OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stín temna (1)

11.04.2013 (10:00) • zuzinecckaa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 3060×

Jen malé upřesnění - kurzívou je psána „minulost", to, co prožil (a co píše), klasicky je psána přítomnost. Abyste v tom neměli nepořádky. :)

1. kapitola - Pochopení

Zblízka jsem hleděl do té opuchlé tváře, neschopen slova. Naléhání mé tety jsem skoro ani nevnímal. Srdce mi totiž bušilo strachem.

Když je dopadli, co se bude dít teď? Nechal se chytit. Ten, jenž byl vlastně jako jediný předurčen ho zabít, tu teď přede mnou klečí na kolenou a malými škvírami mezi víčky na mě mžourá.

„Draco, je to tedy on?" Bellatrixin hlas se nakonec dostal až k mému mozku a já se trhaně nadechl.

„Ne... Nevím," odvětil jsem nakonec nejistým hlasem tiše a odtáhl se od té zohyzděné tváře. Rychlým pohledem jsem ještě sjel další tři postavy - Weasleyho, Grangerovou a tu malou mrchu, Douglassovou. Ta jediná na mě také házela nenávistné pohledy a propalovala mě těma svýma velkýma očima, že jsem její pohled cítil, i když jsem se otočil k nim zády.

Nechtěl jsem tu být. Nechtěl jsem nic z tohoto zažívat, přesto jsem tu teď stál. Přímo ve středu dění.

„Myslím, že si chvilku počkáme, než otok kapánek splaskne. Teď však..." Strach a smrt v očích mé tety se zaměřil na jinou osobu, načež k ní zamířila a drapla ji za vlasy. A Grangerová nezmohla absolutně nic.

*   *   *

Výkřiky se rozléhaly snad celým panstvím. Já jsem stál jako zkoprnělý v salonku vedle a s děsem jen poslouchal to divadlo.

Bylo mi jí líto. Až teď, snad pořádně poprvé, jsem pochopil, že mudlové jako Grangerová či ta potvora Douglassová jsou také jen lidi jako my. A co, že se mezi nimi rodí děti s mocí čarovat? I v našich řadách se najdou tací, pro které je kouzelnická hůlka jen kouskem dřeva.

Rozhodl jsem se.

Vykročil jsem a ruka mi automaticky sjela do kabátu. Do vstupní síně jsem div nevběhl, ale v tu chvíli se stalo několik věcí najednou.

Všem, co jsme stáli v místnosti, vyletěly hůlky z rukou. Sice mě to na moment vyšokovalo, ale když jsem si všiml tří lidí, kteří stáli u schodů, spadl mi kámen ze srdce.

S novou silou jsem svou hůlku zachytil a k překvapení všech ji namířil proti své vlastní krvi.

„Pusť ji," pronesl jsem tichým hlasem. Vše kolem utichlo, slyšel jsem jen své rychle bušící srdce a trhaný dech. Má ruka se však ani nezachvěla.

„Pusť ji," zopakoval jsem šeptem a stěny v ozvěně to výhružně zdůraznily.

Chvíli se nic nedělo. A pak se má teta začala smát. Hermiona na mě nechápavě a bezmocně hleděla, přesto se nesnažila vymanit z toho pevného sevření.

„Draco..." hýkala mezitím Bellatrix pobaveně, „ty jsi tak naivní. Myslíš, že vy, děti, porazíte nás, plně vycvičené kouzelníky?" Znova se rozesmála, div že jí z očí netekly slzy.

„Věř mi, že tohle ani nebude mým účelem," procedil jsem skrz zuby, „protože to velmi rád přenechám jemu."

Její oči mě náhle začaly nenávistně propalovat. „Jak se opovažuješ..."

„Draco," přerušil ji můj ctěný otec a pomalu se blížil ke mně. Sledoval jsem ho jen koutkem oka, nemínil jsem pohledem uhnout z ní. Bál jsem se, co by se mohlo stát v těch několika málo vteřinách mé nepozornosti.

„Neblbni přeci. Nikdo z nich za to nestojí."

„Stůj. Věřím, že při vědomí jsi radši," ozvala se ta poslední osoba, od které bych to čekal. Mary. Skoro jsem totiž zapomněl na přítomnost ostatních.

„Víš, otče... Ještě před dvěma lety jsi pro mě byl velkým vzorem. Ale... Každý vzestup následuje pád. A ten tvůj nestáhl jen tebe, ale i mě, a hlavně tvou ženu. A já nenechám svou matku žít ve světě, který jsi pomohl s mou šílenou tetou vytvořit." Přestože jsem mu odpovídal, ani náznakem jsem se na něj nepodíval. Mou plnou pozornost stále ostarávala ona.

„Tvá volba," zasyčel výhrůžně a v tu chvíli mě dost něpříjemně zaštípalo na levém předloktí. Nenechal jsem se ale tou bolestí zmást a z mé hůlky vyšel červený paprsek.

Trefil jsem se přesně. Grangerová jako by vycítila můj záměr, tak v ten samý moment o kousek uhnula. A teď se na mě vděčně usmívala.

Rozhlédl jsem se. Jediný, kdo byl při vědomí, byla má matka a prosebně teď ke mně natahovala ruce. Jen jsem na to ale zamítavě zavrtěl hlavou a otočil se ke skupině Nebelvírčanů, kteří mi pomalu začali mizet před očima. Nejvíce zarážející mi přišla povědomá postavička v jejich středu, avšak...

„Ne!" vykřikl jsem zoufale a několika rychlými kroky jsem překonal tu vzdálenost mezi námi. Rychle jsem se chytil té jediné bytosti, co nebyla člověkem, a...

Cítil jsem pod rukama jemný písek. Nohy mi omývala voda a do nosu mě udeřila vůně soli. Pomalu jsem nazdvihl hlavu a rozhlédl se kolem. Jenže místo očekávaného výhledu na pláž při svitu hvězd jsem hleděl do několika známých tváří osvícených hůlkami, které z velké většiny nebyly moc přívětivé.

„O-ou..." ujelo mi ze rtů samovolně. Tahle situace mi opravdu nebyla moc příjemná.

„Myslím, že pro tuhle situaci je to vcelku slabá reakce," rýpl si zrzek, ale po křivém pohledu od Grangerové velmi rychle ztichl.

„Mám dojem, že nám máš co vysvětlovat, Malfoyi," prohlásil nakonec Potter a pokývl mi, ať vstanu. Poslechl jsem a pak jsem byl veden do jakéhosi domu. A už teď jsem si připadal, jako bych kráčel do jámy lvové.

*   *   *

Šedavé světlo se linulo zpod závěsů, ale to mu stále nebránilo v dalším psaní. Natolik se do toho ponořil, že téměř nevnímal nic jiného než pergamen a brko neustále namáčející do kalamáře.

Proto si ani zprvu nevšiml ženy, jež stála mezi dveřmi a s úsměvem ho sledovala. Až její decentní odkašlání způsobilo, že sebou vylekaně trhl, a pak teprve se na ni zamračeně podíval.

„Proč ještě nespíš?" zeptal se jí. Jen se pobaveně zasmála a přešla k němu. Drze se mu posadila na klín a pak teprve odpověděla.

„Mohla bych se zeptat na totéž. Ale řeknu ti, že bez tebe je v té posteli moc místa - nemá mě kdo shazovat na zem." Čekala na reakci a on nezklamal. Už se nadechoval, že se bude bránit, když zahlédl její uličnický výraz a ďábelské jiskřičky v očích.

„Že já ti vždycky naletím," zamumlal nakonec poraženě, když vzal její hlavu do svých dlaní a jemně ji políbil.

„A že mě nikdy nepřestane bavit tě provokovat," odvětila a líbla ho na špičku nosu. „Co vlastně píšeš?"

„Co by..." zamručel a podal jí hustě popsaný pergamen. Chvíli bylo ticho, jen sledoval její pomněnky, jak rychle lítají ze strany na stranu, a její koutky rtů, jak občas vyletí vzhůru.

Když se dostala na konec, zamračila se a pohlédla na něj. „Takže já jsem mrcha a potvora?" zeptala se ne moc přivětivě a v urážlivém gestu našpulila rty a složila ruce na hrudi.

„To jsem tam opravdu napsal?" zahrál naoko zděšení a pergamen jí vytrhl z ruky. Dělal, že hledá ty správné pasáže, ale se smíchem přestal, když ho plácla po ruce.

Na její tváři teď hrál úsměv, při kterém mu roztávalo celé nitro a pro který by byl schopný vzdát se všeho. Vlastně... On se vzdal všeho. Pro ni.

Zvědavě povytáhla jedno obočí a stále čekala na vysvětlení.

„Jak jinak jsem tě asi měl popsat? Tenkrát jsem tě jinak než potvoru neviděl. Kdybych býval tušil, že..."

„Že co?" pobízela ho, když se na chvilku odmlčel, a natáhla se k němu tak blízko, jak jim to křeslo dovolovalo.

„Že bych se mohl do té modrooké cácorky zamilovat..."

„Tak co?" přerušila ho dychtivě a čekala na odpověď. Lehce ji políbil, usmál se a hluboce se jí ponořil do očí.

„Tak bych svou pýchu a ješitnost zahodil mnohem dříve," odpověděl, načež se dočkal dalšího polibku.

Pokračování příště

Ahojte, strašně se omlouvám za zpoždění. Nechtěla jsem, bohužel mi do toho vlezla škola a učení. Na papíře se mi to válelo skoro týden, ale k pc jsem se dostala hlavně jen kvůli škole. Tak snad jsem vaši zvědavost uspokojila aspoň trochu.

Děkuji za komentářky k minulé kapitole a děkuji i za ty, které najdu pod touto. Jste má zlatíčka, doufám, že jste na mě nezapomněli jako já na vás. :-* Váš zuzík ;)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stín temna (1):