OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Začátek - 9. kapitola

24.11.2012 (15:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1958×

                                                                     9. kapitola – Je to venku

Pohled Teresy:

Prošla jsem dveřmi do krásné předsíně.

„Páni, máte to tady moc pěkné,“ okomentovala jsem dům.

„Jo, trochu jako muzeum,“ řekl rychle.

Dál jsem si vše prohlížela. Bylo to úžasné, tolik starožitných věcí…

„Pojď do obýváku, trochu si promluvíme,“ řekl Damon mile. Stefan kolem mne kroužil jako sup, nechtěl mě ani jednou ztratit z dohledu. Trochu jsem si připadala jako malé dítě, které má sebou každou chvíli švihnout o zem.

Vešla jsem za Damonem do obýváku, byl obrovský. Naproti mně byla úžasně velká knihovna. A těch knih kolik v ní bylo.

„Posaď se,“ pobídl mě Damon a sám si sedl na sedačku.

Sedla jsem si vedle něho a Stefan si sedl vedle mě. Damon na mě upřel pohled.

„To si myslíš?“ zeptal se mne mile.

„O čem?“ hrála jsem hloupou.

„No tak,“ zakřenil se na mne Damon.

„No, v první chvíli jsem si myslela, že se normálně hádáte, potom se ale Stefan zmínil o té mrtvé dívce.“  Všimla jsem si, jak si Stefan vložil obličej do dlaní.

„Měla jsem strach, to nepopírám,“ řekla jsem vážně. „Ale potom jsi řekl slovo upír. V tu ránu ze mě spadl kámen, spíš balvan. Domyslela jsem si, že buď hrajete divadelní hru, nebo jste blázni,“ řekla jsem jasně.

„Sakra, proč mě nenapadla divadelní hra?“ procedil mezi zuby Damon. „Věřila bys mi, kdybych ti řekl, že jsme hráli divadlo?“ zeptal se hloupě.

„To nemyslíš vážně. Myslíš, že jsem tak blbá?“ zeptala jsem se ho vážně.

„Tak nic, za pokus to stálo… Takže věc se má takhle. Já jsem upír, Stefan je taky upír…“

„Jo, a já jsem navštěvovala Bradavice,“ řekla jsem ironicky. „Pokud si ze mě děláte legraci, tak můžu jít,“ řekla jsem a zvedla jsem se ze sedačky. Rychle jsem se měla k odchodu. Mrkla jsem, najednou se přede mnou objevil Damon.

„Panebože,“ vyšlo ze mě.

„Já ti to říkal,“ řekl medově. Najednou se Damonovi změnil obličej, viděla jsem jeho oči, oči…

„Prosím, nechej mě být,“ řekla jsem roztřeseně.

„To už by stačilo,“ řekl Stefan a odhodil Damona na druhou stranu obýváku.

Nemohla jsem popadnout dech, bylo mi divně. Vše, v co jsem kdy věřila, se právě změnilo na nepopsatelnou katastrofu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Stefan.

„V naprostém,“ řekla jsem cynicky. „Právě jsem zjistila, že existují upíři… A ty se mě zeptáš, jestli jsem v pořádku?“ zeptala jsem se o oktávu výš.

Abych řekla pravdu, neměla jsem strach, věděla jsem, že ho mít nemusím… Ale proč? Možná, že kdyby mě chtěli zabít, už bych dávno byla zakopaná na jejich dvorku.

„To jsi posral, brácho,“ řekl Damon naštvaně. Posbíral se ze země a zaútočil na Stefana. Abych řekla pravdu, nemohla jsem se pohnout. Bylo mi zvláštně. Věděla jsem taky, že pokud něco neudělám, tak se ti dva zabijí…

„Tak dost,“ zařvala jsem, oba dva se přestali hýbat, jen na mě fascinovaně koukali.

„Ty nemáš strach?“ zeptal se mě Stefan.

„To si piš, že mám. Nejsem cvok, ale taky vím, že vy dva jste jako Pat a Mat. Vím, že mně byste nic neudělali, a chci se zeptat proč? Proč mě nechcete zabít, obzvlášť ty, Damone?“ řekla jsem jasně.

„Jen aby bylo jasno, sakra, neměla bys ječet a utíkat?“ zeptal se Damon tvrdě.

„Ne, protože jinak bych se nedozvěděla všechny odpovědi. Odpovědi, jak to, že jste upíři, a proč mě nechcete zabít,“ řekla jsem jasně.

„Jsi zvláštní,“ řekl fascinovaně Damon.

„Ty jsi upír a mně řekneš, že jsem zvláštní?“ zeptala jsem se vážně.

Musím uznat, že jeho úsměv je nepřekonatelný.

„Jedna nula pro tebe,“ řekl mile.

„Tak jo, řekneme ti všechno, co chceš vědět, ale musíš nám slíbit, že se to nikdo nedozví. Ani Elena,“ řekl Stefan rázně.

„A co kdybych to řekla?“ zeptala jsem se.

„Tak ti pozměním paměť,“ řekl Damon, jako by se nechumelilo.

„Co že mi uděláš?“ zeptala jsem se se strachem.

„Sedni si,“ řekl Stefan a ukázal na sedačku. Pohnula jsem se velice neohrabaně. Myslela jsem, že se každou chvíli zhroutím, ale snažila jsem se být silná. Aby na mně nic nešlo poznat. Ale bohužel, když Damon zaregistroval můj velice neohrabaný pohyb, neubránil se úšklebku.

Sedla jsem si, pohlédla jsem na dvě nehybné sochy přede mnou. Nevím, ale doteď jsem si neuvědomovala, že by to mohlo být skutečné. Neuvědomovala jsem si, že bych něčemu takovému mohla věřit.

„Tak se ptej,“ pobídl mě Damon.

„Když jsi předtím říkal, že mi změníš paměť, udělal jsi to už na mně někdy?“ zeptala jsem se vážně.

„Ne,“ odpověděl stroze.

„Lžeš,“ osočila jsem ho. Všimla jsem si jeho výrazu, jak se pomalu mění na veliký úsměv.

„Fajn, použil. Ale, jak to víš?“ zeptal se pro změnu on.

„Včera mi nedávalo pár věcí smysl, měla jsem před sebou rozmazané obrazce. Jen jsem věděla, že mi něco uniklo…“

„Něco základního,“ řekl uštěpačně Damon.

„Vrať mi vzpomínky,“ řekla jsem rychle.

„Na to zapomeň,“ řekl s pobavením.

„Vrať mi je,“ vřískla jsem. A prudce jsem se zvedla z gauče přímo před Damona.

„Fajn, jak chceš, ale já tě varoval,“ řekl s úšklebkem.

Zadíval se mi do očí, jako bych se ztrácela. Najednou jsem si začala vše vybavovat. Naklonil se k mému krku a napil se. Napil se tak moc, že jsem málem umřela. A potom mi dal napít své krve.

Teď jsem všechno věděla, byla jsem šíleně rozčílená, nevěděla jsem, co mám dělat. Mé instinkty zapracovaly, rozmáchla jsem se rukou a vlepila mu obrovskou facku.

„Jestli, jestli se ještě někdy přiblížíš k mé krvi,“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, co mám říct! „Tak za to zaplatíš,“ doplnila jsem předešlou větu.

Damon vypadal trochu vyvedený z míry, že ode mě dostal facku, řekla bych, že ji od ženy ještě nikdy nedostal.

Zato na Stefanovi hrálo upřímné potěšení.

„Ahoj, Stefane,“ řekla jsem. Už jsem chtěla vypadnout, nechtěla jsem uvěřit tomu, co se tady právě stalo…

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Začátek - 9. kapitola: