OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 38.

10.08.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1190×

Rebeca otráveně slezla z koštěte a promnula si unavené paže. Vedle ní dosedl unavený, ale spokojeně se tvářící Hugo.

„Měl jsem na mále,“ pronesl uznale.

„Nezkoušej to,“ zasyčela podrážděně a vrhla na něj naštvaný pohled.

„Co?“ nechápal.

„Litovat mě. Vůbec to nezkoušej, povídám, jinak o tebe to koště přerazím,“ vyhrožovala temně. Ušklíbl se.

„To nebyla lítost, ale pochvala, netýkavko. Jsi proti mně jediný střelec a málem se ti podařilo kolem mě tu mičudu dostat. To je hodně obdivuhodné,“ prohlásil tónem, jako by mluvil s pitomcem.

„Nech si ty lichotky. Ještě pořád mám dva zápasy, kdy tě můžu obejít a ten míč za tebe dostat a povede se mi to, to se neboj!“ Zasmál se.

„Ty musíš vážně toužit udělat mi něco nepříjemného, že jo, Malfoyová?“ popichoval vesele.

„Css, kvůli tomu to nedělám,“ pohodila hlavou. Zasmál se.

„No jasně, ty to děláš, protože musíš mít vždycky pravdu, já zapomněl.“

„To není pravda!“ štěkla, ale hned si uvědomila, že tohle není zrovna obrana mluvící v její prospěch. „Fajn, mysli si, co chceš, ale probereme to jindy, musím se jít připravit na večer.“ Hugo se zmateně podíval na nebe.

„Nemůžou být víc než čtyři,“ usoudil nechápavě. Rebeca mávla hůlkou a zašeptala inkantaci, před nimi se objevily přízračné hodiny.

„Vlastně je půl páté, mám nejvyšší čas. Nechci se zpozdit a nechat Piera čekat.“

„No jistě,“ ucedil, „nemůžeš přece dopustit, aby na tebe ten elegán musel čekat. Jak ses s ním vlastně dala do kupy? Vždyť si se s ním nemohla ani potkat, je to sedmák!“

„No, zaprvé nemyslím, že by to byla tvoje starost, Weasley,“ pronesla povýšeně. „A za druhé, kdo říká, že já se seznamovala s ním? Nikdy v životě jsem si doprovod nehledala a začínat s tím rozhodně nehodlám.“ Kysele se zašklebil.

„Alespoň jednou by sis to zasloužila,“ pronesl a hodil si koště na rameno.

„Prosím tě,“ odfrkla si, „Nebuď pokrytec, vážně myslíš, že ti uvěřím, že tam jdeš sám? Navrch, když jsem slyšela, jak se holky z ročníku baví o tom, s kým se chystají? Naivko.“

„To s tím nijak nesouvisí,“ bránil se.

„Vážně? A to já zase myslím, že to s tím souvisí hodně, když přihlédnu k tomu, že to byla Suzanne, kdo za tebou přišel a zeptal se, jestli s ní půjdeš na ples,“ vysmívala se mu. Fascinovaně sledovala, jak mu zrudly uši.

„Nerad někoho odmítám,“ zabručel tlumeně.

„Jo, tak tím se to vysvětluje,“ zasmála se stejně tlumeně. Ne, že by byla Hugova partnerka ošklivá, jen byla naprosto obyčejná. Byla prototypem šedé myši a… vlastně se k němu docela hodila. On by si s žádnou živelnější a průbojnější stejně neporadil. „Každopádně, užij si večer,“ plácla ho po rameni. „Já si ho totiž užiju stoprocentně.“ Nechala ho stát za sebou a vyrazila s koštětem v levačce k paláci. Měla v plánu dnešní večer oslnit všechny členy opačného pohlaví a donutit ten zbytek vykousat si do tváře díru žárlivostí.

Když se prvně dozvěděla, že Krásnohůlky pravidelně pořádají den před Štědrým večerem ohromný ples, byla radostí bez sebe. Pravidelně na něj byli zváni i významní absolventi Akademie. Studenti vždy odjížděli domů na prázdniny až druhý den dopoledne, a tak byl celý ples opravdu velkolepou záležitostí. Psala o tom domů a trvala na poslání nejlepších šatů, jaké má, odpověď jí přišla v obrovské krabici s novými šaty i společenským hábitem a vysvětlením od matky, že otec trval na nových. Rebeca nebyla proti ani v nejmenším, kdyby za tím nestálo psko psané otcovou rukou, ať se snaží navázat co nejvíce přátelských vztahů s úspěšnými absolventy, protože nikdy neví, kdy se jí budou hodit. Jako by to snad sama moc dobře nevěděla.

Do příprav se pustila opravdu s vervou a nebyla jediná, kolem ní se začínaly srocovat i ostatní bradavické studentky. Střídaly se v umývárně s železnou pravidelností každých deset minut, aby si mohla ta nebo jiná udělat nehty, vlasy, pleť a cokoliv dalšího je napadlo. Trvalo dobře hodinu a půl, než byly všechny spokojené se základním materiálem, který mohly začít pomalu vylepšovat. Začaly vymýšlet účesy, které s naprostou samozřejmostí zase zavrhovaly, když už je měly na hlavě z poloviny vytvořené. Rebeca v tom měla praxi, protože si často zkoušela účesy, když se nudila. Zvládala dokonce hned několik užitečných kouzel, kterými si pomáhala, aby zvládla sama i ty nejsložitější. Teď ji každých pět minut rušil někdo s prosbou o pomoc a ona se rozháněla hůlkou úplně ve svém živlu. O rok mladší Vanda to všechno pozorovala s naprostým vytržením vepsaným ve tváři a Rebecu napadlo, že by ji třeba mohla něco později naučit. Lily to zvládala a Adoráta nebyla typ, který by se něčím takovým zabýval. Rebeca tak neměla koho učit a předávat mu životně důležité informace, Vanda by mohla být ten správný typ.

Když byli konečně všichni okolo spokojení se svými vlasovými výtvory, sedla si Rebeca k zrcadlu, aby se postarala sama o sebe v klidu a pohodě. Opatrně brala do rukou pramen za pramenem, aby je splétala, ovíjela a stáčela do komplikovaného účesu, který s každou další minutou více a více připomínal něco, co nemohlo vzniknout záměrně. Uzel vlasů umístěný trochu víc na pravé straně krku, který vypadal, že vlastně ani není uzlem, spíš chomáčem zacuchaných vlasů a přitom byl elegantní a krásný. Lehce odhaloval linii šíje a několik uvolněných pramenů se kolem něj na krku vlnilo jako malí hádci. Po čtyřiceti minutách byla Rebeca s výsledkem spokojená. Účes vypadal, jako by jí zabral pět minut a jednu gumičku, místo toho vyžadoval dlouhý čas téměř šperkařské práce.

Spokojeně se pustila do úpravy tváře, do které se tak zabrala, že si ani nevšimla Vandy, nejspíš už dlouhý čas postávající za jejími zády.

„Děje se něco?“ zeptala se zmateně. Vanda zavrtěla hlavou.

„To ne, jen se dívám. Snad ti to nevadí, ale ještě nikdy jsem neviděla vznikat něco tak krásného,“ vydechla mladší Mrzimorka unešeně. Rebeca se trochu zaraženě pousmála a pak se otočila k zrcadlu.

Samozřejmě, věděla, že je nádherná, zdědila to po svém otci. On byl ztělesněná krása, nedalo se to nazvat jinak a přenesl to na své děti. Svým způsobem a na každého jinak. Tobias to měl v očích a pohybech. Dokázal se pohybovat s takovou elegancí, až to bralo dech, ale obyčejně se snažil působit alespoň trochu neohrabaně, lidé kolem něj se necítili tak nesví. Zvykl si na to omezování natolik, že se vlastně téměř nikdy neuvolní. Ovšem vidět ho tančit, to by byl pro každého přihlížejícího zážitek do konce života. Rebeca měla také krásné pohyby, ale jeho elegance dosáhnout nemohla. Na to v sobě měla příliš matčiny živelnosti. Možná jí to trošku zazlívala, ale nemohla s tím nic dělat. Alespoň částečně to však dokázala nahradit zářivíou krásou tváře a vlasy, které byly stejně nádherné jako otcovy, jen jejich kvalita a bujnost výsledný dojem trochu měnily, i v tomhle ji příliš ovlivnily matčiny geny. Ale bylo tu něco, za co byla matce a jejímu příspěvku v genofondu vděčná a to byly oči. Když sebou nechala prostoupit svou částečnou vílí podstatu, dokázala je proměnit v čistou nevinnost. Nezáleželo by na tom, jestli by stála v místnosti plné rozsápaných těl s rukama od krve až po lokty, zvládla vyzařovat takovou dávku nevinnosti, že by ji ten, na koho by oči upřela, nikdy nepodezíral. Ne, že by se kvůli tomu chystala stát vrahem, ale nedalo se ani říct, že by to nezneužívala. Znala jen dva lidi, kteří vůči tomu byli alespoň částečně imunní, a to byl její otec s bratrem. Zbytek vždy podlehl.

Nakonec jí došlo, že ji lidé nezbožňují, proto jaká je, ale pro to, jak vypadá. Došlo jí, že její krása a nevinnost mají hodnotu zlata, které všichni chtějí, ale také je možné za ně ledacos dostat. Schopnost vypadat nevinně téměř vždy se tak stala neocenitelnou vyjednávací pomůckou. A to, že nebyla nevinná ani trochu? To byla cena, kterou musela zaplatit ona, za úctu, respekt, oblíbenost a život na špičce společnosti. Být krásný je jako být nezřízeně bohatý. A když jste bohatí, musíte umět správně investovat, jenom tak se udržíte, kde chcete být.

Rebeca zamrkala a prohlédla si svůj vážný odraz v zrcadle. Drobným štětečkem si přejela po nose a smetla neviditelné smítko. Ne, nevinná nebyla, ale nikdo není nevinný navždy, no ne? Zahnala obraz Adoráty a usmála se na sebe. Má toho místo nevinnosti dost, aby se tím nemusela trápit. Dokončila přípravy a natáhla se pro šaty. Když si je oblékla, zlatavě béžový tyl se kolem ní vznášel, jako potrhaná mračna v záři pozdního odpoledne. Zapnula si je za krkem a přejela po výstřihu ve tvaru kapky a užívala si dotek lehoučké látky. Upravila si kus tylu uvázaný pod ňadry místo pásku a načechrala už tak se vznášející vrstvy látky. Naposledy sáhla ke stolku a zdvihla lahvičku s parfémem, který dostala k patnáctým narozeninám. Byl z jednoho mudlovského odchodu v Paříži. Voněl jako esence samotného babího léta, Rebeca si nemyslela, že by existovala nádhernější vůně. S povzdechem se natáhla pro plášť od společenského hábitu, který byl v podobně zlatavé barvě, jen o trochu tmavší a sytější.

Většina dívek už byla pryč, když se rozhlédla po ložnici, jen Vanda a Merla byly ještě uvnitř. Byla to jen malá útěcha, že není úplně poslední. Nadechla se a nasadila zářivý úsměv, dole je ples a čeká tam na ni krásný kluk, není důvod se trápit. Bude královnou plesu. Jako obvykle. Vyšla z ložnice a procházela chodbami paláce až ke schodišti, kde na ni měl Piere čekat. Palác byl nádherně vyzdobený, všude visely bílo-zlaté girlandy, u stěn se třpytily netající sochy z ledu a z lustrů viselo zlaté, stříbrné a zelené jmelí ve velkých svazcích. Vzduchem pluly různě velké zlaté koule připomínající snové bubliny, Becca pozorovala odrazy svíček na všem třpytivém a poprvé jí to přišlo naprosto správné a uměřené. Krásnohůlský palác jako by byl stvořený jen pro něco takového. Slyšela hudbu, která se linula z velkého sálu, když stanula na schodech. Rozhlédla se, jestli někde neuvidí Piera, ale nezahlédla ho. Místo toho uviděla Weasleyho s jeho typicky divokými plamennými vlasy. I on čekal pod schody v uhlově černém společenském hábitu se zlatavou šálou a páskem. Na moment ji napadlo, že jsou sladění, jako by měli jít spolu. Všiml si jí, když se rozhlížel - nejspíš stejně jako ona předtím - po své partnerce. V rukou svíral drobný květ. Zrovna přemýšlela, kde ho asi uprostřed zimy vzal, když se k ní natočil celým tělem a prostě se díval. Bezmyšlenkovitě našla jeho pohled a zaklesla se do něj tím svým. Jak pomalu sestupovala ze schodů, viděla v něm jasněji a jasněji spoustu nevyřčeného. Tělo jí sevřela nervozita a očekávání. Ona, kterou nikdy nic takového neděsilo, se najednou ošila a rukou si zkontrolovala, jestli je účes pořád stejně dokonalý, jako byl, když ho dokončila. Hugo se usmál a ona se přistihla, že mu to oplácí.

Jak se blížila, udělal k ní krok, když se najednou mezi ni a jeho zářící pohled postavil tmavovlasý urostlý kluk se zářivým zeleným pohledem. Překvapeně zamrkala a zastavila, než do něj stihla narazit. Došlo jí, že je to Piere. Dvorně se jí uklonil, prohlásil, že jí to sluší a se spokojeným úsměvem jí ruku zavěsil do své. Vyrazil i s ní směrem k sálu. Rychle se snažila dostat zpět do původního zápalu, ale neodolala touze ohlédnout se přes rameno. Hugo už ji ale nesledoval, teď se právě usmíval na tu šedou myš v obyčejných zelených šatech a účesem, jaký měla každá druhá. A přece zrovna té podával ten drobný květ, jako by si ji zasloužila víc, než všichni ostatní. Nabídl jí rámě a počkal, než se ho chytí, přitom se na ni usmíval a Rebecu na chvilku napadlo, že by si přála být na místě té myši, klidně i v těch hrozných šatech a obyčejně spletenými vlasy, jen kdyby ten úsměv a květ patřil jí.

„Jsi zdaleka nejkrásnější, opravdová hvězda bálu,“ vytrhl ji z myšlenek Piere a ona se na něj vděčně podívala. Zaplašila ty hloupé představy. Ne, rozhodně by nemohla být tak obyčejná. A kdo potřebuje nějaký plevel, stejně by jí to během chvíle zvadlo. Nechala se odvést do sálu, kde se shromažďovali všichni studenti. Piere jí pomohl z pláště a spolu se svým ho donesl k místům, která byla volná u jednoho z kulatých stolků v jedné části sálu. Všimla si, jak mávnul cestou na tu dívku v zeleném po Hugově boku, ta k němu i s Hugem zamířila a pak se k Rebečině zděšení usadila i s Hugem u stejného stolu. Rebeca se odvrátila a zhluboka se nadechla. Ne, tohle nemůže vydržet. Má se celý večer dívat, jak Weasley cukruje s nějakou myší a navíc, jak se to poleno potácí po parketu? Bude se tu podávat alkohol?

Rozhlédla se, ale žádný stůl s občerstvením neviděla. Ona by teď ovšem opravdu ocenila skleničku něčeho alkoholického. Snad se něco objeví později. Před samotným plesem měla být slavnostní večeře, a tak snad u ní bude možnost si zavdat.

Počkala, než k ní dojde Piere a společně se vydali do přední části sálu, kde se srocovali i ostatní, a kde mělo proběhnout zahájení z úst ředitelky madam Maxime. Nečekali ani moc dlouho, s úderem sedmé hodiny ředitelka vystoupala na malé dočasné podium a zjednala si ticho.

„Všechny vás vítám na tradičním Vánočním plese naší akademie. Je mi potěšením uvítat tu i staré známé tváře našich bývalých studentů,“ mávla ke skupince různě starých, ale rozhodně už dospělých lidí a lehce jim zatleskala. Oni se jí s úsměvem poklonili, než zase pokračovala. „Doufám, že si všichni tento krásný večer užijete a dovolte mi jako každý rok připomenout, že po přípitku je všem neplnoletým studentům alkohol zapovězen. Odměňme také potleskem úžasné hudebníky ze skupiny Pijanisti, kteří nás budou večerem provázet.“ Znovu se rozezněl potlesk a několik mužů se postavilo, aby se mohli uklonit. Pak už jen ředitelka všem popřála krásnou zábavu i veselé Vánoce a oznámila, že večeře se začne podávat, hned jak se všichni usadí.

Piere ji doprovodil k jejich stolu a odtáhl jí židli, aby se mohla pohodlně usadit. Usmála se na něj a jemu zajiskřilo v očích. O chvilku později se k nim posadili ještě dva studenti Krásnohůlek, kteří podle toho, jak se s Pierem bavili, byli z jeho ročníku a Hugo s myší. Ve chvíli, kdy se Becca dotkla prstem blyštivých stříbrných příborů, objevili se na talířích lístky s nabídkou. S Hugem na to koukali trochu zaraženě, ale Krásnohůlští to viditelně znali docela dobře. Piere si všimnul, jak jsou zaražení, a usmál se. Ukázal přitom dokonale rovné bílé zuby, které Rebeca vídala na plakátech filmových hvězd, když chodila s mamkou po nákupech v mudlovských městech.

„Stačí si vybrat a pak říct, dám si to a to. Bude to tu v mžiku a s pitím je to stejné, jen přípitek se objeví automaticky. Á už je tu,“ pronesl a ukázal na dlouhé flétny naplněné perlivým nápojem. Becca nepochybovala, že se jedná o pravé šampaňské. Ozvalo se zacinkání a Krásnohůlští se zvedli i se skleničkami. S Hugem je napodobili.

„Veselé Vánoce!“ ozval se hlasitý přípitek téměř jednohlasně, jen bradavičtí studenti se trochu opozdili. Rebeca se pak s nedočkavostí napila. Ta chuť byla úžasná, jemné štípání bublinek na jazyku jí odvádělo myšlenky k zábavě a radosti. Usedla znovu ke stolu a prohlédla si lístek.

„Dám si jehněčí medailonky, bramborové pyré a chřest,“ poručila pak jen tak do vzduchu, a i přes to, jak hloupě se cítila, nikdo se nad tím nepozastavoval. Naopak, udělali to samé. Během chvíle měli všichni objednáno a u jejich stolu se rozproudila konverzace.

„Vy opravdu nemíváte v Bradavicích plesy?“ divila se právě myš, když Rebeca krájela chřest. Dávala do toho možná trochu moc síly, protože si představovala, že to je krk toho hlodavce. Hugo se zasmál.

„Ne, opravdu nemáme. Pochybuju, že by na nich měl kdo tančit. U nás se tanec nevyučuje a většina se nikdy moc tančit nenaučí.“

„Mluv za sebe,“ odfrkla si Rebeca dřív, než se stihla zarazit. Přitáhla tak totiž k sobě nežádoucí pozornost. Ona si nechtěla povídat ani s ním ani s myší.

„Ty tančit umíš?“ zeptala se myš, jako by ji to překvapovalo. Rebeca na ni ostře pohlédla.

„Ano, umím tančit. Některé z britských kouzelnických rodin i nadále uznávají hodnoty kvalitní zábavy, jako je tanec,“ vysvětlila s chladnou zdvořilostí a Hugovi věnovala opravdu, ale opravdu hodně pichlavý pohled. Jenom se zamračil, ale nic neřekl.

„To je pěkné,“ usmála se myš a Rebeca potlačila touhu vrazit jí stříbrnou vidličku do oka. Jenom kývla a vložila si do úst kus chřestu, aby měla společensky přijatelnou výmluvu, proč nemluvit.

„Víte, my jsme spíš než na tanec na famfrpál, to je u nás opravdová vášeň,“ změnil raději Hugo téma. Sedmáci pokývali hlavami, ale myš se opět musela projevit.

„Ano, viděla jsem vás, jak trénujete. Ale přijde mi to tak hrubé, neměl by to být spíš sport jen pro muže?“  Než ale stačil Hugo promluvit, Rebeca vyprskla:

„Co prosím?!“ Myš se zatvářila trochu zaskočeně, ale pokračovala.

„No opravdu, copak není násilný? Podle mě není famfrpál pro ženy dobrý.“

„Není dobrý?“ opakovala Rebeca šokovaně. „Moc hrubý? A to jsou podle tebe ženy z cukru? Nehrát famfrpál, to je neuvěřitelné! To už bys rovnou mohla prohlásit, že se mají nechat přikovat k plotně a rovnou by mezi vařením a praním mohly rodit, aby se zbytečně nezdržovaly!“ Myš mrkala o sto šest a přerostlá mrkev Hugo se dusil kouskem dušené mrkve. Kanibal jeden! Ostatní u stolu se tvářili trochu zaraženě, ale pak se Hugo konečně nadechl a rozesmál se.

„Suzanne, být tebou, raději změním téma. Rebeca a její bratr jsou nejlepší střelci v kolejních mužstvech a pro famfrpál by dýchala. Rozhodně bych na tvém místě už nic podobného z pusy nevypustil, slečna Malfoyová rozhodně není přeborník v ovládání svých emocí,“ zubil se na všechny, ale na Rebecu vrhl varovný pohled. Měla sto chutí na něj vypláznout jazyk. Ostatní ovšem pobavil, a tak se teď všichni smáli, včetně myši, která ovšem zněla trochu napjatě. Rebeca se přemohla a nasadila roztomile omluvný úsměv. Taky si nacpala do pusy pořádný kus jehněčího, aby opravdu nemusela dlouho mluvit.

Večeře naštěstí brzy skončila a Rebeca upíjela ze sklenice se šampaňským, kterou si celou dobu šetřila, protože mohla dostat jen jednu. Nakonec ale přece jen dopila i tu a byla nucena zapojit se do hovoru. Naštěstí brzy Piere vstal a vyzval ji k tanci. S radostí přijala. Jejich příkladu následovala i dvojice sedmáků Margo a Olivier. Zahlédla i zklamaný pohled myši, když se Hugo neozval, a uvnitř se škodolibě tetelila. Nevydrželo jí to dlouho, protože o tanec později opravdu zahlédla Hugův lehce klátivý taneční styl, ovšem musela mu nechat, že to nebylo tak strašně jako přede dvěma měsíci. Opravdu se za tu dobu něco naučil, i když s Pierem se nedal srovnat. Její partner měl všechno, lehkost, eleganci, styl, mohla se jím nechat unášet po tanečním parketu bez jakýchkoliv obav z kolize nebo z toho, že jí snad šlápne na nohu. A po nějaké době si to opravdu začala i užívat. Několikrát mu dokonce někdo poklepal na rameno a požádal ho, zda ho smí vystřídat. Rebeca se tak seznámila hned s několika muži, protože ne všichni byli studenti. Poznala Abelarda, malíře kouzelných portrétů, Loice pracovníka na ministerstvu pro zahraniční styky, Duvala, lektvarového mistra vlastnícího největší lektvarovou velkovýrobu ve Francii a Elroye, reportéra nejčtenějšího francouzského deníku pro kouzelnickou veřejnost - Kouzelný náhled. Všichni si ji po představení okamžitě spojili s jejím otcem, jedním z hrdinů, kteří zvítězili ve válce o Británii, jak se říkalo v zahraničí, válce s Voldemortem. Proto také s každým většinou protancovala vícero skladeb, než ji vyzpovídali a přislíbili pomoc, kdyby cokoliv potřebovala. Kysele si pomyslela, že otec by na její navazování kontaktů byl určitě pyšný. Piere se ale vždy po chvíli objevil a uzurpoval si ji zase čistě pro sebe. Nejspíš proto ji překvapilo, když Elroyovi na rameno poklepal Hugo a požádal ho o střídání. Ten s úsměvkem ustoupil a znovu jí zopakoval, že se může kdykoliv ozvat, kdyby snad potřebovala jeho služby. S úsměvem číslo šest – dojatě vděčným – mu poděkovala a pak se zvědavě otočila na Huga.

„Co to bylo?“ zeptal se, když k ní natáhl ruku. Váhavě se na ni podívala, ale pak do ní vložila svoji.

„Navazuji kontakty,“ ucedila otráveně. Vysloužila si tím udiveně pobavený pohled.

„A to proč?“ zeptal se, když si ji přitáhl těsně k sobě a začali se lehce pohupovat do pomalého rytmu právě hrající skladby.

„Zaprvé je společensky vhodné u tance konverzovat, tak, jako to právě děláme, a za druhé, je výhodné znát se s lidmi, kteří něco znamenají. Občas se to může hodit,“ vysvětlila tónem, jako by byl malé dítě.

„To je dost vypočítavý přístup k lidem, nemyslíš?“ poukázal na zřejmou stránku věci.

„Jistě, ale oni mě taky nevyhledávají, aby zjistili, jak se mám. Vždycky něco chtějí, občas přístup k těm, co znám, jindy zase…“ odmlčela se a odvrátila pohled. „Prostě vždycky něco,“ zamumlala, aby to ukončila.

„Určitě po tobě něco nechtějí všichni, které potkáš. Někteří si prostě chtějí jen povídat a jiní se jen starají,“ bránil Hugo zbytek planety. Odfrkla si.

„Co ty o tom víš?“ zašeptala, ale slyšel ji.

„Vím dost, abych si mohl udělat vlastní názor, řekl bych. I já znám pár vlivných lidí, nemyslíš? A vypadám snad, že o sobě uvažuju jako o obchodním artiklu?“

„Neuvažuju o sobě jako o zboží!“ zamračila se na něj, ale uvnitř křičela a drásala stěny vlastního těla. Jistěže tak o sobě uvažuje, zatím jí nikdo nedokázal, že by neměla. Všichni, které poznala, s výjimkou rodiny, ji berou jako někoho, z koho se dá vytěžit.

„To je dobře, taky nejsi,“ pronesl tiše a v Rebece něco puklo. Stiskla rty pevně k sobě a zavřela na vteřinu oči. Jen aby zatlačila zpět ty slzy, které ji pálily někde uvnitř.

„Já- Tohle si nijak nevykládej, ano?“ zamumlala a, když se Hugo zatvářil zmateně, položila mu hlavu na rameno. Slyšela, jak zatajil dech. Pak ucítila ruce, které jí šustivě přejely po zádech a přitáhly ji blíž k jeho tělu. Vydechl a tiše se zasmál.

„Dobře, nebudu si tohle vykládat jako znamení, že mě možná už snášíš o něco lépe,“ pronesl pobaveně a ona se mu usmála do ramene.

„Rozhodně si to tak nevykládej,“ souhlasila a uvolněně vydechla. Tvář jí klouzala po jeho společenském hábitu, jak se lehce pohupovali. Cítila, jak se mu hrudník zdvihá a zase klesá v rytmu dechu a cítila taky vůni. V první chvíli nedokázala uvěřit, že je opravdu jeho. Byla temná, dřevitá a sytá, ani v nejmenším by ji nenapadlo, že bude vonět takhle. Ne, že by nad tím někdy uvažovala, ale pro její mozek bylo obtížné zkombinovat její představu vytáhlého kluka Weasleyho s opravdovou vůní Huga, který ji teď držel přitisknutou k sobě. Ty myšlenky ji znepokojily a ona se odtáhla. Dřív, než Hugo stačil něco říct, na rameno mu poklepal Piere.

„Smím zase dostat zpět svou partnerku?“ zeptal se vesele. Hugo kývnul a ustoupil. Rebeca cítila, jak se na ni dívá, ale najednou neměla odvahu mu ten pohled oplatit. Když ji Piere uchopil do tanečního držení, pochopila, že Hugo už odešel a zvedla pohled. Opravdu, zrovna o kus dál tančil s myší. Radši se začala soustředit na Piera.

Zbytek večera už se od ní nehnul. Tančili dlouho, ale Rebeca už se nedokázala dostat do té radostné nálady jako na začátku. Když ji pak Piere odváděl ze sálu s rukou položenou mnohem níže, než při tanci, postřehla Hugův nesouhlasný pohled. Na chvilku se na jeho očích zasekla. Lehce se mračil a vypadal, že by jí rád něco řekl. V tu chvíli ucítila Pierův stisk na hýždi a na moment jí zase přemohl pocit, že by ráda plakala.

Quid pro quo, pomyslela si. Přišel čas platit.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 38.: