OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 6.

09.05.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1412×

„Vánoce! Vánoce! Vánoce!“ poskakoval Adorátě po posteli Frank a oči se mu třpytily nadšením.

 „Héé,“ ozvala se rozespale a pokusila si přetáhnout peřinu přes hlavu. Nebylo jí to dovoleno, ten malý ďábel se zaháknul za okraj a začal se s ní přetahovat.

 „Frankie!“ skučela Adoráta zničeně, ale po chvíli peřinu přece jen pustila. V napůl rozespalém stavu jí nedošlo, co se stane, možná proto tak překvapeně koukala na svého bratra, který se i s peřinou skulil z postele. Ztuhlá čekala na zákonitě se blížící řev, jenže ten nepřišel, místo toho se z hromady peřiny ozvalo přidušené, ale stále stejně nadšené:

 „Vánoce!“

 Ta informace se k ní probojovávala jen těžce, ale když se jí to nakonec podařilo, byla Adoráta jako blesk. Sice zrovna probuzený, ale pořád blesk. Nechala mladšího sourozence, ať se vymotá z toho, do čeho se zapletl, a připravila se na snídani. Trvalo jí to všehovšudy necelých šest minut. Nakonec musela Frankovi stejně pomoct.

 „Pojď, ty nemehlo, čekají na nás dárky,“ smála se mu a za ruku ho táhla ke dveřím. Závody ze schodů vyhrál on, ale jen díky tomu, že Adoráta zahlédla tátův plášť a zpomalila, aby nedostala vynadáno. Frank na to kašlal a vběhl otci rovnou do náruče, která se pod schody rozevřela.

 „Franku, kolikrát ti mám říkat, že ze schodů se neběhá?“ mračil se na syna otec. Adoráta se zatvářila samolibě, ale neprošlo jí to.

 „Taky bys měla mít rozum a ohlídat ho,“ zabručel táta. Dora pokrčila rameny, ale kývla.

 „Tak příště,“ řekla s úsměvem, který její otec napodobil.

 „Snídaně nebo dárky?“ zeptal se s šibalským výrazem. Dora se tomu dotazu zasmála, zatímco její mladší sourozenec vřískal dárky s takovou vervou, až ho musel otec tišit. Postavil ho na zem a popostrčil k obýváku. Adoráta se mu lehce vlísnula do náruče místo bratra.

 „Krásné Vánoce, tati,“ popřála mu a natáhla se pro pusu.

 „Krásné Vánoce, zlato. Maminka čeká u stromku,“ prozradil jí, když ji pustil. Dora ho ale chytila za ruku a šla tam spolu s ním. Už od chvíle, kdy se její bratr naučil chodit a hlavně běhat, došla k názoru, že je tu potřeba alespoň jedno rozumnější dítě a tak tu nevděčnou úlohu vzala na sebe. Občas to bylo hrozně otravné, teď ne. Vešli ruku v ruce do pokoje vyzdobeného cesmínou, jmelím a stroužkou odpudivou, na které její matka trvala v rámci ochrany proti vánočním raráškům, kteří by jim mohli svátky klidu a míru pěkně znepříjemnit. Otec fialově zbarvené a pronikavě vonící keříky věšel dobrovolně už tři dny před Vánoci právě kvůli zachování proklamovaného míru a pokoje.

 „Dědo!“ vykřikla Adoráta, když si všimla, že matka s Frankem nejsou jediní v místnosti. Muž s plavými vlasy, teď už místy prokvetlými stříbrem, se k ní otočil. Vypadal téměř rozčarovaně z toho, že ji vidí, ale Adoráta už věděla, že tahle grimasa je jeho výraz potěšení. Jako by snad byla jedním z jeho tvorů, které právě objevil a vidí je prvně v životě, byť v ně celou dobu pevně věřil.

 „Adoráto, to nemůžeš být ty,“ usoudil pak. „Od léta jsi tolik vyrostla,“ usmál se a roztáhl paže. Dora ho pevně objala a dala mu pusu na tvář. Rozzářil se.

 „Teď budu mít určitě štěstí alespoň celý týden,“ prohlásil s naprostou jistotou a Adorátu tak přiměl se potěšeně zahihňat. Pak se přesunula k matce, která měla na klíně nedočkavého Franka.

 „Krásné Vánoce, mami,“ popřála i jí a stejně jako u ostatních se natáhla pro polibek. Ale u ní našpulila rty a na ně dostala lehké políbení.

 Maminka jí jako malé vždycky vyprávěla, že s každou pusou, kterou jí dá, si u ní vždycky schová kousek duše a až bude jednou čas odejít, bude jí u sebe mít Adoráta dost, aby věděla, že je maminka pořád s ní.

 „Krásné Vánoce, Adoráto. Dala by sis kakao nebo čaj?“ zeptala se jí matka a velké modré oči, stejné jako měla ona sama, se na ni dívaly s láskou.

 „Kakao!“ vykřikl nadšeně Frank. Maminka se lehce usmála, ale dívala se pořád na Doru.

 „Kakao bude príma, děkuji,“ požádala Dora. Matka postavila Franka na zem a vstala. „A mami?“ oslovila ji Dora znovu. Matka se otočila a vesele zamrkala.

 „Neboj, udělám ho tak, jak ho máš nejradši,“ prohlásila a zmizela v kuchyni. Než se vrátila s dvěma velkými hrnky horkého kakaa, byl už Frank na pokraji šílenství. Přešlapoval před stromečkem s dárky, jako by byla podlaha z hřebíků. Když se matka usadila, otočil se na ně s prosebným výrazem. Otec se rozesmál.

 „Tak do toho, ty nedočkavče,“ pobídnul ho a sám se posadil na kanape vedle své ženy, kterou objal a pozoroval co se děje pod stromečkem. Adoráta si stejně jako každý rok pomyslela, že neexistuje hezčí obrázek. Nikdy nikoho neviděla dívat se na sebe tak, jak se na její matku díval právě tatínek. Zvedla pohled nad ně, ale se zklamáním zjistila, že nad nimi žádné jmelí nevisí, jen nějaká ozdoba. Pak ale zaregistrovala dědečka, jak s potutelným úsměvem mávnul hůlkou a ozdoba se na ně přeměnila. Lístky se pomalinku rozvinuly, natáhly a na větvičkách se objevily bílé bobulky. Děda na ni spiklenecky mrknul a ona se usmála.

 „Jmelí,“ oznámila pak a ukázala nad jejich hlavy. Matka se zatvářila překvapeně, ale otec se rozesmál a přitáhl si její překvapenou tvář k polibku. Adoráta se spokojeně usmála a konečně se otočila k dárkům.

 Byly i s jejím bratrem pohřbeny pod horou barevného papíru.

„Co je to?“ zeptala se jí matka, když si Dora prohlížela obsah malinké krabičky, kterou objevila zabalenou v modrém papíře s bronzovou mašlí. Byla od Tonyho.

 „Dárek,“ vydechla nesoustředěně. Matka se rozesmála, to Doru probralo.

 „Je od... kamaráda,“ zasekla se na chvilku, jak  přemýšlela co říct. Matka se na ni podívala. Byl to jasný dotaz, jestli se smí podívat. Dora kývla a podala jí to.

 „Oh,“ vydechla matka překvapeně. „Jsou to-“

 „Pírka Zmíráčka,“ dodala Adoráta a zase si krabičku vzala. Uvnitř bylo sedm pírek s modrými skvrnkami. „Jsou krásná, viď?“ zeptala se s očima pořád upřenýma na dárek.

 „To je velká vzácnost,“ ozval se otec z kanape. Dora se na něj podívala.

 „U nich ne. Oni tam prý hnízdí, Tony mě pozval v létě na návštěvu, prý by mi je ukázal.“ Otec se zatvářil překvapeně, ale matčiny oči se rozzářily.

 „To je od něj moc milé. Málo komu se poštěstí vidět i jediného Zmíráčka, natož hned několik.“

 „Jo, říkal, že mají krásný namlouvací tanec. I oni musí být vážně krásní,“ vydechla Dora a pohladila pírka prstem. Vánoce jsou stejně krásný svátek.

∂∂∂

„Lily?“ Albus se pokusil znovu svou sestru rozmluvit.

 „Nechci o tom mluvit,“ odsekla mu místo toho a zkusila od něj odstoupit.

 „No tak, to nedělej. To jsem já, ode mě neutíkej,“ prosil ji bratr. Ramena před ním se zatřásla. Jeden dlouhý krok stačil, aby si ji mohl přitáhnout do náruče. Přitiskl její záda na svou hruď a ignoroval její pokusy se odtáhnout. Vydržela se vzpírat jen pár vteřin a pak se k němu natiskla. Jako vždy. Vždycky se tolik snažila dostát svému jménu, až ji to málem zabilo – hned několikrát. Tolik proklamovaná odvaha Nebelvíru u ní spočívala v tom snažit se dostát svému slavnému příjmení. „Bude to dobré. Uvidíš, jsi tolik statečná, moje malá sestřičko, víc než my všichni dohromady,“ šeptal Albus do ucha schovaného pod záplavou rudých pramenů.

 „Co mám dělat, Albe?“ zafňukala mezi vzlyky, které tlumila dlaní. „Já si neumím pomoct. Je to špatné, je to tolik špatné.“

 „Není. Nic není špatné, pokud to chceš. Budeš šťastná?“ Lily prudce zavrtěla hlavou.

 „Všichni nás odsoudí, Albe! Nemůžu to udělat, všichni se to dozví. Rodičům to ublíží a taky tobě a Jamesovi,“ přetočila se mu v náruči a zabořila mu tvář do hrudi. Hladil ji po hlavě, rty zabořené ve vlasech tichounce syčel, aby ji uklidnil. Jediný had v rodině, jak ironické, že zrovna tenhle zvuk jeho sestru tak uklidňoval.

 „Nikdo si nedovolí tě za to odsoudit. Není to ničí věc, a rodiče? Lily, opravdu myslíš, že by se na tebe byli schopní zlobit? Naši? Vážně?“ Jemu samotnému ta představa přišla směšná.

 „Tohle je ale znemožní! Celou naši rodinu,“ kníkala díl nešťastně. „James by mohl přijít o kariéru a on je teď jako profi-hráč tak spokojený a ty? Ty budeš přece dělat v mezinárodních vztazích, co kdyby se dozvěděli, že tvoje sestra-“

 „Šššš, nech toho. Nic se nezmění. James je skvělý v tom, co dělá, ten tým o něj dost stál, stejně jako několik dalších, nikdo ho nevyhodí. Já si taky poradím, není se čeho bát,“ snažil se ji dál uklidňovat.

 „Ale je to tak špatné!“ kvílela Lily do jeho košile. Vzdychl, co na to mohl říct? On sám nevěděl, co si o tom má myslet. Jeho sestra a-

 Ne. Tohle se posoudit nedá.

 „Když tak budeš šťastná, tak není,“ zašeptal téměř prázdnou větu, která měla být útěchou. „Zkoušela jsi už-“ nestihl to ani doříct, už kývala hlavou.

 „Všechno. Já už nevím co dál Albe a ten dárek,“ fňukla a zachvěla se. Ach ano, dnešní rozbalování dárku bylo opravdu speciální. Ještě nikdy neviděl reakci, jako byla ta její, když otevřela krabici s lékořicí. Nebyla k utišení téměř pět minut a rodiče i Jamese tím naprosto zmátla. Nakonec si Albus vymyslel jakousi historku o trapné školní příhodě, a že si nejspíš chtěl ještě někdo z Lily dodatečně vystřelit. Z toho mohli rodiče usoudit tak maximálně, že je jejich dcera trochu přecitlivělá, ale to je všechno. Prohlásil pak, že to dojde vyhodit, ale schoval ji pro Lily stranou, viděl na ní, že kdyby ji opravdu vyhodil, byla by ještě nešťastnější. Teď byla schovaná pod její postelí ve školním kufru.

 „Haló! Šampión je tu a nikdo si ho nevšímá! Rodino, můj čas je drahý, važte si mě!“ ozval se z přízemí Jamesův křik. Lilyin vzlyk se změnil v pobavené škytnutí. Albus se taky neubránil úsměvu.

 „Tomu teda ta sláva stoupla do hlavy fofrem,“ zabručel a odtáhl Lily od sebe. Měla oči rudé jako angorák, ale stačilo jedno ochlazovací kouzlo a bylo to snesitelné.

 „Děkuju,“ šeptla a utřela si slzy. Kouzlo zabralo i na tvář a celkem obstojně si poradilo s fleky. Podívala se na sebe do zrcadla. „Páni, jak jsi to udělal?“ divila se a prsty se dotkla téměř normálních očí. Pokrčil rameny, ale nakonec se rozhodl přiznat.

 „Když mě dali do Zmijozelu hrozně se mi stýskalo, musel jsem se naučit to nějak maskovat, ale jednoduché to nebylo. Několikrát jsem si způsobil omrzliny, než jsem se naučil tu správnou míru ochlazení,“ mrknul. Lily se zatvářila překvapeně a pak ho znovu objala.

 „Co si příští rok počnu? Už bez Jamese je to těžké, ale až tam nebudeš ani ty? Ustýskám se,“ povzdychla si. Lehce ji líbnul do vlasů.

 „Budu ti psát každý den dva dopisy, jo?“ nabídl s úsměvem. Zamračila se.

 „Tři,“ prohlásila. Rozesmál se a chytil ji kolem pasu, aby mohli sejít dolů za tou primadonou.

 „Dobře, tři, ale jenom první měsíc,“ slíbil s veselým mrknutím a Lily se konečně pořádně usmála.

 „Konečně, už jsem myslel, že vám vůbec nezáleží na tom, že se tu nudím,“ prohlásil James rozvalený na pohovce s hlavou zakloněnou přes opěrku tak, aby na ně viděl.

 „Bez tebe by se náš svět přestal otáčet, drahý bratře. Vzduch by pozbyl vůně, jídlo chuti, voda by naši žízeň neuhasila, záchod-“

 „Chápu, chápu! Dál to už nerozváděj, prosím tě,“ požádal James s obličejem zkřiveným nechutí. Albus se usmál a sedl si na pohovku tak, že jeho bratr jen tak tak stačil uhnout s nohama stranou. „Že já vás volal,“ povzdechl si teatrálně. Lily mu zvedla hlavu z opěrky, posadila se na ni a hlavu mu opřela o své stehno. James byl najednou zkroucený jak paragraf. Albuse se rozesmál.

 „Tak co je to tu za povyk?“ vykoukla z kuchyně hlava jejich otce, který měl brýle trochu nakřivo, čímž si vysloužil vědoucí pobavené úšklebky všech tří svých potomků.

 „Nenudíš se, tati?“ popíchl ho James. Otec si uvědomil, že je něco špatně a briskně si brýle srovnal.

 „Velmi vtipné, mládeži. A teď koukejte mazat ven, než vám maminka rozhodí sandál,“ vyzval je s pobaveným pohledem a zmizel zase v kuchyni, odkud se ozvalo matčino vypísknutí a řinkot nádobí. Děti se rychle zvedly a zmizely zadním vchodem ven.

 „Ale dalšího sourozence nám snad nepořídí, že ne?“ zamumlal James trochu vyplašeně. Jako na povel se všichni zašklebili.

 „No jestli jo, tak já mu plínky měnit nebudu,“ prohlásila Lily a švihla tajně nabraný sníh po Jamesovi. Trefila ho přímo do ucha. Albus se zlomil v pase.

 „No jo, nejrychlejší brankář, co?“ vysmíval se, než mu pusu zavřela úplně jiná koule sněhu, hozená zasaženým starším bratrem. Během minuty se zahrada změnila v bojiště. Albus si už stihl jen pomyslet, že Vánoce nejsou zase tak špatný svátek, když se byl nucen schovat za vzrostlou túji a hájit svou část zahrady.

∂∂∂

„Máte všechno?“ ozývalo se domem volání Hermiony Malfoyové. Byla ovšem naprosto ignorována oběma potomky i manželem, který se někam vypařil, jen aby se nemusel na přípravách podílet. Zoufale si vzdychla a znovu překontrolovala věci v zavazadle pro ni a Draca.

 Svetry? Má.

 Teplé ponožky? Taky.

 Pyžama? Jsou tu.

 Hermiona se rozhlédla a pak zatlačila hlouběji překvapení pro Draca, které dostala od Ginny ještě před Vánoci, aby na něj náhodou při rozbalování dárků nikdo jiný nenarazil dřív než Mia.

 Fajn, má všechno, druhou tašku měla plnou věcí, které její děti určitě zapomenou a ona je pak bude moci vítězoslavně vytáhnout, až se po nich začnou shánět. Jen co obě zavazadla zapnula, vynořil se její muž. Občas musela obdivovat jeho umění objevit se s křížkem po funusu. Za ta léta to od Harryho okoukal naprosto dokonale. Ještě chvilku a bude se moct dát na dráhu bystrozora, pomyslela si kysele.

 „Připravena?“ zeptal se Draco opřený ve dveřích, nohy zkřížené v kotnících a ruce založené na hrudi. Tam přímo pod nimi bilo jeho srdce jenom pro ni. Jen s největším sebezapřením si dokázala nevzdychnout, ale úsměvu už se neubránila.

 „Já ano a vy?“ opáčila. Draco se usmál. Merline, její srdce se rozbušilo jako zvon, jak on to jen dělal?

 „My jsme připravení,“ odpověděl dvojsmyslně a přimhouřil oči.

 „Och,“ vydechla a bezděčně sjela pohledem níž. Draco se tiše rozesmál.

 „Paní Malfoyová, vaše myšlenky ubíhají značně nevánočním směrem,“ poznamenal a odlepil se ode dveří, aby mohl dojít až k ní. Cítila, jak jí srdce tepe v krku a snažila se ho polykáním zatlačit zpět do hrudi, kam patří. Draco už byl blízko, nosem se jí zlehka otřel o čelo. Pak o nos. A pak…vzal tašky z postele a s veselým smíchem vyšel z ložnice.

 „Bídáku,“ ulevila si Hermiona a ztěžka dosedla na postel. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se jí vrátila původní rozvaha. Pak si vzpomněla na titěrný kousek poloprůsvitného uměleckého díla, který nese její nevědomý muž dolů ze schodů a zlomyslně se zašklebila. Však on ještě uvidí, že nemá dráždit spícího draka nebo vlastní manželku.

 Seběhla ze schodů s kabelkou přes rameno a dlouhým těžkým kabátem přes ruku. Mávla hůlkou a z kuchyně přilevitovaly balíčky s připravenými pokrmy. Dvojčata jen tak tak stihla předpažit, když se jim usadily na pažích. Rebeca začichala a oči se jí rozzářily.

 „Hm, žebírka. To znamená, že tam budeme až do Nového roku,“ prohlásila spokojeně. Hermiona jen nevěřícně zakroutila hlavou nad její dedukcí. Ale musela uznat, že byla správná.

 „Všichni připraveni?“ zeptala se a naposledy přeběhla pohledem po místnosti, jako by snad viděla skrze zdi a mohla se ujistit, že je všechno, jak má být. „Pak tedy můžeme vyrazit,“ prohlásila a ta jediná věta byla pokyn, který dovolil všem vyjít z domu. Chytili všechny věci a pak se najednou dotkli přenášedla, které je z rozmilé Francie přeneslo na zahradu Potter manor právě ve chvíli kdy jedna obzvlášť velká a obzvlášť tvrdá sněhová koule letěla jejich směrem. Když si pak Hermiona vyklepávala sníh z vlasů, byla si jistá, že Vánoce jsou zaručeně ten nejpitomější svátek v roce.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 6.: