OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ta třetí - 2. kapitola - Lovec

14.04.2014 (14:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2082×

2. Lovec

Tělocvična na střední škole v Mystic Falls byla prázdná. Jak by ne, v tuhle denní dobu. Nebo bych spíš měla říkat noční dobu. V půl druhé ráno zřejmě roztleskávačky nemají trénink. Vlastně bych se vsadila o cokoliv, že Caroline by v tenhle čas dobrovolně nevylezla z postele ani za milion babek.

Ale ani představa mojí blonďaté kamarádky v kratičké sukýnce a s třásněmi v rukou, jak tu ve tmě poskakuje, mi na tváři úsměv nevykouzlila. Právě naopak. Měla jsem pocit, že už se neusměju nikdy.

V životě by mě nenapadlo, že by upír mohl spáchat sebevraždu. Že by dobrovolně chtěl umřít. A přece jsem toho byla svědkem. Stále jsem viděla ty pološílené oči, které ani na vteřinu nezaváhaly zemřít. Splnil úkol, který dostal. Od koho?

Od kdy by mohla být Katherine tak mocná? Nebo moje matka? Ta zřejmě zná nějakou schopnou čarodějnici, která mi dala do vínku nepatrnou rezistenci proti ovlivnění, ale… Co je pocit, že mě někdo donutil zapomenout, proti totální kontrole nad vědomím živé bytosti? A pokud je to vůbec možné, existuje nějaká šance bojovat a vyhrát?

Poprvé od té výhružky, kterou jsem našla v poštovní schránce, jsem pocítila slabé zachvění strachu. Bylo to ukryté kdesi hluboko ve mně. Pohřbené. A tak mi to vyhovovalo. Do teď. Zřejmě jsou dobré časy doopravdy pryč.

Vzteky jsem praštila do boxovacího pytle a musela odskočit, jak se rozhodl mi ránu vrátit.

„Vloupat se do školy není nic, co by Jennu mělo potěšit," ozvalo se za mnou klidně a já se okamžitě otočila.

O zeď vedle žebřin se opíral Alaric Saltzman. Můj učitel dějepisu. A Jennin přítel, což z něj teď očividně dělalo někoho, kdo má patent na rozum. „Nevloupala jsem se do školy," bránila jsem se chabě. „Utekla jsem sem. Pocit falešnýho bezpečí, víš?"

„Šerifce by se to zdálo jako vloupání se do školy," ujistil mě a jeho vyrovnaný hlas mě vůbec neuklidnil. Právě naopak. Doháněl mě k šílenství. Jako kdyby Alaric věděl něco, co já ne. A to mě štvalo u kohokoliv. Nejen u něj. Nejvíc u pana Dokonalého. Ale ten tu teď není. Právě tomu jsem zdrhla. Spinká a nejspíš vůbec netuší, že už v ložnici není sám. Tím líp.

„Tak jí zavolej, za mřížemi to bude lepší než tady," ucedila jsem.

„Zdá se, že ten pocit bezpečí," zopakoval skoro moje slova, „je teď nedostatkové zboží."

„Jo, díra na trhu," ušklíbla jsem se. Nastala krátká chvíle ticha. Měla jsem tisíc chutí se podívat na špičky svých bot, ale neudělala jsem to. „Ale ty nevypadáš, jako kdybys mě teď chtěl prásknout."

„Ne, jsem tu proto, abych ti pomohl." Konečně se odlepil ode zdi a přišel až ke mně, položil mi ruku na rameno a kývl. „Naučím tě, co umím sám."

„Lovit upíry a štvát Damona?" zeptala jsem se a konečně se mi podařilo za celou noc alespoň trochu pousmát.

„Jen to první. To druhé naučíš ty mě," usmál se.

„Platí," odpověděla jsem a přijala nabízenou pravačku. Jeho stisk byl pevný a rozhodný. Doufala jsem, že až s jeho lekcemi skončím, ten můj bude taky takový. A já taková taky budu. Sebevědomá a neohrožená.

A to si moje matka a Katherine za rámeček nedají.

***

Ráno jsem byla unavená a všechno mě bolelo. Dalo se to čekat - skoro jsem nezamhouřila oči a Alaric mě vůbec nešetřil. Pedantskej mizera. Cvičila jsem údery tak dlouho, až mi málem upadly ruce. A bylo mi jasné, že lovcem se nestanu přes noc - i když by se mi to líbilo.

Ne že bych se chtěla honit po světě a zbavovat se upírů, ale… chtěla jsem se naučit o sebe postarat. Ubránit se. Nevyděsit se, když uvidím něco, co popírá všechny zákony logiky. Doplazila jsem se do vlastní postele a byla si jistá, že vypustím duši.

„Vyučování začíná za dvě hodiny." Lehce arogantní tón jeho hlasu po mně sklouzl jako kapka vody po skle.

„Umři, pane Dokonalý," zabručela jsem do polštáře a ani se nepohnula.

„Už se stalo, slečno Evidentní," dostala jsem pádnou odpověď a matrace se zavlnila, jak se svalil vedle mě. Ano, to, že je po smrti, rozhodně je evidentní. Očividně. „Jak ti to v noci šlo?"

„A jak ty o tom víš?" promluvila jsem zase na půl pusy.

„Protože vím o všem. A navíc jsem to schválil." Slyšela jsem, jak spokojenost prosákla do každého písmenka v té větě. A zatoužila ho praštit. To se asi nikdy nezmění. Bude mě štvát, i když ho budu milovat. Ale s tím si poradím. To není nic, co bych nezvládla.

„Ty mi nevynadáš, že jsem se vyplížila v půlce noci a neřekla ti, kam jdu?" zajímala jsem se a překulila se na druhý bok, abych na něj viděla.

Stříbřitě modré oči se na mě usmály, ale rty se zkroutily do toho pokřiveného úsměšku, kterým mě častoval několikrát za den. Jako už několikrát mě napadlo, že zvyknout si na něj takhle bylo snadné jako proces dýchání. Ale zvyknout si na to, že on to cítí stejně… ten moment ještě nepřišel.

A svým způsobem to bylo dobře.

To, že jsme naši lásku nebrali jako samozřejmost, nám dávalo jistou výhodu. Teď šlo jen o to, jestli ji dokážeme správně využít.

Jako kdyby Damon vycítil, na co myslím. Jeho prsty mě lehce pohladily po tváři - něžně přejely od spánku až po čelist. „Sledoval jsem tě. Nebyl důvod, abys mi to říkala," odpověděl a jeho výraz tváře se z lehce poťouchlého změnil na vážný. „Už jsme zažili horší věci," zamumlal pak vyhýbavě.

Povzdechla jsem si a vzala ho za ruku. Na její hřbet jsem nakreslila srdíčko, což ho donutilo k úsměvu. „Jako které?" zvedla jsem k němu zrak a očekávala odpověď.

„Mohla jsi být mrtvá. Kdyby Stefan nepochopil, že tě miluju. Že tě miluju, aniž bych si to uvědomil," připomněl mi celkem věcně tu část našeho příběhu, kdy mi jeho mladší bratr zachránil život. Kdy na mě praskla ta tuna lží, kterou Isobel pečlivě naplánovala. Kdyby nebylo jeho, Damon by mě v ten okamžik zabil.

S jistou dávkou hořkého realismu jsem si uvědomila, že to tak moje matka možná i chtěla. Myslím tím mě mrtvou. Protože pokud tušila, co ke mně pan Dokonalý cítil - a pokud ho znala jen z desetiny dobře tak jako já - byl by to i jeho konec.

Ať to zní sebevíc pateticky - já a on jsme propojení. A každý zvlášť… no dobře. Já jsem slabá a bezmocná. O panu Nakopávám-všem-zadky-a-vždycky-vyhraju to říct nemůžu. Jenže to, že spolu dokážeme vytvořit tým, z nás dělá mnohem nebezpečnější soupeře.

Umf, chodím s bohem. Ale říkat mu to nebudu. Jeho ego by dostalo závrať z té výšky, kam by vystoupalo. A že by to bylo sakra vysoko.

„Já jsem ale pořád tady," sdělila jsem mu, „a nikam se nechystám. Mimochodem, taky tě zbožňuju, ale ode mě to nemáš. Ztratila bych tvář."

„No jistě," protočil oči ke stropu a natáhl se, aby mě políbil na čelo.

Únava neúnava, chňapla jsem ho za košili a stáhla o něco níž, abych mohla spojit naše rty. Horký polibek, který nás oba zanesl někam mimo realitu, byl jasným důkazem toho, jak moc vážná nastávající situace je, aniž bychom to vyslovili.

„Tvoje sestra to ví, o co se pokoušíš?"

Nepatrně jsem se zamračila. „Jako co? Že dneska zatahuju školu? Nebo že líbám krvežíznivce?"

Cvrnknul mě do nosu. „Ani jedno, slečno Vymlouvačná. Mluvím o tvém novém snu lovit upíry."

„Já už jednoho ulovila," zazubila jsem se. „A bylo to snadné. Stačilo si sundat tričko."

„Oprava, já ulovil tebe. A v tom je ten základní rozdíl," oznámil mi povýšeně.

„A taky ti k tomu stačilo sundat si tričko," doplnila jsem ho a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Když jsem se uklidnila, tak jsem pokračovala: „A ne, Elena o tom ještě neví. To i tornádo bude příjemnější než její reakce."

„Co kdybychom jí o tom neříkali?" navrhnul Damon a spiklenecky zahýbal obočím.

„To nezní vůbec špatně," souhlasila jsem a plácli jsme si.

Měla jsem vědět, že zatajit to Eleně byla chyba. Měla jsem to vědět.

Ale už tenkrát bylo pozdě.

Ahoj všem,

vím, že je to hrozně dlouho, co vyšel prolog a první kapitola k druhé řadě. Snad Vás potěší, že jsem se rozhodla povídku dopsat, i když VD už dávno nesleduju. Ale nemám ráda nedokončené věci, takže nechat to tu jen tak to není můj styl. Budu opravdu Vám všem, kteří si pokračování přečtete, velmi vděčná, pokud mi tu zanecháte komentář, abych viděla, jestli má cenu pokračovat. A budu doufat, že tu ještě někdo, kdo Dvě strany téže mince četl, zbyl. Předem Vám děkuji za ohlasy a pro dotazy jsem Vám plně k dispozici na shrnutí nebo na mailu. =)

Děkuju,

Vaše Fluffy, která se znovu učí psát. ;-)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ta třetí - 2. kapitola - Lovec: