OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 34.

06.08.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1286×

Doslova se sesypali na jednu hromadu a Rebeca měla tu smůlu, že tvořila základy. Hlasité protesty jí nebyla nic platné, navíc je dost komplikovalo závaží na hrudi.

„Slezte ze mě!“ zavřeštěla, když začínala mít pocit, že ji lisují do trávníku kolem.

„Neječ, snažím se,“ zněla tlumená odpověď.

„Weasley, jestli hned neslezeš, tak si mě nepřej!“

„Jasně a co mi uděláš? Můžeš se hýbat asi tolik jako já, což znamená vůbec,“ zabručel a zavrtěl se, jak někoho shazoval. Pak jí konečně uvolnil plíce a sebral se ze země. Natáhl k ní ruku, ignorovala ji a vyškrábala se na nohy po svém. Málem se přerazila o haldu kufrů, ale ustála to.

„Kruci písek, to je taky blbej způsob cestování,“ nadávala polohlasně a třela si holeň.

„Malfoyová, buď ráda, že na tobě nepřistál Gregor,“ pronesla sedmačka z Nebelvíru a drkla do svého spolužáka, který zabíral dvojnásob místa než ostatní. Ten jen protočil oči a otráveně poznamenal:

„Růstová vada, ale jsou to jen samý svaly.“ Rebeca se zasmála spolu s ostatními a rozhlédla se. Kus od nich stály dvě profesorky v elegantních hábitech. Jedna s dlouhou vlnitou kaštanovou kšticí, pro kterou by většina holek vraždila, druhá s blond vlasy staženými do pevného uzlu a hranatými brýlemi s tlustými obroučkami na nose. Vypadala jako ztělesnění vlhkých snů všech puberťáků světa. Rebeca potlačila touhu zkontrolovat svůj vzhled. Určitě měla kolena od trávy a rozcuchané vlasy, ale nepotřebovala si to ještě vizuálně potvrdit.

„Dobrý den,“ pozdravila ta uhlazená francouzsky a skepticky si je prohlédla. „Následujte mne prosím všichni k paláci. O vaše zavazadla bude postaráno.“ Na patě se otočila a vyrazila. Všichni jen překvapeně mrkali, ještě si nestačili posloužit překladatelským zaklínadlem.

„Máme jít za ní a kufry tu nechat,“ přeložila jim to Rebeca s povzdechem a přece jen si nenápadně oprášila zadek. Nesnesla představu, že na něm má přilepený kus trávníku.

Všichni ji poslechli a vyrazili poslušně za profesorkou, protože nikdo jiný to být nemohl. Měla typickou povýšenou auru učitele. Rebeca pobaveně sledovala, jak její spolužáci mávají hůlkami a snaží se sami sobě přičarovat schopnost rozumět tomu, co jim tu lidé budou říkat.

„Ty jsi to kouzlo zapomněla?“ zeptala se brunetka, kterou viděla poblíž Dory, tudíž asi bude z jejího ročníku. Nosila mrzimorské barvy, takže nejspíš nic moc pronikavá inteligence, usoudila Rebeca.

„Nezapomněla, já ho nepotřebuju. Umím francouzsky stejně dobře jako anglicky. Takže proč se s ním trápit, navíc je otrava ho muset každý den obnovovat.“ Mrzimorka si ji obdivně změřila a Rebece se na tváři objevil sebejistý úsměv.

„Vejtaho,“ ozvalo se vedle ní pobaveně. Otočila se na Weasleyho a zamračila se.

„Říkal jsi snad něco?“

„Já? Ale vůbec ne,“ zvedl ruce v obraném gestu a zasmál se. Pak si pospíšil dopředu, jen aby ji popíchl.

„Saláte,“ ulevila si.

„Já to slyšel,“ ozvalo se pobaveně a ona dostala chuť po něm něco hodit. Radši se začala soustředit na krajinu kolem. Míjeli právě shluk stromů a za ním se objevila vodní plocha. Ne moc velká a nejspíš uměle vybudovaná. Trávník byl všude zastřižený na stejnou délku a keře, které sem tam vykukovaly, nejspíš rozmístěné v nějakém důmyslném vzorci neměly ani jedinou větvičku jinak, než by měla být. Přes vodní plochu vedl kamenný mostek. Mostem se to nazvat nedalo, byla příliš nízká, vlastně kdyby nevedla až na druhou stranu, vypadala by jako kamenné molo.

Ano, na druhou stranu, na tu, kde se tyčil palác, kterým se jako jediná čarodějná škola Krásnohůlky pyšnily. Všechny ostatní školy se nacházely na hradech nebo v podobných stavbách, ale Francouzi ne, ti museli mít palác. Rebeca si odfrkla, ale tak tiše, aby se to k profesorce nedoneslo.

„To je ale krása,“ rozplývala se Mrzimorka vedle ní. Rebeca nesouhlasila, ale musela uznat, že je to rozhodně působivá stavba. Elegantní tvary, spousta vysokých oken a sloupy zdobené zlatem. Ve slunečním světle se celý palác doslova třpytil. A i když jí přišel v jistém ohledu přeplácaný a nevkusný, do krajiny zapadal a vyzařovala z něj magie, která mu dodávala na majestátnosti. Jak přecházeli most, objevovaly se další a další části, které z jejich pohledu předtím nebyly vidět. Teď si například mohli všimnout mohutného schodiště, které vedlo od hlavního vchodu na upravenou cestu, která se točila kolem kruhového trávníku s tvarovanými keři, květinami a malou fontánkou. Vše dokonale upravené, pěstěné a prostě… francouzské.

„Když se ti líbí pompéznost, tak určitě,“ prohodila na půl úst k Mrzimorce, ta ji ovšem stejně nevnímala. Rozhlížela se kolem sebe s ústy dokořán. Rebeca na minutu zalitovala, že tu s ní není místo ní Dora, ta by se zasmála a určitě by sama na účet paláce něco přisadila. Povzdechla si a zahnala myšlenky na kamarádku, ta se právě teď nejspíš sama protloukala podobnou situací, jen jí byla zima. Rebece bylo pro změnu vedro. Plášť uzpůsobený na chlad skotského podzimu byl na jihu Francie naprosto zbytečný. Přesto si řekla, že to v něm ještě chvilku vydrží. Nechtělo se jí ho nést přes ruku. Jen si ho shrnula z ramen celý na záda. I to jí přineslo úlevu.

Přešli mostek a ocitli se před hlavním vchodem, ten byl otevřený dokořán, a tak do haly zářilo dopolední slunce. Na první pohled bylo jasné, že hlavním stavebním prvkem interiéru je mramor. Bílý mramor, převážně. Taky byla na výzdobu použita spousta zlata. Od stropu pak visel obrovský křišťálový lustr s dobrou stovkou svíček. Ze zdí trčely modelované svícny vyleštěné a zářící do daleka. Rebece se z toho začínalo třpytit na mozku.

„Pro Merlina, zhasněte někdo,“ zabručela si pro sebe, ale Weasley, který už stál zase vedle ní, se uchechtl. Vrhla po něm zamračený pohled, ale naprosto ji ignoroval. To ji otrávilo ještě víc. Měla chuť mu zamávat rukou před nosem a zavolat všímej si mě nebo ještě lépe všímej si, že tě urážím! Jo, to by bylo úplně nejlepší, ale musela se ovládnout, i když ta představa byla sladká.

„Něco se ti snad nelíbí, Bouráku?“ zeptal se a naprosto ji zaskočil.

„Prosím?“

„Ptal jsem se, jestli se ti něco nelíbí,“ zopakoval blahosklonně.

„Jak jsi mi to řekl?“

„Bouráku. Já nevím, jestli sis toho už všimla, ale co jsem v týmu, máš při famfrpálu samé vážné nehody. Uvažuju, jestli se ve mně nesnažíš záměrně vzbudit lítost, abych tě nechával vyhrát,“ popichoval. Rebeca začínala vidět rudě. Zastavila a vztekle mu zapíchla prst do hrudi.

„Já nemám důvod předstírat úrazy! Jsem dost schopná tě porazit férově, navíc tebe by dokázal porazit i náměsíčný Filch!“ Jemně jí ruku odstrčil a přetřel si místo, kam ho tak ostře dloubla.

„Víš, řekl bych, že se vztekáš, protože mám pravdu, ale neřeknu to, protože pak bys mohla dostat z toho vzteku mrtvici a já to tvému otci odmítám vysvětlovat. Navíc, zatím jsem v plusu, mám na kontě tvojí záchranu, nechci si to pokazit tím, že ti přivodím infarkt,“ prohodil a vesele na ni mrknul. Doběhl ostatní a nechal ji tam stát s pusou dokořán neschopnou slova. Probrala se, až když byli ostatní u dveří do další místnosti. Doběhla je a snažila se vzpamatovat z toho, že ji Weasley dokázal připravit o řeč.

Vešli do sálu plného kulatých stolků, u kterých bylo vždy po šesti zdobených židlích, a na kterých nikdo neseděl. Rebece to připadalo jako ekvivalent jejich Velké síně, ale to, že byla naprosto prázdná, ji zaskočilo. Ale opravdu, nikde nebyl ani jediný student. Profesorka je vedla podél zdi až podélnému stolu, umístěnému podobně jako v bradavicích. Byl to dlouhý stůl, to ano, ale jinak měl s tím Bradavickým společného… no, vlastně vůbec nic. Tenhle nebyl masivní, naopak byl vyřezávaný, zdobený kudrlinkami a na zem dosahovaly nejen elegantní a dlouhé nohy, ale i kanýrový ubrus. Rebeca to nedokázala jinak popsat, rozhodně jí to přišlo divné. Za stolem seděly dvě ženy, ale jen jedna z nich měla normální velikost. Druhá byla… no, obří to vystihovalo docela dobře. Napadlo ji, že to musí být madam Maxime, o které se několikrát zmínili na oslavách rodiče a ostatní.

„Dobrý den, studenti. Vítejte v Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách, jsem zdejší ředitelka, madam Maxime,“ potvrdila Rebečinu domněnku, ovšem pronesla to s takovou dávkou elegance, jakou Becca ještě nikdy neviděla. „Toto je má zástupkyně, profesorka Durandová a přivedla vás profesorka Girardová. Obě patří do komise, která má na starost tento projekt. Prosím posaďte se,“ vyzvala je a za nimi na zem s tlumeným žuchnutím dopadlo dvanáct židlí. Poslechli a usadili se. „Bude nejlepší, pokud začneme tím základním. Přečtu vaše jména a ten, koho přečtu, se vždy ozve, aby potvrdil shodu, ano?“ Následné předčítání se odbylo vcelku rychle a Rebeca zjistila, že malé čtvrťačka se jmenuje Vanda. Kromě šesťáka Thomase a sedmačky Adrii si víc jmen zapamatovat nestihla.

„Tak tedy dál, pro vaše potřeby jsme přichystaly dvě ložnice, dívčí a chlapeckou, které se nachází stranou běžných ubytovacích prostor. Také si ponecháte své běžné školní uniformy, protože na tři měsíce vás nebudeme rozřazovat do skupin, jak je zde jinak běžné. Skupin je šest podle schopností a pohlaví. Pokud byste navštěvovali akademii od počátku, mohli byste se dostat do skupiny Obvyklé, Nadprůměrné nebo Excelentní. Samozřejmě je možné se časem a podle výsledků ve studiu ve skupinách promíchat. To, že začínáte, jako Obvyklý kouzelník neznamená, že nemůžete skončit ve skupině Excelentních a naopak.

Dále vás možná zaskočí, že na zdejší škole nemáme famfrpálová mužstva ani v něm nepořádáme zápasy,“ prohlásila ředitelka příkře a Rebece tím úplně vyrazila dech. Žádný famfrpál? Žádný?! Weasley se netvářil o nic lépe, než se ona sama cítila. Tohle byla rozhodně rána pod pás. „Samozřejmě lekce létání tu jsou, ale pouze v prvním ročníku, to se myslím od vašich osnov neliší. Samozřejmě máme povinné a volitelné předměty, do večeře máte čas si rozmyslet, na které volitelné předměty se zapíšete, mějte na paměti, že musí být alespoň dva a bylo by dobře, aby překročily počet čtyř. I když samozřejmě výjimky jsou možné, pokud dokážete, že je ve vašich silách to zvládnout. To je z toho nejpodstatnějšího vše, zbytek se dozvíte z podkladů, které vám při odchodu rozdá profesorka Durandová. Studentům vás představíme u oběda, většina z nich je totiž právě venku a užívají si posledních teplých dní. Profesorka Girardová vás teď odvede k vašim ubykacím, kdybyste potřebovali cokoliv vědět, neváhejte se zeptat. Studenti i profesoři vám vyjdou vstříc, ovšem respektujte zdejší kodex chování a řiďte se jím, abyste se vyhnuli možným problémům. Nyní můžete jít,“ pokynula jim a obě profesorky se postavily, což jim nejspíš mělo naznačit, aby si taky stoupli. Udělali to trochu váhavě a hlavně nesourodě. Někteří narážku nepochopili, jiní ji zase plnili až příliš horlivě.

Každopádně během chvíle vycházeli ze sálu a každý svíral několik popsaných pergamenů, husím pochodem mířili za matkou husou… totiž za profesorkou Girardovou, ale mohli by jít třeba za kolozubým obrem, Rebeca to nevnímala.

„Žádný famfrpál,“ šeptala stále naprosto nevěřícně.

„Zakrníme,“ ozval se vedle ní Weasley.

„Jo a hned potom umřeme. Tři měsíce bez famfrpálu?“

„Už teď mi chybí, nevydržím to tři měsíce!“

„Nemůžou nám nedovolit hrát. To přece nejde!“

„Někdy přece musíme mít volno. Copak se tu nenajde nikdo, kdo by ho chtěl hrát?“

„Třeba je tu famfrpál sprosté slovo.“

„Hloupost, jen tu nejsou dost vyspělí, aby ocenili jeho přínos pro výuku.“

„Jo, to bude ono. My jsme vyspělejší, musíme trénovat, jestli nemáme být našim týmům úplně k ničemu, až se vrátíme.“

„Můžeme trénovat,“ vyhrkl najednou Weasley až ji to téměř probralo z šoku, způsobeného tou katastrofální vyhlídkou na tři měsíce bez famfrpálu. Tři měsíce!

„He?“ udělala zmateně. Namířil na ni prst a pak ho obrátil na sebe. Spokojen ě se zašklebil.

„Můžeme trénovat spolu nebo spíš, můžeme trénovat proti sobě. Ty jsi střelec, já brankář, perfektně to sedí.“

„Ale vždyť tu není hřiště a mě chybí dva další střelci do týmu!“ Pokrčil rameny.

„Asi to budeš muset zvládnout sama,“ popíchl ji. „Vsadíme se, že tě porazím v pěti zápasech z pěti?“

„Můžeš rovnou říct vždycky, ale to se ti nepodaří. Nakopu tě do koštěte,“ přimhouřila oči výhružně. Vracel se jí elán s vyhlídkou na možnost si přece jen zahrát.

„Vsadíme se?“ navrhnul Weasley samolibě a natáhl ruku směrem k ní. Opovržlivě se na ni podívala, ale pak ji stiskla.

„O co?“ Usmál se.

„Pokud to dokážu, přestaneš s tím směšným nepřátelstvím i posměšky a akceptuješ, že mám i křestní jméno,“ navrhl se spokojeným výrazem. Ona mu to oplatila otráveným šklebem.

„A pokud to nedokážeš?“ Neznejistěl, jen se usmál.

„Pak udělám, co mi řekneš.“ Věděla, že se jí tvář rozzářila jako vánoční stromek.

„Platí!“

 Pro představu, Krásnohůlky:

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 34.: