jak.

„Podívej… jsou dvě hodiny ráno,“ pokoušel se mě uklidnit a přisunul se kousek blíž. „Třeba… třeba se mu ten telefon jenom vybil a on ještě neměl čas ho znovu zapnout.“

Byla jsem mu vděčná, že se snažil najít logické řešení, ale celkem se to minulo účinkem. Jenže co když měl pravdu a já se strachovala naprosto zbytečně? Jo, nic to nebude. Jen jsem byla unavená a nemyslelo mi to racionálně. Zítra určitě zavolá.

„Můžu s tebou za Derekem, jestli chceš,“ nabídl se mi, aby rychle změnil téma.

„Nerada bych tě zdržovala od něčeho důležitějšího,“ zalhala jsem. Docela se mi zamlouvala představa mít s sebou někoho, koho už jsem tak trochu znala. Teda, aspoň jednou věcí jsem si mohla být jistá… nepokusí se mě zabít… znovu. U Petera s Derekem jsem tu jistotu bohužel zatím ještě pořád neměla.

„Jessie, to je hloupost,“ zazubil se na mě a chystal se vstát z postele. Líbilo se mi, jak vyslovil moje jméno. „Aspoň tohle ti dlužím. Budu tam.“

Než začal pátrat po svých botách, chytla jsem ho za ruku. „Nechceš… nechtěl bys… zůstaneš tady? Už je pozdě, tak…“

To bylo hodně chabé zdůvodnění, proč by měl zůstat, i na mě. V duchu jsem si dala pohlavek. Isaac se na chvíli zarazil a já si ho představila, jak mizí oknem v černočerné tmě ulice. Ale najednou se zhoupla postel a Isaac byl znovu u mě. Buď byl on tak zatraceně rychlý, nebo jsem zase odplula do země nikoho a na chvíli přestala vnímat realitu. To se mi občas stávalo.

„Dobře, ale měla by ses vyspat. Vypadáš fakt strašně…“

„Cože?“

Řekl mi právě, že vypadám fakt strašně?

„… strašně… unaveně…“ vykoktal a nervózně se zasmál. „Nenechalas mě domluvit! Kdybys byla aspoň trochu…“ rozčiloval se a rozhazoval rukama. Využila jsem situace, rychle se naklonila k němu a objala ho. „… trpělivá…“ vydechl ze sebe poslední slovo a na další už se nezmohl. Ucítila jsem, jak se celé jeho tělo napnulo a zadržel dech. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli tohle nebylo už trochu moc. Začala jsem se odtahovat a přemýšlela, jak z téhle trapné situace parádně vybruslím, aniž bych si přitom nenatloukla zadek a neztratila drahocenné body k dobru. Jeho zpětná reakce teď ale zase naprosto vykolejila mě. S výdechem se uvolnil a něžně mě obtočil svými svalnatými pažemi. Připadala jsem si v nich tak droboučká, ale naprosto v bezpečí. S dalším výdechem mi do ucha zavrněl „… konečně!“ a přitáhl si mě do svého klína. Přesně tohle jsem celý večer potřebovala. Aby mě objal a já ze sebe nechala všechno napětí spadnout. Nebylo třeba žádných zbytečně dlouhých slov, tohle mi naprosto stačilo. Ale pořád jsem mu něco dlužila.

„Děkuju,“ špitla jsem do jeho hrudi. „… děkuju, že jsi mě zachránil. A taky se omlouvám… no, že jsem na tebe tak vyjela!“ Slyšel mě a já ucítila, jak se usmál.

Po chvíli prsty pomalu přejel po mých vlasech, opatrně se sklonil a zabořil do nich obličej. Lehce jsem se zachvěla a samolibý úsměv potlačila pro změnu já. Zhluboka vdechl moji vůni, jako by si ji chtěl vrýt navždy do paměti. Druhou rukou pátravě přejížděl po mé tváři. Tak něžně, jako by se bál, že pod větším tlakem by mi mohl snad ublížit. Palcem prozkoumával můj dolní ret a zastavil se na nepatrné jizvičce, kterou mi způsobil. Projela mnou nepopsatelná touha a musela jsem si ret skousnout, abych ji rychle zase zaplašila. Pohledem přejížděl z mých očí ke rtům a zase zpátky. Mírně pootevřel ústa a jazykem si olízl rty. Tohle bylo jako to nejsmyslnější mučení. Utrpení v uličce za klubem bylo oproti tomuhle procházka růžovým sadem. Už jen z tohohle nepatrného „nic“ jsem byla zadýchaná, jako kdybych právě doběhla maraton v rekordním čase. Nedokázala jsem si představit, co se stane, jestli mě opravdu políbí. Přitiskla jsem se k němu blíž a spokojeně zavrněla. Prsty jsem mu přejela po hraně čelisti a zabořila dlaň do jeho vlasů. Přitáhl si mě k sobě ještě pevněji a donutil mě zaklonit hlavu, aby mi viděl do očí. Ucítila jsem na krku jeho horký dech. Hruď se mu prudce zvedala a přerývaně dýchal. Jemně se mi otřel o kůži tam, kde vystupovala na povrch tmavě fialová modřina, kterou mi tam zanechal před dvěma dny.

„Promiň,“ hlesl mi skoro neslyšně do kůže a rty mi jemně přejel po krku. Zachvěla jsem se a na rukou mi okamžitě naskočila husí kůže.

Isaac prozkoumával všechny rány, které mi způsobil. Dlaní mi jemně přejížděl po zádech v místech, kde zasekl své drápy, ale rty nepřestával ochutnávat citlivou kůži na mém krku. Znovu mnou projel záchvěv chtíče, ale tentokrát jsem se nesnažilo ho potlačit. Spíš jsem dopomohla k tomu, aby se ještě víc probudil. Naklonila jsem hlavu tak, aby jeho ústa spočinula u těch mých, a slabě mu skousla horní ret. Tohle bylo jeho povolení. Na tenhle signál vyloženě spoléhal. Cítila jsem, jak jeho srdce najednou splašeně bilo proti tomu mému. Isaac už na víc nečekal, jenom slastně zavrčel a majetnicky si začal přivlastňovat moje rty. Spokojeně jsem mu vzdychla do úst a tím ho vydráždila k ještě intenzivnějšímu polibku. Bylo to drsné, sobecké, vášnivé a naprosto to vykreslilo vše, co se teď uvnitř mě odehrávalo. V jediném polibku jsem vycítila z Isaaca víc, než by mi mohlo prozradit tisíc slov.

Drtil mé rty pod náporem těch jeho a skoro až hladově prozkoumával každý kousek mého jazyka. Náš dech se ještě více zrychlil a byl pořád hladovější a hladovější, až ho najednou byla plná místnost. Rukama jsem mu divoce cuchala už tak dost pocuchané světlé vlasy. Položil mě na postel a přikryl mě svým tělem. Z úst mi uniklo několik zasténání, které do sebe Isaac vpíjel. Nepřestával mě skoro až zuřivě líbat, jako by se nemohl nasytit a jen já dokázala zkrotit jeho hlad. Z ramen mi stáhl župan, aby měl lepší přístup k mému hrdlu. Popadla jsem do dlaní jeho tričko a jedním rychlým tahem jsem ho jej zbavila. Odhodila jsem ho neurčitým směrem a zasáhla lampu na stole u dveří. Isaac se zasmál a já si ho k sobě přitáhla zpátky. Obtočila jsem mu nohy kolem boků a pěvně se k němu přitiskla. Když mi dlaní putoval po stehně směrem vzhůru, zastavil se na místě, kam mi zabodl nůž. Zase jen slabě zavrčel „promiň“ a zaryl mi prsty do stehna, aby mě posunul po posteli ještě kousek blíž k sobě. Najednou jsem si až moc dobře uvědomovala, že mám oblečený jen župan. A že nás od sebe dělily jenom jeho džíny a mé spodní prádlo. Prsty zavadil o lem mých kalhotek. V tu chvíli si to nejspíš taky uvědomil a jeho oči žlutě zaplály do tmy. Na rukou mu vyjely drápy a Isaac je zaseknul do matrace, kousek od mé hlavy.

Prudce se odtáhl stranou a pokoušel se zjistit, jak se správně dýchá, a potlačit svoji vlčí divokost. Celkem jsem obdivovala, že se zvládl zarazit. To já bych nedokázala. Skryla jsem si rozpálený obličej v dlaních a zoufale zaúpěla. Znělo to trochu jako umírající zvíře. Pozorovala jsem Isaaca přes škvíru mezi prsty a zklidňovala své rozbouřené tělo. Jeho oči už měly zase normální odstín, ale pořád seděl v opačném rohu postele, na můj vkus až moc daleko ode mě. Vydechl přes sevřenou čelist a bezmocně složil hlavu do dlaní.

„Měl bych vypadnout,“ štěknul a natáhl se po botě u postele.

„Nechoď,“ zaprosila jsem a posadila se.

„Tohle není dobrý nápad,“ oponoval mi, ale celou dobu se na mě nepodíval. Místo toho zíral na botu ve své ruce a uvnitř sváděl vnitřní boj, jestli si ji má obout nebo ne. „Mohl jsem ti ublížit… znovu!“ špitnul zoufale. „To nedovolím!“

Vytrhla jsem mu z rukou botu, jako bych mu snad tímhle gestem dokázala zabránit, aby odešel, hodila ji dál od postele a objala ho.

„Mohl, ale neublížil!“ šeptla jsem mu do rtů.

Celý se třásl a pažemi mě pevně sevřel v objetí. Držel mě tak křečovitě a zoufale, až mi to trhalo srdce. Podařilo se mi ho přemístit na správnou stranu postele a přikryla jsem nás dekou. Isaac vyčerpáním už skoro spal, když vsunul ruku pod můj polštář, druhou přehodil přese mě, propletl prsty s mými a přitiskl si mě k hrudi. Držel mě tak pevně, jako bych mu snad chtěla někam utéct, ale přesto mě něžně políbil do vlasů. Než usnul, jen něco neurčitého zamumlal, zabořil se mi obličejem do krku a opět zhluboka vdechl mou vůni. Jako by to mělo být naposled.

Snad to čekání stálo aspoň trošku za to ;)

A tady máte pro představu moje hlavní hrdiny...

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 9. kapitola: