OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 35.

07.08.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1366×

Adoráta spěchala chodbou a snažila si nepřišlápnout dlouhý plášť, do kterého byla zabalená, a přesto jí byla zima. Už stačila zjistit, že ohně, které viděla hořet první den, se nezapalují tak často, jak doufala. Celý hrad byl po většinu času jeden velký rampouch a ona si i do postele zvykla brát svetr a pár tlustých ponožek, taky si na peřinu přehazovala svůj plášť. Stejně se občas budila zimou. Pár kruvalských spolužaček z ročníku, se ji snažilo uklidnit, že si zvykne, ale zatím byl zvyk daleko.

Zahnula za roh a ztuhla. Přímo proti ní kráčela skupinka starších studentů s povýšenými pohledy. Teoreticky by jim neměla být tolik trnem v oku, jako jiní, ale to, že byla dívka, jí v podstatě na čelo napsalo velkými písmeny TERČ. S radikálními studenty měla čest hned druhý den svého pobytu, ale to měla po boku Damyana, Troye a Dimitrije s Petrem. Oni jí vysvětlili, jak se to s nimi má, a že udělá lépe, když se jim bude vyhýbat. A ona by opravdu moc ráda, ale teď nebylo jak.

Všimnul si jí první. Světlovlasý vysoký kluk s širokými rameny a ledovým modrým pohledem. Viděla v jeho tváři tu jasně vepsanou nechuť. Do té chvíle úplně nevěřila tomu, co jí říkal otec nebo kluci, ale teď si byla jistá, že nepřeháněli.

On ji tu nechtěl, ta neskrývaná nechuť a opovržení byla, jako by ji uhodil přímo do tváře. Nedokázala ukrýt strach, i když na ni rozum křičel, že ukázat strach je špatná volba. Přesto na ni ostatní neupozornil. Prošli kolem ní a zmizeli za rohem, zpoza kterého před chvílí vyšla. Na zeď doslova padla a srdce se ne a ne uklidnit. I když první pocítila úlevu, došlo jí, že mu za to nestála. Sice byla ráda, že ji v podstatě ignoroval, ale vědomí, že ji nepovažuje za hodnou ani urážky, bylo svým způsobem taky zdrcující. Rychle ale tuhle myšlenku zahnala a gratulovala si k dalším dnům na světě. Tiše si odfoukla a pospíšila si na hodinu.

Nečekala, že tak rychle zapadne do stereotypu vyučování, studování a zkoušek sboru, ale nic jiného jí ani nezbylo, stěží si našla chvíli na napsání všech slíbených dopisů. Studium v Kruvalu rozhodně nebylo lehčí než v Bradavicích a hlavně bylo jiné. Profesoři vyučovali způsobem, který si doteď nedokázala představit. Spíš než jako učení to vypadalo jako kruté lekce létání. Jednoduše vás posadí na koště a vy se tam udržte. Když to nezvládnete, rozkřápnete si lebku o zem – končíte. Tak jako v Bradavicích měla šest povinných předmětů: Přeměny, Formule a zaklínadla, Jedy, protijedy a běžné lektvary, Dějiny kouzelnické Evropy, Černou magii a Zkoumání čarovných tvorů. Překvapivě tu Rostliny a jejich využití, což byl ekvivalent Bylinkářství, byly volitelné. Také Nebeská tělesa nebyla povinná, na rozdíl od Astronomie. Jenže to Adorátě nevadilo. Stejně si musela vybrat z volitelných a tam si vzala Rostliny a jejich využití, aby nevypadla ze cviku, a Runové písmo.

I když byly všechny předměty v podstatě podobné tomu, co se učila v Bradavicích, přišlo jí, že se je tu učí úplně obráceně. Vlastně… ne obráceně, ale určitě z jiné strany. Temnější, surovější. Pokud by se v Bradavicích učili o kamenném kvádru, dívali by se na něj jako na výtvor. Hotovou, uspořádanou věc, u které je třeba vyzkoumat, jak se stala takovou, jaká je. V Kruvalu ne, tady zkoumali ten neopracovaný surový kámen, snažili se dostat do jeho nitra, poznat ho a určit, co z něj mohou dostat, co jim bude k užitku. Tady chtěli věci využít ve svůj prospěch, ne pochopit.

Stejně pitvorná jí připadala i první hodina Černé magie, kterou ve svém životě zažila.

Třída, kde ji měli, byla prostorná, ale s několika temnými výklenky. Od stropu visely dlouhé cáry potrhaných závěsů temně rudé barvy. Vytvářely trochu přízračný a hlavně děsivý dojem. Adoráta by přísahala, že se vlní, jakoby místností profukoval lehký vánek, ale to se nedělo. Místnost sice byla chladná jako zbytek hradu, ale rozhodně v ní nefoukalo. A pak se objevil profesor. Ten tmavovlasý mlčenlivý zástupce ředitele se zvláštními vousy a úplně černýma očima. Adoráta se nebála přiznat si, že ji děsí. Naprosto a úplně. Celou jeho cestu ke katedře si snažila představit, jaký má asi hlas. V hlavě jí zněl jako baryton. Sytý, ostrý a chladný. V napjatém očekávání se doslova nakláněla před lavici, ale to, co se dozvěděla, bylo mnohem děsivější, než co si představovala.

Profesor přednášející černou magii byl němý. Přesto mohl učit a Adoráta pochopila proč přesně ve chvíli, kdy se jí poprvé v hlavě ozval ten svůdně ponoukající šepot.

Ještě si vybavovala tu hrůzu, když jí to došlo. Měla ho ve své hlavě, nedokázala tomu nijak zabránit a navíc, ze všeho nejvíc toužila poslechnout vše, co jí hlas řekl. Šeptal, lákal a vemlouval se všemi způsoby a přitom jako by jí v hlavě ani nezněl. Byl jako ozvěna ozvěny hlasu. Nezjistitelný a přece všudypřítomný.

Nemohla spát tu noc a ani ty další.

∂∂∂

Seděla v jedné ze dvou knihoven, o kterých jí Damyan v létě vyprávěl, a snažila se najít v knihách něco o využívání vílích křídel do lektvarů pro udržení krásy a mladistvého vzhledu. Měla po ruce hned dva odpudivě vypadající grimoáry a snažila se ovládnout žaludek, který se bouřil proti kresbám znázorňujícím oddělování křídel ještě živým vílám.

Nakonec knihu s povzdechem odsunula a snažila se nemyslet chvíli na nic z toho, co se vlastně za první tři dny v Kruvalu naučila. Přála si vytěsnit hodinu, kterou strávili hledáním slabých míst kentaura a tří nejjednodušších způsobů jeho eliminace. Stejně jako nikdy nechtěla vařit lektvar, do kterého se musí v bodu varu postupně vhazovat šest živých tlustočervů.

Vyslechla taky rozhovor Hesper Smithové a Corneliuse Osypky, kteří se bavili o hodině, kdy vařili, u nich zakázaný, jed z krve jednorožce. Pro Adorátu to bylo jako procházet noční můrou. Měla v povaze nenávidět všechno, čemu se tu věnovali a přitom jí tu bylo o tolik lépe, než v Bradavicích. Ten rozpor měl za následek probdělé noci a kruhy pod očima, na kterých by se dalo houpat.

„Jsi v pořádku?“ Trhla sebou a zvedla pohled. Nad ní stál Damyan a starostlivě si ji prohlížel. Usmála se.

„Jistě, proč bych neměla?“ Zamračil se.

„Třeba proto, že na tebe už chvíli mluvím a ty nevnímáš? Nebo třeba protože pláčeš?“ Sáhla si na tvář a opravdu pod prsty ucítila vlhko, rychle si osušila tváře.

„Ani jsem si to neuvědomila,“ zamumlala a Damyan se posadil proti ní.

„Pláčeš, aniž o tom víš? To se ti tu tak nelíbí?“ zkusil se pousmát, ale vypadalo to spíš, jako by sám neměl daleko k pláči. Zavrtěla hlavou.

„Tím to není, to asi ty knihy,“ kývla hlavou ke grimoárům s hrůznými kresbami. Damyan se na ně podíval a pochopení mu prozářilo tvář. Pokýval hlavou.

„Chápu, i tak to musí být šok, ale navíc pro tebe…“

„Proč pro mě? Nejsem tak útlocitná,“ bránila se. Ušklíbl se.

„I kdyby to byla pravda, o tom nemluvím. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak moc miluješ kouzelné tvory a zvířata všeobecně? Nedokážu si představit nikoho, komu by zdejší druh studia vyhovoval méně… snad jen, hm, jak se jmenoval, Habridovi?“

„Hagridovi,“ opravila ho s pousmáním. „To máš asi pravdu.“ Škubla sebou, když grimoáry z ničeho nic zaklapnul, až se to rozlehlo. Natáhl k ní ruku.

„Tak co kdybys na to na chvilku zapomněla a šla se se mnou projít?“ Pobaveně zabloudila pohledem k okýnku vysoko ve zdi a zeptala se:

„A ta vánice, ta tomu vadit nebude?“ Zazubil se.

„Kdo říkal, že tě vezmu ven?“ oplatil jí dotaz a tím ji zaskočil.

„No, asi nikdo… tak jo,“ souhlasila a chytila ho za ruku. Pomohl jí na nohy, sbalil její pergamen s poznámkami i tašku a hodil si ji přes rameno. Pak ji pořádně zabalil do jejího pláště.

„Bude tam zima, tak se pořádně zabal,“ usmál se, chytil ji za ruku a vedl pryč z knihovny. Zvědavě sledovala cestu, ale nepřišlo jí, že by šli někam jinam, než k východu. Po chvíli ji opravdu provedl ven na nádvoří, kde je v okamžiku zasypala spousta sněhu.

„Neříkal jsi, že nejdeme ven?“ huhňala do límce.

„Nejdeme, jen musíme přeběhnout nádvoří,“ zazněla stejně huhňavá odpověď a Damyan ji za ruku táhnul někam ke skále, ze které hrad doslova vyrůstal. Uslyšela zaskřípění pantů a najednou zase viděla. Damyan za nimi dveře zabouchnul a oklepal se. Hned u dveří v držáku hořela pochodeň a u ní byl koš nových, ještě nezapálených. Jednu si vzal a druhou jí podal. Zapálili si je a v lepším světle si Adoráta mohla konečně prohlédnout, kde to vlastně jsou. Všude kolem byla skála a stáli v celkem úzké chodbičce tou skálou proražené. Konec se ztrácel ve tmě, ale Damyan se usmíval, takže ho to nejspíš neděsilo jako ji.

„Ehm… co tu děláme?“

„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o jeskyních, kde zamrzá voda?“ Přikývla a pak jí to došlo.

„Tam se jde tudy?“ Kývnul.

„Ale je tu spousta jeskyní a chodeb, které vedou na různá místa. Chtěl bych ti něco ukázat,“ řekl a vykročil, jeho pochodeň osvětlovala jen část před ním a Adoráta byla ráda za svou, kterou si svítila pod vlastní nohy. Zprvu ji napadlo, proč pochodně, když si mohou dost dobře svítit hůlkami, ale s ubývajícími stupni jí bylo jasné, že pochodeň má dvojí význam. Dalo se o ni ohřát, to by o hůlku nešlo. Adoráta navrch nedokázala vykouzlit tak silné zahřívací kouzlo, které by jí tu bylo co platné. Rozhlížela se kolem sebe, a co chvíli si všimla ve stěnách chodby temných tunelů, které byly nejspíš dalšími chodbami nebo ústími do jeskyň. Z některých vycházelo tlumené hučení, z jiných klapání. Nechápala, jak se tu dokáže Damyan vyznat, ale vypadal, že jde na jistotu. Pak zahlédla v jedné z postranních chodeb něco třpytivého. Překvapeně se zastavila a posvítila si pochodní dovnitř. Z jeskyně to přímo burácelo. Udělala několik kroků a na tvář ji dopadlo pár kapek ledové tříště. Sklonila pochodeň k nohám a polekaně ucouvla. Stála přímo u srázu, do kterého odněkud z temna nahoře padal vodopád. Ne moc velký, ale díra v zemi byla široká dost nato, aby do ní mohla spadnout a podle zvuku dopadající vody by letěla dlouho. Rychle se vrátila na chodbu a vykročila dál, ale najednou jí došlo, že její pochodeň je tu jediná.

„Damyane?“ zavolala, ale ve skutečnosti jen šeptala, krk stažený úzkostí. Ani samu sebe, přes to burácení, neslyšela. Udělala pár klopýtavých kroků vpřed, ale vážně tam nebyl. Co hůř, před ní byly tři varianty cesty. Do které vešel? Poslouchala, jestli ho nezaslechne, ale nic. Z té nalevo se ozývalo hučení jako z té předchozí, tu se rozhodla vynechat rovnou. Z té před ní se neslo nepravidelné klapání, ta vpravo byla jen černá. Černá a tichá, to jí nahánělo hrůzu, rozhodla se tedy raději pro klapání a šla rovně. Mávala kolem sebe pochodní a snažila se určit, kde je, ale kolem ní nebylo nic, dokonce ani stěny. Musela být v jeskyni a to klapání by mohla být voda.

„Damyane!“ zavolala a tentokrát to znělo silněji. Leknutím vypískla, když se kolem ní volání rozlehlo a ozvěna jí ho vracela v desetkrát odražené verzi, která už neměla většinu původních hlásek. Nervózně se vydala kupředu. Jak mohla být ta jeskyně velká? Copak mohl být za takovou chvilku tak strašně daleko? Rozhlížela se a pokračovala dál. Míjela krápníky velké jako ona sama, několikrát také stoupla do vody. Vypadalo to, že tu pod zemí je spousta, ale opravdu spousta vody. Jen se modlila, aby v ní něco nežilo. „Damyane!“ zavolala znovu, už připravená na ozvěnu. Proto ji tentokrát překvapilo, když se jí nevrátilo očekávané yane!

„Adoráto!“ slyšela volat a stěny kolem ní, jako by se jí chtěly vysmát, volaly doráto, doráto, ráto, ráto.

„Damyane, kde jsi?!“ zakřičela znovu a čekala, jestli se ozve. Vyrazila zatím dál od vody, nehodlala to pokoušet. Jeden nikdy neví a tohle byl Kruval.

„Kam jsi šla?!“ přinesly k ní stěny jeho hlas a několikrát ji s ním v různě zkrácených verzích praštily do uší.

„Bezva, prostě bezva,“ ulevila si Adoráta polohlasně a zatočila se kolem vlastní osy, jestli ho třeba nezahlédne. „Já jsem tady!“ zakřičela dřív, než jí došlo, že ta informace má nulovou hodnotu. On byl přece taky tady. Protočila nad sebou pohled a pak dodala. „Je tu voda!“ Došlo jí, že si moc nepomohla. Voda tu byla taky všude.

„Adoráto, dokážeš se vrátit zpátky?!“ to byl dobrý dotaz, kdyby… rozhlédla se.

„A kudy je to zpátky?!“ Jo, dokázala si přiznat, kdy se ztratí, ovšem nebylo jí kvůli tomu o nic líp.

„Toho jsem se bál! Jdu tě hledat, zůstaň, kde jsi!“ zakřičel na ni a ozvěna jí to nakázala ještě několikrát. Kysela ucedila, že to se mu líp řekne, než udělá. On neměl za zadkem vodu, kde může žít kdovíco, které právě slyšelo svoji večeři křičet, že je ztracená.

„Zapomeň,“ zabručela Adoráta a snažila se dostat od místa, kde tušila vodní plochu. Že jde přesně obráceně, si uvědomila, když zase šlápla do vody. „Áááá!“ zařvala dřív, než se stihla zarazit. Připlácla si ruku na pusu, ale bylo pozdě.

„Adoráto!“ uslyšela Damyanův polekaný výkřik, chtěla mu odpovědět, ale uvědomila si, že ho slyšela mnohem lépe a hlavně, že konečně tušila u jaké strany. Vydala se vlevo.

„Jen jsem se vyděsila!“ zkusila ho uklidnit. Zamávala pochodní ve vzduchu, kdyby ji náhodou mohl vidět, ale přesně v tu chvíli zakopla a cítila, jak jí kámen proniká kůží na dlani. Bolestí sykla. Pochodeň jí vypadla z ruky a odkutálela se kus od ní. Naštěstí nezhasla, tak ji stačilo jen zdvihnout. Bohužel Adoráta ztratila orientaci a teď nevěděla, kudy to předtím šla. „Damyane!“ zakřičela, ale odpověď žádná. Sevřela pochodeň pevně a ignorovala bolest z krvácející rány. Otočila se čelem vzad a málem dostala infarkt, když zblízka koukla do Damyanovi tváře, osvícené pochodní, která se vyloupla zpoza jednoho ze sloupů. „Áááá,“ zařvala, než se celá situace dobelhala až k mozku, který to líným tempem přebral a donutil ji tu pusu zavřít a zmlknout.

„Adoráto!“ zajásal Damyan a sevřel ji v náruči. Úlevně vydechla.

„Už jsem myslela, že tě nenajdu,“ vzdychla si. Byl tu Damyan, všechno je fajn. On určitě ví, že tu nic nežije, tudíž její představy o tvorovi žeroucím ztracené studentky ztrácely na ostrosti.

„Taky jsem se bál a teď pojď pryč, než nás tu něco najde a sežere,“ prohlásil. Vytřeštěně se na něj dívala. „To byl vtip,“ prohlásil se smíchem.

„To není vtipný!“ křikla na něj, celá zkoprnělá, ale pak se stejně pousmála. „Prosím tě, pojď odsud, tedy… znáš cestu, že jo?“ zeptala se opatrně. Shovívavě se na ni usmál.

„Jistě, že znám, nejsem tu poprvé. A ty se mi pokus neztrácet.“ Odfrkla si.

„Já nevím, kdo mi tu utekl.“ Vzdychl.

„Dobře, tak půjdeš přede mnou, to už si pohlídám, že zase neskončíš jinde, než mám v plánu,“ pobídl ji a ona poslušně cupitala před ním. Vyvedl ji z jeskyně, zpět na křižovatku chodeb a řekl, ať jde do té, kde hučí vodopád. Nechtělo se jí, ale věřila mu a tak šla. Cesta jim ještě chvíli zabrala, ale šli z kopce, a tak ji to ani moc neunavovalo. Hučení vodopádu, mnohem většího než byl ten předchozí, jim znemožňovalo si povídat, ale Adorátě stačilo, že ho cítí kousek za sebou. Byl to zvláštní pocit, že jí za zády stojí někdo, kdo ji hlídá, ale zároveň to není rodina. Navrch někdo, kdo je tak hezký. V zamyšlení zase zakopla, ale rychle se chytila výstupku, který trčel ze stěny. Překvapeně si uvědomila, že na něj docela dobře vidí i bez pochodně, kterou držela u země ve druhé ruce. Zamrkala, ale pořád se jí zdálo světleji.

„Už se blížíme k cíli,“ křikl Damyan, tady u dna, kam vodopád dopadal, bylo hrozně hlučno. Adoráta šla dál podél tekoucí vody a po chvíli už si byla jistá, že před nimi je denní světlo. A opravdu, stačilo vyjít za zákrutu a objevil se před nimi výhled do krajiny, a to ne jen tak ledajaký. Stáli hluboko pod hradem, který odsud rozhodně nebyl vidět, ale podle okolních hor si Adoráta dokázala představit, kde je. Oni stáli na břehu nádherného jezera. Vločky už se z nebe snášely jen pomalu a lehce dopadaly na hladinu, kde se rozpouštěly při prvním kontaktu.

„Páni,“ vydechla okouzleně. Damyan stanul vedle ní a usmál se.

„Jo. Takhle jsem se cítil, když jsem to tu viděl prvně. Troy mi to tu ukázal, odkud to ví on, netuším, ale celkem na tom nezáleží, řekl bych,“ pokrčil rameny a natáhl k ní ruku. Strnul ve chvíli, kdy si všimnul, že ji má od krve. „Nevím, že bych se zranil,“ hlesnul. Adoráta rozpačitě otočila ruce dlaněmi vzhůru. Měla je zamazané špínou a krví. Damyan syknul a jemně je chytil. „Proč jsi nic neřekla?“

„Nějak jsem na to zapomněla. Navíc v té tmě jsem ani nevěděla, že to vypadá tak hrozně,“ pokrčila rameny. Damyan si jen povzdychl a jemně ji zatáhnul ke kraji jezera.

„Musíme to vyčistit. Klekni si,“ požádal ji a sám nabral do dlaní vodu, která musela být ledová. Jemně jí smýval z rukou špínu i krev a Adoráta si překvapeně uvědomila, že ji to skoro nebolí.

„Už jsi to někdy dělal?“ zeptala se. Ušklíbl se.

„Mám dva mladší bratry, jistěže jsem to dělal. Jsou neposední jako mladí draci, zkoumají všechno, na co se dostanou, a jelikož jsou opravdu dobří lezci, dostanou se téměř všude.“

„To znám, Frank měl tohle období taky, ale jeho to naštěstí s prvním zraněním přešlo, nejspíš zjistil, že mu to za tu bolest nestojí,“ zasmála se a sykla, když malinko přitlačil.

„Omlouvám se, ale máš to hluboké, musím to vyčistit pořádně,“ vysvětlil a odkryl kus čistého sněhu, který stlačil do měkké hrudky a tou jí rány vyčistil. Zatnula zuby a nevydala ani hlásek, dokud neskončil. Nakonec se jí zeptal, jestli má rukavice. Přikývla. „Tak si je nasaď, ať se ti do toho nedostane žádná špína, dokud si to nebudeš moct na hradě pořádně ošetřit.“ Sám udělal to samé, když si předtím na ruce několikrát dýchnul a promasíroval si je.

„Měla jsem si je vzít v té jeskyni, mohly tomu zabránit,“ vypeskovala sama sebe, ale Damyan se usmál.

„Není to tak hrozné a už na tom ani nezáleží, řekl bych. Projdeme se?“ Vesele přikývla a narovnala se. „Nedá se tu jít nijak daleko, ale myslím, že to není třeba, nejkrásnější je to stejně tady,“ pronesl a mávnul rukou ke svahům porostlým stromy a teď obaleným spoustou sněhu. Přesto bylo vespod vidět zelené jehličí, a když tam zamířili, přišlo jí to jako prostorný sál se spoustou sloupů a kouzelným stropem jako v Bradavicích, jenže tenhle neukazoval nebe, jen spoustu a spoustu temně zelených větví. Sněžení zase zhoustlo, a tak se mezi stromy schovali. Stáli tak pod přístřeškem a sledovali, jak husté sněžení omezuje jejich výhled víc a víc, až jim zbyl jen úzký pruh zasněžené země před stromy, který ještě od stěny sněhu byli schopní rozeznat.

„Tahle škola má spoustu negativ, ale jsou tu i věci, které z ní dělají úžasné místo,“ pronesl Damyan zamyšleně. „Není asi moc lidí, kteří by se mohli podívat na tohle místo, aniž by objevili cestu pod hradem. A nikdy to tu nevidět? To by byla hrozná škoda.“

„To ano, ale přála bych si, aby v tom nebyl takový rozpor.“

„Rozpor?“ zatvářil se zmateně.

„No… ano. Kruval je úžasný, majestátní, na nádherném místě, ale to, co se tu učí…“ rozpačitě zmlkla. Damyan pochopil.

„Jo, tahle škola pevně stojí na tradicích a tradice jsou tu vážně docela temné. Ale prý, co se tu změnil ředitel, to tu dostalo míň radikální styl. Já to posoudím jen těžko, ale strýc říká, že za Karkarova to tu bylo mnohem drsnější.“

„To si dokážu jen těžko představit,“ zabručela Adoráta a Damyan se uchechtl. Přitáhl si ji před sebe, otočil kolem ní paže a položil jí bradu na rameno.

„A já si myslel, že máš představivost téměř neomezenou,“ poznamenal.

„Jak jsi na to přišel?“ smála se.

„Jen někdo s obrovskou představivostí se může vypravit na lov něčeho, co nikdy nikdo neviděl,“ zasmál se Damyan a Adoráta se přidala. Pak se ale na moment utopila ve vzpomínkách a vzdychla si. Damyan tázavě zabručel a ona malinko zčervenala, naštěstí to neviděl.

„Ale nic,“ zahuhlala.

„Nelži,“ zašeptal pobaveně. Automaticky se zachvěla, když jeho ústa ucítila tak blízko. Pevněji ji k sobě přitiskl a srdce jí několikrát uhodilo s mnohem větší vervou, jako by se něčeho nemohlo dočkat.

„Dobře, trošku jsem se zamyslela nad létem, jak jsi přišel do stanu a mluvili jsme. Hrozně mě zaujal tvůj přízvuk… vlastně se mi po něm docela stýská. To kouzlo má rozhodně i své nevýhody,“ zamumlala přiznání.

„No, to je snadná pomoc, nemyslíš?“ zeptal se a pak ucítila špičku jeho hůlky na prsou. „Finite lingua scio,“ pronesl šeptem. „Така по-добре?“

„Co jsi to říkal?“ zamrkala vytřeštěně, když se na něj otočila a Damyan se rozesmál.

„Ptál jsém se, jéstli je to lépši?“ zopakoval už anglicky a se svým nezaměnitelným přízvukem. Vesele se u toho křenil, když se Adoráta rozzářila.

„Jo. Je. A o moc,“ přiznala trochu rozpačitě. „Teď už zníš jako ty, celou dobu jsem si nebyla jistá,“ řekla napůl ve srandě. Damyana to pobavilo.

„Móhla jsi tó řict dřivé, ušetříla by sís pochýbnosti,“ řekl a znělo to napůl jako výtka. To ji znovu donutilo zčervenat. Přitiskla si ruce v rukavicích na tváře.

„Ah, nesnáším, když se to děje,“ zavrčela a měla už snad posté za život chuť svoje tělo a jeho reakce vrátit výrobci k přepracování. Většinou si to ale rozmyslela ve chvíli, kdy si uvědomila, kdo jsou výrobci, a jak probíhá výroba. Zakroutila hlavou.

Damyan jí odtáhnul ruce z tváře. „Tý maš rádá muj přízvúk a ja mám rad tóhle,“ pohladil ji palci po rudých tvářích, které nabíraly tmavší a tmavší barvu s každou vteřinou. Rozpačitě se usmála. „Jsi strášně krásna,“ zašeptal a tmavýma očima kmital po její tváři, než se ustálil na očích. Všechno v ní křičelo, teď to přijde! Teď to přijde! A ve chvíli, kdy se zeptala sama sebe, A co vlastně?, ji políbil.

Bylo to… nemělo to nic společného s Tonyho pokusem, to si uvědomila v první vteřině. Potom svého spolužáka z mysli vytlačila pryč, surově ho shodila kamsi do propasti zapomnění, aby se mohla vrátit čistě jen k Damyanovi. 

I přes mráz měl rty krásně teplé a rychle prohřívaly ty její, studené. Adoráta si připadala, jako by požila smyslový lektvar. Cítila, jak ji pálí místa, kde se jí dotýká. Cítila tlak na hrudi, jak se k němu přitiskla. Cítila i vousy škrábající ji na bradě. Všechno to… cítila. A přesto se to zdálo tak nějak vzdálené a nereálné. Ve skutečnosti byly reálné jen pocity. Štěstí. Radost. Očekávání.

Adoráta se poprvé v životě cítila zamilovaná a v tuhle chvíli nedokázala ani myslet na to, že by to někdy mělo skončit.

Bylo jenom teď a byl jenom Damyan.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 35.: