Nová generace - 84. • OurStories.cz ~ naše povídky

Test a trest.

10.07.2013 (21:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1058×

Bude lepší, když ho teď chvíli nebudeme dráždit.

Nevěřícně zírala na útržek pergamenu. Kdyby tak dobře neznala jeho rukopis, byla by si jistá, že to Hugo nemohl napsat. Nedráždit ho?! Ne, ani za mák tomu nerozuměla, ještě přede dvěma dny jí do očí tvrdil, že nedopustí, aby je rozeštvali, a teď tohle?

„Jsi v pohodě?“ zvedla pohled k Adorátě. Starostlivě si ji měřila. Měla chuť říct, že ne, ale ovládla se. Zmuchlala si dopis do kapsy a nasadila úsměv.

„Jasně, proč bych neměla být v pohodě? To Lily je ve srabu, ne já.“

Adoráta se uvolnila. „Myslím, že se s tím pere docela dobře, ty ne?“

„No, pořád ještě nedokáže prudiče odkázat do patřičných mezí, ale aspoň už neutíká z místnosti pokaždé, když se na ni někdo křivě podívá,“ trhla Rebeca rameny a pak se rozhlédla. „Kde je brácha?“

Adoráta rychle škubla rameny na znamení, že nemá tušení. „Viděla jsem ho naposledy u oběda. Jak jdou tréninky?“

Rebeca se té otázce trochu podivila, protože Adoráta nebyla nikdy zrovna fanoušek do famfrpálu, ale asi poznala Rebečinu náladu a chtěla ji nějak potěšit. Rebece to přišlo milé. Alespoň někomu záleží na tom, jak jí je. Ne jako někomu…

„Ehm. Docela to jde. Myslím, že i s nováčky si můžeme troufnout na Nebelvír. My máme nové jen odrážeče, ale oni mají jednoho odrážeče a střelce. Jsme mnohem sehranější než oni, takže při správné strategii bychom mohli jejich obranu překonat. A ani Hugo nedokáže zastavit všechno,“ ušklíbla se. Probudila se v ní touha mu pořádně vytřít zrak, jen co si přestane hrát na nemohoucího.

Nedráždit ho… Ona mu ukáže, jak to vypadá, když se dráždí spící drak, ten bude ještě koukat. Roznese ho na koštěti.

„To zní dobře,“ usmála se Dora, i když nejspíš vůbec netušila, o čem to Rebeca mluvila.

Přikývla a rozhodla se dál kamarádku netrápit famfrpálem. „Co Tony? Nějaká změna k lepšímu na obzoru?“

Adoráta zavrtěla hlavou, ale úsměv trochu pohasl. „Nepopírám, že mám slabé chvilky, kdy mi chybí, ale znova už ne. Tohle od sebe k sobě mi vůbec nesedí. Navíc nemám stejně vůbec čas. Kdo by řekl, že budou všichni z NKÚ tak vyšilovat. Profesoři se nejspíš do jednoho zcvokli, navíc jsem často s Hagridem, prefektství a do toho sbor… Ne, jsem ráda, že se nemusím starat ještě navíc o kluka.“ Kdyby Rebeca byla někdo jiný, nejspíš by jí to uvěřila. Jenže Adoráta s pohledem zapíchnutým do koberce byla všechno možné, jen ne upřímná.

„Jasně. Chápu. Ale vážně tě to ani malinko neláká? Neber mě zle, já si o něm vždycky myslela, že je to pitomec, ale vypadalo to, že ti docela svědčí.“

„Hm, no, každopádně je definitivní konec. Navíc myslím, že on se přes to přenesl docela dobře,“ zahuhlala.

„Proč myslíš?“

„Slyšela jsem od Derreka, že mu nadbíhá nějaká čtvrťačka od nich a že se Tony nijak zvlášť nebrání. Ale to je dobře. Alespoň si přestanu připadat jako mrcha.“

„Ty, a mrcha?“ nevěřícně na ni Rebeca valila oči. „Ale jestli tě to utěší, tak si myslím, že se snaží vytloukat klín klínem.“

„Jak to myslíš?“ zamrkala Dora zmateně.

Rebeca se zamyslela a pak rozhodila ruce v širokém gestu. „No, vezmi si to, z toho, co jsi mi říkala, do vašeho vztahu citově investoval víc, takže se tě teď pokouší nahradit nějakou jinou. Vsadím se s tebou o galeon, že ta holka bude tvůj přesný opak.“

„Myslím, že to přeceňuješ,“ zavrtěla Dora hlavou, ale nezněla úplně přesvědčená.

Rebeca k ní natáhla ruku. „Vsadíme se?“ Dora s povzdechem po krátkém zaváhání ruku přijala.

„Fajn, ale pak se nevztekej, až prohraješ.“

Toho bych se nebála, pomyslela si Rebeca spokojeně a na moment se jí opravdu podařilo zapomenout na ten kus pergamenu v kapse hábitu.

Jenže myšlenky na něj se vrátily ve chvíli, kdy Adoráta zmizela s tím, že ještě musí do knihovny. Plíživý strach jako by se šířil z kapsy dál, dokud ji celou nepohltil. Mohlo by se jejímu otci opravdu podařit nějak je rozdělit? Dokázal by Huga zastrašit?

Ještě před hodinou by to rezolutně odmítla, jenže teď už si tak jistá nebyla…

∂∂∂

Doufala, že nejde pozdě, ale když zahlédla v chodbě opřeného Tobiase, ulevilo se jí. Nevykašlal se na ni.

„To byla doba,“ zamumlal, aniž by se na ni podíval.

„Promiň, zdržela mě tvoje sestra,“ vysvětlovala, ale on už začal přecházet před zdí, a jen co se objevily dveře, vtáhl ji dovnitř.

„Slíbil jsem ti, že u testování můžeš být, jinak bych na tebe nečekal. Navíc bude lepší, když u toho někdo bude, kdyby se to pokazilo.“

„Pořád mi nepřijde jako dobrý nápad, abys to zkoušel na sobě.“

Zašklebil se. „To už jsme probírali. Nemám zrovna moc testovacích subjektů, a pokud do toho nechci zatahovat sestru nebo otce, tak jsem tu jen já. Navíc jsem ti sepsal seznam toho, co by se mohlo stát a jak si s tím poradit.“

„Bezva,“ ucedila Dora a ani se nesnažila zakrýt ironii. „Jsi si jistý, že to vyjde?“

„Jistý? Jasně, že ne. Je to testování neznámých lektvarů. Nemám tušení, jak to dopadne.“

„Bezva,“ ucedila Dora znovu a nervózně sevřela v ruce hůlku, i když netušila, co by s ní dělala, kdyby se něco vážně nepovedlo. Kéž by tu tak alespoň byl Fawkes, ale ten se zase toulal kdoví kde.

Tobias se natáhl po jedné ze dvou lahviček na stole. Pokud věděla, došlo tu ještě k jednomu výbuchu kotlíku, takže ve finále měl jednu verzi bezesného spánku a verzi lektvaru proti bolesti. Došlo jí, který bude zkoušet, když sebral ze stolu nůž.

„To-“ Víc říct nestačila, protože nůž se mu už zabořil do masa na paži. „Merline!“ vyjekla, jak krev okamžitě začala máčet látku bílé košile. Tobias se dvakrát zhluboka nadechl a pak mávl hůlkou. Krev přestala téct, i když rána zůstala otevřená. Sebral ze stolu lahvičku, zuby z ní vytáhl zátku a pak obsah vypil. Čelo měl orosené potem a víčko mu cukalo.

Najednou se uvolnil a dlouze vydechl. „Páni, ono to p-“ Před ním se objevilo vědro přesně ve chvíli, kdy se mu podlomila kolena a on se svezl na zem. Dávil s hlavou v nádobě. Mlaskavé zvuky byly jasným důkazem, že se lektvar nezdržel. Adoráta vytrhla z kapsy seznam. O zvracení samozřejmě ani slovo. Něco tak přízemního pravděpodobně Tobiase ani nenapadlo. Hlavně, že jí poznamenal démonickou vyrážku. Takže jen bezmocně sledovala, jak se mu obrací žaludek a on plní vědro. Když se na chvíli dokázal zvednout, byla jeho tvář úplně bílá, místy do zelena, lesklá potem, a oči měl vyčerpaně zavřené. Vědro zmizelo, jen aby ho nahradilo nové prázdné. Tak tak, že se stihl zase ohnout a pokračovat v předchozí činnosti.

Adoráta vyčarovala trochu vody do objevivšího se poháru a pak ještě do jednoho, do kterého namočila žínku. Aniž by dýchala, přisunula se k němu a otírala mu čelo, zatímco zvracel. Alespoň že neviděl její znechucený výraz.

Po chvíli už jen dávil naprázdno, vypláchl si pusu a druhé vědro zmizelo. S ním naštěstí i pronikavý zápach. Tuhle komnatu nejde nemilovat, tím si byla jistá. Pak si překvapeně uvědomila, že se Tobias usmívá. Vyčerpaně a pořád trochu nazelenalý, ale vážně se usmíval. Zvedl poraněnou ruku.

„Vůbec to nebolí,“ zasípal a zněla v tom neuvěřitelná hrdost.

„Idiote,“ ulevila si Dora. „Vyděsils mě k smrti.“

„Promiň,“ zamumlal kajícně. Obrátila oči ke stropu. Merline, jak se na něj má takhle zlobit? „Nemůžu uvěřit, že to fakt nebolí. Jasně, to zvracení bylo strašný, ale myslím, že by stačilo upravit poměr komodice a zavinutky. Možná špetku jablečníku. Jo, to by mohlo zabrat.“ Spokojeně se usmál, ale Dora byla všechno, jen ne spokojená. Vypadal tak unaveně, jako by měl každou chvíli implodovat, protože to jeho tělo nevydrží. Možná komnata reagovala na její myšlenky, možná na jeho potřebu, každopádně se odnikud objevila široká postel, která nahradila stoly s hořáky. Lahvička se zbývajícím lektvarem se přesunula na noční stolek vedle planoucího svícnu. Adoráta se rozhodla ji schovat u sebe, protože jinak by se mohl pokusit ji otestovat ještě teď a ke spánku zrovna žádný lektvar nepotřeboval.

Pomohla mu zvednout se a uložila ho na postel. Ostražitě sledovala, jak si kouzlem zaceluje ránu na paži. Asi nedokázala napravit napáchané škody, kdyby se spletl, ale naštěstí to nebylo třeba. Nezdál se mimo, jen vyčerpaný. A vyzvracený z podoby. Uchechtla se.

Pootevřel oko a upřel ho na ni. „Čemu se směješ?“

„Tobě,“ přiznala upřímně. „Vypadáš strašně.“

„Dík,“ ušklíbl se.

„Ale jinak jsem na tebe fakt hrdá. Uvědomuješ si, cos dokázal?“ Lehla si vedle něj na břicho a podepřela si rukama bradu.

„Jo. Jo, ale pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Fakticky to vyšlo.“ Vypadal, že je tou myšlenkou upřímně ohromený.

„Nepočítal jsi s tím snad?“

„Ne. Alespoň ne hned,“ přiznal. Dora si ho nevěřícně prohlížela. Takže on tohle všechno podstoupil s tím, že to pravděpodobně dopadne mnohem hůř? Vlastně, čemu se diví…

„No, tak to pěkně děkuju, žes mě varoval předem,“ zamračila se na něj.

Zatvářil se lítostivě, ale jen tak napůl. „Nechtěl jsem, abys mi to rozmlouvala,“ pokrčil rameny.

Nemohla než nad tím zavrtět hlavou. Jako by ho v tom snad mohla nechat samotného. Vždyť to byl šílený risk. Přetáhla přes něj deku a uvelebila se vedle něj. „Neva, když tu zůstanu?“

„Jen si posluž, já tě asi stejně nebudu vnímat,“ zamumlal už napůl spící. O čtyři vteřiny později zachrápal.

Spokojeně se položila na druhý polštář. „I když jsi blázen, tak jsi stejně jediný normální kluk na téhle škole,“ zahuhlala, než zavřela oči, rozhodnutá, že si jen na chvilku odpočine.

Zdálo se jí o Fawkesovi, který kroužil nad vysokými štíty hor a souhlasil s ní, že je Tobias hazardér.

Vzbudila se celá rozlámaná jako vždycky, když usnula kompletně oblečená. Tobias vedle ní měl ještě půlnoc. A zatímco ona se celou dobu převalovala, on se nehnul ani o milimetr. Ten lektvar s ním musel pěkně zacvičit, když vypadal takhle mrtvě.

Zalila ji panika. Okamžitě mu sáhla na krk. Hřál. Dýchal. A tep stejně nikdy najít neuměla. Uf. Ta úleva byla neskutečná.

„Tempus,“ hlesla šeptem a před ní se zavlnily přízračné hodiny. „No páni.“ Bylo půl jedenácté. Prošvihli večeři. A večerku. A Tobias nevypadal, že by se chystal probudit. Jenže nechat ho tam.… Co kdyby se ještě něco stalo? A budit ho, to se jí nezdálo jako nejlepší nápad.

Jenže příroda si žádala své. Dora nerozhodně přešlapovala u postele, když se kus od ní objevily dveře. Řekla si, že se hned vrátí a za těch pár minut se nic nestane. Jenže když dveřmi prošla, neocitla se na chodbě, nýbrž v koupelně.

„Páni.“ Chvilku byla zmatená, ale pak jí došlo, kde to je. Ať už Komnatu stvořil kdokoliv, byl génius všech géniů.

Spokojeně se vrátila k Tobiasovi, ale protože se jí už nechtělo spát, sáhla po jediné knize, která se v komnatě zrovna nacházela. Po Měňavém grimoáru. Neměla v úmyslu ho nějak podrobně studovat, ale jak jím listovala, zaujalo ji, že se občas písmena se zavlněním ze stránek ztratí a nahradí je jiná, napsaná odlišným rukopisem, jako by do knihy zaznamenávaly své myšlenky celé skupiny kouzelníků, a ne jen jeden.

A sem tam její pozornost přilákalo i to, co bylo na stránkách napsáno. Čtvero užití vílího srdce. Uchovávání přísad v dračím střevu. Krev fénixe jako přísada do potencionálního lektvaru věčného života. Vnitřnosti jednorožce do lektvaru pro získání jasnovideckých schopností. Ta kniha byla základ pro největší průšvih v dějinách světa. Kdyby ji dostal do rukou nějaký génius, mohl by s tím dokázat věci… Ohlédla se na spícího Tobiase a zamrazilo ji. O to víc, že neodkázala ani sama sobě s jistotou tvrdit, že by se dokázal ovládnout.

Tobias byl ten typ, který by se mohl nechat unést a tou katastrofou se sám stát. Na pár minut ji ovládala touha grimoár odnést někam, kde by ho už nenašel, ale pak se vzpamatovala. Měla by mu věřit, zná ho jako nikdo a svěřila by mu do rukou vlastní život, takže proč ne hloupou knihu? Tobias chce jen udělat něco dobrého, co by ulehčilo život jeho rodině, to je daleko od čehokoliv špatného.

Adoráta zívla a sledovala, jak se polovina strany s poznámkami o štířím jedu mění v pojednání o sušených sedmikráskách. Oči se jí zavřely a ona usnula v křesle dřív, než stihla jen pomyslet na postel kus vedle.

Když se probudila podruhé, skláněl se nad ní Tobias a třásl jí. Vypadal dobře, tedy když se vezme v úvahu, jak dopadl po tom svém pokusu s lektvarem.

„Vstávej, ospalče, je ráno.“

„Au,“ zanaříkala Dora a chytila se za krk. Tobias nakrčil nos a soucitně se na ni podíval. „Kolik je hodin?“

„Bude sedm,“ oznámil jí a rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. Tvář měl ještě trochu napuchlou od spánku. Nejspíš by ještě nějakou dobu spát zvládl. „Nemusela jsi tu zůstávat,“ zahuhlal rozpačitě.

„To bys neřekl, kdyby ses viděl. Navíc jsi spal jako mrtvola, nedokázala bych tě vzbudit, i kdybych to snad zkusila.“

„Tak… dík.“ Vypadal, jako by mu bylo trapně. A možná vážně bylo, Adorátě by asi bylo taky, kdyby před někým dvacet minut v kuse zvracela a pak v podstatě omdlela.

„Snídaně?“ navrhla, aby v tom Tobiase zbytečně nekoupala. Nejistě si sáhl na žaludek, ale pak se usmál a vděčně kývl.

Ještě před návštěvou Velké síně se vrátili do věže, kde se převlékli a umyli. Adoráta spokojeně zaznamenala, že v její ložnici nikdo není, takže se vyhnula všetečným otázkám a narážkám. Byla dole dokonce dřív než Tobias, tomu se ale zase podařilo zkrotit vlasy a vypadal stejně upraveně jako kdykoliv jindy, nikdo by nepoznal, že noc nestrávil v kolejní ložnici. Jako by se včerejšek vůbec nestal.

Dora měla naopak pocit, že na ní to musí být vidět, protože se cítila jako převálcovaná. Krk ji pořád bolel a vlasy vzadu nesmyslně trčely, protože se jí s tím nepodařilo nic udělat, stejně jako s kruhy pod očima. Nemluvě o únavě, kterou cítila i přes to, že spala vlastně déle než normálně.

Do síně přišli, když už byla z poloviny zaplněná. Zamířili ke svým místům, několik spolužáků se po nich otočilo. Adorátě to nepřišlo zvláštní, ale mělo. Později si říkala, že se v tu chvíli měla otočit na patě a vrátit se do postele.

„Slečno Longbottomová,“ ozval se za ní rozhořčený hlas profesorky Vektorové. Adoráta se otočila, jako by ji profesorka kopla, a ne oslovila. Tobias se zarazil spolu s ní.

„Madam?“

„Slečno, jak si to představujete? Na doporučení paní ředitelky jsem vám udělila post prefektky, ale to vás neopravňuje k trávení noci mimo vaši kolejní ložnici! Jak mi to vysvětlíte?“

„J-já jsem se učila… a usnula jsem...“ Nejbližší studenti se na ně otočili.

Profesorka se ale netvářila, že by jí to chtěla uvěřit. „Vyděsila jste své spolužačky, když ráno zjistily, že jste se vůbec neukázala, přiběhly za mnou celé vyděšené. Takhle se podle vás má chovat zodpovědný prefekt?“

„Ne, madam. Omlouvám se, madam.“ Teď už se na ně dívala polovina studentů v místnosti a vsadila by ledvinu na to, že někde za ní sedí Drusila s Imeldou a skvěle se baví.

„To je od vás sice hezké, ale nijak to neomlouvá. Dostanete školní trest. Přijďte dnes odpoledne do sborovny a-“

Přerušilo ji hlasité zaskřípění židle od učitelského stolu. Dora se automaticky otočila. Byl to Troy. Stál s novinami v ruce a něco říkal, ale na tu dálku ho neslyšela. Pak ale zvedl hlavu a jí z jeho výrazu došlo, že to, co z něj vyzařuje do daleka, je panika.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction