OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 45.

06.09.2012 (22:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1243×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Několik následujících hodin bylo tak trochu jako ve snu a určitě by se nedozvěděla, jak ten sen skončí nebýt Ignáce. Ten jediný ji dokázal za prvním rohem přesvědčit, aby do té ředitelny opravdu šla. V podstatě ji tam dotáhl proti její vůli, ale jakmile tam byla, už šlo všechno, jako by to někdo naplánoval. Tedy až na to, že říct, proč tam přišli, musel taky Ignác, ale ve chvíli, kdy se na ni McGonagallová otočila s otázkou, jestli je to všechno pravda, se to z ní začalo hrnout, jako z prolomené přehrady.

Vylíčila jí, jak dlouho už to trvá, proč do té doby nic nedělala i to, proč se konečně odhodlala. Když nakonec nabídla k prozkoumání své vzpomínky v myslánce, bylo rozhodnuto. Ředitelka je oba usadila do křesílek proti svému stolu a zavolala profesorku Cootovou, stejně jako Adorátina otce, který dorazil udýchaný a zajímal se, co se jeho dceři stalo. Patron nejspíš nebyl právě sdílný.

Nevěřícně poslouchal ředitelčin popis a pak nahlédl do vzpomínek své dcery. Ne, že by jí nevěřil, ale chtěl sám vidět, co profesorka ve třídě předváděla. Když zvedl tvář, bylo na něm vidět, že je v šoku. Nevěřícně se na svou dceru podíval.

„Proč jsi nic neřekla? Celou tu dobu?“ zeptal se a Adoráta si překvapeně uvědomila, že to znělo ublíženě.

„Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že mám protekci. Když jsi tu profesorem,“ přiznala tiše.

„Tys- Merline,“ vydechl a pak se otočil na profesorku přeměňování, která stála stranou a tvářila se chladně. „A vy k tomu nemáte co říct? Kolegyně,“ vyplivl oslovení s takovou dávkou despektu, že to u něj Adoráta nepovažovala za možné. Ten tam byl její dobrotivý táta, který se téměř neustále usmíval a ke všem se choval přátelsky.

„Ne. Nemyslím si, že bych se vůči vaší dceři chovala jinak, než vůči ostatním studentům. Všechno si příliš bere k srdci.“

„Bere k srdci?“ vyštěkl nevěřícně a otočil se na ředitelku, která profesorku propalovala pohledem.

„Jsem zastánce přísnosti, to ano, ale také rovného metru. Vaše chování je nepřípustné a nebudu ho tolerovat. Bohužel tu není nikdo, kdo by za vás mohl převzít všechny hodiny přeměňování, a tak váš pracovní poměr neukončím hned. Uděláme však jistou změnu a na vašem místě bych nepočítala s prodloužením smlouvy na další období. Ode dneška budu čtvrté ročníky učit já a vaší povinností budou pouze ty ostatní. Zbytek probereme už bez přítomnosti studentů,“ pronesla ředitelka stroze a pak se otočila na Adorátu. „Slečno Longbottomová, pojďte sem, vložím vám zpět vaše vzpomínky,“ pobídla ji. Adoráta se na misku podívala a na chvíli ji zaplavila touha už si je nikdy do hlavy nevracet. Cítila se tak nějak lehčeji, když si nepamatovala, co přesně jí profesorka udělala. Ale nakonec se postavila a došla ke stolu. Byl to zvláštní pocit, když jí ředitelka hůlkou vzpomínky po jedné přikládala ke spánku a ty se vpíjely zpět, odkud přišly. Když nakonec odstoupila, už se zase nedokázala na Cootovou podívat, tak moc ji ta žena děsila. Ta tam byla její odvaha, se kterou jí ve třídě oznamovala, že na ni podá stížnost.

„Děkuji,“ zašeptala a zacouvala zpět k Ignácovi, který jí chlácholivě stisknul předloktí.

„Pane Traversi, snad ani nemusím říkat, že školní trest vám udělený profesorkou Cootovou je neplatný a stejně tak sražené body jsou zpět. Navíc vám uděluji třicet bodů za vaši obětavou snahu pomoci spolužačce s něčím tak vážným. Myslím, že sám víte, jak důležité bylo přinutit ji přijít sem a o celém problému mluvit.“

„Vím, paní ředitelko,“ kývnul Ignác a vypadal spokojeně.

„Výborně, teď můžete jít. Zůstane tu jen profesorka Cootová,“ vyzvala je ředitelka a Adoráta s Ignácem bezodkladně poslechli, jen Adorátin otec se na ředitelku nevěřícně podíval.

„Ale-“

„Profesore,“ oslovila ho ředitelka a oči za hranatými brýlemi se na něj upřely se silou tornáda.

„Jistě, paní ředitelko,“ vydechl poraženě po chvíli očního souboje a vyšel za nimi. Ignác s Dorou už byli kus před ním, protože Adoráta doufala, že se vyhne promluvám do duše a dotazům, proč za ním nepřišla.

„Děkuju,“ vyhrkla k Ignácovi, když obcházeli roh chodby. Podíval se na ni a usmál se.

„Bylo na čase, aby se Fénix trochu rozpálil,“ poznamenal vesele. Drcla do něj ramenem.

„Neříkej mi tak,“ požádala ho rozpačitě.

„Proč ne?“ divil se. „Je to výstižné.“

„Protože se to sem nehodí. To bylo na Kruvalu,“ zahuhlala.

„No a co? O to víc bys to měla používat tady, ne? Copak ti nepřijde zvláštní, že si tě na cizí škole váží víc než tady? Mně teda rozhodně,“ poznamenal a založil si ruce na prsou.

„Já se radši straním.“

„To je druhá věc. Co se takhle pobavit s ostatními?“ zeptal se a ohlédl se přes rameno. „V pátek ve tři se sejdeme u hlavního schodiště a já ti ukážu, jak se baví ostatní.“

„Ale-“

„Za zkoušku přece nic nedáš,“ vábil ji. Chvilku ho nerozhodně sledovala, ale pak kývla.

„Dobře, ale když to nepůjde, tak mě necháš odejít, jo?“

„Slibuju,“ prohlásil a prstem si udělal křížek přes srdce.

„Adoráto!“ uslyšeli volat otce. Ignác na ni naposledy mrknul a pak se vydal dál chodbou bez ní, pořád v tom barevně flekatém hábitu. Ona trochu sklesle čekala, než ji profesor bylinkářství dožene.

„Ano?“ zeptala se, když byl dostatečně blízko, aby ji slyšel. Zastavil se až u ní.

„Já- Já ani nevím, co bych teď měl říct. Proč jsi mi to neřekla? Jsem přece tvůj táta víc, než jsem profesor,“ vzdychl si utrápeně. Adoráta nevěděla, co na to říct. Že ho nechtěla stavět do té pozice? Teď se to zdálo směšné.

„Chtěla jsem to zvládnout sama,“ zašeptala něco, co by asi tak mohlo být správné.

„Sama? Tak, že to necháš dít se?“ Jeho pohled říkal všechno. Věděl moc dobře, že by nic neudělala, nic, ani teď nebýt Ignáce.

„Nevíš, jaké to je. Snažit se nebýt za protekčního studenta,“ zamumlala.

„To máš pravdu, to nevím. Ale vím moc dobře, jaké to je, stát se terčem.“ Překvapeně se na něj podívala.

„Ale vždyť jsi hrdina!“ Nevesele se zasmál.

„Jistě, teď. Ale než jsem se jím stal, byl jsem… no, řekněme otloukánek. Nikdy jsem se nevzpíral, a tak to nikdy nepřestalo, dokud jsem proti tomu nezačal něco dělat.“

„A jak jsi to zvládnul ty? Šel jsi za ředitelem?“ Zavrtěl hlavou.

„Já měl přátele, kteří za mnou stáli. Díky nim jsem začal věřit, že si dokážu pomoct sám a zvládnul jsem to. Sice až po nějaké době, ale podařilo se mi to. Potom se můj život změnil, ale nikdy jsem si nepřál, abys stejně těžkou cestu měla i ty.“ Vypadal sklíčeně. V Adorátě vzplálo to něco, co cítila naposledy před odjezdem. Pevně otce objala a on jí to s povzdechem oplatil. „Tušil jsem, že to nebudeš mít lehké, když jsme byli s tvojí matkou oba ti, které spolužáci těžce zkoušeli, ale pořád jsem doufal, že se to nestane. Doufal jsem, že se Bradavice změnily,“ zamumlal.

„Třeba se změnily, ale studenti jsou pořád stejní,“ pokrčila Adoráta rameny, když se odtáhla.

„Ty moje moudrá hlavičko, proč by ti někdo chtěl ubližovat?“ zeptal se otec a shlížel na ni se zbožňováním.

„Protože oni nejsou tak moudří?“ nadhodila s humorem. Otec se zasmál.

„Samozřejmě, proč jen mě to nenapadlo?“

„Jsi Nebelvír,“ povzdychla si hraně a on ji jemně plácnul.

„Nevyskakuj si, dítě,“ poznamenal s povytaženým obočím, stále stejně vesele, ale v očích mu pořád viděla smutek nad tím, co se mu tak dlouho dělo pod nosem a čeho on si nevšiml.

„Dobře. Půjdu, stejně ještě musím najít něco, čím se zbavím tohohle,“ mávla rukou k flekatému hábitu. Otec se ušklíbl a pak mávnul hůlkou. Měla na sobě čistě černý hábit. „Ale no ták! Chtěla jsem na to přijít sama,“ mračila se naoko.

„Mám to vrátit?“ nabídl se, ale zavrtěla hlavou.

„To je dobrý, najdu si to i bez bezprostřední možnosti zesměšnění.“ Spokojeně se usmál.

„To je moje zlato.“

∂∂∂

„Jsem rád, žes to konečně udělala,“ poznamenal o dva dny později Tobias, když vedle sebe leželi na posteli, kterou jim Komnata nabídla, když Adoráta pomyslela, na to, že by se docela natáhla.

„Já ještě nevím, jestli jsem ráda, ale asi bych měla být,“ zamumlala přemýšlivě Dora.

„Přál bych si zažít ten pocit, kdy něco uděláš i přes své přesvědčení.“ Adorátu ta slova upoutala.

„Je něco, s čím ses mi nesvěřil?“ zeptala se a převalila se na břicho, aby si mohla podepřít bradu a pohodlně ho sledovat.

„Možná,“ usmál se lehce.

„A?“

„Možná jsem našel někoho, kdo možná do našeho světa úplně nepatří, ale rád bych, aby patřil do toho mého. Alespoň trochu,“ přiznal Tobias a šedé oči se na ni dívaly s těžko smývatelnou touhou po něčem novém.

„Mary,“ došlo Adorátě. Tobias se ušklíbnul.

„Dovtipná, to se ti musí nechat.“ Rozesmála se.

„Tolik možností zase nebylo. S kolika mudlovskými dívkami si se potkal natolik, abys o ně projevil zájem? Myslím, že existuje jen jediná možnost.“

„To je fakt,“ přiznal a přemýšlivě nakrčil obočí. „Myslíš, že je to uskutečnitelný nápad?“

„Nevím. Nikdy jsem ji nepotkala a neviděla jsem ji na tebe reagovat, ale podívej se na to z jiného úhlu. Když nic neuděláš, budeš toho litovat? Budeš si vyčítat, žes to nezkusil?“ Lehký úsměv mu vymazal vrásky na čele.

„Ano, to je rozhodně dobrý úhel pohledu ke zvážení. Asi ano. Asi bych litoval,“ přiznal a položil Doře ruku na tvář. Palcem ji pohladil pod okem a pokračoval dál k uchu. „Co bych si bez tebe počal? Jsi jako rozumnější sestra, kterou jsem nikdy neměl,“ pronesl a oba se rozesmáli nad představou rozumné Rebecy.

„Asi to, co bych si počala já bez tebe. Kdo by se o mě staral, jestli mi nic nechybí?“

„A chybí?“ zeptal se vážně Tobias.

„Jenom to, co mi nemůžeš dát. Spraví se to,“ zašeptala a nechala se obejmout.

„Neptám se, jestli ti za to stojí. Když tě dokázal tolik upoutat, tak mám jistotu, že ano. Taky vím, že byl chytrý.“

„A to víš jak?“ zeptala se překvapeně. Zasmál se.

„Vybral si přece tebe, hlupáčku. To by musel mít opravdové štěstí, kdyby si tě vybral náhodou.“

„Věříš na osud?“ zeptala se po chvilce mlčení Adoráta.

„Ne,“ odpověděl bez zaváhání.

„Ani já, ale nepřijde ti zvláštní, že i přesto míváme občas pocit osudovosti?“

„To je jen nedostatkem vhodnějšího pojmenování,“ usmál se a stáhl si ji do náruče. Opřela mu hlavu o hruď a poslouchala, jak mu pomalu bije srdce.

„Možná, ale to ten pocit nevymaže.“

„To ne, ale když si budeš dlouho opakovat, že to není osudovost, nakonec tě napadne lepší pojmenování.“

„A jak tomu říkáš ty?“ zeptala se se zájmem. Tobias ji lehce pohladil po vlasech a zapletl do nich prsty.

„Instinkt.“

∂∂∂

Páteční vyučování skončilo a Adoráta se v ložnici rozmýšlela, jestli jít ke schodišti, kde na ni bude čekat Ignác. Necítila se plně jistě, ale nakonec ji samotnou přesvědčilo to, že mu to slíbila. Svlékla školní uniformu a převlékla se do kamaší a dlouhého modrého svetru od rodičů. Nazula si vysoké zimní boty a na to všechno si vzala ještě plášť. Pořád byl únor a zima. Pomalu už jí zdejší zima zase začínala připadat chladná, nejspíš už si za ten týden zvykla.

Ke schodišti do vstupní haly jí to trvalo jen deset minut, ale Ignác už tam přesto čekal. Nejspíš se rozmýšlela déle, než jí to přišlo.

„Už jsem si začínal myslet, že nepřijdeš,“ usmál se, když k němu doběhla.

„Přemýšlela jsem nad tím,“ přiznala se. „Ale slíbila jsem to, tak jsem tu.“

„To je dobře. Tak pojď,“ vyzval ji a nechal ji, aby ho následovala Vstupní branou ven ze školy. Vydali se po pozemcích směrem k famfrpálovému hřišti. Adoráta se chtěla zeptat proč tam, ale to už byli tak blízko, že slyšeli další hlasy.

„Kdo tu vlastně všechno bude?“ zeptala se, když Ignáce doběhla.

„Pár lidí z našeho ročníku,“ pokrčil rameny. Adoráta se zamračila, protože jí to nijak zvlášť neobjasnil. „Vydrž ještě chvíli a uvidíš.“ Došli až k hřišti a zjistili, že hlasy už se ozývají jen tlumeně. Nejspíš ostatní už vešli dovnitř. „Pojď,“ mávnul na ni a vešel. O chvíli později zjistila, že ostatní už jsou na tribuně a že jich není jenom pár. Sedělo tam dobře osm lidí.

„Tolik?“ zeptala se tiše. Ignác se ušklíbl. Jemu to nejspíš jako moc lidí nepřišlo.

„Doufám, že na nás něco zbylo!“ zavolal na hlouček u sedící v závětří jedné věží, které lemovaly tribuny. Několik tváří se k nim otočilo. Adoráta poznala Tonyho, Imeldu s Drusilou a Marka Browna s Phiniasem Adlerem. Mark byl Nebelvír, Phinias byl od nich z Havraspáru. Zbylé tři Adoráta nepoznávala. Byly to dvě dívky a jeden chlapec.

„Ignáci, kdes byl takovou dobu?“ zavolal Mark a zkoumavě si ji prohlížel. Když došli až k nim, bez obalu se zeptal: „Proč si ji přivedl?“

„Protože ste banda omezenejch pitomců, proto. Tady Fénix dovede bejt srdcem každýho večírku, když se jí chce.“ Adoráta se na něj ohromeně zadívala. Mark s Phiniasem se na ni dívali s podezřením, Tony vypadal přinejmenším otráveně. Imelda s Drusilou ji sledovaly s viditelnou záští, jen ti tři, které neznala, Ignácova slova nejspíš zaujala.

„Fénix?“ zeptal se kluk se zmijozelským odznakem a díval se přímo na ni.

„Ano. A ne, neřeknu ti proč,“ obořila se na něj. Ta atmosféra ji nutila se bránit, i když se jí vlastně nic nedělo. Téměř nasadila omluvný výraz, ale Zmijozel se usmál.

„To beru. Derrek,“ natáhl k ní ruku. Trochu překvapeně mu ji sevřela.

„Adoráta,“ stiskla mu ji.

„Jasně, Fénixi,“ uculil se Zmijozel a pak mávl rukou k ostatním. „Svoji kolej určitě poznáváš, tohle je Mark, Debra a Ruth,“ představil zbytek skupiny. Kývla jim.

„Fajn, zdvořilosti máme za sebou, tak kde máš to brko?“ zeptal se Ignác a posadil se na jednu z nižších lavic. Adoráta si trochu zaraženě sedla vedle něj. Nezdálo se, že by se ji chystali vyhodit. Ale to brko, myslel tím Ignác brk?

„Nebuď tak hrr, frajere. Už to motám,“ pronesl Zmijozel a odkryl si kolena, přes která měl natažený plášť. Mark udělal to samé. Oba měli na nohou rozložené malé obdélníčky bílého papíru a na nich nasypané nějaké sušené kytky. Nevypadalo to jako tabák. Adoráta se přemýšlivě mračila.

„O co jde?“ zeptala se Ignáce tiše, zatímco ostatní se zase zapojili do hovoru o něčem, co rozebírali před jejich příchodem.

„Marjánka, neznáš?“ zeptal se.

„Nic mi to neříká,“ zavrtěla hlavou. Uchechtl se.

„A to máš tátu profesora přes bylinky. No, i když tohle je spíš mudlovská záležitost. Dovezl jí tady Mark. Kouří se,“ poučil ji.

„Kouří?“ ujišťovala se, že správně slyšela.

„Nikdy jsi nekouřila?“ zeptal se s pousmáním. Lehce zavrtěla hlavou.

„Tak to tě to budeme muset naučit,“ přidal se najednou k jejich tiché debatě Derrek. Zamotané brko sevřel v prstech a sklouznul z vyšší lavice vedle ní. Imelda s Drusilou se ušklíbly.

„Ale já-“

„No jasně, už je to tady. Slečna Slušňačka by se musela propadnout hanbou, kdyby si trochu zahulila, co? Poběžíš nás teď prásknout papínkovi?“ zašišlala posměšně Drusila a Mark s Phiniasem se zasmáli. Adoráta se zamračila.

„Sklapni,“ doporučila jí a sledovala Drusilinu tvář nabírat nachový odstín, taky si všimla, že se Tony lehce ušklíbnul. „Tak v čem to je?“ zeptala se pak Derreka, který to ocenil lehkým ušklíbnutím.

„Líbíš se mi, Fénixi, takže na férovku. Rozkouřím ti to, pak ti to podám a ty to vdechneš, jasné? Ze začátku to asi bude pálit a budeš mít pocit, že se dusíš, ale když to v sobě zvládneš chvilku podržet, uvidíš, že se ti to zalíbí.“ Adoráta přikývla, nezdálo se to nijak složité, ale podle úšklebků těch dvou slepic čekala nějaký podraz. Sledovala Derreka, jak si hůlkou zapálil a dlouze vdechl. Zopakoval to ještě dvakrát a pak jí to podal. Nedůvěřivě se na to dívala, ale když uslyšela první tichý smích, přiložila si tu věc ke rtům a vtáhla přes ni do plic nádech.

Chvilku měla pocit, že do ní snad dýchnul drak. Vykulila oči a zatajila dech, pak jí došlo, že to je přesný opak toho, co by udělat měla a rychle se pokusila dostat to ze sebe. Rozkašlala se a Ignác ji se smíchem několikrát plácnul do zad.

„Na poprvé to nebylo zlé,“ pochválil ji, když se uklidnila.

„A to má být zábavné?“ zeptala se, když se jí povedlo chytit dech, chraptivým hlasem.

„Teď ne, ale počkej po pár dalších šlucích,“ poučil ji Mark. Ignác jí vytáhl smotek z prstů a sám si dal šluk. Nejen že se nezakuckal, ale zvládl ho uvnitř udržet až nemožně dlouhou dobu, než kouř zase vydechl. Po tváři se mu rozlezl spokojený úsměv. Podal ho dál k Ruth. Ta zase k Markovi, a tak to šlo dál a dál, dokud se k ní zase nevrátil, už o třetinu kratší. Tentokrát věděla co čekat, a tak natáhla opatrněji. Stále ji to dráždilo, ale už se zvládla nedusit a kontrolovaně, i když trochu trhaně, kouř vyfoukla. Zatřásla hlavou, která se jí začínala divně motat. Zvedla pohled a všimla si, že ji Tony pozoruje. Jeho tvář se jí zdála v některých vteřinách lehce nezřetelná, ale uvědomovala si, že pohledem neuhnul, dokud si ho nepřitáhla Imelda a nenacpala mu jazyk do krku. Přestala, až když se k ní dostal smotek a ona si dlouze a labužnicky potáhla. Adorátu na moment napadlo, jaké by to bylo, kdyby ho při tom přehnaném nádechu vdechla celý. Ta představa ji neskutečně pobavila. Rozesmála se a na Derrekův dotaz, co ji tak pobavilo, zvládla jen několikrát mávnout rukou.

Když se k ní brko dostalo potřetí, potahovala si už docela nadšeně. Tohle bylo mnohem zábavnější, než by ji kdy předtím napadlo.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 45.: