OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 3.

06.05.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1482×

„To dělat odmítám,“ zamračila se Adoráta na Rebecu. Ta se zatvářila velmi podobně.

 „Řekni mi proč? Už jsou to týdny a on se kolem tebe pořád motá. Proč mu nechceš dát šanci?“ zeptala se.

 „Protože se prostě pleteš, on nechce šanci. My se navzájem doučujeme, to je všechno. Já mu pomáhám s teorií, on mě s praxí. Není v tom nic, co tam vidíš ty,“ oponovala Dora trochu nabručeně. Už ji přestávalo bavit neustále to poslouchat a nejspíš nebyla jediná.

 „Becco, nech ji. Pokud to Dora vidět nechce, tak ji nenuť,“ zastal se jí Tobias, který si doteď potichu listoval v učebnici formulí pro šestý ročník, kterou si půjčil od starších spolužáků. Rebeca se na něj zamračila úplně stejně, jako na Doru. Možná i hůř, protože tentokrát se nezastal jí, což dělal v devadesáti devíti procentech případů. Dokonce i proti rodičům.

 „Jenže to tam je!“ protestovala naštvaně. Tobias pokrčil rameny.

 „Ne pro ni,“ řekl jako by se tím řešilo všechno, ale Rebeca byla neústupná. Ovšem to Adoráta taky, za ta léta přišla na to, že musí, jinak by ji Rebeca zašlapala do země.

 „Vidíš něco, co není. Máš vlčí mlhu,“ usoudila a usadila se vedle Tobiase, který lehce odklonil učebnici, aby mu mohla koukat přes rameno, kdyby měla zájem. Dora to alespoň předstírala v naději, že dá Rebeca pokoj. Nedala.

 „Ale vždyť on je-“

 „Kluk,“ přerušila ji Adoráta kysele. Tobias se pobaveně ušklíbnul.

 „Pěkně děkuju,“ šeptnul na půl úst. Dora už se chtěla omluvit, ale Rebeca vypěnila.

 „Pro Merlina, Adoráto, dospěj!“ křikla naštvaně. Dora se na ni zespoda podívala. Něco v tom tónu, jak to říct – bolelo, to je to pravé slovo. Vzedmul se v ní vzdor.

 „Ale já nechci!“ odpověděla stejným tónem. Tobias se znovu pousmál, ale tentokrát to už nebylo tak veselé.

 „Nikdo nechce, ale všichni musíme,“ zašeptal pak a otočil na další stránku.

∂∂∂

Nebelvírská společenská místnost se k večeru pomalu zaplňovala a Lily začínala být z toho neustálého šumu trochu otrávená. Chyběl jí tu James, ten ji dokázal vždycky zbavit špatné nálady a rozptýlit. Navrch jí pomáhal s úkoly, jejichž počet se přímo úměrně zvyšoval s dobou na škole strávenou. Divila se, že v nich sedmáci neplavou, aby se dostali k posteli.

 Zhnuseně odhodila brk. Zrzek naproti ní zvednul hlavu od vlastního pergamenu a zazubil se.

 „Neříkej, že už jsi zase otrávená?“ zeptal se vesele.

 „Co je na tom divného?“ Zasmál se.

 „Nic, ale od chvíle, kdy jsi naposledy zahodila pergameny, že už tě to nebaví, neuběhlo ještě ani deset minut. Šest jsem tě přesvědčoval, ať doděláš alespoň tohle pojednání a pochybuju, že jsi to za ty tři zbývající stihla,“ konstatoval a založil si ruce na hrudi.

 „Hugóó,“ protáhla prosebně s úsměvem. To už se vážně rozesmál.

 „Zapomeň, nebudu to zase dělat za tebe,“ bránil se.

 „Ale no tak, jsi můj nejmilejší bratránek. Taková drobnost, to bys pro mě přece mohl udělat,“ škemrala dál.

 „Jo, drobnost. Ale že těch drobností se za ty roky nastřádalo, co? Až si to jednou budu chtít vybrat, neunese to ani drak,“ poznamenal s vyzývavě povytaženým obočím. Lily dramaticky zalomila rukama.

 „Cokoliv, šlechetný zachránče, slíbím ti cokoliv, ale zbav mě těch odporných pergamenů, které usilují o můj život a volný čas!“ Hugo se pousmál a podrbal se v divokých kudrnatých vlasech, které se mu kroutily kolem obličeje jako hadi. Medúza by zbledla závistí, pomyslela si Lily.

 „Fajn, ale tentokrát tě beru za slovo. Pamatuj si, že až za tebou přijdu, tak mě neodmítneš, jasný?“ zamával jí prstem před nosem. Vesele se zazubila.

 „Říkám, že tě mám nejradši! Jak já bych tě mohla odmítnout?“ smála se. Na to jí neodpověděl, jen si přitáhl její pergameny k sobě.

 „Ještě že už ti zbyly jen lektvary a bylinkářství, jinak bych tu trčel do rána,“ zabručel. Lily vyskočila na nohy, ale ještě se k němu sklonila a zobla ho na tvář. Zašklebil se a ostentativně si potřísněné místo utřel.

 „To si nech pro jiného, jo? A teď jdi, některý z nás musej i pracovat,“ zabručel a sebral brk ze stolu.

 „Jsi nejlepší, ale vážně. Děkuju,“ zopakovala ještě jednou nahlas a vážně. Hugo na ni mrknul, ale pak se zase rychle zatvářil hrozně důležitě a nepřístupně, tak radši se smíchem vyběhla z věže. Když bude mít štěstí, ještě tam bude!

∂∂∂

Když Adoráta vybíhala z hradu, už se pomalu šeřilo. Pospíchala, aby to stihla k lesu ještě za světla. Potmě nepatřil Zapovězený les ani za mák mezi její nejoblíbenější místa. Jak spěchala, na večerem navlhlé trávě jí to podjelo a ona s vypísknutím dosedla na zadek. Bohužel na tom nejhorším místě, kde mohla. Ze skleníků se vynořil profesor bylinkářství.

 „Adoráto, co děláš tak pozdě venku?“ zeptal se a otřel si zašpiněné ruce o pracovní hábit. Dora se okamžitě zastyděla. Tohle uměl její otec na jedničku. Nemusel se mračit, jen zněl lehce nevěřícně, jako by snad netušil, že jeho děti jsou schopné takových nepravostí.

 „Tati,“ pípla tiše a sbírala se ze země.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Pocit provinilosti se znásobil.

 „Jo, jen mi to podjelo. Chtěla jsem ještě stihnout donést tuhle-“ sáhla si do kapsy, ale pak zmateně vytáhla prázdnou ruku. „Kam se poděla?“ divila se nahlas. Její otec ji pozoroval s neutrálním výrazem, ale oči se mu třpytily pobavením.

 „Hledáš něco?“ zeptal se.

 „No jo, ještěrku,“ odpověděla bezradně, když zkusila i další dvě kapsy, ale nikde nebyla. Posmutněla. „Byla pro Berta,“ zabručela. Jenže to její otec slyšet nechtěl.

 „Adoráto, víš že k němu nemáš chodit sama a už vůbec nemáš chodit do Zapovězeného lesa, je to proti školnímu řádu,“ mračil se. Dora si uvědomila, co na sebe bezděčně prozradila a zčervenala.

 „Já vím, ale když on-“ pohled jejího rodiče ji utnul v půlce věty a donutil sledovat špičky jeho bot. „Promiň, už to neudělám,“ zahuhlala. Ještě chvilku ji sledoval, ale pak se usmál. Zlobení nebylo jeho silnou stránkou, ale rozhodně mu to šlo lépe než mamce. Vlastně oba vychovávali své děti spíš pomocí zklamání, než zloby. Když Adoráta viděla, že je něčím zklamala, natolik ji to zasáhlo, že nebylo třeba nic víc. Chtěla to nějak napravit a už jim znovu neubližovat. Otřásla se jen při té myšlence.

 „Je ti zima?“ zeptal se její otec starostlivě a okamžitě mávnul hůlkou, na ramenou jí přistála lehká teplá deka vonící rašelinou a škrábající na tvářích. Usmála se.

 „Děkuju,“ pak se rychle natáhla, aby ho objala kolem pasu. „Už se nezlobíš?“ ujišťovala se. Místo odpovědi ucítila lehký dotek ve vlasech. Dostala pusu. Páni. Většinou ji dostávala jen doma, ve škole skoro nikdy, ale teď ji dostala. Spokojeně se zatetelila a ještě pevněji ho sevřela. Zasmál se.

 „Nerozmačkej mě, siláku,“ nadhodil lehce. Pustila ho a s úsměvem ustoupila. Co na tom, že ta ještěrka vzala roha. Příště nebude brát živou.

 „Co děláš?“ zeptala se se zájmem. Občas trávila dobu prázdnin s ním ve sklenících, které měl doma, ale oproti Bradavickým byly skoro směšné. Dovedl ji k pultu, kde bylo skoro tucet malých kroutících se kaktusů, posetých puchýřovitými boláky.

 „Mimbulus mimbletonia,“ šeptla napůl s úctou napůl odporem. Úžasná rostlina, ale byla vážně hrozně ošklivá. Její otec se na ně pyšně díval.

 „Povedlo se mi je namnožit, zatím největší várka od doby, co to zkouším. Teď je musím přesadit, aby povyrostly, a pak je můžeme začít sklízet,“ prozradil s potutelným úsměvem. Dora měla pocit, že je tu něco, co se jí nebude líbit. „Patří to k osnovám třetích ročníků,“ dodal vesele.

 „Fůůůj,“ neubránila se Adoráta procítěnému zafučení.

 „Neboj, ještě máš čas se na to psychicky připravit, ale teď už běž zpátky do hradu. A za Bertem příště jen za světla a s Hagridem, jasné?“ zahromoval naoko. Dora se zazubila a naposledy se mu tváří otřela o hábit na hrudi. Spokojeně zavrněla a pak už vybíhala ze skleníku. Sytý smích jejího otce ji provázel do svahu a zaručoval pěkné sny. Tedy pokud se do nich nevloudí armáda opuchlých kaktusů, ze kterých bude prýštit ozdravný hnis. Uff.

∂∂∂

„Slečna Malfoyová?“ vytrhl ji z myšlenek dotaz. Zmateně se rozhlédla a střetla se s pohledem své matky, která se ani trochu netvářila potěšeně. Nervózně si skousla rty a naklonila se k Tobiasovi. „Žádné napovídání!“ okřikla ji matka, která se tvářila trochu zklamaně. „Sněte si mimo mé hodiny, slečno Malfoyová, pět bodů z Havraspáru,“ řekla a otočila se ke své dceři zády. Rebeca si složila hlavu do dlaní a vší silou se donutila nezaskučet. To zase bude přednáška. Nejdřív od matky, pak ještě od otce a kdo ví, jestli se to nedozví ještě někdo další, kdo by jí to mohl otřískat o hlavu.

 „O co šlo?“ zeptala se téměř bezhlesně Tobiase. Ten se zašklebil.

 „Rozdíly mezi televizním a rozhlasovým vysíláním. Promiň,“ dodal pak. Rebeca věděla, že se omlouvá za to, že ji neprobral včas. Usmála se.

 „To nic, můžu si za to sama.“

 „Ano, to tedy můžete, slečno. Další dva body za povídání, být vámi začala bych se věnovat výuce.“ Rebeca nenápadně protočila oči ve známé grimase, znamenající no ta má zase náladu. Ale fakt byl, že jak šlo o učení, nebyl s jejich matkou žádný špás. A vlastně ani s otcem, ten považoval svůj předmět za životně důležitý, což asi i byl. Matka, ta považovala každý předmět za životně důležitý, kromě věštění, tím se nijak netajila.

 „Ano, paní profesorko,“ špitla Rebeca a zabořila nos do pergamenu, kam rychlostí blesku zapisovala poznámky z tabule, kterých si zatím nevšimla. Na hodinách jejich matky bylo riziko, že co si nezapíšete hned, to už si nezapíšete nikdy, protože se tabule automaticky čistila, aby na ní mohla matka pokračovat v zápisech, když jí došlo místo. Což bylo pravidelně čtyřikrát do hodiny.

 Nakonec ale Rebeca přežila do konce vyučování bez jakýchkoliv dalších kiksů, ale ani to ji nezachránilo, před kázáním. Tobias na ni samozřejmě čekal u jejich lavice, zatímco do ní matka hustila, jak je od ní tohle chování neuctivé a kdesi cosi. Ne, že by neměla pravdu, ale Rebeca měla svoje starosti.

 „Omlouvám se, mami. Už to neudělám, jo? Jen jsem se zamyslela,“ zkoušela omlouvání urychlit. Hermionin pohled změknul.

 „Něco tě trápí?“ zeptala se a najednou zněla jako její máma a ne profesorka. Rebeca protáhla obličej. Hermiona na ní poznala, že to znamená ano. „Můžu ti pomoct?“ nabídla se potichu. Ale Rebeca jen zavrtěla hlavou.

 „Asi ne. Trochu jsem se chytla s Dorou. Jen - ona to prostě nechce pochopit!“ Její matka překvapeně zamrkala.

 „Copak?“

 „Že se tomu klukovi líbí. Že si dál nemůže hrát na malou holku. Měla by se chovat… jinak,“ dodala pak zaraženě. Její matka se lehce pousmála.

 „Adoráta je jiná než ty, zlato. Ty sis na pozornost zvykala celý život, ale co ona? Musí ji to děsit, pokud, jak říkáš, teď někdo projevil zájem. Navrch, je mladší než ty, vím že jen o rok, ale ve vašem věku to je dlouhá doba,“ usmála se Hermiona smířlivě, když viděla nasupený pohled své dcery.

 „Hm,“ zamručela Rebeca nepřesvědčeně. „Jenže mě to štve.“ Hermiona přikývla.

 „To může, ale je to tvoje kamarádka, ne? Tak bys měla stát při ní, ne proti, tam bude stát vždycky dost jiných,“ mrkla na dceru. Lehce jí shrnula plavé vlasy za ucho a pohladila ji po tváři. „Hrozně mi připomínáš svého otce, ale občas se projeví i to, co máš po mně. Jen se to musíš naučit krotit,“ řekla vesele a pak je oba poslala na další hodinu. Rebece bylo kupodivu o moc líp.

 „Říkal jsem ti to,“ ozval se Tobias, zatímco se rozhlížel chodbou. Nijak zvědavě, prostě jako vždycky. Pozoroval, pamatoval si.

 „Co přesně?“ hrála Rebeca hloupou. Pousmál se.

 Že máš Doru nechat být. Je jiná než ty, nech ji vyrovnat se s tím po svém,“ navrhnul. Rebeca nakrčila nos, ale pak kývla.

 „Fajn.“

 „A omluv se jí,“ dodal Toby.

 „Cože? Ale-“ protestovala. Bratr na ní chvilku spočinul pohledem. „Fajn,“ zahučela znovu, ale bez jakéhokoliv nadšení.

 „Vidíš, taky umíš být dospělá, když chceš,“ popíchl ji spokojeně. Odfrkla si, ale koutky jí lehce zaškubaly.

 „No jasně, pane dospělej. Povíme si to, až tě zase porazím v létání,“ zazubila se vesele. Tobias na chvilku zaváhal, ale pak protočil oči a zatvářil se povýšeně.

 „Jako malá, fakt.“ Ve stejném okamžiku vyběhli. A ve stejném okamžiku i doběhli k učebně starověkých run.

 „Na koštěti to bude lepší, uvidíš,“ vyhrkla zadýchaně Rebeca. Toby se zazubil a opřený o kolena se vydýchával.

 „Leda ve snu, sestřičko,“ odpověděl a pak ji za ruku vtáhl do třídy. Tady už naštěstí vyučování proběhlo bez větších obtíží a Rebeca zvládla udržet pozornost u výkladu.

 Na obědě netrpělivě vyhlížela Doru, která se pořád ne a ne objevit. Místo toho se u jejich míst zastavila kapitánka famfrpálového týmu Carla Lufkinová.

 „Nazdar, vy dva, tak co? Cítíte se na to dostat letos pohár domů?“ zeptala se a potřásla krátkými rozježenými vlasy. Rebeca se jen uculila s pusou plnou brambor. Tobias se nad tím zašklebil a převzal břímě odpovědi na sebe.

 „Copak letos nebude konkurz?“ zeptal se obezřetně. Carla se rozesmála.

 „Jako že by bych se pokusila nahradit dva nejlepší střelce, jaké tahle kolej měla za posledních deset let? Ne, děkuji pěkně, máme skvělý tým, chybí nám jen chytač, na toho konkurz bude. To mi připomíná, že vás tam chci, stejně jako zbytek týmu. Bude to v sobotu v devět a pak si dáme letošní první pořádný trénink, jasný?“

 „Jasný, kapitáne,“ řekla Rebeca, která se konečně prokousala dávkou potravy, kterou do sebe cpala jako křeček. Carla ji plácla po rameni a vyrazila dál za ostatními členy týmu. Tobias se se spokojeným výrazem pustil do své sekané. Rebeca ho zvědavě pozorovala.

 „Tak už to řekni,“ pobídnul ji po chvíli. Usmála se.

 „Ty téměř záříš,“ oznámila mu. Překvapeně zamrkal.

 „Tohle jsem nemyslel,“ zamrmlal a jeho sestra se rozesmála.

 „Já vím, ale i tak tě porazím,“ konstatovala spokojeně.

 „Jo, tohle je stará dobrá Becca. A ne, neporazíš mě.“

 „Ale jo.“

 „Ale ne.“

 „Jo.“

 „Ne.“

 „Merline, už je to tu zas!“ ozvalo se kus od nich zasténání. Překvapeně se rozhlédli. Jejich spolužáci je otráveně pozorovali.

 „Co je?“ zeptali se jednotně dvojčata.

 „Už jim lezete krkem, co by bylo,“ ozvala se přicházející Dora. A hromadný souhlas je přesvědčil, že si nevymýšlí.

 „Hádáte se o tom od druháku, kdy vás vzali do týmu. Mě už taky lezete na nervy a to jsem zrovna přišla,“ konstatovala a několik lidí se zasmálo. Rebeca se chtěla ohradit, ale pak pusu zavřela. Tohle by se mohlo brát jako omluva, ne?

 Že ji za to, co řekla, nepošle do háje.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 3.: