Nová generace - 47. • OurStories.cz ~ naše povídky

Hugo, létající psycholog.

03.10.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1038×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Velkou síní to zašumělo, když Fawkes roztáhl křídla a jemně jimi zatřepotal, aniž by se zvedl z Adorátina ramene. Pařátky se mu zasekly pevněji do látky hábitu a Dora cítila silný závan vzduchu, který křídla rozvířila. Byl to neskutečně zvláštní pocit. Něco ji zoufale pohánělo vpřed, a tak šla.

Mezi stoly se nerozhlížela, mířila rovně, dokud nestála přímo před ředitelkou. Zářivě se usmála.

„Ahoj.“

„Slečno Longbottomová?“ zamrkala ředitelka konsternovaně.

„Zlato?“ ozval se o kus dál její otec. Adoráta si z nich nic nedělala, jen hlasitěji zopakovala svůj pozdrav.

„Ahoj.“ Fawkes na jejím rameni trylkoval a přitahoval pohled všech lidí i duchů v místnosti. Pokud od stropu visel nějaký pavouk, nejspíš se díval taky.

„To je velmi nekonformní chování, slečno,“ ozvala se přísně ředitelka, ale Fawkes jen prudčeji zamával křídly. Adoráta zavrávorala a pevně stiskla víčka.

„J-já se omlouvám. Je to tak… zvláštní. On vás rád vidí. Zdraví vás,“ dodala a stiskla si kořen nosu, jako by trpěla bolehlavem po zmrzlině.

„Vy ho slyšíte? Rozumíte mu?“ vydechla nevěřícně ředitelka a přísnost byla ta tam.

„Trochu, je to prostě hrozně zvláštní. Myslím… že by chtěl vědět, jestli jste v pořádku,“ dodala s menším zaváháním a nejistým pohledem k velkému rudozlatému ptáku. Ten na ni mrknul a znovu tiše zatrylkoval. Ředitelka se rozhlédla po svých kolezích a pak se zadívala na fénixe.

„Jsme velmi v pořádku a určitě mluvím za všechny, když řeknu, že je dobré tě vidět,“ pronesla, i přes svou zjevnou nervozitu. Fawkes samozřejmě nebyl obyčejný pták, ale i tak to pták byl a ona ho právě přímo oslovila. To nebylo něco, co by ve svém životě udělala mnohokrát.

„Adoráto, kde jsi ho našla?“ ozval se její otec s kulatým obličejem plným zmatení.

„Nenašla.“ To očividně nebylo dostatečné vysvětlení, vzhledem k tomu, jak se profesoři do jednoho naklonili dopředu. Adoráta se na fénixe zmateně podívala. Nevěděla co říct, netušila, jak se tam objevil, a to, co slyšela od něj, nedokázala správně vyložit. Vlastně to nedokázala jakkoliv vyložit, bylo to mnohem složitější než radost ze shledání. „Našel mě. Myslím, že tu byl vždycky?“ zeptala se trochu nejistě. Fawkes vydal krátký pípavý zvuk. „Tak ne. Něco o nebezpečí, záchraně, počkej, já ti nerozumím,“ přešla od vysvětlování k oslovování přímo Fawkese. Díval se na ni a černé oči se mu třpytily. Dvakrát mrknul. „Našel mě. Kdysi. Občas přeletěl… Počkat, ty jsi na mě dohlížel?“ zeptala se, jak se jí obraz z pocitů v hlavě pomalu skládal do celku a probouzel její vlastní vzpomínky. „A v Kruvalu?“

Ucítila velkou vlnu lásky, málem ji to porazilo. Srdce jí tlouklo jako o závod a dlaně se potily. Musela se opřít o stůl a rychle mrkala, aby zahnala záplavu slzí.

„Adoráto, co se děje?“ ozvala se teta Hermiona starostlivě a natáhla k ní přes stůl ruku. Adoráta ji ale jen netečně sledovala. To gesto bylo proti tomu, co vyzařoval Fawkes, naprosto chladné a nezajímavé.

„On… Fawkes, je tu kvůli mně. Má mě rád,“ vysvětlila a cítila, jak v ní vzplál stejně silný cit, který jako by doutnal celou věčnost, skrytý před zraky světa i před ní samotnou. Majetnický pocit, byl oboustranný. „Jsme… svoji,“ dodala pak neobratně pro nedostatek jiných slov.

„Myslíš, jako spřízněné duše?“ ozval se Draco Malfoy. Rozzářila se.

„Ano! Ano, to je ono. Spřízněné duše, že?“ podívala se šťastně na fénixe a ten spokojeně trylkoval a přešlapoval jí na rameni. Pak se natáhl a zobákem ji zatahal za pramen vlasů. Zasmála se. Bylo to neskutečně něžné gesto. Ucítila vzpomínku na smutek. „Jako s ním, říká,“ dodala a zvedla ruku, aby ho prsty pohladila po náprsence.

„S Albusem,“ vydechla ředitelka, a kdyby to Adoráta považovala za možné, řekla by, že zní dojatě. Přikývla. „To je tedy opravdu… šok,“ přiznala pak ředitelka popravdě. „Ale Fawkesův návrat je něco, v co jsem se už neodvažovala doufat. Rozhodně je to důvod k oslavě,“ prohlásila a s roztaženými pažemi se postavila. „Dnes večer budeme oslavovat!“ Sálem se rozlehl bouřlivý potlesk a fénix šťastně zacvrlikal. Pustil se Dořina ramene, roztáhl křídla a s pleskáním vzlétnul. Několikrát obkroužil sál a překrásně radostně zpíval. Adoráta ale pocítila náhlou prázdnotu, když se Fawkesovo vědomí, doteď mísící se s tím jejím, stáhlo zase na kraj a tiše vyčkávalo, dokud jí nebude chtít něco sdělit. Jenže ten šok z opuštěnosti byl po předchozím návalu emocí příliš. Pevně se objala pažemi a vrávoravě dosedla na podlahu. Nikdo si jí moc nevšímal, všichni nemohli spustit zrak z nádherného tvora nad svými hlavami, jen Rebeca k ní přispěchala a pevně ji objala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se šeptem. Adoráta trochu nejistě přikývla. Být zase jen sama za sebe bylo zvláštní a svým způsobem velmi obnažující. „To je dobře, musíme si nutně promluvit o tom, co se dělo na tribunách.“

∂∂∂

„Nemůžu tomu uvěřit, jak si můžeš zahrávat s něčím takovým?“ snažila se Rebeca přijít na důvod, který svedl její kamarádku k něčemu, jako je marihuana. Narozdíl od Adoráty věděla, co to je, a ani v nejmenším to nepovažovala za neškodné a zábavné. „Je to svinstvo. Co tě to napadlo?“

„Nenapadlo, prostě mi to nabídli a já si řekla, že to zkusím. Rebeco, já konečně někam patřím, víš, jak dobrý je to pocit? Nebýt neustále na okraji společnosti?“ odpovídala Dora a pohledem sledovala vysoko kroužícího Fawkese.

„Jenže to je přesně, kam směřuješ. Na okraj společnosti. Víš ty vůbec, co to dělá? Vždyť je to škodlivý!“

„To určitě přeháníš.“

„Opravdu? A že se nepřesvědčíš u někoho, kdo tomu rozumí, jdi se zeptat taťky, jak se postaví k tomu, co děláš,“ ušklíbla se Rebeca kysele. Adoráta se prudce napřímila a zamračila se na ni.

„Táta se to nedozví,“ pronesla a znělo to jako odpověď a výhružka zároveň.

„Děláš si srandu?“

„Jestli mu to řekneš…“

„Neprozradím tě, nejsem taková, a ty bys to měla moc dobře vědět. Nechápu, že si to vůbec můžeš myslet,“ zakroutila nad tím Rebeca hlavou a otočila se na patě. Nechala Adorátu za sebou a zamířila k hřišti. Že byla rozčílená? Slabé slovo, kdyby svoje pocity vypustila na svět, Bradavice by nejspíš zpustošil hurikán. Adoráta se chovala hloupě a to u ní bylo neobvyklé. Ona byla většinou ta rozumná. Jo, možná ostýchavá a uzavřená, ale nedělala hlouposti. Ale možná, kdyby se Rebeca lépe dívala, viděla by to přicházet… třeba tam byla nějaké průvodní znamení…

„Pozor!“ Rebeca sebou plácla na zem dřív, než si to vůbec uvědomila. Nad hlavou jí prosvištělo koště a ona se za ním překvapeně ohlédla. Ani v nejmenším ji nenapadlo, že by někdo mohl mít v tuhle dobu trénink a už vůbec ne, že by ho mohl mít Nebelvír.

Zvedla se ze země a jediným mávnutím si očistila hábit. Na zem právě přistávalo družstvo a mířilo do šaten na druhé straně hřiště. Vedle ní s čvachtnutím přistál Weasley.

„Přišla ses poučit?“zeptal se jízlivě. Ušklíbla se.

„Spíš by ses měl ptát, jestli vám poradím,“ odbyla ho automaticky, ale nebylo v tom dost jedu. I Hugo si toho všimnul a slezl z koštěte, které si hodil přes rameno.

„Děje se něco?“ zeptal se, ale pak se zašklebil. „I když, já se vlastně nemám šťourat-“

„Máš dočasné povolení šťourat se mi v životě,“ přerušila ho s povzdechem. Překvapeně zastavil.

„Prosím?“

„Nebuď dětina, slyšel jsi moc dobře.“

„Tak jo, kdo jsi a co jsi udělala s Rebecou Štiplavou Malfoyovou?“ Nevěřícně se na něj podívala.

„Prosím?“

„Slyšelas, tak?“ zeptal se a výhružně zamával hůlkou. S nevěřícným výrazem ji odstrčila stranou.

„Vypíchneš si s tím oko, ty tůňodave. Nebo hůř, přičaruješ si ještě jedno. I když, možná by sis vizáž vylepšil, když nad tím tak uvažuju…“ Hugo se spokojeně zašklebil.

„Jo, už tě poznávám, všechno je v pořádku. A teď, když mám to povolení, co se děje? Vypadáš, jak zkyslý mlíko.“

„Špatnej den,“ pokrčila rameny.

„Nepovídej a jeden by řekl, že jsi právě vyhrála výroční tombolu,“ ucedil posměšně. Vrhla na něj zamračený pohled, ale pak to nevydržela a usmála se. Jak jen jí tohle dělalo dobře!

„Fajn, když tak moc žízníš po životě slavných, tak mě naštvala Adoráta, stačí?“

„Ne, právě jsi mě zmátla. Čím tě mohla zrovna ona naštvat?“ Jo, Rebeca by se asi na jeho místě ptala stejně, kdyby nebyla v obraze tak, jako je teď.

„Načapala jsem ji, jak s partou ze svého ročníku kouří marijánku,“ zabručela ještě pořád trochu nevěřícně. Hugo ale nereagoval tak, jak si představovala.

„Prosím?“

„Kouří marijánku!“

„Co to je?“ zeptal se zrzek zmateně. Vzdychla.

„Mudlovská droga. Postupně jí to zničí mozek, když to bude přehánět. Vůbec nechápu, proč k tomu dala souhlas!“

„Vážně to nechápeš?“ zeptal se trochu skepticky.

„Dobře, já vím, že si celý život připadala i přes naši snahu odstrčená, ale to přece neznamená, že sklouzne do něčeho takového. Pozornost ostatních zase není tak cenná, aby stála za hazard s vlastním zdravím.“

„Posloucháš se?“ zeptal se Hugo. Mělo to nejspíš znít pobaveně, ale zábavnost se z té věty vytratila někde na půli cesty. „Ona vlastně dělá jen to co ty, i když trochu jiným způsobem.“

„To přece není-“

„Pravda? Já myslím, že je. Podívej se, co ty děláš, abys byla v centru dění, a srovnej to s tím, co dělá ona,“ řekl a zadíval se jí do očí. Tomu přímému pohledu se ale chtěla za každou cenu vyhnout. Bylo to příliš soustředěných pocitů najednou.

„Pro Morganu, já přece hraju famfrpál, nešlukuju potají sušený halucinogenní kytky!“

„Pravda, ona si zničí mozek. Ty se ale klidně můžeš zabít, když se při hře něco nepovede.“

„A co ty?“ založila si ruce na prsou s úšklebkem. „Nebo jsem jediná, kdo tu hraje famfrpál? Všichni jsme tu snad arogantní snobové se sklony k sebedestrukci? Tebe nevyjímaje?“

„Překrucuješ to. Já se ti snažím vysvětlit, že ty jsi ta, ke které vzhlíží. Napodobuje tě, i když svým vlastním způsobem, a dokud neuvidí změnu u tebe, těžko ji bude chtít pro sebe.“ Zírala na něj doslova s pusou dokořán. Hrozně moc, chtěla říct něco chytrého, ale v hlavě měla jako ve vykouřeném úlu. „Jestli jí chceš pomoct, tak nejjednodušší cesta je udělat to přes sebe sama.“

„Nevzhlíží ke mně,“ vydechla nakonec odmítavě. „To je přece hloupost. Vzhlíží ke svému tátovi.“

„Kdyby to tak bylo, nebyla by teď zavřená někde ve skleníku, místo aby se snažila sblížit s partou spolužáků, kteří na ni mají destruktivní vliv?“ Rebeca těkala pohledem přes tribuny a k němu a zase zpět. Tohle na ni bylo příliš. Nemůže mít zodpovědnost za Adorátu. Vždyť ona stěží dokáže mít zodpovědnost za sebe!

„Nemůžu mít vliv na někoho jako ona! Ona je… dobrá! Prostě, je to opak všeho, co jsem já. Tohle je úplně na hlavu!“

„Bohužel, dává to dokonalý smysl. Pokud chceš, aby si začala Dora vážit sama sebe, musíš udělat to samé.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction