Nová generace - 48. • OurStories.cz ~ naše povídky

Adoráta něco zjistí a Hugo si něco přizná.

08.10.2012 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1040×

Dny neměly dost hodin a Dora neměla dost hlav na všechny ty myšlenky a rozdílné pocity. Připadala si neustále jako v mlze. Jediná doba, kdy se zvládala jakžtakž soustředit, byly vyučovací hodiny. Zvládala ignorovat pohledy, které k ní neustále obraceli studenti i učitelé, a byla to jediná doba, kdy se jí někdo neustále na něco nevyptával. Jakmile ale bylo po nich, utíkala do lesa a to i přes to, že to bylo zakázané. Nedělala si nic z toho, že by ji mohli chytit. Jediný, kdo ji vídal a kdo ji doprovázel, byl Fawkes. Trávila dobu i u jezera, kolem kterého obcházela tak daleko, jak jen to šlo, aby měla jistotu, že nikoho nepotká.

Občas když přišel nějaký dopis od Damyana zašila se tam na dlouhé hodiny a opakovaně si četla řádky naplněné dobrými zprávami o svých přátelích z Kruvalu. Zdálo se, že Troy se vyrovnal s pozicí v Družině a přestal se na Dimitrije mračit, kdykoliv ho potkal. Ale i tak se s každým dopisem zdálo víc a víc jasné, že Damyan vztah na dálku vzdal. Nedivila se tomu, nebylo to uspokojivé ani pro ni. Chyběl jí, ale nedokázala dny trávit vzdycháním po něm. Mohl za to nejspíš i nedostatek času a neustálá záplava myšlenek snažící se jí zaplavit mysl, kdykoliv se Fawkes snažil s ní spojit – a že to dělal často.

Zdálo se, že jeho osamělost mu vadila víc, než by si kdokoliv myslel, a její schopnost s ním komunikovat byla něco, co chtěl využívat, jak jen to bylo možné. Téměř v kuse ji také plnily jeho emoce a nejvíc jeho silná náklonnost k její osobě. Bylo to jako mít v hlavě křížence mezi milujícím rodičem a oddaným přítelem. Krásné, ale omezující. Dával jí pocítit svou nelibost pokaždé, když nejednala tak, jak by podle něj měla. Hlavně z toho důvodu na čas vypustila setkání na tribunách, ale bylo to… nepříjemné. V prvních dnech byla neskutečně popudlivá a jediné, co ji dokázalo rozptýlit byl jeho zpěv. Provázel ji tedy, kde to šlo, a neustále tiše zpíval.

Přesto Adoráta s ubíhajícím časem zjišťovala, že jí lidská společnost ve volném čase chybí, a Fawkes si její trápení viditelně uvědomoval. I teď k ní zlehka připlachtil a usadil se jí na pokrčeném koleně.

„Krásně zpíváš, příteli,“ usmála se na něj a prsty ho zlehka pohladila po hlavičce, kde měl peří trochu trčící. Připomínalo to malou korunu. „Ohnivý princi,“ zalichotila mu a černé oči na ni potěšeně mrkly. Mávla posledním dopisem od Damyana a zeptala se: „Co myslíš? Má to budoucnost?“

Naděje byla to první, co jí zaplavilo mysl, jenže pak ucítila i slabý záchvěv nespokojenosti a zamračila se.

„Co se děje?“ Nedostatečnost. Naléhavost. Tužba. Zmateně mrkala, protože Fawkes jí očividně něco říct tak úplně nechtěl, ale ona to stejně cítila. „Co tím myslíš?“ Fawkes ale jen mávnul křídly a pomalu mizel vysoko nad ní. Nechal ji tak sedět bez odpovědí s ozvěnou cizích pocitů, které ji akorát o to víc zmátly. Nespokojeně složila dopis a schovala ho do vnitřní kapsy hábitu.

„Ahoj,“ ozvalo se tiše zpoza stromů. Prudce se otočila a sklouzla z balvanu, na kterém seděla. Ruce jí mávly vzduchem naprázdno a přistála zády na mokré zemi. Bolestně zakňourala a chytila se za ruku, kterou si při pádu odřela o kámen. Den jako víno, jen co je pravda. „Jsi v pořádku?“ objevila se nad balvanem Tonyho hlava. Natáhl k ní ruku, které se chytla a nechala se vytáhnout do sedu. Druhou paži si ale pořád tiskla na hrudi.

„Vyděsils mě, co tu děláš?“ zeptala se zamračeně. Pokrčil rameny.

„Co já vím, nejspíš se schovávám před Imeldou a jejím věrným stínem,“ ušklíbl se a pak si všimnul její ruky. „Zranila ses?“

„Jo, to bude dobrý,“ zahuhlala a vytáhla hůlku. Kruval byl ve zdravotnických kouzlech víc než důsledný. Zvládla ošetřit nejen odřeniny, ale i povrchové řezné rány, lehké omrzliny stejně jako popáleniny a čisté zlomeniny. To by se v Bradavicích učila nejdřív v šestém, ne-li až v sedmém, ročníku.

„Panečku, nestačím zírat,“ pronesl Tony obdivně, když sledoval trajektorii hůlky, kterou si Dora odřeninu vyčistila a následně zahojila. Bezděčně ke zhojené paži natáhl ruku, ale zasekl se v půli cesty a rozpačitě k ní zvedl pohled. „Kde ses to naučila?“

„V Kruvalu, na tohle tam kladou důraz. Učí se lehká zdravotní kouzla už od třetího ročníku. Vlastně tam upřednostňují dost jiných věcí, než tady,“ pohodila hlavou a znovu se usadila na balvanu. Bez rozpaků se posadil vedle.

„Jaké to tam bylo?“

„Skvělé. Vlastně jsem jednu dobu uvažovala, že se sem nevrátím,“ přiznala Adoráta v rozpacích. Jeho šokovaný výraz nebyl žádným překvapením.

„Nevrátit se? Proč?!“ Skepticky se na něj podívala.

„To jako vážně? Můj život tady není zrovna procházka růžovým sadem,“ odfrkla si. K jejímu překvapení ji napodobil.

„Myslíš, že jsi jediná? Pochybuju, že něčí život je taková procházka.“

„To sedí od kluka, který je oblíbeným v celé škole.“ Rozesmál se.

„Máš o mě docela zkreslenou představu,“ poznamenal a jak otočil hlavou, slunce se mu odrazilo ve zlatavých vlasech. Vedle ní vypadal jako Adónis.

„Jasně, jsem totiž slepá a hluchá. Nezkoušej to. Poznám outsidera, když jedním jsem.“

„Víš, vysíláš docela smíšené signály. Stěžuješ si, že jsi stranou, ale když máš šanci být středem pozornosti, stáhneš se do ústraní. Možná by sis měla vybrat, co vlastně chceš. Což by vlastně neškodilo i jindy,“ dodal trochu kysele.

„Netahej sem laskavě loňský rok. Věřils víc svým očím než tomu, co jsem ti kdy řekla,“ požádala ho dotčeným tónem.

„Nic jsi neřekla. Nic jsi mi ani nevysvětlila!“

„Nestál jsi o to. Prostě ses rozhodl, že jsem to udělala, a tím to pro tebe haslo.“

„Visela jsi kolem krku tomu... tomu… inteligentovi,“ odfrkl si a Adoráta ho pobaveně sledovala.

„Právě jsi ho pochválil, nemyslím, že to byl tvůj plán,“ pousmála se. Zamračil se na ni.

„Neodbíhej od tématu. Viděl jsem tě s ním a vypadalo to všelijak, ale rozhodně ne, jako přátelský rozhovor.“

„A přece se tam nic jiného nestalo. Tobias je pro mě jako bratr, jen představa, že bych s ním něco… Eh, nechutný,“ otřásla se a pak pokrčila rameny. „Ale to bys věděl, kdybys mě alespoň jedinkrát poslouchal, když jsem se ti to snažila vysvětlit. Ještě předtím,“ mávla rukou vlevo, na znamení minulosti.

„Takže tys tam… Vážně nic?“ Zavrtěla hlavou.

„Vážně nic, ale ty sis stejně našel brzy náhradu, takže tě to zase tak moc netrápilo.“

„Chtěl jsem ti to oplatit,“ přiznal a znělo to zahanbeně. Zvědavě se na něj podívala.

„Zeptala bych se proč, ale myslím, že je mi to jasné.“

„Ne, to ne, tím to nebylo. Jen, když jsem tě tam s ním viděl, bylo to jako facka. Nejdřív šok a pak bolest. Vážně jsem si myslel…“ zmlknul a zadíval se na hladinu. Adoráta se na něj pořádně podívala. Oči se mu třpytily, jak se v nich odrážela pableskující hladina. Když je k ní zničehonic obrátil, byla si jistá, že vypadají jinak než dřív.

„Ano?“

„Že o mě stojíš,“ dodal potichu.

„Moc jsi spěchal,“ zašeptala tiše pravdu, kterou mu nikdy neměla v plánu říct. „Bála jsem se.“

„Já – nechtěl jsem, omlouvám se. Asi jsem to podělal, že jo?“

„Trochu,“ hlesla, ale malinko se u toho pousmála. Nevyrostl za tu dobu, co byla pryč?

„Doro, já bych-“ začal, ale ona ho přerušila.

„Asi je čas se vrátit, brzo bude večeře a já dneska prošvihla oběd.“ Sesunula se z balvanu na zem a oprášila si hábit. Vyrazila směrem k ohybu jezera, ale narazila přímo do Tonyho. Nezaváhal, pevně ji chytil za ramena, a když k němu zvedla hlavu, aby mu řekla, ať ji pustí, prostě jí zacpal ústa svými. A tentokrát to bylo přesně takové, jako prve ne. Roztřeseně se tomu poddala a sevřela jeho hábit v pěstech. Měl studené rty i nos, ale velmi rychle se zahřály tak, že po chvíli doslova pálily. Potěšeně vzdychla a on to vzal jako pobídku. Cítila jeho ruce tisknoucí se k ní přes hábit i vrstvu teplého oblečení, putovaly po zádech a bocích. Ani v nejmenším se jí nechtělo ho zastavovat, spíš naopak. Doteď si neuvědomila, jak moc jí chyběl tenhle druh kontaktu. Spojovala si ho jen s Damyanem a myslela si, že jí chybí on, ale teď… nebyla si úplně jistá. Tony byl jeho opak snad ve všem od vzhledu až po chování, ale tohle bylo až směšně podobné, a přitom úplně jiné. Dlaněmi sklouzla po látce hábitu a spojila mu je za krkem, palci se dotýkala střapatých světlých vlasů.

Byl to on, kdo se odtáhl jako první, a Adoráta si najednou připadala nesprávně. Měla to ukončit ona, nesouhlasila s tím přece. Okamžitě zrudla a on se udýchaně zasmál.

„Vážně? Teď budeš v rozpacích?“ Pokrčila rameny s bezradným výrazem. Bylo jí trapně.

„Nemůžu za to,“ špitla.

„Tak je zkusíme přebít jiným pocitem, co ty na to?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Znovu si ji za krk přitáhl k sobě a Dora potěšeně zjistila, že to funguje. Rozpaky zmizely, zůstalo jen příjemné mrazení po těle a horké rty, které mohla mít jen pro sebe.

Nějaká Imelda může jít ke všem čertům. I s Drusilou!

∂∂∂

Lily seděla ve společenské místnosti a snažila se nemyslet na dopisy, které nechodily. Stejně jako se snažila nemyslet na Sarah, která naopak chodila, a to dost často někde poblíž.

„Co je s tebou?“ přisedl si Hugo, o kterém ani nevěděla, že se vyskytuje ve věži.

„Nevím,“ zahuhlala nezřetelně.

„Nevíš?“

„Ne.“

„Řekl bych, že kecáš. Mám vyzvídat?“ zeptal se a vyvolal u ní lehké pousmání. Podívala se na něj, ale vypadal klidně a vyrovnaně. Tolik se za ta léta změnil. Z vyjukaného a zakřiknutého prváka se postupně stala tahle silná osobnost. Kdy se to stalo?

„Asi jsem prošvihla chvíli, kdy jsi dospěl,“ poznamenala zamyšleně a lítostivě. Nedokázala tomu zabránit, opravdu ji to mrzelo.

„Prošvihla jsi toho spoustu, ale řekl bych, že tohle ještě ne,“ zasmál se a pak jí sevřel ruku a trochu se zamračil. „Lily? Mohl bych se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ pokývala hlavou, ráda, že se téma vzdálilo od ní.

„Co se stalo Rebece?“

„Myslíš Becce, jako Malfoyové?“ Přikývnul. „Dobře, tak když vynechám to, že se na ni ptáš zrovna ty, tak, pokud vím, nic.“

„Nežertuj. Neříkej, že taková prostě je. Bez důvodu.“

„Ale ne. Jistě to nějaký důvod má, ale myslím, že ho zná jen ona. Ovšem vyvstala tu zajímavá otázka. Proč tě to zajímá?“ zeptala se a s přimhouřenýma očima ho pozorovala, jak se kroutí. Když vzdychnul, ještě víc se napjala. Věděla, co řekne, dřív než to opravdu řekl.

„Já se asi… zakoukal.“

„Zakoukal? Tím chceš říct, zamiloval?“

„To ne! Nejsem zamilovaný. Možná jen… poblázněný?“ navrhl snesitelnější alternativu.

„Věř mi. Jsi zamilovaný, když se staráš o to, co se jí mohlo stát, a ne o to, jak ji dostat do postele. Což bych mimochodem považovala za lehčí, než se snažit zjistit, co má v hlavě. Rebeca není právě typ, který by se svěřoval.“

„Ale jste kamarádky, copak ti nikdy nic neřekla?“

„Víš, na Rebece je jedna věc – vlastně spousta věcí, ale to je teď jedno – zvláštní. Vyžaduje, aby se jí ostatní svěřovali, ale sama to nedělá téměř nikdy. Přesto jsou věci, které pochytíš, když se pohybuješ dost blízko.“

„A?“ pobídl ji netrpělivě. Koutky jí pobaveně cukly, ale pak zvážněla.

„Ví, že je krásná, ale bere to spíš jako měnu, než jako dar. Nejspíš nevěří, že stojí za víc, ale to je čistě moje spekulace. Vůbec to tak být nemusí,“ pokrčila rameny a vyhlédla ven do tmy. Hugo se soustředěně mračil a ona to v odrazu skla všechno viděla. I ten smutek usazený hluboko v modrém pohledu. „Jsi víc, než jen zamilovaný,“ konstatovala s povzdechem. „Jen je mi líto, že nemám nejmenší tušení, jestli tady můžeš uspět. Budeš potřebovat božskou trpělivost a pořádnou dávku odhodlání za vás za oba.“

„Já vím,“ pokýval a Lily to brala jako jediné přiznání, které z něj dostane. „A co trápí tebe?“

„Přiznání,“ konstatovala. Překvapilo ji, když se nezeptal čeho. Otočila se na něj. „Nebudeš se ptát jaké?“

„Proč myslíš, že to nevím? Jsem s tebou už šest let téměř každý den, Lily Narcisso Potterová. Vážně myslíš, že je něco, co tobě nevím?“ usmál se mile. Lily šokovaně zamrzla.

„A je?“ hlesla tiše v neblazé předtuše.

„Pokud mluvíš o svých preferencích,“ ztišil hlas, ale nepřestal se usmívat, „tak na to jsem přišel před dvěma roky. Od té doby čekám, kdy se rozhodneš s tím vyjít na světlo.“

„Ale jak?“

„Mám oči a ty jsi jako moje sestra. Vlastně s ohledem na Rose jsi mi mnohem bližší. Všiml jsem si. Vím, kdy sis to přibližně začala přiznávat, i to, že se něco hodně nepovedlo. Ale popravdě netuším, proč to tajíš. Musíš přece vědět, že nikomu podstatnému by to nevadilo.“

„Ale právě ti nepodstatní můžou způsobit hrozné problémy. Nechci, aby to nějak uškodilo našim nebo Jamesovi s Albem. Je to složité.“

„Ne, vlastně není. Buď budeš šťastná, nebo nebudeš. Já jsem pro tu první variantu a ty?“ Lily ho prudce objala kolem krku a ignorovala zvídavé pohledy spolužáků ze vzdálených křesel. Nemohli je slyšet, ale viděli je dobře, jenže co na tom záleželo, když měla u sebe někoho, jako je Hugo? Jemně ji pohladil po zádech a políbil na tvář.

„Bude to fajn, uvidíš. Ať se rozhodneš jakkoliv, ti podstatní tu pro tebe budou, to si zapamatuj.“

„Rebeca má štěstí, jen o tom nemá tušení.“ Hugo se ušklíbnul.

„Uvidíme. Možná se stanu její noční můrou, zatím se mnou tak jedná.“ Lily se spokojeně zašklebila.

„Tak to ses musel dostat hlouběji pod ledovou krustu, než si myslíš. Jinak by tě jednoduše ignorovala,“ usmála se a Hugo se rozsvítil jako vánoční stromek.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction